V sobotu 24. ledna vyvrcholil slavnostním vyhlášením výsledků v pražském divadle Archa 5. ročník Cen české filmové kritiky. Je to příležitost zhodnotit nejen výsledky a ceremoniál, ale především se zamyslet nad specifičností a smyslem těchto filmových cen.

Ceremoniál už tradičně přenášel druhý program České televize. Podruhé — a prý naposled — byl moderátorem Václav Moravec, jehož volba je jakousi sázkou na jistotu. Jde o zkušeného profesionála, jenž je na práci vždy perfektně připraven a nenechá se jen tak něčím zaskočit. Současně však bylo — možná až příliš — znát, že film není jeho oborem. Nikoli náhodou si Moravec dovolil jen pár politických poznámek a žertů, přičemž se snažil večer pojmout v odlehčeném, avšak důstojném tónu.

Zbylé mezery mezi vyhlášením výsledků vyplnily dvě reportážní vsuvky: „dvacet pět let svobody“ a „Kam zmizel dramaturg?“. Jejich autoři nepřekročili televizní publicistický průměr, nevyhnuli se — do jisté míry ovšem nutným — zjednodušením (privatizace Barrandova aj.), ale určité konkrétní informace o českém filmu za uplynulé čtvrtstoletí divákům poskytli.

Celkově lze říci, že úroveň ceremoniálu asi málokoho nadchla, ale měla střízlivou atmosféru a těžko mohla vysloveně urazit nevkusem a diletantstvím. A to není, podíváme-li se na některé podobné ceremoniály z uplynulých let (a s nepoměrně vyšším rozpočtem), takovou samozřejmostí, jak by se mohlo zdát.

Ostatně kritici dávají najevo, že právě tato stránka jejich Cen není tím, co by jim leželo na srdci nejvíce...

Vítězové a poražení

Letošní Ceny české filmové kritiky měly jednoznačného vítěze. Stal se jím film Cesta ven (producenti Karel Chvojka, Miloš Lochman, Jan Macola), jenž byl vyhodnocen nejen nejlepším filmem, ale vyhrál i v kategorii nejlepší režie a nejlepší scénář (oboje Petr Václav). Kromě toho byla představitelka hlavní role Klaudia Dudová vyhlášena nejlepší herečkou a kameraman filmu Štěpán Kučera zaostal jen o jediný hlas za vítězi kategorie nejlepší kamera.

Cesta ven je film, který je v rámci českých poměrů potřeba velmi ocenit. Samotné vylíčení Romů jako lidí, potýkajících se v zásadě s podobnými problémy jako mnozí z většinové společnosti, vzbuzuje k nim sympatie, a to nehledě na to, že je režisér nijak neidealizuje. (Petr Václav vhodně využil příležitosti a v přímém přenosu se Romů zastal proti paušálnímu obviňování a zdůraznil své dobré zkušenosti s nimi.)

Přidáme-li k tomu věrohodně vyznívající výkony neherců (byť občas to v jejich výkonech zaskřípe), autentické prostředí Ostravska (včetně známého ghetta v Přednádraží), působivou dokumentaristickou syrovost a filmový minimalismus, jde o dílo, jež jsme u nás neviděli dlouho.

A nic na tom nemění, že režisér se nevyhnul nadměrné reprezentativnosti, tematické a motivické přehlcenosti (gamblerství, lichvářství, prostituce, krádeže, dealerství drog, pobírání sociálních dávek, šikana, diskriminace Romů atd.) a v některých scénách ruší zbytečná didaktičnost, tezovitost, náznaky agitace, topornost a vykonstruovanost (epizodka s politikem).

Jakkoli Cesta ven zaostává nejen za nejlepšími filmy bratří Dardennů, ale i za prvním Václavovým filmem Marian (1996), účast v Cannes — jako prvního českého snímku po mnoha letech — nebyla v žádném případě jen poctou záslužnému námětu...

Dva další snímky, jež postoupily do druhého kola Cen (nejen jako nejlepší film, ale i režie a scénář), jsou z filmového hlediska mnohem problematičtější. Režisérský a scenáristický debut známého herce Jiřího Mádla Pojedeme k moři obsahuje nepochybně pár svěžích a hravých míst, navázaných na dětskou optiku vidění jedenáctiletého hrdiny. Před poukázáním na chatrnost a nevyváženost příběhu se autor poněkud alibisticky zaštiťuje formou, tvářící se jako filmový materiál, natočený malými protagonisty.

