ÚSTR by měl být opravdu zrušen

Petr Uhl

V roce 1991 přijal parlament zákon o době nesvobody. Podle něj „porušoval komunistický režim let 1948 až 1989 lidská práva i vlastní zákony“. Dnes se diskutuje o jeho potomkovi — zákonu o Ústavu pro studium totalitních režimů z roku 2007.

Zákon o době nesvobody byl přijat v roce 1991. Ve Federálním shromáždění jsme byli tehdy už v menšině, i když dost početné, kteří jsme si ho nepřáli. V rozpravě jsem kritizoval atmosféru odplaty, černobílé vidění a atmosféru rodícího se antikomunismu. Kvůli historické spravedlnosti je ale nutno dodat, že zákon čelil i chaotickému požadavku, aby se právní předpisy čtyřicetileté doby nesvobody považovaly za právně nulitní normy, tedy aby se žádné zákony z let 1948 až 1989 neuznávaly, obdobně jako vládní a říšská nařízení z protektorátu a už i vlády druhé republiky, prohlášená Benešovými dekrety a následně i zákony za neplatné (až na výjimky).

Zákon má jen dva věcné paragrafy. První se týká onoho porušování zákonů a lidských práv. Druhý říká, že právní akty přijaté v době nesvobody se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony.

Politický boj pomocí zákonů

Byla to taková pionýrská doba — pionýrská v americkém smyslu toho slova. Generální prokurátor Jiří Šetina si sám sobě v roce 1993 (jako poslední generální prokurátor České republiky) udělil finanční odměnu 20 000 korun, a když mu sekretářky říkaly, že to podle zákona nesmí, opáčil, že on žádné komunistické zákony neuznává. Nový zákon z roku 1991 asi nečetl, nebo i ten považoval za komunistický blábol.

V téže době, tedy na podzim 1991, se parlament usnesl na lustračním zákonu k odhalení tajných spolupracovníků StB, který ale zároveň zajistil další působení některých příslušníků StB na ministerstvu vnitra a jinde. Jako ministrovu výjimku ovšem. Federální ústavní soud sice udílení výjimek zrušil, ale nový český ministr vnitra Jan Ruml mi to vyložil tak, že jednou udělená výjimka platí a estébáky nevyhodil. Lustrační zákon umožnil hon ne na příslušníky StB, nýbrž na čarodějnice, tedy i lidi ke spolupráci s StB přunucené nebo spolupracujcí s ní dobrovolně i jinde než na „úseku boje proti vnitřnímu nepříteli“. A ten trvá v oslabené podobě dodnes.

V roce 1993, když se Češi zbavili — dovolte mi trpký žert — příživnických a levicových Slováků, jak je označovala pravicí ovládaná média, přijal parlament zákon nazvaný „o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“. Z neumětelství, jež jim bylo vlastní, ho autoři nazvali „o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“, tedy bez důležité předložky „o“.

Jazykové dovednosti pravice měly původně poznamenat i zákon o době nesvobody z roku 1991. Ale tehdy kultivovanější část parlamentu nepřipustila formulaci, že Komunistická strana svou diktaturou zhanobila lidskost (namísto lidstvo). Nevědomost, pošetilost a patetičnost chodí ruku v ruce.

Úplné absurdity, nejen jazykové, dosáhl i pozdější další retribuční (tedy odplatový) zákon, který za pomoci jednoho antikomunistického historika vznikajícího Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) napsala v roce 2007 tehdejší zelená poslankyně Kateřina Jacques. Autoři tak změnili původní návrh zákona o Ústavu národní paměti, na jehož redakci se nejvíce podílel Patrik Benda, bratr Marka Bendy a senátor Jiří Liška. Liška se Patrikem Bendou nechal ochotně řídit.

Zákon o ÚSTR je postaven na požadavku, aby ústav nestranně zkoumal a hodnotil zločinný komunistický totalitní režim, antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii. Všechny státněsocialistické organizace po celou dobu čtyřiceti let tak zákon označuje za totalitní a zločinné. S tímto zákonným zadáním je ovšem jakékoliv zkoumání nemožné, natož pak nestranné.

Zákon o ÚSTR vyšel z krajního ideologického postoje. Ústavní soud (ÚS) ho přesto v roce 2008 nezrušil, stejně jako předtím nezrušil zákon antikomunistický z roku 1993. Je to jedna z jeho největších ostud. Za ta léta ale nastal pokrok — výrazně pravicový ÚS neznal v roce 1993 „minoritní vóta“, tedy zveřejňovaná menšinová stanoviska jednotlivých ústavních soudců, zatímco v roce 2008 prošlo zamítnutí návrhu na zrušení zákona o ÚSTR u ÚS už jiného složení — byli tam už soudci různých názorových orientací — jen o prsa, tedy o pouhý jeden soudcovský hlas. Z patnácti soudců se jich odvážilo sedm podat do výroku ÚS „návrh na zrušení zákona se zamítá“ odlišná stanoviska. Pečlivě je i zdůvodnili, každý na webových stránkách ÚS podívat se může. Text nálezu ÚS i odlišných stanovisek ZDE. Mezi těmi sedmi byl i předseda soudu Pavel Rychetský a oba místopředsedové, Pavel Holländer a Eliška Wagnerová.

