„Jak mám přesvědčit lidi, které neznám, že nepřítel, na kterého nevěří, je přichází všechny zabít?“

„Lidská mysl není na tak velké problémy stavěná, Jone“.

Ne, smrtící hrozba o níž Tyrion Lannister a Jon Snow v třetím díle nejnovější série Hry o trůny hovoří, není katastrofické oteplení celé planety — ba naopak. Na mytický kontinent Západozemí totiž přichází kriticky krutá a dlouhá zima a k olbřímí ledové zdi, která odděluje říši lidí od nevyzpytatelného a nebezpečného severu, se pod vedením Nočního krále pomalu ale jistě blíží nezměrná armáda „bílých chodců“ — oživlých mrtvol — s cílem zahubit vše živé.

Potíž spočívá v tom, že na existenci chodících mrtvol takřka nikdo nevěří — kdo by se divil — a že západozemská společnost je již po několik let ponořena do vražedné občanské války, takže na smrt znepřátelené frakce, vyčerpané nasazením v eskalující mocenské konfrontaci, nemají na nějaké existenční problémy přesahující horizont nejbližších událostí — natožpak na společný postup proti nepříteli — ani pomyšlení.

Zdá-li se vám to povědomé, nejste sami. A nic nezáleží na tom, zda to tak tvůrci popkulturního hitu zamýšleli. Pokud ne, tím lépe — znamenalo by to, že se jim navzdory žánru podařilo zachytit něco podstatného o našem vlastním světě, něco, v čem se lidé poznávají.

Hráč, který nechce trůn a nehraje podle pravidel

Hra o trůny byla kritiky i fanoušky oceňována pro své bezohledně realistické vykreslení bezskrupulózního boje o moc, ne nepodobné žánrově odlišnému, ale tematicky spřízněnému Domku z karet.

Má rovněž element dobrých dystopií. Občanská válka o následnictví na železném trůně, který symbolizuje vládu nad celým kontinentem, pustoší kompletní sociální strukturu západozemské civilizace. Rodiny jsou vyvražďovány, vesnice páleny, tisícileté náboženské instituce i tradiční spojenectví ze dne na den zanikají. Šlechetní hrdinové tragicky hynou, pomstychtiví psychopati triumfují a chápou se vlády, šíří se pološílená apokalyptická proroctví i sektářské orientální kulty. Tušení zániku je neodbytné — zdá se, že kdokoliv by ve hře nakonec zvítězil, stane se pánem doutnajících trosek.

A zatímco sedm království Západozemí hoří, od severu přichází zima. V Bílých chodcích vstupuje do“hry“ něco jiného (ne bez důvodu se jim „jiní“ přezdívá) — hráč, který nestojí o trůn a nehraje podle pravidel. Jejich jednání sleduje jedinou, perverzní logiku totálního nepřátelství k čemukoli živému. Jejich jediným cílem je obestřít celý svět mrazivou nehybností absolutního chladu.

Tato „logika jiného“ je tím, co filosof Lukáš Likavčan nazývá „xenoracionalitou“ — pojmem vztahujícím se ke změnám klimatu, umělé inteligenci či kapitálu a vůbec všem „nelidským aktérům“, kteří jakoby zvnějšku vstupují do záležitostí, jež jsme si navykli považovat za výhradně lidské — za dějiny. Bílé chodce lze obtížně pochopit rozumem a už vůbec s nimi nelze vyjednávat. Také proto je v ně — stejně jako ve výsostně politický význam neviditelných částic skleníkových plynů v atmosféře — tak obtížné uvěřit.

Spravedlnost nebo přežití?

Zatímco se schyluje ke konfrontaci mezi dvěma aspirujícími královnami, ti, kteří viděli nebezpečí na vlastní oči, se marně snaží přimět znepřátelené strany procitnout ze zaujetí „hrou“ a postavit se společnému nepříteli. Jonovu zoufalství, tak pregnantně vyjádřenému v úvodním úryvku, dobře rozumí každý ekologický aktivista.

Jeho pobočník Samwell Tarly zase mezitím v Citadele, centru západozemské vzdělanosti, zkouší přesvědčit o poznané pravdě mistry, řád sečtělých kronikářů. Ti ale nechtějí jednat, ani když dorazí další zprávy o očitých svědectvích. Přece jen, kdyby spustili falešný poplach, byli by všem pro smích, no ne? „Každá zima, která přišla, nakonec také skončila,“ říká Samovi velmistr řádu ve variaci na osvědčené klišé o klimatu, které se přece nějak měnilo vždycky.

V závěrečných pasážích seriálového trháku bychom se ale mohli rozpoznat i jinak — i my sami, byť jen jako diváci, máme tendenci hře propadat. Tolik si přejeme, aby krutou a tyranskou Cersei na trůnu vystřídala spravedlivá a velkomyslná Daenerys. I nám pak přicházející zima připadá především jako nepříjemné rozptýlení, které je nejlépe odložit na zítra, až bude dobojováno. Vydá-li se Daenerys s Jonem na sever, bojovat proti mrtvým, neohrozí to její vyhlídky na ukončení války, neposkytne to výhodu jejím nepřátelům?

Jak se Noční král a jeho armáda mrtvých blíží, přestává být oblíbený seriál na svém sklonku pouhým příběhem oné hry ve svém titulu. Stává se také podobenstvím toho, co máme, uchváceni hrou, sklon přehlížet. Toho, jak po pás uvázlí v každodenních politických bojích, lidských záležitostech, ztrácíme ze zřetele velké civilizační výzvy, „logiky jiného,“ které překračují naši bezprostřední sociální skutečnost.