Na letní přehlídce filmů v Uherském Hradišti se objevila řada snímků, která se věnovala uprchlictví a přistěhovalectví, nejdiskutovanějšímu tématu dneška. Do Uherského Hradiště letos přijelo na šest tisíc lidí, což odpovídá čtvrtině zdejšího obyvatelstva. Z jindy tichého městečka se stalo centrum filmových nadšenců i kritiků. Nechyběli také obrážeči všemožných letních festivalů věčně s plechovkou piva v ruce a s rumem v zásobě. Těch zde byl až nadbytek.

K promítání krátkých hraných filmů nominovaných letos na Oscara nedorazilo diváků tolik, aby sál zdejšího Slováckého divadla zcela zaplnili. Pětice „kraťasů“ přitom určitě patřila k zapamatováníhodným počinům světové kinematografie.

Navíc jejich délka umožňovala po náročném dni přece jen trochu více odpočinku. Soustředit se kolem půlnoci na těžší film s metráží přes dvě hodiny bývá na podobných festivalech celkem problém, pokud už máte zhlédnutých za ten den podobných snímků několik. A když už v době kolem půlnoci prospíte půl hodiny z promítání, o jeden „kraťas“ třeba přijdete, ale pak hned začíná další, a ten už si určitě nebudete chtít nechat ujít. V tomto ohledu se půlnoční umístění krátkometrážní série jeví od organizátorů jako velmi zkušené.

Pásmo zprostředkované organizací iShorts věnující se krátkometrážní tvorbě s kritikou nahlíželo na dnešní dobu. Tři ze snímků byly lehčí, či spíše obecnějšího rázu. Dvojici Silent Nights (2016) a Ennemis intérieurs (2016) pojilo téma imigrace, na které se zaměřily pokaždé ve větším detailu.

Vnitřní nepřátelé

Snímek Ennemis intérieurs nezapře svůj francouzský původ. Komentuje vztahy mezi Francií a Alžírskem jako její bývalou kolonií. Jeho motivem je řízení o udělení francouzského občanství, o které žádá Alžířan dlouhodobě žijící ve Francii. Ta je ostatně dnes jeho „domovem“, ač se v ní nenarodil. Naopak k Alžírsku mu pocity sounáležitosti zcela vyprchaly. Ve Francii má práci, jazyk umí, vnímá ji jako svou zemi. Zpočátku to vypadá, že udělení občanství by mohla být byrokratická formalita.

Vtom ale přijdou otázky na islám, jejž zpovídaný vyznává, ač to pro něj nemá vyšší důležitost. U výslechu padají otázky na to, kolikrát navštěvuje mešitu, s kým se stýká, ale i ohledně terorismu. Režisér a autor scénáře Selim Azzazi zde ukazuje příkladnou práci s gradací a především zvýrazňuje hranici, za kterou se ocitají Alžířané či francouzští muslimové, od zbytku francouzských občanů.

Francie, která by své obyvatele měla proti terorismu stmelovat, při úzkostném hledání potenciálních bojovných radikálů komunitu muslimů ještě více segreguje, což potenciální radikály může naopak pomáhat vytvářet. Takové je poselství snímku.

Tiché noci

Vícevrstvý je pak druhý ze jmenovaných. Silent Nights vypráví o uprchlíkovi z Ghany a dánské dobrovolnici pracující v noclehárně pro ty, kteří nemají místo, kde by mohli přespat. Poutavý dánský počin se pokouší představit život uprchlíka Kwameho jako lidské bytosti a vymezuje se tak proti nenávisti k uprchlíkům známé především v posledních dvou letech. K tomu si ale režisér Aske Bang nevybírá nijak snadnou cestu, raději to vzal po té nejvíce trnité.

Kwameho nelíčí vůbec v ideálním světle. V průběhu filmu ho nechá ukradnout kolo, čemuž ani nepřikládá vyšší pozornost, krádež je pak horší v případě balíku peněz, které slouží na provoz noclehárny. A uprchlíkovi přišije i nevěru. Obhájit postavu je těžký, ba spíše nemožný úkol.

Na rozdíl od prvotního dojmu však film nechce nic obhajovat, jde mu především o pochopení důvodů a širších souvislostí. Díky ukradenému kolu od firmy, která je půjčuje, může Kwan přežít v zimě. Alespoň nějaké peníze si vydělává tím, že jezdí po městě a sbírá pohozené vratné lahve. Peníze v dánské noclehárně následně ukradne sice s velkým odporem, ale s tím, že své malé dceři v Ghaně bude moci zaplatit léčbu, bez které by jistě zemřela. S tímhle kontextem se vše začíná jevit méně černobílé. A zmíněná nevěra je jistě špatná, ale zároveň nic, co by se netýkalo i Evropanů.

Snímek si ukládá velké břímě a je jasné, že spousta lidí se ho nebude snažit pochopit. Možná proto má na Česko-Slovenské filmové databázi tak nízké hodnocení, ač jde o velmi povedený počin přinášející do debaty kolem uprchlictví cenné poznatky.

Po skončení promítání se diváci unaveně vypravili ven z divadla vstříc lehké letní tmě a o pár okamžiků později se vydali ke svým provizorním domovům, noclehárnám v základních školách či stanovému městečku, které místní tolerují po dobu festivalu na jednom z uherskohradišťských náměstí. O čem se jim asi tu noc zdálo? Možná o tom, že jejich byty a domy zatím přestaly existovat, že jsou na cestě, zima za dveřmi a ubytování i bezpečí se může leda zhoršit. Humanizačně-pedagogický dopad festivalu by pak byl zčásti naplněn.