Skupiny, o něž se opíral Pavel Žáček

ÚSTR budoval a jeho chod ovládal jako jeho první ředitel Pavel Žáček, absolvent novinařiny na pražské Fakultě sociálních věd. Studoval tam v letech 1987 až 1992 a v roce 2001 tam získal na disertační práci o časopisu „V boj“ odbojové skupiny z roku 1939 titul Ph.D. Neúspěšně se pokoušel studovat i historii a politologii na pražské filozofické fakultě. Před rokem 1990 byl Žáček funkcionářem Svazu socialistické mládeže. Média ho představovala jako historika, ale tím nebyl, stejně jimi nebyli mnozí badatelé, kteří v archívu vyhledávali kompromitující materiály (nebo je interpretací dotvářeli) StB na herce, spisovatele a hlavně kandidující politiky, pokud ovšem byli z levice. Svým zacházením s lidmi a ideologickými postoji poštval proti sobě ředitel ÚSTR Žáček většinu historiků ústavu, mnozí odešli. Popudil si i část rady ÚSTR, původně nijak nepředpojaté. V obou případech, při jeho odvolání jako ředitele v roce 2010, i nyní, v dubnu 2013, kdy byl odvolán Herman, šlo vlastně o odstranění Žáčka. Herman byl jen nevýrazná figura.

Ve svém boji proti komunismu všeho druhu se Žáček opíral o pět okruhů osob.

První byli antikomunisté (a je jedno, zda tomu věřili, nebo to předstírali). To byli ovšem jen jednotlivci, dokonce i v ÚSTR.

Druhý okruh byli aktivisté Charty 77 a kulturního undergroundu, kteří většinou neměli k práci historika nebo archiváře žádnou kvalifikaci, často ani neměli žádné vyšší vzdělání. Ani na badatele si nemohli hrát, i když badatelem je podle zákona každá fyzická osoba, která vyplní badatelský lístek formátu A5. Na lístku není ani rubrika, zda ona osoba je soudně omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Tito lidé z ÚSTR neodešli, konají tam pomocné práce, například digitalizují archiválie neodborným způsobem (za nějž je ovšem odpovědno vedení archívu a ústavu), takže veřejnosti nejsou zpřístupněny přes počítač. Komu z novinářů či z veřejnosti co v archívu najdou, o tom rozhodují oni.

Třetí okruh byli politici (hlavně senátoři, občas i poslanci) — a především novináři, kteří se ve věci nijak nevyznají a v zájmu své kariéry nebo z pošetilosti se k Žáčkově antikomunistickému boji přidali. Částečně i věří tomu, že je to tak správné.

Čtvrtým okruhem byla Konfederace politických vězňů (KPV), tedy její vedení, v posledních letech její předsedkyně Naděžda Kavalírová.

Konfederace a sociální demokracie

Kavalírová byla v letech 1957 — 1959 dva a půl roku vězněna, od 12. dubna 1957 do 12. listopadu 1959. Propuštěna byla podmíněně prý, jak uvádí Wikipedie, z níž všichni citují, z pětiletého trestu za vlastizradu a špionáž, tedy zřejmě vyzvědačství. To ale nemůže být pravda, to by dostala přinejmenším deset let (ne-li více), a propuštěna by podmíněně nesměla být po polovině trestu, nýbrž až po odpykání jeho dvou třetin. V šedesátých letech byla úřednicí národního výboru a pak osmnáct let, za normalizace, pracovnicí ministerstva práce a sociálních věcí.

Kavalírová popírá, že byla členkou Československého svazu žen a jejího ústředního výboru, členkou Svazu československo-sovětského přátelství a podobně, i když to prokazuje její podpis na jedné listině. Snaha předstírat něco, co není, se u ní projevuje už v tom, že pro své předúnorové politické zařazení uvádí členství ve straně „národně sociální“, i když ta tu byla za Rakouska-Uherska, a po první i druhé válce se jmenovala národně socialistická.

Někteří členové KPV považují už samotné členství Kavalírové v KPV, natož pak její předsednictví, za porušení stanov KPV. Ty uvádějí, že jejím členem nemůže být ten, kdo po propuštění z vězení byl zaměstnancem mocenských orgánů, což ministerstvo jistě bylo. Tyto stanovy jsou ovšem protiústavní už tím, že vylučují z členství v KPV osoby, které byly kdykoli, třeba i předtím, než se staly vězni svědomí, členy KSČ, a také ty, které, byť pod nátlakem, podepsaly závazek tajné spolupráce s StB. Před deseti lety se ministerstvo vnitra rozhodlo nezabývat se mým podnětem směřujícím k nápravě tohoto protiústavního stavu. Protiprávnost působení KPV je ovšem jiný problém než štvaní Kavalírové.

Než Kavalírová se svými stoupenci konfederaci rozložila — spousta lidí kvůli ní odešlo, část založila trucorganizaci, nebo ztratili zájem o činnost — patřila v KVP do té skupiny, která ji v devadesátých letech postupně přeměnila na bojový šik bývalých odbojářů, kteří prý hrdinně používali násilí. Původně to byl přece spolek (klub) lidí, které nespravedlivě postihl státní teror po roce 1948, byly to oběti vykonstruovaných procesů a smyšlených obvinění, jen ojediněle skutečně použili násilí, což tehdy raději nezdůrazňovali. Po roce 1989 oprávněně usilovali o společenskou i právní rehabilitaci.