Přitom ani vyprávěcí „ich forma“ není používána důsledně a nápaditě (pokud srovnáme Cestu ven třeba s francouzským filmem Philippa Harela Zapovězená žena), z techniky natáčení prostřednictvím fotoaparátu se také dalo vytěžit víc (tady stačí připomenout subjektivní pohled videokamery ve filmu Jacquesa Martineaua a Oliviera Ducastela Můj skutečný život v Rouenu). Z těchto důvodů má Mádlův snímek minimální šanci oslovit zahraniční publikum.

Nakonec získal Jiří Mádl za film Pojedeme k moři pouze cenu za „objev roku“, jež je významu filmu přiměřenější, byť i zde bychom v hrané a zejména dokumentární produkci loňského roku našli osobnosti, které předvedli originálnější a zvládnutější výkony (režiséři a scénáristé Jaroslav Kratochvíl, Petr Hátle, Tomáš Pavlíček či Michal Samir, herec Vladimír Polívka aj.).

Největším omylem se však jeví být nominace filmu Fair Play. Režisérka Andrea Sedláčková se v něm věnuje tématu dopingu v podmínkách socialistického sportu 80. let. Současně se ovšem — v časopiseckém rozhovoru — přiznala, že se o sport vůbec nezajímá (což není nejlepší kvalifikací pro film se sportovním námětem) a že ji na příběhu spíše zajímaly morální otázky, s používáním dopingu spojené. Bohužel scénář filmu (Andrea Sedláčková ve spolupráci s Irenou Hejdovou) účinné kladení takových otázek znemožnil.

Jsou v něm značně netypické postavy (nesnesitelně protivný a ke svěřenkyni diktátorsky se chovající trenér), nepříliš věrohodné motivy (atletka Anna neměla o faktu, že anabolika užívá, ani tušení, a když posléze zjistí skutečnost, rezolutně jejich braní odmítá), účelové nepravděpodobnosti (skoro okamžitě po nasazení anabolik má dívka závažné zdravotní potíže) až krkolomné nesmysly (místo trenéra - případně lékaře - píchá anabolika atletce doma její matka).

Kritika socialistického sportu a dopingu byla ovšem zřejmě pro režisérku malým cílem a tak přidala do příběhu „nezbytné“ ingredience, politickou diskriminaci (atletčina matka pyká za minulé hříchy a dělá uklízečku), disidenty (jakkoli ti se ve sportovním prostředí nevyskytovali), emigraci (hned v několika postavách) a estébáky, pojaté jako slizké zloduchy.

Fair Play je veskrze falešný a lacině moralizující film, na čemž nic nemění solidní řemeslná stránka a vizuálně celkem zdařile zachycená atmosféra normalizačních let. Vyhovuje však zřejmě vkusu zdejších filmařů, kteří jej nejen — poněkud absurdně — nominovali na Oscara, ale je též favoritem Českých lvů. Alespoň, že kritikové film neocenili, byť i pouhé nominace jsou jeho nízkým kvalitám neadekvátní.

Kritici při svém hlasování pominuli nejen komedie typu Babovřesky 2 (Zdeněk Troška), pohádku Jana Svěráka Tři bratři (divácky nejúspěšnější film roku), ale i ambiciózní snímky jako Místa (Radim Špaček) a Díra u Hanušovic (Miroslav Krobot). Správně vyhodnotili manýristickou formální stránku obou děl, v případě druhého z nich i samoúčelné figurkaření a šablonovitý a klišovitý pohled na údajnou zaostalost české vesnice.

Stranou nominací do hlavních kategorií bohužel i letos zůstaly snímky dokumentární, přestože několik z nich kvalitou zastínilo téměř celou tvorbu hranou.

Platí to zejména o filmech Dál nic (Ivo Bystřičan), Eugéniové (Pavel Štingl), Gottland (kolektivní projekt), Lovu zdar! (Jaroslav Kratochvíl), Olga (Miroslav Janek), Plán (Benjamin Tuček) či Velká noc (Petr Hátle), které se nevyznačují jen zajímavými tématy, ale i režijními nápady. A zejména o snímku Martina Duška K oblakům vzhlížíme, líčícím mladíka ze severočeské komunity automobilových tuningářů, filmu, jenž se stal alespoň zaslouženým vítězem samostatné dokumentární kategorie.

