Omluva elfce Tauriel. Ženy ve světě příběhů J. R. R. Tolkiena

Filip Outrata

Podivuhodný svět Tolkienovy imaginace je co se týče rolí muže a ženy ve své podstatě konzervativní. Přesto sám nabízí možnosti, jak ze svých omezení uniknout, je otevřený k dotváření a spoluprožívání. Jako každý dobrý příběh.

Dívali jsme se s dcerou na filmové zpracování Tolkienova Hobita. Usoudil jsem, že tenhle pohádkový příběh dívenku v těsně předškolním věku už může zaujmout. A nespletl jsem se, svět elfů, trpaslíků, hobitů, čarodějů, draků a skřetů ji opravdu upoutal. Byl jsem rád, že se touto formou poprvé setkala s dílem jednoho z mých oblíbených autorů a můžeme ten podivuhodný svět, pro mě dost důležitý, sdílet spolu.

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Ze všech národů Tolkienovy Středozemě moji dceru napoprvé nejvíc upoutali nesmrtelní elfové, krásní, rychlí, dlouhovlasí, tajemní a elegantní. A z nich opět nejvíc jedna postava, neohrožená elfská velitelka stráží z lesního království jménem Tauriel. Bylo hned jasné, na koho si Violka bude hrát. Na mě zbyly elfské a další postavy mužského pohlaví, jichž je ve filmu naprostá většina.

Protože je moje dcera zvídavé dítě, zaujalo ji, že zrovna její oblíbená Tauriel v předloze filmu, knížce pana profesora Tolkiena (kterou jsme také začali číst), není. Naštěstí je přece jen malá na to, aby se začala ptát, proč vlastně. Já jsem si ale přitom s překvapením uvědomil, že v Hobitovi nejenže není Tauriel, ale není tam vůbec žádná ženská postava. Všichni hybatelé děje — čaroděj Gandalf, hobit Bilbo Pytlík, skupina trpaslíků vedených Thorinem Pavézou, lidé, elfové, drak a skřeti, další všelijaké bytosti — jsou rodu mužského.

Strážkyně rodinného krbu, mocné ochránkyně před zlem

Jak to, že mi to nikdy nepřišlo divné? Je to přece jen dost neobvyklé na pohádkový příběh. Vzpomněl jsem si, jak mě při prvním shlédnutí Hobita postava Tauriel rozladila. Jako mnozí další tolkienovští fanoušci jsem těžce nesl, že scénáristé, přesněji řečeno scénáristky (vedle režiséra Petera Jacksona vytvořily scénář k tolkienovským filmům Fran Walshová a Philippa Boyensová) svévolně zařadily do filmu novou postavu a tím se zpronevěřily kanonickému dílu, se kterým pracovaly.

Tauriel není jediná postava, která se v knižní předloze neobjevuje. Tvůrci Hobita si při náročném úkolu vytváření filmové trilogie z jediné nerozsáhlé knížky vypomohli tím, že do děje uvedli postavy, které se nevyskytují v knižní předloze, ale jen v Pánovi prstenů, Tolkienově nejslavnějším a nejepičtějším díle, které vzniklo řadu let po mnohem útlejším, spíš zábavně pohádkovém Hobitovi a i dějově po něm následuje. I v Hobitovi se tak objevují kdysi nejmocnější z čarodějů, Saruman, i moudrý a mocný elf Elrond. A samozřejmě paní Galadriel.

Galadriel vyvrací temnou pevnost Dol Guldur. Ilustrace: Attiris-V

Ani v Pánovi prstenů není výrazných ženských postav nijak mnoho, elfská královna z Lothlórienu, vládnoucí mimořádnou moudrostí a mocí, mezi nimi však jednoznačně vyniká. Její moc, stručně řečeno, spočívá v odvracení zla a posilování dobra. Nečetné ženské postavy v Pánovi prstenů — s jedinou výjimkou — setrvávají na jednom místě, tak jako paní Galadriel v čarovném Lórienu. Na cestu se vydávají a děj posunují dopředu jen muži.