Pamatuju si to dobře, protože jsem KPV založil spolu s Ivanem Dejmalem, s Pavlem Muraškem (který byl později odhalen jako agent StB) a Čestmírem Čejkou, politickým vězněm z padesátých let. Stalo se tak v prosinci 1989 v hospodě na holešovické třídě (dnes) Milady Horákové. Název KPV (Československo) jsem navrhl já.

Mimochodem výrazy státní socialismus a státněsocialistická diktatura, užívané na Západě — a i v České republice stále častěji historiky a politology — jsou rozhodně, už pro technickou podobu s diktaturou národněsocialistickou (vládou německých nacistů) přijatelnější než matoucí a různým způsobem definovaná „totalita“, či „totalitarismus“. Doporučuju ale při používání těchto výrazů nevynechávat slovo „státní“, stejně jako nevynecháváme slovo „národní“ či „nacionální“ v případě nacismu (národního socialismu). Už kvůli tomu, že mnoho socialistů v Československu i v Evropě se postavilo proti státněsocialistické diktatuře a mnozí za to byli státním socialismem perzekvováni.

Nevhodné je ale i hovořit o „pravicových bolševicích“, jak to činí Jiří Dienstbier ml. (převzal to od svého otce). Bolševismus a bolševici — to tu jsou přece nadávky, pokud se neupřesní jejich politický či ideový obsah. Hojně je používala i nacistická propaganda. Nikdy se k nim ale neuchylovali evropští socialisté a levice vůbec. Ano, vím, že v roce 1929 Gottwald a jeho „karlínští kluci“ dosáhli „bolševizace KSČ“ proti Šmeralovi a jiným rozumným komunistům. Nebylo to ale přiblížení se k zásadám sovětských bolševiků, jak se propagandisticky tvrdilo. Stalo se tak už po porážce bolševiků v Rusku, které Stalin potlačil a nakonec i zcela porazil v letech 1924 — 1929.

Bolševici byli v SSSR i obětí justičních vražd a deportací na Sibiř, nejvíce v roce 1937. Jedna z prvních knih, která vzbudila můj zájem o marxismus — bylo to začátkem 60. let — se jmenovala Les Bolchéviks contre Staline. Sám jsem se ani tehdy a už vůbec ne dnes neztotožňoval s tehdejší Dělnickou opozicí podporující Lva Trockého, ale oběti stalinských zločinů, které se neuchylovaly k násilí, mám dodnes v úctě.

Zbývá pátý okruh. Bez něho by Žáček dosáhl jen málo. Patří do něho poslanci, senátoři a ministři, kteří uctivě vstanou, vstoupí-li do sálu Naděžda Kavalírová, pokloní se a hlasitě aplaudují. Toto uctívání je zvlášť trapné u sociálních demokratů. Antikomunistické štvaní se jim nelíbí, ale co mají dělat? Oni sami se před rokem 1989 nechovali nijak statečně, a proto jim nezbývá než i chválit Kavalírovou a Daniela Hermana, jak se jim těžko žilo v „totalitě“.

Jenže i Herman studoval a řádně vystudoval v letech 1984 — 1989 římskokatolický seminář v Litoměřicích.

Trapné je dívat se na to, jak KPV adorují sociální demokrati. Ze špatného svědomí zvolili Kavalírovou (na návrh prezidenta Klause) opět do rady ÚSTR. Ze špatného svědomí nevystoupili příliš proti legislativním hrůzám okolo „třetího odboje“, a z téhož důvodu nyní jejich představitelé prohlásili, že nechtějí ÚSTR a zákon o něm rušit. Bojí se, že upadnou v podezření, že jsou komunisti či sympatizují se státněsocialistickou diktaturou. Výstižně o tom psal Pavel Baloun ZDE, ukázal, proč levice v parlamentu nevede dostatečně důrazně zápas proti vulgárně ideologickému výkladu minulého režimu, který se pravice úspěšně snaží postupnými kroky legalizovat a učinit oficiálním.

Zákon o protikomunistickém („třetím“) odboji

Zákon o protikomunistickém odboji je zatím poslední legislativní kapkou do nového „třídního“ boje. Už Petr Zídek v článku Chiméra třetího odboje v Orientaci Lidových novin ze 18. září 2010 dovodil, že protikomunistický odboj vlastně nikdy neexistoval. V následující rozpravě k návrhu tohoto zákona v Senátu promluvili dne 23. září Jiří Dienstbier st. ZDE a Petr Pithart ZDE. Jsou to brilantní ukázky demokratického myšlení, právního, historického i politického.

Přidám jen, že znám stovky lidí, kteří proti státněsocialistické diktatuře přímo nebo nepřímo něco dělali, byli za to perzekvováni, někdy i vězněni. Pro ně, kteří žili v prostředí, kde se nehlásalo ani nepřipravovalo násilí, například v Chartě 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v kulturním undergroundu, v ekologických, mírových a náboženských (církevních) iniciativách, je dnes urážkou, když úředník posuzuje, mají-li se dočkat uznání, zda jejich odpor proti poměrům byl srovnatelný s násilnými činy, například bratří Mašínových, jak úředníkovi ukládá zákon o protikomunistickém odboji.

