Pluralita výkladu dějin a metod pro doby dávné i nedávné

V současné době probíhá výběrové řízení na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Opět ožívají obavy z příliš smířlivých výkladů minulosti. Také jsme svědky vzájemného napadání.

Ústav pro studium totalitních režimů čeká výměna ředitele. Spolu s tím opět obavy o „výklad dějin“, obavy, že ÚSTR začne vykládat dějiny komunismu smířlivěji. Oproti tomu stojí teze, že ÚSTR naopak nyní ztrácí dominantní pozici pro antikomunistický výklad minulosti. A do toho přichází teze o potřebnosti pluralitních výkladů dějin.


Ústav pro studium totalitních režimů. Foto ÚSTR

Na jedné straně z plurality opět panují obavy, že to znamená připuštění smířlivých výkladů doby komunismu, na straně druhé je tu teze, že pluralita je tu jako všude prevencí proti jedinému výkladu tématu. A že popírání plurality by nás z hlediska formy vracelo před listopad 1989.

Pokusím se k tomu přinést jeden pohled zvenčí, chvílemi bude osobní, ale jinak snad neutrální. Osobní ve smyslu zkušeností ohledně bádání o dobách dávno minulých a o dobách nedávných. Stejné metody výzkumu totiž v jednom případě působí naprosto přirozeně neutrálně, zatímco v případě druhém se stávají terčem, že samy o sobě podávají zkreslený výklad dějin, jako například v případě studia každodennosti. A zajímavé je srovnávat vzájemné vztahy oponentů.

Vztahy oponentů
Zájemci o staré dějiny se umí pohádat, ale většinou nezachází do osobní zášti. Existuje dost nedořešených otázek, které dráždí fantazii a duševní schopnosti diskutérů - kde ležel Wogastisburk, jestli byl sv. Václav zabit roku 929 nebo 935 a mnohé další. Ale přes hájení opačných stanovisek tu panuje tendence se s oponentem sblížit, leckdy potkat osobně.

S oponentem mě spojuje zájem, a ten je důležitější než potřeba obhájit svoje stanovisko a dokazovat, jak jsem dobrej. Oponent funguje jako někdo, kdo tříbí moje názory, ukazuje na nové věci..., pomáhá mi...

Zájemci o dějiny komunismu se pohybují v bouřlivějším prostředí. Hodnotit oponenta jako „chytráka“ patří k tomu nejmírnějšímu. Je v tom vidět osobní angažovanost nebo přímo osobní zkušenost, která u starých dějin chybí. V dějinách středověku je osobní angažovanost znát možná tak u členů církví nebo u nacionalistů, protože tam jsou dějiny aktualizované jejich nynějšími zájmy.

Přes to všechno by v rámci hodnocení komunismu stálo zavést styl komunikace, kde je oponent kolegou, a ne debil nebo idiot; a uznat, že pokud má oponent jiný názor, je to v zásadě správné, že smyslem jakéhokoli historického bádání není podat jedinou správnou pravdu, ale co nejvíce hypotéz, ze kterých si čtenář nebo kolega může vybrat a dále rozvíjet.

V zatím jediné zveřejněné koncepci kanditáta na funkci ředitele Adrian Portmann autor píše: „Ústav nemá propagovat jen jeden narativ a současnou společnost rozdělovat, ale naopak připouštět různé výklady dějin, ovšem za splnění podmínky, že totalitární režimy byly nedemokratické, opovrhující lidskou důstojností, a proto zásadně nepřijatelné.

Ta podmínka je důležitá, pluralita neznamená dávat slovo těm, kdo chtějí pluralitu sami zničit. Nějak v tom cítím autorův pohled zvenčí, pohled člověka, který pochází ze země se staletou demokratickou tradicí (ze Švýcarska) a nepolarizovanou společností, jehož zkušenost je jiná než zkušenost lidí, kteří prošli komunistickým systémem a jejichž zkušenost je do jisté míry nezprostředkovatelná.

Dějepisné metody
Historiografii se po listopadové revoluci otevřely nové obzory, cestu sem nacházely nové metody výzkumu. Dějepisectví středověku - medievistika - začalo ustupovat od politických dějin, od pitvání rodokmenů králů, od kreslení historických map, kde se se špatně skrývaným steskem ukazovalo, jak byla ta která země kdysi velká a slavná. A do centra zájmu se dostávají dějiny kulturní, zaměřené více na člověka nebo společenský život.

Bádání se rozpadlo do více forem, studuje se každodennost - králů, šlechty, ale nově i prostého lidu; studuje se mentalita - šlechty (šlechtická čest), měšťanů (jejich důraz na ekonomický zájem), vesničanů a dalších.

Otevírají se témata mikrohistorie - oproti dějinám říší a států. Studují se menšiny - kacíři, Židé, němečtí kolonizátoři Čech, sexuální menšiny, duševně nemocní. Do studia historie se pouštějí jiné společenské vědy - typické jsou gender studies, látku v historii si hledají sociologové nebo i psychologové.

Pro dobu komunismu nejsou tyto metody tolik uznávané. Důraz je kladen na represe, ostatní oblasti života se mnoha lidem jeví jako méně důležité, v horším případě jako odvádějící od skutečné podstaty komunismu. A pokud se mají studovat takové vedlejší obory, tak v jiném ústavu než je ÚSTR.

Dochází pak ke kuriózním situacím. Marek Benda v televizních zprávách odmítl, aby se ÚSTR zabýval: „Tak jak říká Michal Uhl, úlohou ženy za normalizace, nebo podobné pitomosti.

Kritik současného vedení ÚSTRu Mirek Vodrážka naopak píše v dopise pro slovenský Ústav paměti národa (protějšek ÚSTRu): „Ačkoliv bádání o minulosti je vždy genderově strukturované, ÚPN je badatelsky stále uzavřenou institucí, neboť ignoruje nové odvětví historiografie označované jako „dějiny ženy“.

Totalitní minulost jak fašistického, tak i komunistického režimu, je povýtce psaná muži o mužích a chybí pluralita jiných pohledů, například metodologie zohledňující analytický koncept gender, nemluvě o metodologiích, které vycházejí z feministické teorie. ... Historici, zvláště muži by si měli osvojit poznání, na které upozorňuje i Elfride Jelineková: „totální nadvláda, ať už fašistická nebo komunistická, byla spjata s genderovými strukturami.

Metoda empatie
Pro starší dobu se používá jedna metoda, v podstatě bezejmenná, nejblíže má asi k empatii. Počítá s tím, že myšlení lidí před staletími bylo prostě jiné než dnes a nelze ho měřit dnešní optikou. Úkolem historika pak je vypnout svoji mentalitu, vnořit se do myšlení tehdejší doby, pochopit ji, a pak ji podat dnešními slovy dnešnímu čtenáři.

Takovou klasickou otázkou je inkvizice, středověký styl prosazování jednoho názoru. Člověk 21. století vidí v inkvizičním tribunál s tresty v podobě veřejného pokání (tehdejší „sebekritiky“), kajícných poutí, ztráty majetku nebo života předchůdce totalitních režimů s jejich donucovací mocí. A sotva dnešním myšlením lze pochopit, proč měla instituce inkvizice společenskou podporu.

Možné vysvětlení spočívá v jakémsi kolektivním vědomí tehdejší doby. Lidé k sobě měli blíže, a to není povzdech, lidé se cítili více jako součást společenského organismu. To znamenalo do důsledku, že selhání jedné části přivedlo zkázu organismu celému, asi jako u lidského těla.

Také spása se týkala celého lidského společenství, a pokud se objevila „nákaza“ v podobě hereze, hrozila zahubit celou společnost navěky. Spása bylo možná jen v součásti kolektivu - což je dnes stanovisko náboženských sekt, ale v církvích je na ústupu. Individuální možnost spásy neexistovala, což je dnešnímu myšlení vzdálené.