I v případě Pána prstenů musel scénáristický tým tento poněkud stereotypní model narušit, a i v tomto případě změna oproti knize vyvolala určitý odpor. V knižním Pánovi prstenů zachrání prchajícího a zraněného Froda před prstenovými přízraky mocný elf Glorfindel, ve filmu převzala tuto roli Arwen, Elrondova dcera, která se rozhodla spojit svůj život s člověkem, následníkem trůnu Aragornem, a vzdát se tak nesmrtelnosti vlastní elfům.

Pokud by Arwen jaksi jako náhradnice neprovedla tuto důležitou akci, zůstala by její úloha v celém příběhu čistě pasivní. Řekla by Aragornovi své osudové ano, neodešla se zbytkem svého lidu na Západ, ale zůstala ve Středozemi jako moudrá a laskavá lidská královna. Do dobrodružného děje okolo společenstva prstenu směřujícího do země Mordor, k plamenům Hory osudu, by přímo nijak nezasáhla. To zůstalo vyhrazeno mužským hrdinům.

Já ale nejsem muž! Éowyn a její cesta za válečnou slávou a zase zpět

Tou jedinou výjimkou, kdy ženská postava v Pánovi prstenů stane ve středu dění a vykoná hrdinský čin v boji, je rohanská princezna Éowyn. Tato nebojácná mladá žena touží po dobrodružství, touží po tom proslavit se v boji a pomoci zachránit svůj ohrožený národ. Je jí ale přisouzena role vlastní urozeným ženám a dívkám, v zastoupení krále se starat o ženy, děti a starce poté, co sám král s bojeschopnými muži odtáhne do války.

Éowyn se s tím však odmítne smířit, v sobě přisouzené roli se cítí svázaná, nesvobodná. V převlečení za jezdce-muže se vydá do rozhodující bitvy, která je svedena na Pelennorských pláních před městem Minas Tirith. V ní zahubí strašlivého černokněžného krále, velitele mordorského vojska. Ten se považuje v podstatě za neporazitelného, protože podle prastaré sudby ho nemůže zabít žádný muž. „Já ale nejsem muž“, pronese rohanská jezdkyně těsně před tím, než svým mečem protkne přilbici černokněžného krále.

Éowyn vzdoruje černokněžnému králi. Ilustrace: ashpwright

Čin statečné Éowyn je zajisté mimořádný a znamená rozhodující obrat v bitvě, je ale zároveň zcela ojedinělý a je svým způsobem výjimkou potvrzující pravidlo o tom, že boj a cesta za dobrodružstvím je záležitostí mužů, zatímco bytostem ženského pohlaví přísluší role strážkyň domácího krbu, oddaných manželek, případně mocných ochránkyň před zlem, setrvávajících nicméně na jednom místě.

To potvrzuje i konec Éowynina příběhu. V souboji s černokněžným velitelem utrpí vážné zranění a zápasí o život v Domech uzdravení. Tam nakonec nalezne nejen cestu zpět k životu a zdraví, ale i životní lásku v podobě Faramira, jedné z nejušlechtilejších postav Pána prstenů, rovněž zápasícího o život po vážném zranění. A je uzdravena i z touhy po tom vyniknout v boji, vydávat se do války po boku mužů, mít potěšení v písních o boji a zabíjení.

Už nechce zabíjet, ale uzdravovat, ne život brát, ale vracet a obnovovat. Je to rezignace na sen o tom vyrovnat se mužům, dosáhnout slávy vyhrazené pouze mužům? Nebo je to nabytí životní moudrosti, které jen málokdo z mužů dosáhne? V příběhu je přítomno obojí, obojí dává v Tolkienově světě smysl. Přece jen je však v osudu rohanské štítonošky víc toho druhého.

„Nemiluji meč pro jeho ostří, ani šíp pro jeho rychlý let a válečníka pro jeho slávu“, říká Faramir Frodovi, nositeli prstenu moci, při jejich setkání. Opravdu hrdinské, hodné úcty a lásky je jen to, co brání, ochraňuje život. Tak jako tím nejdůležitějším znakem skutečného krále není to, jak si počíná v bitvě, ale jak dokáže uzdravovat. Tato hlubší, podstatnější životní úloha a moudrost je stejně přístupná mužům i ženám. Jen nemnozí jí však opravdu dosahují.