Tři vady zákona o ÚSTR

Zákon o ÚSTR byl psán na míru Žáčkovi, proto také všech sedm členů rady volí Senát — čtyři podle návrhů občanských sdružení, dva na návrh Sněmovny a jednoho na návrh prezidenta republiky. Je to jedna ze tří vad zákona, a nelze ji podle mne odstranit jen jednoduchou novelou zákona, to na rozdíl od roku, kdy má být archív ÚSTR převeden do Národního archívu. Psal jsem už o vadě první, ideologické — zákon ukládá ÚSTR nestranné zkoumání zločinného totalitního režimu. Tato druhá vada, že členy rady ÚSTR volí Senát, byla v roce 2007 válečnou lstí, Senát tehdy ovládala ODS a žertem se dá říct, že tuto stranu ovládal Žáček a jeho lidi. Před několika lety se ale situace obrátila, ODS je v Senátu ve značné menšině.

Sociální demokracie má doufejme jinou politickou kulturu než válcovat všechno a všechny, s nikým se nedomlouvat a trvat vždy na svém. Je ji nutno zatím pochválit, že se nesnaží s novými členy rady dělat to, co léta provozovala antikomunistická část ODS, tedy pomocí „svých“ lidí v ÚSTR a jeho archivu „bojovat“ s politickými odpůrci, ideově a občas i osobně.

Ideologický zápal antikomunismu — skutečný či předstíraný — doplňuje víra, že pravice je dobro a levice zlo, že život je svár mezi nimi. Proto třeba senátor Přemysl Sobotka nedávno v televizi tvrdil, že stará (výhradně pravicová) rada ÚSTR zasedala veřejně, zatímco ta nová za zavřenými dveřmi. Je tomu naopak, zasedání dnešní rady ÚSTR jsou na rozdíl od zasedání rady minulé veřejně přístupná a na webu ÚSTR jsou vyvěšeny zvukové záznamy ze všech jejích zasedání. Jsem si jist, že Přemysl Sobotka svému bludu věřil.

Na komentářových stránkách Deníku Referendum, který se problematice ÚSTR asi nejvíce z médií věnuje, se vyskytla otázka, zda je antikomunismus nutně primitivní, nebo zda je ještě nějaký jiný antikomunismus — správný, přirozený, pochopitelný. Myslím si, že antikomunismus je vždy primitivní, jen míra jeho primitivnosti, nepoctivosti a naivity je ale různá. Ondřej Slačálek o sobě prohlašuje, že je anti-antikomunista. Už před lety jsem se k němu přidal a říkám to pěkně nahlas. Pomáhá mi i to, že jsem stalinismus, jeho liberální oblevu a normalizaci nikdy nepovažoval za komunismus.

Třetí hlavní vadou zákona o ÚSTR je to, že určuje, že Archiv bezpečnostních složek, který je ústavu podřízen, má být převeden do Národního archívu České republiky až v roce 2030, když už Marek Benda a Pavel Žáček půjdou pomalu do důchodu. Archiv, který se neřídí obecnými zákony o archivnictví, nýbrž svévolí některých pracovníků ÚSTR, je skutečně mocnou politickou zbraní.

Žáčka porazila sama pravice

Žáčka začali v letech 2009 a 2010 postupně kritizovat členové tehdejší rady ÚSTR, pro neschopnost ústav řídit. Rada ÚSTR není správní radou, jak mnozí lidé — i z ÚSTR — tvrdí. Je to státní orgán, jehož členy volí Senát ke kontrole ústavu, hlavně proto, aby vedení ústavu dodržovalo zákon. Rada nic neřídí (jak se také často tvrdí) a nemá dokonce pravomoc při jmenování či odvolání jednotlivých funkcionářů, až na funkci ředitele, kterou obsazuje podle volné úvahy.

Do své politické rakve si ale Žáček sám zatloukl několik hřebíků. Bylo to „odhalení“ jednoho badatele ÚSTR (absolventa bakalářského studia humanitních věd), které ale vedení ústavu pak obhajovalo, že Milan Kundera v roce 1950 udal policii agenta-chodce. Stálo to na hypotézách. Dále to bylo „odhalení“, že Jiřího Dienstbiera vedla vojenská kontrarozvědka jako tajného spolupracovníka, poskytujícího jí svou adresu jako konspirační — to už bylo zcela vymyšleno a bez jakéhokoliv náznaku důkazu.

Největším hřebíkem do rakve bylo „odhalení“, že bratři Mašínovi plánovali atentát na Gottwalda. To vzniklo překroucením slov jejich strýce Ctibora Nováka na výslechu StB. Tohoto muže o něco později jako odsouzeného k trestu smrti popravili. Česká veřejnost se naštěstí nedala přesvědčit, že Mašínovi byli hrdinové, když vraždili neozbrojené nebo spoutané lidi. Vystřelení oka muži, který neozbrojen utíkal po poli hasit stoh slámy, jenž skupina zapálila, nebylo násilí, jež byli lidé ochotni tolerovat. Loupežnou vraždou účetního továrny se zmocnili peněz, za něž si koupili silné motorky, nábytek do obýváku a vodovodní pumpu do domu. Úkol, který si dal Žáček, bylo najít politickou motivaci jejich násilí.

O tom přesvědčil i premiéra Topolánka, jemuž se „dobrodružné“ násilí jako absolventovi vojenské školy líbilo. Z rozboru jejich součinnosti plyne, že Topolánek nijak Žáčka nenaváděl a nijak ho neřídil, naopak, řečeno v žertovné nadsázce, ve snaze osobně se uplatnit to byl spíše Žáček, kdo řídil Topolánka. Historie se opakuje jako fraška. Nyní lze označit za řídící orgán Petra Nečase Mirka Vodrážku, hlavního „odboráře“ v ÚSTR. Vodrážkových odborářů je z 250 pracovníků ÚSTR prý sedmnáct. To Vodrážka označil současné odvolání Hermana a jmenování nové ředitelky za levicový puč, Nečas to po něm jen opakuje a možná s narážkou na Leninovy dubnové téze ho nazývá dubnový puč.

