Religionista Pavel Hošek se rád vydává do světa autorů, které nelze označit za náboženské, ale jejichž dílo obsahuje svébytný duchovní rozměr a spiritualitu, a navíc je velmi vlivné až „kultovní“ ve smyslu oddaného následovnictví, které vytváří. Tak tomu bylo i u dvou předchozích knih věnovaných Jaroslavu Foglarovi (Evangelium podle Jaroslava Foglara, 2017) a Ernestu Thompsonu Setonovi (Evangelium lesní moudrosti, 2019).

V knížce o Tolkienovi se ale Hošek především z jiné strany vrací k autorovi svého srdce, C. S. Lewisovi. Právě jemu už věnoval tři knižní zastavení (C. S. Lewis, 2004; Kouzlo vyprávění, 2013; Cesta do středu skutečnosti, 2014).

Lewis a Tolkien: přátelství, které otevírá vnitřní světy

Hluboký a zásadní, ale nikoli neproblematický vzájemný vztah obou autorů je jedním z důležitých témat knihy. Jak Hošek uvádí hned v úvodu, Tolkien byl pro něj zpočátku prostě „ten člověk, který udělal C. S. Lewise“, který zásadně ovlivnil jeho oblíbeného autora. Jak ale postupně čtenáři Hoškovy knihy dochází, úplně stejně by se dalo říct, že C. S. Lewis „udělal“ Tolkiena.

Bez Lewisova mnohaletého neúnavného zájmu a povzbuzování by poněkud liknavý Tolkien zřejmě nikdy nevydal své nejslavnější dílo, Pána prstenů. A byl to zase Lewis, který později usiloval o to, aby Tolkien za Pána prstenů dostal Nobelovu cenu za literaturu.

Přitom, a to je jeden z mnoha paradoxů obestírajících Tolkienovu tvorbu a osobnost, si Tolkien Lewisova díla (především slavných Letopisů Narnie) zdaleka tolik nevážil. A vedle projevů vzájemné úcty mluvil i o odcizení a nesouhlasu.

Tolkien byl komplikovaná osobnost, také ho ovlivnila traumatická přímá zkušenost z bojů první světové války, jež se odrazila jak v jeho tvorbě (např. děsivé obrazy „tanků“ a obrněných draků dobývajících elfské město Gondolin v první verzi příběhu), tak i v jeho životě. Zřejmě se dá říci, že pokud by nebyl tak složitou osobností, nikdy by nemohl vytvořit natolik mnohovrstevnaté a košaté, stále inspirující dílo.

Ale zpět ještě na chvilku k C. S. Lewisovi. Ten ve svém krásném eseji Čtyři lásky, v Hoškově knize rovněž citovaném, načrtl obraz přátelství jako prostoru, kde se člověku otevírá svět a prostor, kde si je s druhými zcela roven ve zralé náklonnosti. Pro Lewise i pro Tolkiena bylo přátelství něčím zcela zásadním. Pro Tolkiena snad ještě o něco víc než pro jeho oxfordského souputníka. Bez přátelství, sdílení a setkávání — osobního i ve formě dopisů — by zřejmě nemohl tvořit vůbec.

Ve vztahu mezi oběma přáteli a spisovateli hrála významnou roli i jejich konfesní příslušnost. Tolkien byl hluboce věřící a praktikující katolík, člen menšinové církve, která si v sobě v britské společnosti nesla zranění z minulosti a určitý syndrom pronásledované skupiny. Lewis ke křesťanství konvertoval a patřil k většinové anglikánské církvi, podle Tolkiena ale choval vůči římskému katolictví předsudky.

Duchovní zdroje: Jazyk, mýty, fantazie

Dalším z paradoxů, které čtenáři Hoškovy knihy nutně vrtají v hlavě, je rozpor mezi hlubokou a intenzivně prožívanou vírou a zbožností na jedné straně a faktickou nepřítomností, nebo přítomností velmi plachou a nanejvýš náznakovou, explicitně náboženských motivů a prvků v Tolkienově díle. Jak vyplývá z dopisů, které jsou v knize hojně citovány, i sám Tolkien si s tím tak trochu nevěděl rady.

Svůj fantazijní svět spíš postupně objevoval a nalézal, než promyšleně a plánovitě utvářel. Dá se říci, že svět Středozemě mu byl darován. A byl mu darován a zjevován v takové podobě, v níž „duchovní“ má širší, hlubší a univerzálnější význam než coby literární parafráze určité náboženské dogmatiky, liturgie a zbožnosti. Jako by jeho úkolem bylo oddělit svůj osobní náboženský život a víru od „svého“ díla, které nesmělo ztratit svou otevřenost, svůj charakter světa na přelomu dvou epoch.

Možná nejdůležitějším duchovním zdrojem byl pro profesora filologie jazyk. Pro Tolkiena byla slova něčím daleko víc než jen shluky zvuků a nositeli významů. Vytvářel umělé jazyky, jako jazyk vznešených elfů quenya, jazyky jako duchovní říše plné významů, které budou jednou zjeveny, ne jako pouhé systémy, gramatiky a slovníky. Příběhy z dějin Středozemě, které známe ze Silmarillionu, Pána prstenů a Hobita, vznikly paradoxně jako dotvoření jazyků, protože jazyk potřebuje mýty, které mu dávají hloubku.

Tolkiena fascinovala díla jako staroanglický Béowulf, který stojí na rozhraní mezi pohanstvím a křesťanstvím, mezi mýty a „naší“ historií. Svou Středozem v pozdějších fázích své tvorby situoval do severozápadní Evropy, dokonce do určité historické epochy. Ale byla to jen jedna z možností, které se mu postupně nabízely, a zdaleka si nebyl jist, že to tak opravdu má být. Mnohé nevěděl, stále hledal, radoval se z každého objevu.

Snad proto jsou Tolkienovy příběhy tak působivé, tak zvláštní a nezařaditelné. Jako by je opravdu skrze lidského prostředníka vyprávěla bytost jiného rodu, z jiného času, a přece s námi spojená mnoha pouty. Protože elfové, trpaslíci a hobiti jsou mezi námi, mezi světem tvůrčí fantazie a světem „skutečným“ existuje spojení, tak jako je každé lidské dílo, výtvor a myšlenka součástí stvoření v širším smyslu, způsobem podílení se na stvoření a tvoření světa.

Tajný oheň v názvu knihy, jehož služebníkem je čaroděj Gandalf, může být zašifrovaným odkazem k Duchu svatému, jak sám autor připouštěl. Ale může být právě tak prostě Tajným ohněm, který není zařaditelný do žádného existujícího náboženství. A tak je to u Tolkiena velmi často. Objevování duchovních motivů a zdrojů Tolkienova díla, ke kterému zve kniha Pavla Hoška, je proto samo o sobě duchovním dobrodružstvím.