Lúthien a Beren, klenot v koruně Tolkienových příběhů

Svět stvořený jedinečnou imaginací profesora staré angličtiny fascinuje především hloubkou a mnohovrstevnatostí svých příběhů. Ty nejznámější děje vyprávěné v obou knihách vydaných za autorova života — Hobitovi a Pánovi prstenů — jsou přes veškerou svou epickou sílu jen jakousi špičkou ledovce, pod níž se skrývají mnohem starší, tragičtější i skvělejší historie. Ty v určitých okamžicích vyplouvají na povrch, nechávají se zaslechnout a zahlédnout v písních či vzpomínkách, a pak zase mizí, zůstávají ale stále přítomné jako základ, na němž „současné“ děje spočívají.

V jednom z těch hluboce ponořených, základních příběhů hraje klíčovou roli žena. Lúthien Tinúviel, dcera elfského krále Thingola a mocné Melian, se z lásky ke smrtelnému člověku, hrdinovi Berenovi, vydá spolu se svým vyvoleným do sídla prvního a nejhrůznějšího pána zla Morgotha. Bok po boku mu společně vyrvou z koruny silmarily, pohádkové klenoty skrývající v sobě kouzelné původní světlo dvou stromů Valinoru.

Lúthien tančí před Morgothem. Ilustrace: TurnerMohan

Příběh Lúthien a Berena je dechberoucí, je to asi jediný Tolkienův příběh, v němž ženská hrdinka stojí přímo ve středu dění, je přinejmenším rovna svému mužskému druhovi a protějšku. A přece to její tvůrce zřejmě viděl trochu jinak.

V dopise z roku 1951, který jeho syn a zasvěcený editor a vydavatel jeho díla Christopher Tolkien cituje v předmluvě k samostatnému knižnímu vydání Berena a Lúthien, popisuje děj tak, jakoby to byl hrdina Beren, kdo pronikl do pevnosti nepřítele, vyprostil klenoty z jeho železné koruny a získal ruku své vyvolené, která mu při tom pomáhala, ač byla pouhou dívkou, byť z vznešeného elfského rodu.

I Lúthien tak zůstává zajata ve světě, který ženě přisuzuje v zásadě jen jedinou roli, a to úlohu manželky, strážkyně rodinného krbu a domácího štěstí, případně ochránkyně širší komunity a celé země (Galadriel, střežící kouzlem bezpečnost království Lothlórien). A přesto se z něj vymyká, překračuje jeho zdánlivě nepřekonatelně pevné zdi, a projevuje se jako odvážná, silná, bojovná a vítězící bytost. Lze to chápat tak, že konzervativní rozdělení rolí muže a ženy, které Tolkien přirozeně sdílel a zastával, vnitřně sám toužil překročit a překonat.

Na náhrobku Edith a Johna Ronalda Reuela Tolkienových v Oxfordu jsou pod jejich skutečnými jmény uvedena jména Lúthien a Beren. Symbolicky tím jedním z množství jeho příběhů, který se nejsilněji protnul s jeho skutečným životem (jsou však snad plody imaginace něčím neskutečným?), je právě příběh, v němž hraje ústřední úlohu silná ženská hrdinka. Je to pro mě svědectví o jednom z Tolkienových vítězství, kterého si pravděpodobně nebyl vědom: vítězství nad vlastním zakořeněným a zvnitřněným pohledem na svět.

Vetkávat se do světa příběhů

Dnešní dívky, jak jsem se v roli otce už stihl přesvědčit, jsou docela dobře zásobeny různými díly a dílky, ve kterých není nouze o aktivní ženské postavy. Nenáročné seriály jako je italský Winx Club nabízejí přímo jakousi feminizovanou verzi epického střetu mezi dobrem a zlem, kde hlavní roli hrají ženské postavy. Příkladem vysoce vytříbeného tvůrce, který dává ženským postavám většinou ústřední, aktivní roli a zároveň dává vzniknout bohatému, poetickým i etickým významem naplněnému světu, pak může být japonský režisér Hajao Mijazaki.