Konvenčně oslavný snímek Olgy Sommerové o Martě Kubišové Magický hlas rebelky se dostal do druhého kola, naproti tomu dokumenty Život podle Václava Havla (Andrea Sedláčková) či Pavel Wonka se zavazuje (Libuše Rudinská) neuspěly u kritiků velmi výrazně.

Zbývá ještě dodat, že v kategorii nejlepší mužský herecký výkon uspěl Martin Finger (Krásno) a ocenění za kameru si při shodném počtu hlasů rozdělili Martin Žiaran (Hany) a Jaromír Kačer (Místa).

Ceny kritiků a ceny komerční

Pravidelně každý rok dochází k diskusím, v čem tkví hlavní význam Cen české filmové kritiky. V zásadě se přitom názory dělí na dva hlavní proudy: jeden zdůrazňuje potřebu „správného“, tj. odborného, posouzení filmů, zatímco druhý vidí těžiště spíše v proceduře, tj. demokratičnosti, veřejnosti, průhlednosti hlasování.

Jak by ostatně filmoví kritici měli „správně“ hlasovat? Přes přirozenou a vesměs respektovanou různost jejich názorů je jim — zejména ze strany některých novinářů (včetně kritiků, kteří se volby účastní) — jistý „logický“ postoj přisuzován. Kritici by prý měli hlasovat pro snímky, které jsou po formální, tematické i narativní stránce inovativní, takové, u nichž jsou znát určité umělecké ambice a jež jsou určeny i náročnějšímu diváctvu.

Jenže co když v daném roce takové filmy nevznikly? Nebo — což je pravděpodobnější — se podobné pokusy sice vyskytly, ale v konečném výsledku nejsou přesvědčivé? Má kritik povinnost pro takové experimentální a menšinové projekty hlasovat i v případě, že se v roční bilanci objevil film, jenž je svým zpracováním a poselstvím sice poměrně konvenční a občas třeba zbytečně návodný, ale jehož řemeslná pečlivost a kvalita jsou — zvlášť v tuzemských poměrech — hodny úcty a ocenění?

I pokud bychom na poslední otázku odpověděli ano, musel by se předně upravit seznam hlasujících. Vždyť v Cenách české filmové kritiky mají možnost hlasovat ti, kteří se „soustavně a profesionálně zabývají filmem“ (jak se píše na jejich stránkách), což je ovšem chápáno široce, takže jsou zastoupeni nejen redaktoři odborných časopisů a webů, ale i filmoví novináři z mainstreamových médií — a občas i solitéři, kteří se psaní o filmu věnují ve svém volném čase.

Navíc nelze dopředu usuzovat, že jednotliví hlasující se při volbě zachovají tak, jak se od nich „čeká“. Nikde totiž není psáno, že mainstreamový novinář musí nutně mít většinový vkus, a kritik, vyučující filmovou vědu, si musí cenit jen filmů experimentálních, „elitních“.

Nezbývá zkrátka než se smířit s tím, že kritici hlasují tak, jak hlasují. Pokud by — nedejbože — usoudili, že nejlepším loňským českým filmem byly Troškovy Babovřesky 2, šlo by sice o dost tristní informaci, ale o nic méně pravdivou a cennou. Byť nikoli o české filmové produkci, ale o stavu české kritické obce...

Jiní kritici při hledání významu akce nepoukazují ani tak na výsledky hlasování, ale spíše na skutečnost, že u nás existují filmové ceny, jež mají jasná — byť možná zdokonalitelná — pravidla, že tyto volby jsou transparentní: zveřejní se, kdo hlasoval a jak... (Totéž lze říci o Cenách Alfréda Radoka, v nichž hlasují divadelní kritici o nejlepších uměleckých výkonech v rámci českého divadla.)

Stejně významný je fakt, že kritici mají — přes všechny rozdíly — vzhledem k tvůrcům nezávislejší pozici a společný „profesní“ základní úhel pohledu na film. Naproti tomu v případě lidí, rozhodujících o cenách České filmové a televizní akademie, tedy Českých lvech, jde o nesourodou a nejasně utvořenou směs.

Nad teoretiky mají výraznou převahu praktici, mezi nimiž jsou mnozí s různě propletenými pracovními zájmy, přičemž jejich angažmá je určeno převážně vlastními projekty a — v té či oné míře - komerčním zřetelem. Český lev a jeho každoroční galavečer jsou především lesklou filmovou událostí, jež má blíže k lobbingu a reklamě než ke kulturnímu statku, čehož dokladem jsou i různé licitace (vzpomeňme jen spor o název mezi zakladatelem akce Petrem Vachlerem a ČFTA).

