Předávání Českých lvů mimo režii Petra Vachlera bylo pestrou kombinací hned několika elementů. Celý večer v první řadě vyzařoval urputnou snahu očistit pošramocenou vizáž českého filmu.

Režiséři slavnostního večera chtěli očividně zpřetrhat dosavadní vazbu mezi samotnou filmovou produkcí a radikálně ironickým způsobem jejího oceňování, na který jsme byli zvyklí z vachlerovských večerů s Ester Kočičkovou nebo Martinem Zbrožkem.

Letošní vyhlášení bylo kromě dramatických bojů v celé řadě kategorií i ve znamení jednoho epochálního souboje v rámci jedné skryté kategorii: Český lev svádí dlouhodobě nemilosrdnou bitvu s českým filmem o to, kdo je ve větší krizi.

Tradiční směs surrealismu a trapnosti letos nahradila oskarovská verze nablýskaného galavečera s pevně ukotvenou moderátorkou (snad i s pokusem o určitý feminismus?) a s „těmi nejlepšími z nejlepších“ jak v publiku, tak na podiu. V neposlední řadě se tak galavečer stal výmluvnou přehlídkou západních představ o vlastních elitách.

Nejisté sezóny českého filmu

„Víte, že na český film můžete být hrdí?“ Takovou řečnickou otázkou jakoby organizátoři 22. cen filmové akademie nechtěně přiznali, že to s tou hrdostí patrně nebude tak docela samozřejmé. Skoro se chce tvůrcům Českého lva jejich otázku opětovat: „Kdybychom mohli být na český film skutečně hrdí, proč byste se nás na to vyptávali?“ Snaha zapůsobit je sama o sobě svědectvím chybějící sebejistoty.

Promítání těch nejpanoramatičtějších filmových záběrů z loňské nabídky doprovázel sebevědomými melodiemi prýštící orchestr. Do toho všeho se tvůrci večera pokoušeli vyrazit divákovi dech působivými statistikami uplynulé sezóny české kinematografie.

Čísla jako 55 natočených českých filmů či 22 % jejich podílu na celkovém obratu českých kin by zněla docela působivě. Měli bychom však dodat, že diváci v českých kinech hýbou se statistikami návštěvami poněkud jiných filmů, než jakými by se chtěli chlubit akademici. Zatímco Troškovy Babovřesky „n+1“ loni cloumaly hitparádami, sedmi Lvy ověnčený snímek „Cesta ven“ režiséra Petra Václava viděly pouhé čtyři tisícovky lidí.

Vychloubání „lvím podílem“ na kino-tržbách je tedy dvojsečné. Některé věci nemá smysl kamuflovat. Svět stojí za prd celkově i u nás, a žádnou sošku nelze vybrousit, žádnou herečku nalíčit a žádné podium naleštit tak, aby se na tom něco změnilo.

Oh help me, please doctor, I’m damaged…

Filmaři přebírali letošní Lvy z rukou vyhlášených lékařských celebrit. Jaký to může mít smysl? Moderátorka Lucie Výborná obhájila tento tah hned v úvodu přenosu až nečekaně průzračným vysvětlením: lékaři jsou asi tou jedinou sortou, vůči níž nepociťuje filmařská smetánka návaly nekontrolovatelné nadřazenosti. Tato poznámka (pochopitelně kulantněji pronesena) prosvištěla draze namazaným večerem, aniž by jakkoli pošramotila příjemné dekórum veřejnoprávního přenosu svátku elit; svátku, při němž přijde jinak depresivnímu Janu Svěrákovi všechno vlastně docela OK.

Pokud bychom chtěli přítomnost lékařů prozkoumat dál, nabízí se pokračovat s analogií „nemoci“ českého filmu, potažmo podobného „churavění“ samotných Českých lvů. Kdo jiný, ksakru, než nejvyhlášenější medikové, můžou naší (kdysi královské) disciplíně pomoct najít mizející elán?

Přítomnost elitních lékařů má nepochybně i politický rozměr (jinak bych o tom nejspíš ani nepsal). V samém srdci hlediště sledoval celou show i sám ministr kultury Daniel Herman. V na první pohled inscenované scénce se pan ministr nechal uprostřed večera „vkusně“ přemlouvat ke zvýšení výdajů na kinematografii od improvizovaného lobbistického tandemu dominantní moderátorky slavnostního večera Lucie Výborné a pěstěného apologeta vícerychlostního zdravotnictví Pavla Pafka.

V tu chvíli se pozornějšímu divákovi mohlo vloudit na mysl další pojítko mezi českými herci a lékaři. V mediálním prostředí se právě tyto dvě frakce ruku v ruce zmítají na křižovatce pocitů vlastní nadřazenosti a katastrofálního nedocenění. Zatímco Jan Svěrák, jehož Tři bratři si odnesli solidní tři sošky, už na svou kariéru veřejně rezignoval a jal se obrňovat trosky svého světonázoru eschatologickou fikcí „úpadku západní civilizace“, Pavel Pafko se právě k západu stále ještě odkazuje, když chce přiživit argumentaci „pokud můžou existovat lepší a horší doktoři, pak musí existovat i lepší a horší pacienti“.

Cesta ven

I v takovýchto kontextech však zůstává mainstreamový český film platformou umění. To s sebou vždycky ponese i malá dramata a dílčí přesahy. Režisér Petr Václav čelil už s předstihem salvě varování, že se jeho snímek „Cesta ven“ může na romské situaci negativně podepsat. Nad jeho sedmisoškovým triumfem se tedy varovné prsty tyčí o to významněji: závist nezná mezí a rasistické báchorky dokážou spolehlivě přežít leckterá fakta.