Na této metodě empatie je vidět několik věcí. Jenom při ponoření do cizí mentality se lze dobrat pochopení. Při pochopení lze i přijmout, že člověk páchající z dnešního pohledu zlo se choval v rámci svého dobrého svědomí; aniž by to znamenalo přistoupit na jeho myšlení, tak to alespoň pomůže pochopit a nezavrhnout, usmířit se s ním na dálku. A co se týče systému, který produkoval nepřijatelné chování, tak pochopením jeho mechanismů můžeme nejlépe zjistit, jak se mu bránit.

Ale zkusme aplikovat stejný postup na myšlení komunistů a hned je problém. Ono napsat, že lidé viděli na komunismu sociální jistoty, znamená vystavit se hned reakcím „on se zastává komunistů“ nebo „obhajuje bolševismus“. V případě vnoření se do ducha inkvizice mě asi nikdo z její obhajoby podezřívat nebude, v případě komunismu to je horší. Část veřejnosti nevidí, že mezi látkou a badatelem může existovat odstup.

Pokud chceme pochopit, co vede část lidí k podpoře nedemokratických režimů, chtělo by to jejich pocity a myšlenky zmapovat, aby se s nimi dalo pracovat. A stejně tak zmapovat a pochopit mechanismy komunismu, abychom ho dovedli rozpoznat a bránit se mu. I ty sociální jistoty jsou nástrojem, jak si upevnit moc, jak lidem zacpat ústa, aby se nebouřili. Ukazovat na tento nástroj a jeho úspěch neznamená se s ním ztotožňovat.

Výhledy
Vedlejší historické metody jsou v tématu komunismu upozaděny ve prospěch studia represí. Nic proti tomu, represe ukazují na nejzrůdnější tvář totality. Ale jak komentuje britský historik Orlando Figes, když sbíral v Rusku vyprávění pamětníků života za stalinismu - po pádu Sovětského svazu se celá společnost začala zajímat o rozsah represí, o gulagy, o podrobnosti zatýkání, o všechno hrozné. Ale jak tato vlna opadla, začali se mu hlásit pamětníci, aby vyprávěli svoje zážitky všeho druhu.

Česká společnost může reagovat podobně, po opadnutí zájmu o všechny možné represe nebo o opadnutí šoku z nich nastupuje zájem o jemnější manipulace ze strany komunismu, třeba pomocí televize. A zase - nic proti tomu.

Vedlejší metody nejsou ani „pitomosti“, ani v nich a priori nečíhá zakuklený bolševismus. Nemusejí být centrem zájmu třeba pro ÚSTR, který už jen svým zákonným zadáním bádá o represích a spravuje archiválie, které se jich týkají. Ale zájem historiků si zasluhují a není třeba se jich ostýchat.


Text byl napsaný ještě před zveřejněním všech koncepcí kandidátů na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. 

A co si myslíte vy? Diskuse (23 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 17.Února 2014, 20:26:27

V každém případě, velmi zajímavý a především velmi vyvážený článek, díky za něj.

Ta věta "Jenom při ponoření do cizí mentality se lze dobrat pochopení." je opravdu vynikající, a svou univerzální platností daleko přesahuje rámec pouhé historiografie.

Ale k vlastnímu tématu: předem je snad zapotřebí poněkud korigovat onen úsudek o tom, že dnes je možno vyjádřit určité pochopení pro akceptaci inkvizice ve středověké společnosti, aniž by se původce tohoto pochopení hned vystavoval podezření, že tuto inkvizici obhajuje. Takto to sice může platit v čisté historiografii; ale když se člověk podívá na příslušná internetová fóra s tématem náboženství, pak je možno snadno zjistit, že i ona inkvizice tu platí a slouží jako argumentační kyj k potírání názorových protivníků. Jinými slovy, i tady může jen poněkud vyvážený pohled vzápětí vést k osočení z nadržování zjevnému zlu.

Tím méně je pak možno se podivovat tomu, že takové ideové napětí respektive nesmiřitelnost vládne tam, kde se má soudit doba ještě zcela nedávno minulá, a natolik ideově a politicky exponovaná, jako byl jmenovitě komunismus.

Ale jestliže by se ona éra "totality" měla posuzovat opravdu střízlivě a vyváženě, pak takovémuto přístupu brání už i onen zdánlivě zcela nezpochybnitelný postulát citovaného Adriana Portmanna, že je možno "připouštět různé výklady dějin, ovšem za splnění podmínky, že totalitární režimy byly nedemokratické, opovrhující lidskou důstojností, a proto zásadně nepřijatelné.“

Takže, na straně jedné mají být legitimní "různé výklady dějin" - ale na straně druhé, hned úvodem a apriori je přikázáno celou éru socialismu diskvalifikovat jako čirou "totalitu", jako něco "zásadně nepřijatelného".

Bezpochyby; jak fašismus (nacionální socialismus) tak i komunismus respektive "reálný socialismus" byly systémy totalitní, a z jakýchkoli humánních hledisek občanské svobody skutečně "zásadně nepřijatelné".

Jenže, především celý ten projekt socialismu byl opravdu něčím daleko v í c e, nežli pouhou totalitní diktaturou, stále zůstává jednou - byť i historicky ztroskotavší - etapou na cestě hledání lidstva opravdu spravedlivého, solidárního uspořádání lidské společnosti.
A když se celý tento krajně složitý komplex vztahů, celý ten propletenec velkých idejí a přízemních počinů, dobrých úmyslů a zlých činů předem označí razítkem "nepřijatelná totalita" - pak je prostě konec s jakoukoli snahou porozumět všem historickým i ideovým dimenzím této společenské formace.

Takže, pokud by opravdu byla dána snaha skutečně do hloubky porozumět onomu fenoménu socialismus (ale i: nacismus), pak je nutno výchozí základnu vzít zkoumání historicko-ideové, nikoli předem omezující odsudek "nepřijatelné totality".

Luboš Rokos - Jičín

Pondělí, 17.Února 2014, 23:10:59

Dobrý večer, děkuji za reakci.
Postulát pana Portmanna považuji také za stěžejní, vyhraňuje si meze, kde už pluralita neplatí. Připomíná mi to reakci řecké vlády, když zatrhla státní příspěvky neonacistickému Zlatému úsvitu s tím, že demokracie nebude sponzorovat svoje nepřátele. Je to oprávněné, nebo je to diskriminace? Podle mě se pluralita nevztahuje na směry, které pluralitu neuznávají a chtějí zničit; tam už nejde o diskriminaci,ale o sebeobranu.

V tom citátu není uvedeno, že minulý režim byl nepřijatelný, protože byl socialistický, ani tam není uvedeno, že by byl nedemokratický samotný socialismus. Negativní hodnocení je vystavěno proti totalitarismu, ne proti jeho ideovému podkladu.

Položím problém jinak (s pokusem ponořit se do Vaší mentality) - pokud chcete očistit socialismus, tak počítám, že očistit od totalitárních směrů nebo minulosti. Pak ale opět přicházíme k tomu, že to totalitární je nepřijatelné - jednak samo o sobě, jednak jako něco, co socialismus deformuje.
b)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 18.Února 2014, 18:04:0

Tedy, pane Rokosi, úvodem si neodpustím určitou uštěpačnost: tak nějak to budí dojem, že jste se chytil do pasti té samé černobílé optiky, kterou jste předtím sám - a to plným právem - kritizoval.

Já jsem neudělal nic více, nežli jsem zpochybnil veškeré jednostranné, apriorní soudy nad érou socialismu - a Vy mi hned podsouváte úmysl, že chci tuto éru "očistit".