Jen lidé neznalí poměrů v ÚSTR mohou spekulovat, zda je či byla rada ústavu pod nějakým nátlakem, je to spíše naopak. To platí o minulé i současné radě. Nesmyslné jsou také úvahy o vyváženosti pravicových a levicových historiků či členů rady ÚSTR. Známe pravicové a levicové novináře, umělce, architekty. Ale soudce, historik, učitel nebo duchovní, který by podřizoval práci svému politickému zaměření, by nepracoval dobře. U povolání jako lékař, technik či řidič nikoho ani nenapadne spojovat profesi s politickým přesvědčením.

Je přitom zajímavé, že dnešní rada — je zatím jen šestičlenná — je politicky pestrá. Dva členové, Lukáš Jelínek a Jan Bureš, měli a asi mají blízko k sociální demokracii. Jeden. Michal Uhl, byl dlouholetým členem Strany zelených (zelené nelze v České republice považovat za levici). Dvě osoby — členka Emilie Benešová a předsedkyně rady Petruška Šustrová, jsou právem přiřazováni k pravici, tedy spíše k TOP než k ODS, stejně jako nová ředitelka ÚSTR Pavla Foglová.

Zde si neopustím svědectví. Petruška Šustrová byla v roce 1969 stejně jako já činná v Hnutí revoluční mládeže a stejně jako já byla (i když byla matkou nemluvněte) téměř dva roky vězněna. V procesu se 17 účastníky HRM ji soudy odsoudili na dva roky. HRM bylo nenásilným, hlavně studentským odporem proti normalizaci, inspirovalo se levicovými a krajně levicovými postoji včetně marxismu a anarchismu, někteří lidé v něm projevovali sympatie k trockismu (to platí o mně) nebo k anarchismu, případně k Che Guevarovi, ale i ke vznikající teologii osvobození a třeba k japonským Zengakuren, ale hlavně k radikálnímu studentskému hnutí ve Francii, v Německu, Polsku atd. Nikdo v HRM nevystupoval proti marxismu, ani Petruška, která se ale nikdy nehlásila k trockistickým či maoistickým názorům. V sedmdesátých letech zvolila — na rozdíl od jiných lidí z HRM včetně mne — cestu konzervativního, křesťanského myšlení, a byla v tom důsledná, na můj vkus až moc pravicová, i po roce 1989.

Označovat Petrušku Šustrovou za maoistku či trockistku je smutným obrázkem myšlení části české krajní pravice, která považuje i trockismus za dědičný. To je případ útoků na člena rady ÚSTR Michala Uhla.

Jak vidí ÚSTR historici

Jediný historik starší generace s praxí před listopadem 1989, který v roce 2008 veřejně podpořil vznik ÚSTR, byl Vilém Prečan. Později (viz deník Právo 28.8.2010) odhalil, že Pavel Žáček prostřednictvím archívu Hooverova ústavu stanfordské univerzity v Kalifornii, kde byl Žáček v devadesátých letech na studijním pobytu, nabízí xerokopie asi 40 tisíc stran písemností (36 archívních krabic), většinou od StB, jak byly svého času uloženy v ÚDV (Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu), kde byl Žáček v devadesátých letech vedoucím pracovníkem. Písemnosti se týkají hlavně Charty77 a Václava Havla, na jehož jméno univerzita láká zájemce. Fond je označen jako sbírka Pavla Žáčka.

Tvrdil jsem a tvrdím, že Žáček nebyl oprávněn kopiemi archiválií takto disponovat, a pokud z toho měl on nebo někdo jiný finanční prospěch, byl by to trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele postižitelný až deseti lety odnětí svobody. Mé trestní oznámení z června 2010 se na státním zastupitelství v Praze 3 a v Praze nepropracovalo ani k odložení věci. Vedení pražského zastupitelství bylo stále v rukou pohrobků Renaty Vesecké.

Vilém Prečan vystoupil 20. srpna 2010 z vědecké rady ústavu. Tehdy nově zvolenému řediteli Danielu Hermanovi, který se rázem dal na stranu agresívního antikomunismu a povolal zpět Pavla Žáčka, Prečan napsal: „Personální rozhodnutí, jež jste provedl či inicioval za pouhé tři dny svého působení — reinstalace lidí z gardy Pavla Žáčka, odchod Marka Junka — výmluvně naznačují, jakým směrem se bude ÚSTR pod Vaším vedením ubírat.“ Prečan proto, jak píše, nemůže dále pracovat pro instituci, kde zůstávají lidé, pro něž je ústav pouze „dobrým bydlem, a kteří ho svým vystupováním rádoby lidí ‚víry pravé‘ jen diskreditují v očích zainteresované veřejnosti“.

Kritické až velmi kritické stanovisko zaujímali už v minulých letech historici Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Proti způsobům práce ÚSTR protestovali dokonce veřejně, peticemi a veřejnými konferencemi.

