V sobotu 24. ledna vyvrcholil slavnostním vyhlášením výsledků v pražském divadle Archa 5. ročník Cen české filmové kritiky. Je to příležitost zhodnotit nejen výsledky a ceremoniál, ale především se zamyslet nad specifičností a smyslem těchto filmových cen.

Ceremoniál už tradičně přenášel druhý program České televize. Podruhé — a prý naposled — byl moderátorem Václav Moravec, jehož volba je jakousi sázkou na jistotu. Jde o zkušeného profesionála, jenž je na práci vždy perfektně připraven a nenechá se jen tak něčím zaskočit. Současně však bylo — možná až příliš — znát, že film není jeho oborem. Nikoli náhodou si Moravec dovolil jen pár politických poznámek a žertů, přičemž se snažil večer pojmout v odlehčeném, avšak důstojném tónu.

Zbylé mezery mezi vyhlášením výsledků vyplnily dvě reportážní vsuvky: „dvacet pět let svobody“ a „Kam zmizel dramaturg?“. Jejich autoři nepřekročili televizní publicistický průměr, nevyhnuli se — do jisté míry ovšem nutným — zjednodušením (privatizace Barrandova aj.), ale určité konkrétní informace o českém filmu za uplynulé čtvrtstoletí divákům poskytli.

Celkově lze říci, že úroveň ceremoniálu asi málokoho nadchla, ale měla střízlivou atmosféru a těžko mohla vysloveně urazit nevkusem a diletantstvím. A to není, podíváme-li se na některé podobné ceremoniály z uplynulých let (a s nepoměrně vyšším rozpočtem), takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát.

Ostatně kritici dávají najevo, že právě tato stránka jejich Cen není tím, co by jim leželo na srdci nejvíce...

Vítězové a poražení

Letošní Ceny české filmové kritiky měly jednoznačného vítěze. Stal se jím film Cesta ven (producenti Karel Chvojka, Miloš Lochman, Jan Macola), jenž byl vyhodnocen nejen nejlepším filmem, ale vyhrál i v kategorii nejlepší režie a nejlepší scénář (oboje Petr Václav). Kromě toho byla představitelka hlavní role Klaudia Dudová vyhlášena nejlepší herečkou a kameraman filmu Štěpán Kučera zaostal jen o jediný hlas za vítězi kategorie nejlepší kamera.

Cesta ven je film, který je v rámci českých poměrů potřeba velmi ocenit. Samotné vylíčení Romů jako lidí, potýkajících se v zásadě s podobnými problémy jako mnozí z většinové společnosti, vzbuzuje k nim sympatie, a to nehledě na to, že je režisér nijak neidealizuje. (Petr Václav vhodně využil příležitosti a v přímém přenosu se Romů zastal proti paušálnímu obviňování a zdůraznil své dobré zkušenosti s nimi.)

Přidáme-li k tomu věrohodně vyznívající výkony neherců (byť občas to v jejich výkonech zaskřípe), autentické prostředí Ostravska (včetně známého ghetta v Přednádraží), působivou dokumentaristickou syrovost a filmový minimalismus, jde o dílo, jež jsme u nás neviděli dlouho.

A nic na tom nemění, že režisér se nevyhnul nadměrné reprezentativnosti, tematické a motivické přehlcenosti (gamblerství, lichvářství, prostituce, krádeže, dealerství drog, pobírání sociálních dávek, šikana, diskriminace Romů atd.) a v některých scénách ruší zbytečná didaktičnost, tezovitost, náznaky agitace, topornost a vykonstruovanost (epizodka s politikem).

Jakkoli Cesta ven zaostává nejen za nejlepšími filmy bratří Dardennů, ale i za prvním Václavovým filmem Marian (1996), účast v Cannes — jako prvního českého snímku po mnoha letech — nebyla v žádném případě jen poctou záslužnému námětu...

Dva další snímky, jež postoupily do druhého kola Cen (nejen jako nejlepší film, ale i režie a scénář), jsou z filmového hlediska mnohem problematičtější. Režisérský a scenáristický debut známého herce Jiřího Mádla Pojedeme k moři obsahuje nepochybně pár svěžích a hravých míst, navázaných na dětskou optiku vidění jedenáctiletého hrdiny. Před poukázáním na chatrnost a nevyváženost příběhu se autor poněkud alibisticky zaštiťuje formou, tvářící se jako filmový materiál, natočený malými protagonisty.

Přitom ani vyprávěcí „ich forma“ není používána důsledně a nápaditě (pokud srovnáme Cestu ven třeba s francouzským filmem Philippa Harela Zapovězená žena), z techniky natáčení prostřednictvím fotoaparátu se také dalo vytěžit víc (tady stačí připomenout subjektivní pohled videokamery ve filmu Jacquesa Martineaua a Oliviera Ducastela Můj skutečný život v Rouenu). Z těchto důvodů má Mádlův snímek minimální šanci oslovit zahraniční publikum.

Nakonec získal Jiří Mádl za film Pojedeme k moři pouze cenu za „objev roku“, jež je významu filmu přiměřenější, byť i zde bychom v hrané a zejména dokumentární produkci loňského roku našli osobnosti, které předvedli originálnější a zvládnutější výkony (režiséři a scénáristé Jaroslav Kratochvíl, Petr Hátle, Tomáš Pavlíček či Michal Samir, herec Vladimír Polívka aj.).