Nikoli, vážený pane Rokosi: já opravdu nemám v úmyslu cokoli a kohokoli očišťovat - a obzvláště ne toho, kdo si to nijakým způsobem nezaslouží.

Mou jedinou intencí je v podstatě zcela prosté heslo: dát každému, co jeho jest.

Jde o to (a myslím že posledně už jsem to zmínil): celý ten svět socialismu je prostě příliš komplexní, mnohodimenzionální záležitost, nežli aby bylo možno ji legitimně a obsahově korektně postihnout prostým oznámkováním jako "totalitu".

- Jen tak mimochodem, pane Rokosi: "totalita", to je z hlediska čistě filozofického krajně p o z i t i v n í termín, znamená v podstatě tolik, že se nám v procesu hledání pravdy daného fenoménu podařilo tento předmět uchopit v jeho ú p l n o s t i, v jeho úplné, komplexní, nezkrácené pravdě.

Zkusme ale udělat skok od čiré teorie/filozofie ke konkrétní praxi.Vy sám jste zmínil případ Řecka, s tím že "demokracie přece nebude sponzorovat své (neofašistické) nepřátele".

Dozajista, z čistě objektivního či morálního hlediska se té bandě neonacistů nestalo žádné bezpráví, že byla zbavena státních příspěvků (přesněji řečena, ona měla být zakázána už dávno).

Ale jde o to, že i v takovém zdánlivě zcela jasném případě jako jsou (neo)fašisté se tím, že tito se opatří - a zdánlivě "vyřídí" - jedním provždy učiněným negativním ohodnocením, že i v takovémto případě se něco zcela podstatného ztrácí.

Totiž, i tito neofašisté, tito opovědní nepřátelé jakékoli humanity, i ti jsou přece nějakým způsobem stále ještě l i d é; a jsou to příslušníci dané společnosti.
A jestliže tato společnost má právo a má povinnost se oproti jejich excesům a jejich antihumánnímu způsobu myšlení vymezit - stejně tak setrvává povinnost té samé společnosti k sebezpytování, co se to vlastně v ní samé stalo, čím o n a s a m a je vlastně nemocná, že na ní takovýto nádor mohl vyrůst.

Jinými slovy: jak jste sám napsal, i ve zdánlivě zcela jasně negativních případech jsme stále ještě povinni nahlédat a zkoumat vnitřní motivace toho, proč lidé jednají tak, jak jednají. V této rovině nehrají - respektive nesmějí hrát - roli jakékoli apriorní odsudky; nýbrž je nutno nezaujatě zkoumat, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.

A dá se právem očekávat, že je tu možno zažít nejedno překvapení: že i za zdánlivě zcela negativními činy se mnohdy skrývá hluboká - a nenaplněná - vnitřní touha po dobrém, pozitivním, smysluplném žití.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Desáté a dvacáté století Úterý, 18.Února 2014, 21:56:46

Na moderní historii nelze aplikovat "stejné metody výzkumu" jako na historii dávnou. Třeba smrt knížete Václava: k celému desátému století je o několik řádů méně dokumentů než k jedinému dni ze století dvacátého. Každodennost desátého století známe jen z archeologie, o každodennosti třeba roku 1953 můžeme vědět víc než kdokoliv může obsáhnout. Výběr pramenů je v moderní historii dán záměrem, v dávné historii v podstatě všichni historici pracují se stejným materálem s rozdílnými důrazy.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Komunistický režim zcela jistě nebyl totalitní Středa, 19.Února 2014, 13:05:32

po celou dobu svého trvání.
Pokud pojem "totalitní" nebudeme totiž povrchně chápat jen jako synonymum "nedemokratický" a dle Arendtové a dalších mu dáme určitý konkrétní a specifický smysl, pak je zřejmé, že komunistický režim u nás např. v 60. nebo 80. letech nemohl být totalitní, neboť neovládal celou společnost, neřkuli mentalitu lidí.

Kdyby byly poměry v 60. letech totalitní, nemohla by vzniknout ani celá ta svébytná vynikající kultura, ani pražské jaro. Podobně kdyby byly poměry v 80. letech totalitní, nemohl by režim padnout, v žádném případě ne tak hladce a nenásilně. Zkrátka V. Havel sice zavedl pojem totalitní pro normalizační dobu, ale neuvědomil si, kdyby měl doslova pravdu, tak by se s ním režim nemazlil nějakým normálním vězněním, nýbrž by jej okamžitě zastřelil. Podobně se vyjádřil myslím i Chomsky, že kdyby v jihoamerických pravicových diktaturách 60. a 70. let (podporovaných USA!) žil nějaký Havel, tak by neskončil v kriminále, nýbrž svázaný ostnatým drátem na dně moře (oblíbená metoda v Pinochetově Chile). Takže ani pro ta 70. léta bych s pojmem totalita moc neoperoval.

Snad každý chápe, že pokud pro minulý režim (či pro jeho většinu) razím spíše označení "nedemokratický" než "totalitní", že tím tento režim neobhajuju nebo nechci jeho návrat či cokoli podobného.

Luboš Rokos - Jičín

Středa, 19.Února 2014, 18:57:32

Pane Poláčku, hezký večer,
nepsal jsem, že byste chtěl očistit předlistopadovou éru, ale vycházelo mi, že chápete socialismus pozitivně, že je "etapou na cestě hledání lidstva opravdu spravedlivého, solidárního uspořádání lidské společnosti". A jako takový že je třeba očistit od spojitosti s totalitním režimem, aby se ukázala jeho pozitivní podstata. Jestli jsem pochopil špatně, omlouvám se.

Totalita - znamená "celost". U doby nesvobody to znamená nesvobodu ve všech stránkách, to nevyznívá pozitivně, jinde to znamená něco přívětivějšího, to ano.
Pro raný středověk někdo zastává pojem archaická totalita. Tím se míní, jak celý rod nebo kmen jednal stejně, podřizoval se rozhodnutím většiny apod. To později přežívalo ještě v tom kolektivním vědomí, kterí jsem popisoval u inkvizice, tedy že spása se týká pouze celku, ne jedince. Nevýhoda této kolektivní mentality je ta, že pokud se celek nějak rozhodne, já se musím přidat, i když jde třeba o vyhášení nepřátelství. Konflikty mezi zájmy rodu a mezi zájmy jedinců, to je případ zpracovaný v Romeovi a Julii.

Fašisté jsou hlavně lidé - ano, i u nich osobně odděluji člověka a to, do čeho spadli, aniž bych to nějak omlouval. Asi jako u narkomana se můžu snažit vytáhnout ho z toho svinstva, aniž bych nějak omlouval jeho kriminální chování nebo tvrdil, že drogy jsou príma. U fašismu mám tentýž postoj, hlavní je mi člověk, aniž bych nějak omlouval jeho názory a jednání.

Fašismus jako projev chyb společnosti - to je otázka, která z mého ohledu souvisí s ÚSTRem - prevence proti návratu nedemokratickcýh režimů je jednak ukazovat na jejich zvěrstva, ale pro mě je důležitější myslet i jednat pozitivně, vytvářet.. Protože dobře fungující demokracie je nejlepší prevence proti tomu, aby lidé pošilhávali po režimu jiném.

Luboš Rokos - Jičín

Středa, 19.Února 2014, 19:20:31

Pane Kubičko, také hezký večer,
stejné metody aplikovat v zásadě lze, co se liší, jsou výsledky, kterých lze docílit. Smrt knížete Václava je záležitostí dějin politických, ne těch dějin, které jsem jmenoval. A také nelze napsat, že by se politické dějiny 10. století nedaly studovat, protože není tolik pramenů jako pro dobu moderní.
Stejnými metodami vůbec nebylo myšleno, že bychom si mohli vzít noviny z 10. století a tam něco vyčíst, jako to lze dnes.

