Zvrat z listopadu 1989 vstoupil po čtvrtstoletí do dějin. To znamená, že je přiměřené na něj a na to, co mu předcházelo, aplikovat historiografickou metodologii. Jakkoli je to pro nás pamětníky smutné, historické poznání se nerovná výsledku jakékoli operace s paměťmi jednotlivců: sčítání, odčítání, průměrování ani umocňování tu není k ničemu. Naše vzpomínky jsou legitimní a máme právo, aby se jim naslouchalo. Historického poznání se ale dosahuje metodickým studiem příslušných pramenů.

Oživený zájem o případ Pavla Wonky je modelovým příkladem problémů s poznáváním nedávných dějin. Výpovědi bývalých pracovníků StB (vyslovené už po devadesátém roce, a tedy v režimu oslabené a nejasné loajality k ní) jsou nedůvěryhodné. Pokud však jsou navzájem provázané a navíc souhlasí s písemnými prameny, není pro konzumenty detektivek snadné si jich vůbec nevšímat.

Lepší věrohodnosti těchto svědků se asi nedá dosáhnout, přinejmenším pokud do rejstříku metod v dnešním paradigmatu nepatří útrpné právo. Pro historické poznání by ale stejně mohly být jejich vzpomínky dobře využitelným pramenem pouze tehdy, pokud by byly pořízeny a studovány v rámci pravidel orální historie, což se nestalo.

Existují postupy, jak vést rozhovory tak, aby se vyhýbaly nejen záměrnému lhaní, ale i přirozeně subjektivní povaze každého vzpomínání (kladené otázky mají co nejméně formovat obsah odpovědí; rozhovorů má být několik a tazatel si musí mezitím kriticky ověřovat sdělené informace, atd.) Autorský dokumentární film je — z principu a bez ohledu na povahu úmyslů autorky — médiem, které může k poznávání historie snad zajímavě přispět, ale nemůže je suplovat.

Stejně tak se ale historického poznání nedobereme prohlubováním detailní klasifikace pramenů písemných. Ty jsou sice o něco věrohodnější, ale bez náležité kritiky a kontextualizace mohou také klamat, a to ne proto, že je psala „zločinecká organizace“, ale z principu, který se týká jakýchkoli historických dokumentů.

Historik není ten, kdo má přístup k hromadám písemností a výlučnou moc se jimi zabývat; jejich zveřejnění na internetu neudělá historika z kohokoli, kdo bude mít dost času a zvědavosti. „Jak to vlastně bylo“ je zatraceně těžká otázka, na kterou umíme zodpovědně odpovídat jen nejistě a komplikovaně. Snažíme se přitom o nestrannost při vědomí, že doopravdy objektivní může být jen pánbůh, který jediný dokáže brát v úvahu úplně vše.

↗

Perfidnost režimu moci KSČ v jeho normalizační verzi, o níž se dnes diskuse vede především, spočívala právě v tom, že nenásilně přiměl k aktivní spolupráci každého, kdo „jenom chtěl“ se stát sociologem, pracovat jako kameraman nebo hrát v divadle. Foto de.wikipedia.org

V situacích, jakou je naše dnešní diskuse o minulém režimu, ale jde o historické poznání jen v druhé řadě. Ve skutečnosti to hlavní a podstatné je to, co si z dějin bereme. Daniela Drtinová začíná rozhovor s autorkou dokumentárního filmu o Wonkovi otázkou: byl to hrdina, nebo zrádce? Domnívám se, že v této otázce je ve výstižné žurnalistické zkratce shrnuto mylné východisko, které nás vede jen k dalšímu zamotávání do zavádějících úvah a chybných odpovědí.

Důvodem, proč máme, ba musíme zkoumat dějiny režimu vlády KSČ a snažit se v rámci vždy omezených možností je zodpovědně poznávat, není označování osob v minulosti kladným nebo záporným znamínkem. Takto vzniklé znaky jsou prázdné a jejich funkcí je pouze to, kdo a jakým způsobem se k nim v dnešní politické realitě přihlásí, co jimi zaštítí. O Pavla Wonku a jeho složitý individuální osud a tragickou smrt tak vlastně ani nejde.

Otázky, které si máme pětadvacet let po pádu minulého režimu klást, znějí úplně jinak. Odpověď na ně není pouze v osobní paměti, ani pouze v zachovaných písemnostech, a už vůbec nemůže být předem definována zákonem. Je totiž nejdřív třeba nahlas říci, že „režim“ nebyli „oni“, ale že jsme to byli „my všichni“. K tomu se jako někdo, kdo do třiceti let žil v reálném socialismu, samozřejmě hlásím taky, ti mladší se mohou ptát svých rodičů a prarodičů.

Ačkoli můj svazek StB sledované nepřátelské osoby začíná několik let před mou plnoletostí, ačkoli jsem žila v prostředí mezi disentem a šedou zónou v bytě s trvalým odposlechem, ačkoli jsem se k vysokoškolskému studiu směla dostat jen oklikami a externě, ačkoli jsem nesměla cestovat ani do tzv. zemí socialistického tábora — přesto jsem chodila volit (nepovažovala jsem morální ponížení za tak velké, aby vyvážilo očekávané riziko).