Oproti stovkám (nebo dokonce — jako v případě Oscarů — tisícům) respondentů má několik desítek filmových kritiků (letos padesát jedna hlasujících) výhodu též v tom, že jsou s filmy, které mají posuzovat, lépe obeznámeni. Aniž bychom si dělali iluze, že všichni viděli vše, co se v daném roce u nás natočilo - což by bylo ideální -, přece jen u kritiků nehrozí taková neznalost, jako u některých, jen do konkrétní práce zahleděných a o film jako takový se příliš nezajímajících herců, režisérů či producentů.

Jistě, hlasování jakkoli definované skupiny nemusí dopadnout „lépe“ než hlasování skupiny, vybrané dle jiných kritérií. Větší čitelnost znamená „pouze“, že víme více, na čem jsme. Že nejsme blamováni.

Diskuse, změny a jak dál

Před pátým ročníkem Cen české filmové kritiky se mezi kritiky vedla velice konkrétní diskuse o jejich budoucí podobě a směřování. Mnozí zúčastnění poukazovali na to, že nemají přístup k některým filmům. Nikoli proto, že by je nechtěli shlédnout, ale protože jisté snímky - zvláště dokumentární - kromě promítání na jednom či dvou festivalech nejsou nikde k vidění. Když je leckdy nemají možnost vidět ani novináři, jak na tom jsou pak řadoví diváci...

Druhým diskutovaným tématem se stal počet kategorií, v nichž by se měly napříště Ceny české filmové kritiky udělovat. Převážil názor, že význam cen se neodvíjí od jejich množství, ale spíše od jejich přesného definování. Proti minulým ročníkům tedy letos tři ceny ubyly.

Kritici se rozhodli neudělovat herecké ceny zvlášť pro hlavní a vedlejší role (což je rozlišení leckdy problematické a slouží spíše za záminku k ocenění více hereckých tváří), nýbrž jen jedné ženě a jednomu muži. Taktéž byla vypuštěna cena za nejlepší hudbu a odmítnut návrh nově zařadit kategorii televizních snímků, oboje s logickým odůvodněním, že ne všichni filmoví kritici se na tyto obory dostatečně specializují.

Zamítnut byl však prozatím radikální návrh vyřadit kategorie režie a scénáře, neboť ta první do značné míry splývá s nejlepším filmem a druhá se jeví trochu nejasná, neboť špatně realizovaný dobrý scénář je jen znehodnoceným polotovarem. Neprošel také nápad zrovnoprávnit hraný a dokumentární film tím způsobem, že by se ceny udělovaly v kategoriích nejlepší hraný a nejlepší dokumentární film.

Vzhledem ke konzervatismu většiny hlasujících, kteří dokumenty podceňují nebo sledují méně, se však toto řešení jeví jediným, které by do budoucna zajistilo, aby dokument vystoupil alespoň v rámci Cen ze stínu hraných snímků.

Každopádně je dobře, že se kritici, rozhodující o podobě Cen, nebojí změn a že jim je nediktují sponzoři ani televize. A vůbec nevadí, že výsledek je kompromisem mezi často protichůdnými názory.

Ostatně i letošní výsledky Cen české filmové kritiky jsou jistým zdravým kompromisem. Kritici dali jasně najevo, že se nenechají vmanipulovat do role, kdy by jednoznačně upřednostňovali buď umělecky ambiciózní počiny, nebo naopak řemeslně dobře odvedenou práci na konvenčních projektech. Letošní vítězství Václavova filmu Cesta ven je v tomto smyslu jasnějším, čitelnějším signálem než loňská výhra Hořícího keře (Agnieszka Hollandová) z produkce HBO, jehož si lze cenit především z hlediska řemeslného.

Oba dva poslední vítězové nejdůležitější kategorie bohužel postrádají formální a myšlenkovou originalitu, která by byla srovnatelná s nejlepšími filmy evropskými a světovými. To ovšem je už obecný problém současného českého filmu, jehož úroveň není uspokojivá (např. při srovnání s filmem polským nebo maďarským) a jenž je konkurenceschopný v zahraničí jen ve zcela výjimečných případech.

5. ročník Cen české filmové kritiky ukázal, že tato akce není zbytečná, má svá specifika a že tvoří potřebnou alternativu a protiváhu mediálně mnohem více sledovaným Českým lvům.