Napadá mě jen jedna metoda, kterou lze použít pouze pro dobu moderní, a to je orální historie, kde se zpovídají pamětníci. To by šlo pro středověk leda přes spiritisty:-)

Martin Profant - Praha 7

Jde to, ale... Čtvrtek, 20.Února 2014, 08:38:34

Stejné metody uplatnit pro desáté a dvacáté století uplatnit jde, ale vesměs to nebude k ničemu. Tak dalece, že si pak badatelé nad těmi obdobími nerozumí. Třeštíková archaická totalita rozhodně ne popisovala, že "celý kmen jednal stejně" či "že se podřizoval rozhodnutím většiny" - už vůbec to nemá co dělat s katolickou ekonomií spásy (spasen je vždy jednotlivec, ale zásluhy církevní obce mohou podpořit spásu hříšníka).
Totalitarismus je polemický pojem, soudobé bádání ho nemůže používat, aniž by bylo neustále ostražité k jeho od počátku diskriminačnímu ostnu. Ten byl i Mussoliniho a Gentileho, jen otočen proti liberální demokracii. "Celost nesvobody" je fráze, která tuhle obtíž leda zhoršuje a vede k nepochopení toho, proč byla totalitní hnutí tak atraktivní. Copak nás dneska nerozčiluje rozkouskovanost společenského života, neoliberální žvásty o tom, že sice občas zmrzne nějaký bezdomovec na ulici, ale musíme přece respektovat nezastupitelnou funkci trhu a vlastnictví, včetně rozhodnutí spekulanta nechat spadnout prázdný dům, před kterým ten homeless náhodou zmrzl? A moderace rozporů společenských funkci a třídních zájmu, omezení konkurence kooperaci pro zájmy celku, to je přece Mussoliniho definice fašistické celostní společnosti. USTR ve své antikomunistické podobě bohužel nahrazuje historické poznání totalitních režimů diskriminační frázi, ale to nic nemění na tom, že právě dneska je potřeba toho poznání až děsivě potřebná.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

K pojmu totalitarismu Čtvrtek, 20.Února 2014, 13:51:34

Pane Rokosi, myslím že v zásadních (a vlastně i v detailních) otázkách se naše názory velice blíží; což je dozajista potěšitelné.

Co se pak konkrétně mého vlastního hodnocení socialismu, a jeho propojení s "totalitními" způsoby vlády týče, to je záležitost opravdu krajně složitá.

Naprosto souhlasí, že pod pojem "socialismus" spatřuji opravdu něco více, nežli pouze "totalitní diktaturu". V tomto smyslu jste měl dozajista pravdu se svým úsudkem, že je mou intencí tuto ideu socialismu od onoho negativního totalitarismu očistit. (Zřejmě jsem v tomto bodu já ne zcela správně pochopil Vás.)

Na straně druhé ovšem zůstává otázka, do jaké míry je vůbec možno celé hnutí respektive ideu komunismu (přesnější pojem nežli socialismus) od principu totality oddělit.
A za druhé, zůstává i ta otázka, do jaké míry je možno jak pojem, tak ale i praxi "totality" kvalifikovat jednoznačně jako pouze negativní.

Vy sám jste zmínil tu "archaickou totalitu" středověku. Samozřejmě, z hlediska jednotlivce, který je sám aktuálně postižen nějakým zásahem společnosti (ve jménu oněch "archaicko-totalitních" norem a hodnot) do svého vlastního života, tak tedy z hlediska postiženého jednotlivce se samozřejmě jedná o zásah naprosto negativní.

Ale z hlediska celku - právě tento archaický totalitarismus vytvářel jakýsi společenský tmel, který teprve umožňoval - z původně "barbarských" skupinek a klanů - vytvořit vyšší stupeň společenské organizace.
A tato pozitivní funkce "totalitarismu" trvá i nadále; v podstatě zásadním problémem je jenom to, tuto pozitivní funkci "totalitarismu" uchovat, a odloučit od ní tu negativní stránku, s její snahou po totální kontrole lidského individua.

Ostatně, jak zmiňuje - i když spíše jen implicitně - pan Profant, k a ž d ý společenský respektive politický systém je svým způsobem "totalitní" - to jest, každý vyvíjí snahu indoktrinovat své obyvatelstvo ve svém vlastním smyslu, přesvědčit ho o tom, že právě ta vlastní státní idea respektive ideologie je ta "jedině pravá". V tomto ohledu se ani liberálně-demokratická politická formace založená na podmínkách reálného kapitalismu nikterak podstatně neliší od režimu (pseudo)socialistického.

Pokud se stále ještě pohybujeme v dichotomii socialismus - (liberálně-demokratický) kapitalismus, pak je možno velice zkráceně a zjednodušeně konstatovat, že socialismus poskytuje lidem onu (třebas i trochu "archaickou") pospolitost, na úkor jejich individuálních svobod - zatímco kapitalismus poskytuje lidem osobní, individuální autonomii, ale za cenu vzájemné izolace těchto svébytných individuí, ztráty pocitu pospolitosti a vzájemnosti.

--------------------------

Závěrem ještě poznámka k názoru pana Plevy, že prý "komunistický režim nebyl totalitní po celou dobu svého trvání".

S tímto názorem bohužel není možno bez dalšího souhlasit; je ovšem nutno si ujasnit, co rozumíme pod termínem "totalitní".
Samozřejmě, že míra útlaku a ovládání společnosti ze strany (pseudo)socialistického režimu nebyla po celou dobu jeho trvání stejná. Byla období, kdy tento režim - z těch či oněch důvodů - musel připustit určitou míru liberalismu či přímo demokracie.

Ovšem: komunistický/socialistický režim se od režimů liberálních zcela zásadně liší tím, že má principiálně t o t á l n í ideový, a tedy i politický n á r o k. Socialistický režim se jenom potud může vydávat za legitimní, pokud se může prohlašovat za reprezentanta v e š k e r é h o lidu. (S něčím takovým politické systémy liberálně-demokratické problém nemají: ty sice také napřed předstírají že jsou představiteli celého lidu; ale hned vzápětí se této své funkce a své odpovědnosti zbavují tím, že formulování politické vůle lidu definují jako výsledek vzájemného boje jednotlivých politických hnutí a skupin. Za takovéto situace je stát odpovědný jenom za dodržování formálních politických regulí, ale nikoli za reálný výsledek.)
Oproti tomu režim socialistický přebírá veškerou odpovědnost za "blaho lidu" - a právě proto musí tento svůj lid neustále kontrolovat a neustále indoktrinovat, aby se mu nikdo z tohoto státně nařízeného "blaha" nemohl vymknout.

Toto specifické pojetí totalitarismu je možno ještě lépe pochopit srovnáním s politickým systémem autoritativním: autoritativní režim se spokojí s čirým udržením vlastní m o c i; jinak nikoho nenutí, aby myslel či jednal nějakým předepsaným, závazným způsobem. Oproti tomu režim totalitární kontroluje všechny myšlenky svých poddaných - neboť jakákoli - od oficiální ideologie se odchylující - myšlenka mu může být potenciálně nebezpečná, destruktivní.

Stejně tak je nutno totalitarismus jako takový odlišovat od diktatury (ve smyslu tyranie): to že totalitní režim nepohodil V. Havla ovázaného ostnatým drátem na dno dejme tomu Slapské přehrady, ještě zdaleka neznamená že by tím vzdal svůj totalitní nárok oproti společnosti; byl to jenom důsledek skutečnosti, že za jistých okolností onen režim svou nadvládu nevykonával už natolik brutálně tyranskými metodami, jako v dobách své "mladosti".