Zajímavé analýzy současného stavu v ÚSTR zveřejnili v DR historici Vítězslav Sommer ZDE, Matěj Spurný ZDE a dále Jiří Pehe ZDE. Ze všech plyne, že ÚSTR neplní ani jednu ze dvou hlavních, zákonem stanovených povinností — za 150 milionů korun ročně a při 250 zaměstnancích (včetně archívu) nevykonává náležitou vědeckou práci a nepřiblížil se okamžiku, kdy bude moci do archívu nahlížet každý přes internet. Nečinná vědecká rada ÚSTR a kolegium ředitele byly jen fíkové listy této nečinnosti.

Vítězslav Sommer byl léta historikem ÚSTR, protože však zveřejnil v časopise, vydávaném „konkurenčním“ Ústavem pro studium soudobých dějin, obsáhlou odbornou práci Cesta ze slepé uličky „třetího odboje“- Koncepty rezistence a studium socialistické diktatury v Československu ZDE, která je nepřímou kritikou postojů prosazovaných ÚSTR, Žáček ho prostřednictvím Hermana z ústavu nedávno prostě vyhodil. Zbývá zahájit badatelský projekt, zda takové počínání není už přesahem autoritářství do totalitarismu.

Považuju za jediné možné řešení ÚSTR zrušit, ovšem zákonem. Jeho archiv musí být převeden pod Národní archiv České republiky ihned. A pokud jde o bádání, jistě by to — i za část rozpočtovaných peněz — zvládl lépe Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd.

    Diskuse
    Vynikající a poučná retrospektiva pane Uhle. Děkuji.
    April 20, 2013 v 18.23
    Jsem ráda, pane Uhle, že jste se tady pokusil správně vyložit slovo "bolševik". Vám to budou lidi spíš věřit a možná ten pojem časem přestanou používat jako nadávku.
    April 20, 2013 v 19.14
    Co dodat?
    Vynikající analýza a závěr zcela podepisuji.

    ÚSTR nemůže být nepolitickou institucí, konstrukce zákona to znemožňuje. Jeho zrušení by bylo nejracionálnějším řešením.
    JV
    April 20, 2013 v 21.28
    Dík, pane Uhle
    Veliký dík za velice zasvěcený a poučný článek. Lidí zásadových, kteří se drží pravdy "padni komu padni", jako je Petr Uhl, je nám třeba ze všeho nejvíc.
    ÚSTR patří zrušit. Jenže co si česká pravice vymyslí potom na ochranu sebepotvrzující interpretace dějin?
    Jiří Vyleťal
    April 20, 2013 v 22.15
    dobrý programový text
    pro ústav, který by zkoumal užívání slova totalita a totalitarismus v Československu a poté v Česku po roce 1989 se zvláštním oddělením pro ÚSTR. Orwell by mohl mít "radost", že i v demokratickém režimu či přesněji režimu považujícím se za demokracii je možné ohýbat klíčová slova tak, že často dostávají opačný význam. Pokud jedinec či strana dostanou odpovídající počet hlasů, zdá se to téměř v pořádku, tedy pokud mlčí kritičtí občané a kritičtí novináři a intelektuálové a tu se zde často dělo.
    ŠŠ
    April 21, 2013 v 8.03
    Díky pane Uhle
    za analýzu (hodnou tohoto pojmenování), která v kontextu bohatě přesahuje existenci ÚSTR samého.
    April 21, 2013 v 11.24
    paradox "dějin totality"
    Nedávno napsal na České pozici Jakub Jirsa, že do badatelského zadání ÚSTRu nepatří dějiny státněsocialistické každodennosti, jejichž zkoumání se dožadují kritikové, ty prý ať se zkoumají v Ústavu soudobých dějin, kam patří. Bezděky tím vyjádřil paradox, který ukazuje faktickou nemožnost stávajícího badatelského zadání.

    Je-li režim totalitní, pak to znamená, že proniká všemi složkami života, jde mu přece o vytvoření nového člověka, který bude jinak myslet, jednat, mít jinou vizi svého života než člověk starý. Proto je naopak nezbytné zkoumat i onu každodennost, to, jak režim pronikal do nejposlednějších koutů lidského života. Jenže když to začneme dělat, zjistíme, že režim totalitní v onom silném slova smyslu nebyl, protože i v jeho rámci existoval určitý, byť omezený prostor pro různé alternativní strategie a pro jakési vyjednávání mezi společností a mocenskými aparáty. Abychom si zachovali onen čistý, silný pojem totality, kdy všechno řídí Strana a to působení probíhá jednostranně shora dolů, tak si musíme téma zúžit jen na ty represivní složky a oficiální ideologické aparáty. Jenže pak už zase zkoumáme jeden výsek, ne společnost jako celek, společnost jako totalitu...

    Závěr: zkoumání totalitního režimu v jeho totalitě by vyvrátilo pojem totalitního režimu...

    A pal si dovolím jednu konspirační teorii, jakkoliv se jim jinak vyhýbám. Není ta liknavá digitalizace archivu ze strany Hermana, myslím že bývalého mluvčího České biskupské konference, dokonce záměr? Neukrývají se v archivech třeba informace o chování části katolických kněží za normalizace, informace, u kterých nebylo žádoucí, aby se dostaly na veřejnost, dokud nebyly podepsány restituce?
    MT
    April 21, 2013 v 13.25

    Jeden z nejlepších článků na Britských listech vůbec.

