Znáte ten vtip, jak stojí dva policisté, přijde k nim cizinec, který se jich zeptá „What time is it?“ Policisté jen zavrtí hlavou. Na tu samou otázku se jich dotyčný zeptá ještě v pěti různých jazycích a policisté jen kroutí hlavou, a proto to cizinec vzdá a odejde. První policajt pak říká druhému: „Měli bychom se taky učit nějaké jazyky,“ a druhý na to: „K čemu? Tenhle jich uměl pět a stejně se nedomluvil.“

Můžeme si dělat legraci, ale situace cizinců, kteří mají v České republice udělenou doplňkovou ochranu nebo azyl, se takovému černému humoru velmi podobá. Cizinci se nedomluví ještě dlouho, přestože mají nárok na 400 hodin českého jazyka zdarma. Ministerstvo školství totiž ukončilo spolupráci s agenturou Parole, protože řada uprchlíků od Parole nikdy nabídku češtiny nedostala. Podle našeho interního průzkumu zůstalo bez kurzů českého jazyka až 70 procent oprávněných osob, byť v jihomoravském kraji domluva fungovala dobře. Server iDnes navíc upozornil, že majitel agentury Parole Vladimír Vitvar loni kandidoval za protiimigrantsky naladěný Úsvit.

Každý, kdo u nás dostane azyl nebo doplňkovou ochranu, může zažádat o zařazení do státního integračního programu (SIP), který zahrnuje i bezplatnou výuku češtiny. Právě o ni je mezi cizinci největší zájem. Není snad ani třeba zmiňovat, že znalost jazyka představuje jeden ze základních předpokladů integrace a úroveň znalosti češtiny má přímý vliv na rozvoj sociálního, ale i pracovního potenciálu cizinců. V rámci Státního integračního programu lze například zažádat o rekvalifikaci. Jenže akreditované kvalifikační a rekvalifikační kurzy probíhají v drtivé většině v češtině. Tedy jeden krok kupředu a dva zpět.

To, že neznalost češtiny představuje jednu ze zásadních integračních překážek, si uvědomuje i paní Sara ze Sýrie, která v zemi původu vedla telekomunikační společnost. „Je mi jasné, že v nové zemi je i nový začátek. Myslela jsem si ale, že když mám pracovat jako pomocná síla v kuchyni, což mi nevadí, bude to u českého zaměstnavatele, a nikoliv u krajana. Zatím narážím na velkou jazykovou bariéru.“

Kurzy češtiny pro cizince zajišťují i regionální Centra na podporu integrace cizinců. Je tu však obrovský přetlak a šance dostat se do výuky je mizivá. Kurzy češtiny pro cizince poskytují rovněž komerční subjekty, na ty však tato skupina cizinců nemá peníze.

Cizinec, který je v SIP a čeká na základní kurz českého jazyka, zpravidla nemá velkou šanci získat základní kurz z jiných státních zdrojů typu projektů operačního programu Zaměstnanost (OPZ), které také nabízejí jako jednu z nosných klíčových aktivit kurzy češtiny — zde se ministerstvo práce a sociálních věcí na kurzy obecné češtiny moc netvářilo, neboť by se dle něj mohlo jednat o duplicitu. Odkazovalo na to, že pro klienty je připravena bezplatná výuka češtiny z prostředků SIP (ministerstva vnitra), která pro ně má být primární. Tito klienti tedy fakticky nečerpají češtinu žádnou, a to i několik měsíců. Pokud by si klient „SIPák“ v rámci Operačního programu Zaměstnanost požádal o kurz profesně orientované češtiny, tu by patrně dostat mohl. Má to však smysl, když rozumí jen základům?

Revoluce se nekoná

Při jednání s úřady a institucemi si cizinec nedostatečně ovládající český jazyk nebo se dostatečně neorientující v českém prostředí může určit osobu, která mu poskytne buď tlumočení, anebo základní asistenci spolu s tlumočením. Další podmínky určení tlumočníka záleží na povaze jednání na příslušném úřadu.

Cizinec, ale i instituce (úřady, samospráva, školy, nemocnice atd.), může využít buď na vlastní náklady služeb evidovaných soudních tlumočníků, nebo interkulturních pracovníků či komunitních tlumočníků (kteří vedle tlumočení poskytují i základní asistenci) z databáze Asociace pro interkulturní práci či působících při Integračních centrech nebo při některé z neziskových organizací — tyto služby mohou být v závislosti na dalších okolnostech zdarma.

Ministerstvo školství tedy potvrdilo ukončení spolupráce s jazykovou agenturou Parole, kterou si vybralo ve veřejné soutěži loni v květnu. Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) předložila ministerstvu vnitra nabídku na zajištění výuky češtiny (minimálně v Jihomoravském kraji) v době, kdy státem poskytovaná výuka čeština kolabovala, leč bezúspěšně.