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Poláčku, Pátek, 21.Února 2014, 14:58:44

děkuji za námitky, jsem rád, že se o věcech hlouběji přemýšlíte, ale myslím, že jste - nejen v tomto - příliš ve vleku oficiální liberálnědemokratické ideologie.

Máte samozřejmě pravdu, že na rovině čistě teoretické (tedy pokud bychom vzali vážně jejich ideologii, tzv. marxismus-leninismus) si činily komunistické režimy na své občany totalitní nárok po celou dobu svého trvání. Je ovšem třeba ještě podotknout, že ona "komunistická ideologie" tento nárok nevnímala a neprezentovala negativně, nýbrž naopak jako samozřejmou a bezproblémovou pravdu - lid a strana musí být v symbióze, protože strana dělá v zásadě vše dobře a ve prospěch lidu atd.

Ale pokud se podíváme na prakické fungování kom. režimů, zejm. v 70. a 80. letech, pak vidíme, že o nějakém totálním ovládání - ani reálném pokusu o něj - nemůže být ani řeč. Vždyť normalizační režim naopak uzavřel s občany neformální, leč zjevně účinnou dohodu, že je nechá na pokoji, pokud se oni nebudou do politiky plést a uzavřou se ve svém soukromí (chaty atd.) a spokojí se se zcela formalistickou účastí na rituálech (schůze, oslavy výročí apod.). Nikdo již nepožadoval ani nadšení, ani ideovou zapálenost a pravověrnost, stačila ona prostá pasivní účast. To je přímý protiklad pojmu totalitarismus.
A dále pronásledováni byli pouze ti, kteří proti režimu vystupovali. Nikdo již nebyl perzekvován za svůj původ ani třídní (srov. 50. léta), ani rasový (srov. nacismus). Typickým znakem totality je naopak neustálý boj proti vnitřním a vnějším nepřátelům, často osobně zcela nevinným lidem (rozuměj proti režimu nevystupujícím). Neexistovaly rovněž čistky ve vlastních řadách atd. Existence nepřátel, tedy disidentů, byla před veřejností zatajována, srov. ten propastný rozdíl oproti stalinským monstrprocesům...

Neboli rozdíl mezi normalizačním kom. režimem a stalinismem (který byl skutečně totalitní ukázkově, více než nacismus) je tak velký, že zkrátka zahrnout je pod jeden termín totalita je nemožné.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Totální a totalitární Neděle, 23.Února 2014, 13:12:47

Pane Plevo, Vy - zdá se - stále ještě ne dosti důsledně rozlišujete mezi i n t e n z i t o u výkonu státní (totalitní) moci, a mezi totalitním charakterem daného režimu jako takovým.

Tak především: ta ryze i d e o v á podřízenost ze strany lidu vůči vládnoucí ideologii se vyžadovala a vynucovala vládnoucím (pseudo)komunistickým režimem po c e l o u dobu jeho existence.

Je sice pravda že v pozdních fázích tato vynucená proklamace ideologické "nezávadnosti" nabývala čím dál tím formálnějších a bezobsažnějších forem, šlo už jenom o čiré rituály; v té době se ovšem režim už zcela jednoznačně nacházel ve fázi svého vnitřního v y h n í v á n í, kdy už mu ubývaly síly svůj nárok totální kontroly účinně prosazovat. Spokojil se tedy už jenom víceméně s těmi vnějšími projevy, vnějšími rituály.

Nicméně, tato účast na oněch rituálech byla stále ještě víceméně p o v i n n á; a každý kdo by jakýmkoli způsobem veřejně manifestoval svůj nejen politický, ale i čistě ideový názor odlišující se od vládnoucí ideologie, přinejmenším riskoval, že bude vystaven následným postihům. (Ostatně, to "třídní hledisko" platilo v každém případě ještě i v létech sedmdesátých, sám jsem to zažil z vlastní zkušenosti, při přijímačkách na školní zařízení vyššího typu.)

A ta "společenská smlouva" mezi režimem a lidem? Tu lze interpretovat nanejvýše tak, že režim se vzdá právě jenom svých původních a g r e s i v n í c h forem prosazování své ideologie, že se spokojí s oněmi vnějšími rituály - a že lidu bude jako "protihodnota" umožněn právě onen útěk do privátu, do svých víkendových chalup.

Srovnejme tento stav s hitlerovským Německem: tam, pokud člověk neměl tu "smůlu" a nebyl zrovna Židem či příslušníkem etnika Roma nebo Sinti, neměl se v podstatě čeho obávat - jakožto říšský Němec byl apriori v souladu se stání ideou, a nemusel svou "názorovou oddanost" nijak aktivně prokazovat. V tomto smyslu byl hitlerovský režim ve své podstatě spíše autoritativní než totalitární; a to přes to, že ve svém f a k t i c k é m výkonu své moci samozřejmě v určitém smyslu vykonával "totální" kontrolu nad svým obyvatelstvem. (Blockwärter, čili "strážci bloku", a podobně.)

Takže, ještě jednou: je nutno rozlišovat mezi základním charakterem státu ve smyslu t o t a l i t á r n í m, a mezi výkonem státní moci ve smyslu totálním.

Jsou to velice příbuzné pojmy, ale jedná se přece jenom o dva zcela různé obsahy.

Luboš Rokos - Jičín

Pondělí, 24.Února 2014, 19:22:52

Pane Poláčku, omlouvám se za zpoždění. Dichotomie kolektivismus = pospolitost, jistota x individualismus = svoboda, to v zásadě vidím podobně.
Skrze dějiny podle mě nabývá navrch ta tendence svobody. Pokrok nebo onen vyšší stupeň společenské organizace je postupně záležitostí také individualismu. Kde může jedinec vyčnívat, tam může vymyslet něco nového, čeho užívá primárně sám, ale mohou z toho těžit i ostatní, pokud mají schopnosti. Naopak ti, kteří z toho těžit nedovedou, se společensky propadají.
Příklad - když Evropané přivedli do Číny železnici, tak ji místní rozmlátili - brala práci místním rikšům a jiným dopravcům. Čína chtěla zůstat stabilní, každý měl mít svoje zaručené místo - taková "programová nehybnost". Evropané takové pojetí opouštěli, každý se měl postarat o sebe, a nakonec toto pojetí, které užívalo všech výhod pokroku, zvítězilo. Dovolím si menší reklamu, psal jsem o tom zde - http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2013060002

Archaická totalita byla o stabilitě. Každý rok se opakoval rituál o stvoření světa, aby se vše vrátilo k ideálnímu začátku. Rituál se opakoval pokud možno beze změny, v zachovaných textech rituálů je také nejvíc archaismů. Kdo by tohle chtěl narušit, hrozil narušit koloběh světa, proto také kmen vyžadoval jednotné chování.

