S uvedením výborného sedmého dílu Hvězdných válek se nerozběhly jen všeobecné chvály, nadšená přijetí a fanouškovské diskuse o nejrůznějších rovinách celého příběhu, ale také bitvy o jejich interpretaci a význam v současném kulturním kánonu. Už někdy před vánoci bylo možno na internetu zachytit ostentativní vymezování se vůči „tomu šílenství, ve kterém běhají lidé v županech a svítí po sobě baterkami“.

Do tohoto ranku, zdá se, patří i recenze dostupná na serveru A2larm z pera publicisty Jiřího Marečka. V jedné z jeho částí se autor jal popisovat svůj dojem z návštěvy kina: „Když se totiž člověk probudí se slušným objemem zbytkového alkoholu v těle, je mu hej, kocovina jako by neexistovala. Sedmý díl Hvězdných válek má podobný začátek (…) Fanoušek jásá: Pochyby jsou zažehnány! Tohle se opravdu povedlo (…) postupně se ale začíná objevovat nechutenství, bolest hlavy, nesoustředěnost a podrážděnost.“

Při bližším pohledu se však zdá, že se autorovi podařilo mistrně vystihnout okolnosti, za kterých byl samotný text napsán — tedy po probouzení se slušným objemem postupně vyprchávajícího zbytkového alkoholu v těle. Jak jinak si lze vysvětlit článek plný tak zásadních nepochopení?

„Aby takové schéma fungovalo“

Hlavním problémem je pro Marečka zřejmě to, že film nesplňuje všechny parametry, které by blockbuster tohoto typu splňovat měl. Aby takové schéma fungovalo, dozvídáme se z recenze, musí splňovat několik kritérií: jasné rozdělení na dobro a zlo, jehož základem je kvalitní záporák děsící svou špatností několik generací diváků, dále dlouhý a namáhavý trénink hlavních hrdinů, jako v Kung-fu nebo Rockym, a konečně přímočaré dovysvětlení všech dějových peripetií a zvratů z minulých dob, ve filmu přímo nezachycených.

Je proto nabíledni, že se Kylo Ren, rozervaný někde v prostoru mezi dobrem a zlem, sžíraný neustálými pochybnostmi a snahou vyrovnat se svému „slavnějšímu“ dědečkovi hnaný mladík, do takto předepsaného mustru nehodí. Dělá to z něj však méně děsivého záporného hrdinu? Neodkrývá nám náhodou jeho postava něco zajímavého o členitějších podobách zla, jak si všiml kupříkladu Giles Fraser z Guardianu? Budeme se více bát člověka, jehož reakce jsou v důsledku jeho absolutní zkaženosti snadno předvídatelné, nebo někoho, kdo je sám zoufalý a ani on sám neví, co v příštích chvílích způsobí?