    Se závěrem stoprocentně souhlasím:

    "Považuju za jediné možné řešení ÚSTR zrušit, ovšem zákonem. Jeho archiv musí být převeden pod Národní archiv České republiky ihned. A pokud jde o bádání, jistě by to – i za část rozpočtovaných peněz – zvládl lépe Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd."


    Navěrno tak, exactly so ...

    Co je založeno na špatném se nemůže žádnou modifikací stát dobrým.

    Jakékoli státem protěžované a financované hodnocení dějin neuznávám - a vše co na základě tohoto přístupu jako veřejně financovaná instituce vzniklo, by mělo být zrušeno - respektive převedeno (pochopitelně bez archívu) pod soukromé financování toho, kdo do toho chce své vlastní peníze vrážet ...

    MP
    April 21, 2013 v 14.58
    Je třeba ovšem široké veřejnosti vysvětlit, že
    totalitní neznamená totéž co nedemokratický. Lidově se pod vlivem V. Havla začalo říkat době před r. 1989 "totalita, totáč" - a vznikl dojem, že jde o synonyma, což pochopitelně nejsou ani zdaleka, jak ví (prakticky ale pouze a jen) ve společenských vědách vzdělaný člověk...
    MP
    April 21, 2013 v 14.59
    P. Tejkle,
    vy nechcete, aby stát podporoval finančně vědu, resp.studium historie? Nechcete se stát poradcem P. Nečase nebo přímo M. Kalouska?
    April 21, 2013 v 16.23
    ad Martin Škabraha
    To je sice zajímavý postřeh, ale určitě to není podstata sporu o ÚSTR.

    Na té závěrečné teorii nevidím nic konspiračního: ty informace tam být musejí.
    April 21, 2013 v 16.26
    P.S.
    Jinak by mě docela zajímalo, jak si postmoderním myšlením poučený filozof definuje pojem "totalita"...?
    April 21, 2013 v 19.45
    Já souhlasím spíš s panem Tejklem, pane Plevo. Stát sice může podporovat vědu, ovšem s moderní historií je jeden problém - je to zároveň vysoce politická záležitost. Já netvrdím, že objektivní pravda by byla nezjistitelná, ale vtip je v tom, že nikoho nemůžete přinutit, aby tuto objektivní pravdu přijal za svou. Jsem poněkud skeptická, co se týče nějakého celonárodního konsenzu o dějinných událostech. Musím říct, že já osobně si v každém případě vyhrazuji mít na všechno svůj názor, a to i tehdy, kdyby se všichni ostatní shodli na nějakém konsenzu. Proto jsem rozhodně proti tomu, aby se o dějinných událostech přijímaly jakékoliv zákony.
    Jistěže tam ty informace musí být, otázka je, zda z tohoto důvodu opravdu vědomě "nezvládali" digitalizaci archiválií. Umím si představit, že ano.

    Žádnou specifickou definici totality nemám. V tom příspěvku jsem pracoval, řekl bych, se standardním chápáním totalitního režimu, jak se používá v politologii; původně to vlastně odkazuje k fašismu, který se k totalitě hlásil vědomě jako k protikladu vůči liberalismu. Liberálové ponechávají občanskou společnost nezávislou na státu, se svobodnou soutěží idejí - proti tomu chtěli fašisté režim, jehož záběr bude "totální", úplný, bude znamenat proměnu celého světového názoru a lidské praxe...

    Zajímavě pracuje s totalitou Lévinas - je to stejnost, uzavřenost, proti které staví otevírající, metafyzický vztah k Jinému - tímhle se mj. inspiroval Derrida, takže tady by vedla cesta k té "postmoderně".
    April 21, 2013 v 21.53
    Odkaz na Lévinase jsem čekal :-)

    S tím Hermanem, já nevím, to se nikdy nedozvíme; ani si moc nemyslím, že má smysl se po tom pídit. Ale taky si umím představit, že tam nějaké takové motivy mohly být.
    April 21, 2013 v 21.59
    K poznámce pana Tejkla a k reakci paní Hájkové
    Přiznám se, že ten závěr, na který poukazuje Martin Pleva, v příspěvku pana Tejkla je pro mě trošku záhadný. Já ho čtu jako sarkasmus, možná se však mýlím.

    Ale argumentace paní Hájkové mi nepřipadá šťastná. Historická věda není od toho, aby konstruovala nějaký celospolečenský konsensus, to bychom ji mohli odpískat a vytvořit závazné ideologické prefabrikáty. O historii se vždycky vede spor. To přece není důvod, aby její výzkum stát nepodporoval — pokud ovšem nemáme na mysli stát nedemokratický.
    MT
    April 21, 2013 v 23.08

    No, já jsem panu Plevovi neporozuměl vůbec.

    Samozřejmě je tu školství, Akademie věd ... veřejné rozpočty jsou zde plně zapojeny, ale to je vědecký výzkum ...

    a já mám na mysli, že pokud někdo chce hodnotit jakýkoli režim arbitrárně ... tak za své ...

    ... to by mělo platit i o jakémkoli ústavu například i pokud by existoval nějaký "antifašistický" - to by pro mne bylo stejně nepřijatelné.

    Na to jsou přece think-tanky ... pokud něco zakládáš na arbitrárním hodnocení ...
    ... copak stát financuje Liberální nebo Občanský institut, toho, kdo je např. fanda rakouské nebo marxistické politické ekonomie, apriorní odpůrce nebo naopak stoupenec RKZ?