Kolektivní identita časem slábla, když se prosazoval individualismus, měnila formy (netvrdím také z toho důvodu, že kolektivní spása za křesťanství je totéž jako archaická totalita). Dnešní formy kolektivní identity vidím třeba na fotbale. Kdo fandí svému týmu, ten ho vnímá jako nejlepší, nefaulující apod. Fandění dává pocit pospolitosti, štěstí z blízkosti člověka. Ale je tam vidět jedna věc - kolektiv je početně uzavřený a nepřátelský vůči okolí.
Kolektivní identita nabízí pospolitost, individualismus hrozí sobectvím - ale to není zdaleka jediný obrázek. Kolektiv je sobecký jako celek, vnitřní pospolitost si vynahrazuje napadáním okolí.. Naopak individualismus, prost kolektivních identit typu nacionalismu, poslušného zabíjení "za vlast" nebo méně nápadných vymezení "všichni proti Pražákům", tak individualismus je schopen toto kolektivní, stádovité sobectví překonat. Daní za individualismus může být sice izolace, ale na druhou stranu se tu otevírá možnost navázání kontaktů za dřívější omezené obzory, v důsledku možnost zapadnonut do mnohem většího kolektivu, a ještě podle vlastních měřítek, ne podle předem daných.
***
Pane Profante - archaická totalita skutečně vyžaduje jednotné podřízení se. Neznamená to, že by fungoval zákaz diskusí a hádek, ale když se došlo k hlasování (resp. bití oštěpy o štíty a řevu jako projevu souhlasu), tak vítězný názor museli všichni přeřvaní potvrdit a dodržovat. Není to nějaké jednotné hlasování jako za stalinismu, ale nejblíže to má možná k Leninovu demokratickému centralismu (kdybychom chtěli srovnávat nesrovnatelné, tedy dvě společnosti v rozdílu tisíciročí).

Martin Pleva - pedagog, Brno

Rozdíl mezi nacismem a (pozdními) komunisickými režimy je značný Úterý, 25.Února 2014, 17:45:24

- a to i z hlediska běžného Němce (v době nacismu) a běžného občana řekněme ČSSR v 70. a 80. letech. Na první pohled by se mohlo zdát, že politicky neaktivnímu, lojálnímu příslušníku Herrenvolku nic nehrozilo (ejhle paralela s tím normalizačním Československem), leč to platí nanejvýše pro 30. léta. Ale i tehdy se vyžadovalo a očekáválo nadšení a ideologická zapálenost (což je paralela se stalinskými 50. lety u nás, ne s normalizací), a jen málokterý obyčejný Němec tomuto tlaku mohl (a bohužel taky chtěl) uniknout.

Avšak především: jakmile vypukla válka (což byl přímý důsledek nacistické teorie i praxe), veškeré paralely s teploučkými jistotami loajálního čs. občana za normalizace končí. Strašlivá válka zasáhla prakticky všechny německé rodiny a každý byl postaven před volbu: buď bojovat za Führera, anebo se postavit proti režimu (v obou případech hrozila smrt). Právě onou válkou, kterou přece sám Goebbels nazval totální, si tedy nacistický režim činil totalitní nárok na každého Němce (na ženy zprostředkovaně), nárok na plné ovládnutí, před nímž nebylo úniku.

Martin Profant - Praha 7

Vážený L.R. Čtvrtek, 27.Února 2014, 00:17:1

Zatímco interpretace dějin má být otevřená a pluralitní, u pojmů bychom se měli snažit o shodné pojmové pole. Sousloví "archaická pluralita" bylo zavedeno konkurenčně ke staršímu výrazu "pohanský posvátný život" a obvykle se používá pro situaci, ve které tvoří řád společnosti a přírody jeden celek, jehož pravidla upravují potenciálně každý okamžik lidského života. Jejich porušení ohrožuje vždy řád světa.
Nelze redukovat na závaznost případného rozhodnutí na sněmu formou aklamace. Mimochodem při pohledu do pramenů se zdá, že o takové závaznosti lze s úspěchem pochybovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dichotomie pospolitosti a svobody? Sobota, 1.Března 2014, 21:21:16

Pane Rokosi, protentokrát jsem se já poněkud opozdil s odpovědí; ale teď mi konečně vybylo trochu času.

Takhle: co se Vašich jednotlivých vývodů a tézí (dopodrobna pak prezentovaných v onom Vámi uvedeném textu), tady v podstatě nemám, co bych k nim (kritického) podotkl. Vaše analýzy základních tendencí ve společnosti (a jejich současných forem) jsou objektivní a vyvážené, a s konstatováním těchto dvou základních principů fungování respektive organizace společnosti není možno nesouhlasit.

Takže, soustřeďme teď svou pozornost na ty zcela nejzásadnější otázky.

Ve Vašem podání se oba tyto principy - individualismus a kolektivismus (pro zjednodušení to tak tady snad můžeme nazvat) - se nacházejí v zásadní dichotomii; přičemž Vy v tomto protichůdném páru evidentně konec konců preferujete princip individuality, spojený s osobní svobodou. Sice jste si vědom i určitých negativ, která s sebou tato individuální respektive individualistická svoboda přináší (izolace, rozpad tradičních hodnot, ztráta pocitu pospolitosti respektive vzájemnosti); ale nakonec, jak řečeno, zjevně tento princip osobní svobody preferujete, jako v podstatě progresivní, dynamický element.

- Jen tak mimochodem: ty řvoucí hordy fotbalových fanoušků - není to náhodou nakonec jenom o d v r á c e n á s t r a n a toho individualismu, toho pocitu osobní ztracenosti v modernistickém světě?
A tímto poznámkou se dostáváme hned k meritu věci: ta dichotomie individualismus - kolektivismus, není to náhodou (v tomto absolutním odtržení) pouze dělením umělým? Není tomu ve skutečnosti tak, že lidská b y t o s t jako taková má niternou potřebu o b o u těchto principů, obou těchto elementů, jak osobní (individuální) svobody, tak ale i pocitu pospolitosti, totiž pocitu smysluplnosti vlastní existence v s o u n á l e ž i t o s t i s veškerou lidskou komunitou, a nikoli ve vytržení se z ní?

Není pak nutno jako principiálně deficitární klasifikovat k a ž d ý společenský typus, který je založený j e n o m na jednom z těchto principů? Kdy tedy onen - zdánlivě progresivní a dynamický - svět individuální svobody je tedy z principiálního a humánního hlediska naprosto stejně omezený, a nakonec stagnující (nemyslím teď hledisko čistě ekonomické), jako ty formy kolektivisticko-"totalitní"?

Připomeňme si jenom pasáž z onoho Vašeho zmíněného textu, kde líčíte, jak protestantsko-liberální evropská kultura profitovala z toho, že - bez ideologických zábran - mohla například kriticky přezkoumávat biblické kánony.
- Ano, napohled je tomu skutečně tak, že liberalismus se jeví být baštou svobody, a tedy i té svobody akademické, intelektuální.

Jenže: tento liberalismus má jeden charakterový rys, který bývá velmi často přehlížen či cíleně přecházen (Vy sám ho do jisté míry zmiňujete, ale spíš jen okrajově): totiž v konečném efektu naprostý r e l a t i v i s m u s.

Zcela konkrétně řečeno: to kritické, liberální, svobodné zkoumání - v daném případě biblických kánonů a dogmat - může j e n o m a potud budit dojem opravdu substanciálního duchovního počínání, dokud může čerpat právě z oněch k a n o n i z o v a n ý c h (tedy: "totalitárních") myšlenek a idejí.

- Zkusme si jenom představit, co by tak asi zbylo z křesťanské Bible (Nového Zákona), kdyby samotný Ježíš byl jakýsi - liberál!!
Kdyby jeho krédem nebyla "zjevená pravda", Jediná a závazná, nýbrž svobodomyslně-liberální heslo: "ať si každý dělá co chce, nikomu do toho nic není"!!
Asi nebude přílišného sporu o tom, že za takovýchto okolností by něco takového jako idea křesťanství (a že to byla nakonec právě ona, která civilizovala celou Evropu) by vůbec nespatřila světlo světa.

Takže, pane Rokosi, o co se mi jedná: ona d i c h o t o m i e individualismu a kolektivismu je dichotomií, je protikladností pouze "prvoplánovou", pouze mechanickou. Pravdou, skutečnou pravdou je pouze celek - a tento celek je dán nikoli dichotomií, nikoli roztržením společnosti (a jejích dějin) na dva p r o t i k l a d n é, navzájem se vylučující principy, nýbrž naopak, jejich spojením, provázáním v jeden jediný smysluplný, harmonický komplex a celek.

