Předávání Českých lvů mimo režii Petra Vachlera bylo pestrou kombinací hned několika elementů. Celý večer v první řadě vyzařoval urputnou snahu očistit pošramocenou vizáž českého filmu.

Režiséři slavnostního večera chtěli očividně zpřetrhat dosavadní vazbu mezi samotnou filmovou produkcí a radikálně ironickým způsobem jejího oceňování, na který jsme byli zvyklí z vachlerovských večerů s Ester Kočičkovou nebo Martinem Zbrožkem.

Letošní vyhlášení bylo kromě dramatických bojů v celé řadě kategorií i ve znamení jednoho epochálního souboje v rámci jedné skryté kategorii: Český lev svádí dlouhodobě nemilosrdnou bitvu s českým filmem o to, kdo je ve větší krizi.

Tradiční směs surrealismu a trapnosti letos nahradila oskarovská verze nablýskaného galavečera s pevně ukotvenou moderátorkou (snad i s pokusem o určitý feminismus?) a s „těmi nejlepšími z nejlepších“ jak v publiku, tak na podiu. V neposlední řadě se tak galavečer stal výmluvnou přehlídkou západních představ o vlastních elitách.

Nejisté sezóny českého filmu