Tvůrce dokumentárního filmu může stvořit dílo, jemuž ostatní rozumí jinak než on sám. Záměr může zůstat publikem nepochopen, nebo diváci naopak ve filmu objeví rozměr, který sám dokumentarista nepostřehl. Libuše Rudinská natočila dokumentární film Pavel Wonka se zavazuje a ještě než se dostal před široké publikum, poskytla několik rozhovorů, čímž výklad svého dokumentu již předem nasměrovala a neponechala divákům možnost přistoupit k němu bez jasné představy, o čem vlastně bude.

Z rozhovorů je patrné, že původně chtěla Rudinská natočit oslavný film o Pavlu Wonkovi. Jak ale sbírala materiály a dostávala se k novým informacím, obraz kladného hrdiny, statečného bojovníka proti komunismu, se jí začal hroutit. Rozhodla se tedy natočit dokumentární film o antihrdinovi, kterým by svou vlastní deziluzi vyjádřila.

Hlavním motivem filmu je Wonkova spolupráce s StB, kterou dokazuje ručně psaný závazek, poprvé zveřejněný v roce 1992 a výpovědi příslušníků StB, kteří podle Rudinské jediní vědí, jak to tenkrát bylo.

Způsob, jakým svůj materiál dokumentaristka poskládala, je pro diváka značně náročný. Rudinská se zřejmě domnívá, že všichni lidé vědí, kdo byl Pavel Wonka a ona jen přidává další pohled na obecně známou postavu. Schází v něm podstatné informace i pro lidi, kteří jeho jméno dobře znají, ale pamatují si většinou jen to, že zemřel ve vězení.

Divácky mnohem přívětivější by bylo, kdyby film začínal alespoň krátkým představením Pavla Wonky, několika informacemi o tom, odkud se vzal, co v životě dělal, abychom věděli i něco víc kromě toho, že měl donášet StB, a že snad byl, jak se ve filmu znovu a znovu připomíná, podivín.

Další nepříjemností je, že tajně nahrané výpovědi příslušníků StB se rychle střídají s četbou jejich dřívějších výpovědí a pro diváka je velice obtížné orientovat se v tom, kdo právě mluví. A už vůbec není možné jakkoli posoudit, do jaké míry jsou jejich výpovědi věrohodné.

Chybí informace, odkud je vázací akt, odkud jsou materiály, ze kterých Rudinská ve filmu cituje. K tomu běží ilustrační záběry, při kterých místy není ani jasné, jakou mají s filmem souvislost. Většina historických záběrů je kupříkladu z Prahy, kde se neodehrává ani minuta příběhu.

Dojem tajemna navozují jak tajně pořízené nahrávky a záběry, tak neustálé sledování aktérů skrz větve, a to i v případech, kdy jsou pořízené s jejich svolením. Vrcholem je ovšem okamžik, kdy se režisérka plíží v noci do domu bývalého příslušníka StB z Hradce Králové Matouška, aby ho přemluvila k nevědomému rozhovoru pro film, a šeptá svému štábu, aby se „raději schovali.“

Na chodbě pak Matouška láká k rozhovoru znovu šeptem s tím, že nechce, aby je někdo slyšel. Je vidět, že svět agentů, tajných misí, tajných materiálů a dobrodružství s nimi spojených, ji vábí.

Nejzajímavějšími okamžiky dokumentu jsou rozhovory bývalých Wonkových přátel, kteří sedí kolem stolu na zahradě a diskutují o tom, co se o svém příteli dozvěděli. Přemýšlejí u toho, zda mají napsat prezidentu republiky, aby Wonkovi neudílel vyznamenání.

Jejich rozhovory působí autenticky, oni sami pak jako lidé, kteří by rádi znali pravdu, a přitom se snaží nevidět svět černobíle. Každý je trochu jiný, každý se na celou událost dívá jinak a nakonec se ani nerozhodnou všichni stejně.

Největším nedostatkem naopak je, že kromě výpovědí Wonkových přátel, které jsou nicméně sestříhané tak, aby se hodily do koncepce filmu, chybí dokumentu příběh. I kdyby byla pravda, že Pavel Wonka vědomě a dobrovolně spolupracoval s StB, schází zde podstatné zamyšlení nad tím, proč se nakonec jeho řídící důstojníci obrátili proti němu, proč napomohli jeho věznění a proč on sám s nimi spolupracovat přestal.

V podstatě se z úst zaměstnanců represivního aparátu dozvídáme jen, že Pavel Wonka spolupracovat chtěl, měl pro ně informace a byl s nimi v přátelském styku. Co se tedy pokazilo? Jak přesně ublížil Wonka jiným lidem? Co obsahovala jeho udání?

Wonkův svazek není k dispozici a není jasné, kde je mu konec, a další informace se zřejmě nikdy nedozvíme, jedině snad ze svazků dalších lidí, na které měl Pavel Wonka donášet.

Uchopení tématu plně koresponduje s posedlostí agenty StB, kterou vykazuje část české společnosti. Jakoby spolupracovat s StB bylo horší, než být zaměstnancem represivního aparátu a spolupráci si vynucovat. Vždyť i sama skutečnost, že právě výpovědi důstojníků StB mají přinést světlo poznání o člověku, který byl tak jako tak obětí systému, jehož oni byli představiteli, je otřesná.

Jak přesně režisérka přispěla k diskuzi o historii? Nemáme zde žádný příběh, který by nás zavedl do minulosti a přiblížil by divákům tehdejší dobu. Sám charakter hrdiny antihrdiny je pro pochopení minulosti bezvýznamný, i kdyby se ho podařilo vykreslit, což se navíc nepovedlo.

Je možné, že Rudinskou ve skutečnosti zaujal ohlas Wonkovy smrti a to, jak se s jeho příběhem nakládá dnes, i to, jak se stal pro některé badatele symbolem „antikomunistického odboje“. Alespoň to tak vyznívá z rozhovorů, které režisérka poskytla médiím.

To je velice zajímavé a zásadní téma, nicméně na vytváření vlastního kultu bojovníka za svobodu neměl Wonka zcela jistě žádný vliv. A to z prostého důvodu, že ve vězení zemřel, protože mu nebyla poskytnuta lékařská péče.

Ač nejsou okolnosti smrti zcela jasné, je zjevné, že u toho hodně trpěl. Porušit pietu v případě člověka s takovým osudem by mělo smysl jedině v případě, že bychom se jako společnost díky tomu něco dověděli sami o sobě. Dokumentární film o Pavlu Wonkovi k takovému poznání nepřispívá.