Dnes už je ovšem staré umění dialektiky - jejímž centrálním cílem a úkolem je právě sjednocování, syntéza protikladů - v podstatě zcela zapomenuto; nicméně věc se jeví právě tak, že jestliže se chceme dostat z této mechanické dichotomie našeho vlastního bytí, nezbyde nám nic jiného, nežli právě toto staré umění revitalizovat.

---------------------------------------------

P.S. Je v podstatě jeden jediný moment ve Vašich výkladech, který bych Vám vytýkal jako pojetí neadekvátní respektive deficitní: totiž to, že ten individualismus novodobého liberalismu bez dalšího pojímáte jako s v o b o d u.

Bezpochyby, právě tato záměna je zcela všeobecným fenoménem současné doby; a přece, právě takovýto výklad je nutno zásadně odmítnout.
Neboť, ve skutečnosti se jedná právě a pouze o čirou osobní a u t o n o m i i všech závazných mezilidských vazeb zbaveného individua; s pravou lidskou svobodou to nemá - téměř - nic společného.

Tato autonomie individua, ta je pouze jednou p o d m í n k o u svobody; ale je zásadním omylem, považovat ji za svobodu samotnou.

Anebo, podle Hegelova schématu svobodné vůle, tento individuální prvek vůle je pouze j e d n o u k o m p o n e n t o u svobodné vůle; komponentou sice nutnou a neopomenutelnou, ale jenom počáteční, od níž je nutno postoupit dále, k jejímu protikladu, k principu obecnosti (v našem schématu zhruba odpovídá principu pospolitosti, totality).
A teprve pozitivní s y n t é z a obou těchto komponent může dát dohromady funkční komplex toho, co lze právem nazvat "svobodnou vůlí".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Nacismus a komunismus Neděle, 2.Března 2014, 12:37:16

Problém je v tom, že ten německý nacismus je znám v podstatě právě jenom z těch válečných let - což je doba velmi extrémní, tady každý stát je v podstatě "totalitní", například Anglie za války "zrekvirovala", tj. pod vojenskou povinnost postavila i všechny ženy, to je například krok který samotný Hitler nikdy neudělal.

Mimochodem, Hitlerův "dvorní architekt" a za války ministr zbrojního průmyslu Albert Speer konstatuje ve svých memoárech, že za války nastal určitý paradox, kdy oba jinak zcela protichůdné politické režimy (tj. Německo a západní mocnosti) se začaly nemálo přibližovat jeden druhému: západní státy využívaly "totalitních" metod řízení a ovládání, zatímco Speerova organizace válečné produkce byla právě proto tak jedinečně výkonná, že on sám zcela ignoroval jakékoli partajní linie, a ve svém okruhu působnosti nechal pracovat odborníky bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, a zavedl zde elementy demokratického rozhodování.

Nicméně, v dobách předválečného nacismu, nedá se nic dělat, to byla svým způsobem opravdu "šťastná" léta: kdo nebyl opovědným odpůrcem režimu, nebyl Žid anebo "Cikán", ten si mohl užívat pocitu národní pospolitosti, sociálních opatření režimu (dovolená pro dělníky byla výdobytkem NS-režimu!), jakož i stoupající životní úrovně.

V tomto ohledu tedy naprostá většina německého obyvatelstva tehdejší NS-režim přinejmenším subjektivně asi sotva pociťovala jako "totalitní": to co my dnes nazýváme "totalitní", to bylo tehdy pociťováno v pozitivním smyslu, jako celonárodní pospolitost.

Petrasek Milan - penzista

Já bych preferoval vytvořit Ústav studií demokratických režimů, Neděle, 2.Března 2014, 16:28:0

který by nabídl, jak diferencovaně posuzovat a srovnávat aktiva a pasiva různých kategoriích demokratických hodnot.
Přehledně a strukturované a kategorizované vlastnosti různých demokratických režimů nabízí mj. referenci o intenzitě a způsobů ovlivňování svobod individua.
Spor o kvalitu represe z prava či z leva dostane tak jiné obrysy.
A nakonec si konečně můžeme určit prahovou hodnotu, kdy a proč zmrvená demokracie mutuje do totalitního režimu.
Pocit proč od kdy a jak jsem nesvobodným, by trochu ztratil subjektivitu a napomohl k orientaci jak pocitem nesvobody sužovaným, tak pocitem svobody obdařeným.

Martin Profant - Praha 7

Ano, pane Poláčku Neděle, 2.Března 2014, 16:53:16

Když jste nebyl Žid, liberál, neřku-li komunista či socan, umělec tvořící zvrhlé umění anebo prostě další póvl, na který slušní lidé neberou zřetel, tak jste patřil k té většině přeživšího, nevyhnaného a neinternovaného německého obyvatelstva, které prožívalo "šťastná léta". Ve srovnání s lety po roce 1942 určitě, ale oni to vesměs nevěděli a považte, mnozí si toho vůbec nevážili.
Ono to platilo ostatně i před rokem 1989, viďte, kdo kromě rozvracečů si stěžoval?

"Svobodu myšlení měl všechen lid,
obrovské hloubky a šířky,
jen těch pár museli omezit,
co chtěli dát tisknout si knížky."

A pardon, to není z totalitního režimu, tam by to přeci v těch šťastných letech takhle nikdo nepociťoval, to je z těch zlých let, ve kterých Evropu zachvacovaly kapitalismus a liberální demokracie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Nikoliv, pane Profante Neděle, 2.Března 2014, 20:24:12

- za (pseudo)socialismu před rokem 1989 nadávali v š i c h n i, v podstatě celý národ (s výjimkou snad nějakých 5-10 procent) byl v opozici vůči režimu, cítil se jím utlačovaný a znevolněný.

Že z tohoto množství na režim nadávajících jenom malá část se proti režimu tak či onak aktivně postavila, to je zase jiná otázka.

Zatímco režim nacionálně-socialistický v Německu, ten se mohl opírat o souhlas a přízeň opravdu širokých vrstev obyvatelstva.

- Přičemž, tento souhlas samozřejmě v žádném případě nebyl naprostý, a také v různých fázích dosti kolísal. A jak už řečeno, v podstatě je velice obtížné tento režim dosti objektivně hodnotit, v mírových podmínkách setrval jenom nějakých pět let, to je opravdu velmi málo.

Martin Profant - Praha 7

Chudák nacistický režim, jen pět let Pondělí, 3.Března 2014, 08:24:39

Prohlášení, že nemohu objektivně hodnotit režim, který se prosadil jako militantní a vyvolal válku, protože chudák setrval v mírových podmínkách jen nějakých pět let, mi nepřijde přesvědčivé. To vyvolání války nebyla přece náhoda, která by se Hitlerovi jaksi přihodila.
Mimoto, nezlobte se, nehodlám vést diskusi o tom, jak dobře se vedlo lidem v nesvobodném režimu. Protože když zakážete jiné než oficiální veřejné mínění a nadšené budování a Kraft durch Freude se stanou povinnými, dokonce i blbec pochopí, že případné veřejné projevování nespokojenosti neslouží jeho zdraví a šancím na přežití.Prostě z té doby z Německa neznáme nic než propagandu a hlasy těch, kdo se uprchlí či vyhnaní svědčili proti režimu. O těch ostatních nevíme téměř nic.
Spekulace o lidech, kteří mlčeli, protože se jim přeci muselo vést dobře, když měli práci a zbavili se židovských vyděračů i cikánských povalečů, o dekadentních intelektuálech nemluvě; nemohli sice pravda cestovat a měli vázanou měnu, ale to jim nevadilo, protože stejně věděli, že je doma nejlépe a NSDAP, SS, Hitlerjungend jim nabízely zajímavější trávení volného času -- to mi připadá trochu jako šíření nenávisti vůči skupině obyvatel, konkrétně vůči Němcům.