Nevzepřela jsem se hromadnému povinnému vstupu celé deváté třídy do pionýra. Složila jsem i zkoušku z marxismu-leninismu, při níž bylo nutno otevřeně lhát (a subverzivně jsem si k ní opravdu četla Marxe, Engelse i Lenina). Byla jsem nejen členkou ROH, ale dělala jsem v závodním výboru pokladní. Četla jsem Rudé právo (a každodenně na něm trénovala praxi dekonstrukce textu srovnáváním informací z jiných zdrojů).

Nemusela jsem řešit nabídku vstupu do (žádné) strany, natož pak spolupráce s tajnou policií, protože mne s ní nikdo neoslovil. Svaz socialistické mládeže by mi nikdy neudělil medaili. Všichni, kdo těmto a podobným nabídkám vyhověli, „jen aby mohli dělat to, co chtěli“, se tím stali aktivní součástí systému.

Nežít v nemocné společnosti

Perfidnost režimu moci KSČ v jeho normalizační verzi, o níž se dnes diskuse vede především, spočívala právě v tom, že nenásilně přiměl k aktivní spolupráci každého, kdo „jenom chtěl“ se stát sociologem, pracovat jako kameraman nebo hrát v divadle, kdo chtěl sloužit své církvi, kdo chtěl prostě žít život s celkem obyčejnými ambicemi. Ano, hudebníci, herci, vědci a faráři tím umožnili, že se v Československu dalo žít.

Bez nich by běžná existence byla nesnesitelná a musela by se blížit šedivé orwellovské dystopii. To ale nic nemění na tom, že to aktivní spolupráce byla a že byli i takoví, kdo na ni přistoupit odmítli. (Kdo chtěl něco přece jen lepšího, jako pracovat v zahraničním obchodě a mít z toho nadstandardní prospěch, musel být aktivní na vyšší úrovni.)

V tomto rámci se lidé v politickém systému normálně zabydleli. Disidenti a underground představovali v letech normalizace výjimečnou a nepočetnou skupinku těch, kdo ve větší či menší míře dokázali žít na okraji společnosti a kdo se vzdali možnosti něco normálního veřejně dělat. V padesátých a šedesátých letech tu byla stejně nepočetná skupinka aktivních odpůrců režimu.

Je správné, že o nich nyní víme a že těm, kdo položili životy, se vzdává čest. Vytvářet z nich zpětně soubor nedotknutelných mravních modelů, tedy jakési sekulární světce, je ale nesmysl. Hlavní na našem vztahu k minulosti je něco jiného. Bez spoluúčasti všech nás ostatních by byl režim jednoduše nemohl existovat. Minulosti se musíme především ptát na to, jak to bylo možné?

Jaké byly kontury a podoby souhlasu a nesouhlasu, jak se na tom podepsala kontinuita a diskontinuita vůči předchozím desetiletím? Jak vypadal horizont očekávání a soustava symbolických hodnot československé společnosti za vlády KSČ? Co znamenaly fixní ceny práce, bydlení i zboží; jaký byl vztah mezi bezpečím a rizikem; jaký byl obraz světa v podmínkách režimu reálného socialismu u různých skupin, vrstev a tříd? Jak fungoval levicový konsenzus? Komu a jak scházela svoboda, svoboda od čeho a k čemu?

Nesouhlasím s tím, že toto vše už nikoho nezajímá, že jsou to vzhledem k dnešní sociální a politické situaci pouze zástupné problémy. Tím se jen opakuje Klausova tlustá čára za minulostí a jízda bez zpětného zrcátka. Akutní podobu této situace totiž zásadně utvářelo a dosud utváří dědictví minulosti a v neposlední řadě deformovaná politika paměti. 

Nemluvě o tom, že otázka, co je legitimní moc a kde leží věčně pohyblivá hranice oddělující aktivní spolupráci s požadavky moci od smysluplného vzdoru proti nim, je aktuální trvale. Představa, že „za totáče“ byla naše společnost rozdělená na nemorální přisluhovače zlého importovaného režimu na jedné straně, a na druhé straně na masy, které režim nenáviděly a ten je terorem držel v područí, je sice podpořená zákonem, ale jen málokoho bolí.

Je to totiž konstrukt zjevně neodpovídající naší paměti. V té jsou úplně jiné, osobně citlivé věci: pocity frustrace, ponížení a studu za vlastní neschopnost se vzepřít, nutnost řešit nepříjemná dilemata, která nesouvisí s vlastním smyslem a obsahem naší práce, vnucování politiky do nejsoukromějších sfér života. Dokud je budeme psychologicky řečeno potlačovat, budeme žít v nemocné společnosti.

Jakkoli považuji představy o stejnosti nacistického a komunistického režimu z mnoha důvodů za historicky nerelevantní, je poučení z náročné a nejednoznačné práce s politikou paměti v Německu modelem, který sice nemůžeme napodobovat, ale se kterým stojí za to konfrontovat naši situaci.

Pětadvacet let po konci války se tam tehdy rozhořela nezbytná diskuse o všedním rozměru nacismu, která zasáhla do každé rodiny a přetrvává dodnes. Ta diskuse bolí a bolet musí, je ale užitečnější, než stav bezmocnosti vůči vlastní minulosti, v němž vázneme pětadvacet let „po revoluci“ u nás.