Démon dávných časů

Bohumínské usnesení zakazuje spolupráci s extremistickými stranami na všech úrovních. Je zřejmé, že na krajské úrovni je nikdo nerespektuje. A že je to usnesení dávno mrtvé.

Antikomunistická kampaň „Proti ztrátě paměti“ organizovaná společností Člověk v tísni již skončila, a tak nezbývá nic jiného, než se těšit na příští rok, kdy znovu vyrazí uvědomělé studentky a studenti do ulic ve vězeňských mundúrech, aby nám i celému světu připomněli, že „zlo zůstává zlem a komunismus nás bolí dodnes“.

Pomalu končí i nadmíru mediálně sledovaná kauza Andreje Babiše, který v Bratislavě vyhrál soudní spor se slovenským Ústavem paměti národa. Babiš není a nikdy nebyl Bureš. Mnozí  novináři byli z rozhodnutí soudu zklamaní. Martin Fendrych psal, „že je těžké takové rozhodnutí respektovat, když znáte okolnosti Babišovy (ne)spolupráce. Máme si snad myslet, že Babiš je čistý?“. Pro tuto chvíli poslední antikomunistický políček vyťal ministrovi financí i jeho bývalý předchůdce Miroslav Kalousek a prohlásil: „Rozhodnutí soudu je třeba respektovat, ale to nic nemění na tom, co si skutečně myslíme.“



Závěry Hradeckého sjezdu nebudí zdaleka takovou pozornost jako Bohumínské usnesení, proč asi? Foto FB Mariana Jurečky.

Neúcta k výrokům soudu snad ani nepřekvapí. Stejně tak i neutuchající snaha jistých hlasitých menšin o falšování nedávné historie. Zdá se, že nás čeká pár dnů či týdnů klidu, než propukne nějaká nová aféra, kterou bude třeba řádně antikomunisticky podbarvit. A možná se někdo znovu dotkne bohumínského usnesení…

O bohumínském usnesení se mluví i píše často. Neustále se opakuje, že tímto usnesením si ČSSD zakázala vládní politickou spolupráci s komunisty. Obvykle se používá jako klacek, kterým se mlátí do sociálně-demokratických hlav. Bohumínské usnesení je ale především démon z dávných časů, kdy se utíkalo před právníky, volby vyhrávala tenisová raketa Václava Klause, vyhlašoval se konec dějin a levice se zdála být na odpis.

Nejprve je třeba si vyjasnit obsah bohumínského usnesení. Na dubnovém XXVII. sjezdu ČSSD v roce 1995, který se konal v Bohumíně, bylo schváleno dvacet usnesení. Některé se týkaly složení jednotlivých komisí, další zpráv o stranických politikách. V tom nejslavnějším s číslem čtrnáct se píše: „Sjezd schvaluje platnost závěrů Hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami. Vylučuje politickou spolupráci s SPR-RSČ (Sdružení pro republiku – Republikánskou stranou Československa), SKČ (Stranou československých komunistů), MNS (Moravskou národní stranou), KSČM (Komunistickou stranou Čech a Moravy), LB (Levým blokem) a SDL (Stranou demokratické levice)“.

Jak je z citátu patrné, tak ČSSD si nezakázala pouze spolupráci s KSČM, ale i s několika dalšími extremistickými stranami. Nikde v něm není ani zmínka o oné často zdůrazňované „vládní spolupráci“. V Bohumíně si sociální demokraté totiž zakázali jakoukoli spolupráci s komunisty. Podíváme-li se do krajských zastupitelstev, na městské radnice, najdeme mnoho příkladů, které jsou s usnesením v rozporu. Nemluvě o posledních měsících vlády Jiřího Paroubka.

Velice důležitá je ale i první věta usnesení, jež se odvolává na závěry Hradeckého sjezdu, který se konal na konci února roku 1993 a na němž byl předsedou sociální demokracie zvolen Miloš Zeman. Sjezd tehdy na svém zasedání přijal usnesení „Kdo jsme a co chceme“, které ve stručnosti definuje sociálně-demokratický program, a usnesení „Co nechceme“. Právě na něj se odvolává o poznání známější bohumínské:

„ČSSD odmítá jak levicový, tak pravicový extremismus. Naše zkušenosti se čtyřiceti lety komunistické vlády nás vedou k rozhodnutí nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nevstupovat s touto stranou do žádných koalic. Naše zkušenosti s arogancí moci, projevující se zejména u Občanské demokratické strany, a neslučitelnost programu této strany s naším programem, nás vedou k rozhodnutí být opozicí vůči pravicovému neokonzervativismu a vyhnout se proto takové spolupráci, která by mohla vést ke ztrátě naší vlastní tváře a k uvolnění prostoru v levé části politického spektra pro komunistickou stranu.“

Opět se stačí porozhlédnout po republice a bez velké námahy najdeme radnice a magistráty vedené svorně, ruku v ruce, „prý“ úhlavními nepřáteli. Případně je možné se rozpomenout na „opoziční smlouvu“, která šla zcela proti smyslu výše citovaného usnesení. Sociální demokracie se pro mnohé zdiskreditovala a komunistická strana dosáhla na nejlepší volební výsledek v polistopadové historii.

Než však šmahem odsoudíme ČSSD za zpronevěřování se vlastním usnesením, musíme si uvědomit, v jaké kondici se tenkrát levice mezi oběma sjezdy nacházela. Pro pochopení bohumínského a hradeckého usnesení je dobový kontext zcela nezbytný.

Všeobecné nadšení z vymanění se z pod komunistického jha takřka zadusilo jakékoliv levicové alternativy k tehdy prováděným politikám. Očekávalo se, že komunisté do několika let vymřou. A levice nebude třeba. Právě v této situaci se obnovuje sociální demokracie, řeší vnitřní spory, exil se hádá s domovem, snažně se vymezuje proti KSČM. Chce sebe samu představit jako reálnou, levicovou a demokratickou alternativu vůči Klausově ODS. Z této situace pramení pragmaticky zvolená antikomunistická rétorika, která se v následujících letech promítá do usnesení stranických sjezdů.

Tehdejší antikomunismus nepředstavoval pro sociální demokracii významnější nebezpečí. Vyloučení spolupráce s komunisty jí ve skutečnosti nezmenšovalo manévrovací prostor pro různá vyjednávání. Nikdo s ní nevyjednával, neboť byla marginální. Před dvaceti lety se mohlo sociálním demokratům leda zdát o tom, že se dostanou k moci a budou skládat vládní koalice. Naopak skrze antikomunismus se ČSSD stabilizovala jako demokratická levicová strana: demokratická na rozdíl od KSČM a levicová oproti ODS nebo KDS.

Dnes je však bohumínské usnesení mrtvým dokumentem, který pro další vývoj strany nehraje žádnou roli, neboť se jeho slovy dávno nikdo neřídí. Využitelné je snad jen jako zmiňovaný klacek v rukou novinářů, kteří si v zájmu „svobody“ a „demokracie“ rádi bouchnou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.