Petrasek Milan - penzista

K rozlišování stupně vlídnosti fašistické a komunistické despocie Pondělí, 3.Března 2014, 10:55:39

se nepřipojím, ale pamatuji si že ve frankistickém Španělsku jsem se cítíval tak nějak jakodoma.

Luboš Rokos - Jičín

Pondělí, 3.Března 2014, 19:27:52

Pane Poláčku,
skutečně se nijak zásadně nelišíme v pohledu na vztah individualismu a kolektivismu, akorát jsem ho nerozvedl tak dalece jako Vy. Lidská bytost potřebuje v nějaké formě jak svoobdu, tak pospolitost.
Indiviudualista pak řeší některé nové věci. Sám si volí, do jakého kolektivu se začlení a jak moc - jestli do kolektivu kolem deníku Referendum, nebo do politické strany nebo církve nebo někam úplně jinam.
Pak musí řešit, nakolik svou svobodou omezuje jiné nebo sobecky plýtvá zdroji. Svoboda neznamená jen svobodný trh a ekonomické možnosti, ale svoboda zamená také občanskou společnost se svobodnou diskusí, spolčovacím právemm právem komunitní nebo ekologické projekty apod. Neboť žití jen pro sebe, ta "autonomie individua", též podle mě nedovede nahradit další potřebu, a sice lidského dotyku.
***
Ocituji Vás: "tento liberalismus má jeden charakterový rys, který bývá velmi často přehlížen či cíleně přecházen (Vy sám ho do jisté míry zmiňujete, ale spíš jen okrajově): totiž v konečném efektu naprostý r e l a t i v i s m u s."
V odkazu na článek uvádím příklady, kdy se liberalismus neohlíží na jiné než ekonomické potřeby a vztahy, a nejenže se tím relativizuje, on se až popírá. Raně novověcí katolíci obchodovali s Indií tak, že obeplouvali Afriku, aby nemuseli platit cla v muslimském Egyptě. Benátčané razili heslo "Nejdřív Benátčané, potom křesťané", a vedli obchod přes Egypt, protože to bylo levnější.
V moderné době se takový postup dostává do paradoxních situací, kdy kapitalistické státy potírají doma komunismus, ale obchodují s Čínou, protože hlavní je přeci ekonomický zájem, ne lidská práva...
***
K dialektice - taky už jsem o ní pro tento případ uvažoval. V dialektickém myšlení se něco rozbije, změní v protiklad, aby se to ve zdokonalené formě vrátilo na začátek. Já to nazývám "vývoj ve spirále", protože to není klasický návrat do stejného výchozího bodu jako v kruhu, ale ten nový bod se nachází řekněme n a d tím výchozím bodem.. Je to taková trojrozměrná představa:-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Svoboda a dialektika Neděle, 9.Března 2014, 19:00:34

Takže, já bych napřed začal tou dialektikou. Jak říkáte, dialektikou "spirálovitou".

Což o to, takhle si dialektiku představoval respektive ji pojímal už Marx, to byl ten jeho známý model dějinného vývoje lidstva, od původně přírodně-harmonického stavu v prvobytně pospolné společnosti, přes její negaci ve společenských typech třídních, s třídním panstvím, až po jejich překonání - údajným - návratem k onomu původnímu, bezrozpornému stavu, ovšem na vyšším stupni, ve společnosti komunistické.

Marx se tímto "spirálovitým" pojetím dialektiky snažil vyhnout oné pasti do které se dostal Hegel, který lidské dějiny také pojímal jako jakýsi návrat k původnímu stavu, ovšem - na rozdíl od Marxových materiálních dějin - cestou poznání, cestou ducha. A ta past do které se dostal Hegel byla ta, že jakmile tento (lidský) duch dosáhl onoho finálního poznání, pak už prostě nebylo kam jít. Kam dále směřovat. Všechno podstatné už bylo poznáno, všechno podstatné už bylo realizováno (v objektivním duchu, čili v "dokonalém" státě) - a pak už prostě není o co se dále snažit.

Takže, to byla ta myšlenková past, které se Marx snažil vyhnout; to se mu však podařilo v míře jenom velmi omezené.
Je sice fakt, že tím že on těžiště svého modelu společnosti přesunul z oblasti ducha do oblasti praktické lidské činnosti, si tu nechal otevřenou cestu do budoucnosti. V materiální oblasti, v oblasti lidské materiální praxe, je nakonec vždycky co nového objevovat, co nového tvořit.

Jenže, nakonec i Marx zůstal vězet v té samé pasti jako Hegel - protože i u Marxe je instalováním komunistické společnosti nakonec dosaženo v š e h o opravdu p o d s t a t n é h o. Onen - předpokládaný - harmonický stav původní, beztřídní, přirozené prvobytně pospolné společnosti byl obnoven (byť i na vyšší úrovni) - a tak nakonec ani tady není nic podstatného, čeho by ještě mohlo být dosaženo, o co by ještě mohlo být usilováno.
I u Marxe je - nastolením komunismu - dosažen finální stav, a už není kam dále jít.

Problém je v tom, že Marx nikdy - aby se tak řeklo - nepojal dialektiku opravdu dialekticky.

A jmenovitě ten vztah individuum - společnost, respektive vztah individuální a společenské stránky samotného člověka. Marx si tento velice komplikovaný, vnitřně vždy protikladný a vždy labilní vztah ulehčil tím, že prostě postuloval b e z p r o s t ř e d n í identitu individua a společnosti.
K odtržení individua od společnosti podle něj dochází jenom za podmínek tržní výroby a kapitalismu; jakmile bude toto odstraněno, zmizí zároveň automaticky i tento protiklad.

To je samozřejmě velice zjednodušené pojetí, které žádným způsobem nemůže pozitivně přispět k vyřešení této dichotomie.
Krátce řečeno: Marxovo pojetí vztahu individua a společnosti je dialektické pouze formálně, ale nikoli skutečně.

Ten vztah individuálního a společenského není vztahem nějaké bezprostřední identity, nýbrž je vztahem neustálého sváření se, neustálého potýkání se o dominanci toho či onoho principu.
Tento protiklad - jak jste přesvědčivě doložil ve svém textu - profiluje celé dosavadní lidské dějiny; a bude je bez jakýchkoli pochybností profilovat i nadále.

Nicméně, jednu - a to sice kvalitativní - změnu oproti dosavadnímu průběhu dějin je přece jenom možno si představit. Jestliže dosavadní dějiny byly právě jenom jakýmsi mechanickým s r á ž e n í m se obou těchto náprotivných principů, kdy jednou zvítězil ten a jednou zase onen, pak do budoucna by se lidstvo přinejmenším mohlo a mělo pokusit o to, tento vztah a tento poměr vědomě a cíleně v y r o v n a t, vyvážit, harmonizovat. Tyto protichůdné principy a aktéry spojit, syntetizovat v jeden jediný provázaný celek. Teprve takovýto stav by bylo možno označit za pravou a legitimní "dialektickou syntézu".

Přičemž ovšem - tento stav nikdy nebude opravdu konečný, opravdu finální; bude to neustálý zápas, neustálé úsilí o nové a nové obnovení této velice křehké, citlivé, labilní rovnováhy. Případným vytvořením takovéto - prvotní - dialektické syntézy individuálního a společenského tedy lidské dějiny nekončí; nýbrž naopak, pravé lidské dějiny tak vlastně teprve nacházejí svůj vědomý počátek.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.