Naušika z Větrného údolí, Mijazakiho slavný film a především rozsáhlá komiksová sága, svou epickou silou a významovou hloubkou a závažností plně srovnatelná s Pánem prstenů, je ve znamení silných, dominantních ženských postav. Pro dívky je dnes naštěstí normální setkávat se s aktivními ženskými postavami a prožívat s nimi jejich dobrodružství. Tolkienův svět ovládaný mužskými hrdiny jim snad může přijít trochu podivný a staromódní.

Arwen zachraňuje Froda před prstenovými přízraky. Ilustrace: Nimrodel87

Zajímalo by mě, zda nouze o ženské hrdinky, nebo přímo jejich úplná nepřítomnost skutečně mohou pro některé čtenářky a divačky představovat problém, něco, co je odrazuje od ztotožnění se s jeho světem, brání jim ve vstupu do něho. Možná ano, možná je to potíž a překážka jen pro některé z nich. Já jako vášnivý čtenář Tolkiena jsem takový problém v každém případě řešit nemusel. Řešil, lépe řečeno řešila bych ho, kdybych byla ženou?

Vraťme se k lesní elfce, statečné kapitánce Tauriel. To, že ji scénárista a dvě scénáristky svévolně zařadily do filmového příběhu, je ve skutečnosti citlivé doplnění autorova díla. Citlivé proto, že svým způsobem autorovi samému pomáhá, lépe řečeno pomáhá jeho dílu lépe oslovovat dnešního člověka, aniž by to bylo v rozporu s jeho nejvlastnějším záměrem a se smyslem jeho díla. A lze dokonce jít ještě o krok dál a říct přímo, že to jeho dílo svým způsobem dotváří.

Tauriel, a i to bylo a je dosti často kritizováno, prožije ve filmu krátké, ale intenzivní citové vzplanutí k trpaslíkovi Kilimu, jednomu z Thorinovy výpravy. Tolkienův svět, který se vyznačuje ostrou hranicí mezi silami dobra a zla, totiž zná i podobně ostré a zraňující hranice mezi bytostmi, které se nacházejí na straně dobra. Jako trpaslíci a elfové, mezi nimiž panuje vzájemná nedůvěra, nevraživost a nepřátelství, a v minulosti bylo mezi nimi prolito dost krve.

Vztah, byť nakonec kvůli Kiliho smrti nenaplněný, mezi trpaslíkem a elfem je přitom něčím, co nejenže nejde proti smyslu Tolkienova světa, ale naopak mu hluboce odpovídá. V Pánovi prstenů zaujme čtenáře dojemné a silné líčení postupně rostoucího přátelství elfa Legolase a trpaslíka Gimliho, přátelství, které se musí vyrovnávat s počátečními předsudky na obou stranách a postupně roste k vzájemnému uznání, ocenění druhého a náklonnosti k němu.

Dílo Johna R. R. Tolkiena, dokončené a vydané z podstatné části jeho synem Christopherem, je a vždy bude v zásadě konzervativní. Konzervativní byl Tolkien ve svém odmítavém pohledu na moderní techniku a vůbec civilizaci, ohrožující přírodu a harmonii ve světě, a podobně konzervativní byl jeho pohled na rodinné uspořádání a role muže a ženy. Tyto své názory Tolkien nikomu nevnucoval; prostě je vetkal do svého světa příběhů, spolu s mnoha jinými věcmi.

Vetkat do tohoto světa příběhů, který je ze své podstaty otevřený podobně jako skutečný svět, novou postavu není nic, co by narušovalo jeho vnitřní logiku a souvislost. Opravdu dobrý příběh má v sobě něco, čím překonává všechna omezení daná dobou jeho vzniku, rozhledem a světonázorem jeho autora či společnosti, ve které žil. Dobrý příběh si zaslouží být stále vyprávěn, rozvíjen, domýšlen, sdílen a prožíván.

    Diskuse