OPU byla připravena dodat seznam lektorů i s osvědčením o jejich profesní způsobilosti. Návrh přitom nestál tak, že účast na výuce organizované OPU je povinná. Šlo o to, že OPU by zprostředkovala výuku češtiny pro ty klienty ve Státním integračním programu, kteří by projevili zájem a byli by ochotni si ji hradit z vlastních finančních prostředků, které pro ně ministerstvo vnitra vyčlenilo v rámci SIP. Tyto peníze mají sloužit na integrování osob s udělenou mezinárodní ochranou (dle deklarace ministerstva vnitra). To, že by oprávněné osoby z vlastního rozhodnutí použily část takto vyčleněných peněz na výuku češtiny, však ministerstvo vnitra označilo jako neoprávněný výdaj, který by ze svých prostředků neproplatilo.

Ministerstvo vnitra se přitom „odvolalo“ na to, že zajištění výuky češtiny je věcí ministerstva školství, a oni za něj nebudou řešit vzniklý problém. Postavení klienta nikoho nezajímá. K návrhu OPU je třeba ještě dodat, že nešlo o snahu „nabourat se“ do systému a usídlit se tam, ale pouze pružně zareagovat na výpadek státu, kdy hlavním zájmem byl prospěch klientů. Právě to je charakteristická vlastnost neziskového sektoru — pohotová reakce a suplování aktivit, které státní systém nezvládá. OPU se tedy nesnažila o nic „revolučního“.

Složité požadavky

Zajímavostí je, že klienti, kteří žijí v Integračním azylovém středisku Správy uprchlických zařízení ministerstva vnitra ČR, mají výuku češtiny k dispozici. Je evidentní, že to jde, když se chce. Proč se tedy nezajistí „dočasná výuka“ i pro ty žijící mimo integrační středisko? Vypadá to, že ministerstvo vnitra, potažmo Správa uprchlických zařízení, by mohlo provizorní výuku zvládnout alespoň pro část klientů. Chybí tu vůle? Nebo je problém v tom, jak by se kurzy účetně zpětně řešily s novým dodavatelem? Otázka tedy je, z čeho a jak hradí nyní lektory, kteří učí v integračním středisku.

Požadavky na poskytovatele, který by měl zajišťovat v SIP výuku češtiny do konce roku 2017, byly ve výběrovém řízení zbytečně složité, vezmeme-li v úvahu, že poskytovatelé se ucházeli o realizaci kurzů jen do konce 2017. (Výběrové řízení na poskytování kurzů češtiny v rámci SIP na následující období bylo zadáno odděleně.) Člověku znalému praxe při zajišťování výuky češtiny pro cizince bylo hned jasné, že zadání není diskriminační, ale problematické rozsahem požadavků, co musí uchazeči doložit už jen k posuzování v rámci výběrového řízení, ale i tím, jak má vybraný subjekt výuku zajišťovat. Tím ministerstvo školství eliminovalo řadu potenciálních poskytovatelů. A proč se ministerstvo školství s výběrovým řízením tak zpozdilo? Už dlouho se přece vědělo, že Parole skončí.

Výsledkem těchto událostí je, že většina oprávněných osob i přes jejich velký zájem se již řadu měsíců česky neučí a řadu dalších měsíců pravděpodobně nebude. Zájem klientů je opravdu enormní a neziskovkám nezbývá nic jiného, než se snažit pokrýt poptávku dobrovolníky. Když mohlo vnitro situaci zachránit — využít nabídky OPU (možná by se našly i další subjekty schopné takto pružně zareagovat a se zajištěním výuky pomoci) — raději zůstalo nečinné s tím, že nejde o jeho problém, ale o problém ministerstva školství.

Když se ministestvo školství jalo konat, vyhlásilo výběrové řízení se zadáním, které odradilo každého poskytovatele češtiny v České republice. Záměr ministerstva? Těžko říct. OPU přitom byla připravena podat do výběrového řízení vlastní nabídku, veřejná zakázka byla však ušitá zcela přesně na míru jednoho jediného poskytovatele — Asociace učitelů českého jazyka, který se nakonec nepřihlásil. Ve druhém kole tedy držíme palce, aby Asociace učitelů nabídku do výběrového řízení podala, nebo aby ministerstvo školství případně kritéria veřejné zakázky učinilo schůdnými i pro další poskytovatele. Každopádně na současnou situaci doplácejí cizinci, které integrujeme bez znalosti češtiny. Ale zajímá to vůbec někoho?