    Ať se z ÚSTR stane think-tank ... a archív samozřejmě tam, kam patří a to hned .... !!!!
    April 22, 2013 v 5.25
    Pane Kando,
    to jsme si asi nerozuměli. Já jsem chtěla hlavně vyjádřit svůj nesouhlas s jakýmikoliv zákony, týkajícími se historie (jako třeba o květnovém povstání). Myslím si, že by se vůbec neměly přijímat, ať už v nich má být cokoliv, a budovat za podobným účelem nějaké zvláštní instituty, jako je ÚSTR. Právě jak říká pan Tejkl: že "pokud někdo chce hodnotit jakýkoli režim arbitrárně ... tak za své ..." Jinak nemám nic proti normálním historickým ústavům, případně grantům z veřejných peněz, pokud budou podporovat co možná nejobjektivnější poznání, i když s výkladem historie je vždycky trochu problém a samotná holá fakta jsou k ničemu. Ale přijetí zákona o historické události by podle mého náhledu znamenalo uzákonění historické pravdy. Tady by šlo hlavně o výklad. Pokud by se i našlo takové znění, na němž by se sněmovna shodla, ani v tom případě by to nebylo správné. Teoreticky to znemožňuje přijít s novým objevem nebo vyjadřovat jiný názor, když ho zákon předem stanoví. Možná mám o tom nesprávnou představu, ale nevím, k čemu by to mělo být dobré a nelíbí se mi to.
    April 22, 2013 v 8.53
    Paní Hájková, pane Tejkle,
    díky za vyjasnění. Plně souhlasím, samozřejmě.

    Jak jsem napsal pod jiným článkem, ÚSTR prostě není vědecká instituce. Kdybych to chtěl sarkasticky vyhrotit, tak napíšu, že je to jakási obdoba Ústavu dějin KSČ.
    PM
    April 22, 2013 v 11.34
    Rozpad ÚSTRu
    by věštil dobré, pokud by jeho duch nereinkarnoval do akademie věd.
    I to by tu bylo dnes možné........povzdechl bych si.
    PJ
    April 22, 2013 v 13.05
    Ale jestli zrušit?
    S Petrem Uhlem velice souhlasím a díky za řadu doplňujících informací. O závěru ÚSTR zrušit mám ale pochybnosti. Ne proto, že by ho bylo zapotřebí v téhle podobě, ale proto, že specializované instituce, která by se systematicky věnovala různým formám likvidace demokracie a zločinům proti lidskosti v našich dějinách bychom zapotřebí zatraceně měli.

    Psal jsem na stejné téma na Britské listy, http://blisty.cz/art/68236.html. Je tam také jedna možná operativní definice totality pro účel zákona: ovládnutí rozhodujících politických, správních a kontrolních struktur státu a společnosti koordinovanou skupinou, sledující vlastní parciální zájmy na úkor celku.
    April 22, 2013 v 14.31
    Nejde jen o ÚSTR
    Jako člověk obyčejný čili normální smrtelník bych se celkem vykašlala na definice. Děkuji panu Uhlovi za tento článek, protože v něm krásně popsal, na čem dnes naše společná společnost vázne a drhne. V případě ÚSTR – obdobně jako v případě jiných institucí a organizací – jde o naprosto neuvěřitelný, leč zcela pragmatický jánabráchismus. Až mne mráz obchází, když si uvědomím – díky textu Petra Uhla – jak těsnou souvislost má ÚSTR (z mého, normálně člověčího hlediska v podstatě komická instituce, snad bych i vytáhla z hlubin chátrající paměti příslušný „totalitní“ ekvivalent) a Ústavní soud. Když si tohle našineček uvědomí, měl by zbystřit. Ono totiž nejde ani tak o pravici a levici (i když v tomto případě jsou příslušné trikoty poměrně zjevné), ale o morálku v nejzákladnějším slova smyslu.
    MP
    April 22, 2013 v 16.52
    USTR je potrat
    Nešťastně zrozený a nešťastně vypiplaný. Zrušit by se zřejmě měl.
    Ale co dál? Pochopitelně převést archiv pod režim zákona platný pro všechny archivy, nicméně určitě by nevadilo, pokud by zůstaly přednostně vyčleněny prostředky na digitalizaci (ovšemže kvalitní).

    Vytvořit solidní radu, která by vypisovala a administrovala granty pro výzkum -- na USTR sice, pokud vím, nevzniklo nic, co by stálo za řeč, ale pár opravdu zajímavých věcí z dějin druhé poloviny dvacátého století poslední dobou vzniklo a nikoliv vše na Ústavu pro soudobé dějiny (Michal Pullmann na UK, Jan Mervart tuším z Hradecké university apod.)
    Ano, bylo by to zase politické zadání, ale politicky potřebné. Historie je jeden z nejmocnějších způsobů, jak kanalizovat minulost, která nechce být minulá a která v rovině resentimentů a denunciací saje krev přítomnosti.

    Pro MŠ a RK
    Prosím, rozlišujte totalitu a totalitarismus. Já vím, že se ta totalita u nás vžila a u Levinase má oslabení řečeného rozdílu dokonce velmi inspirující filosofické zdůvodnění, ale přece jen...
    Mimochodem, postmoderna a totalitní režim, to je přece jedno z hlavních témat Lyotarda od Postmoderní situace včetně.
    MN
    April 22, 2013 v 19.29
    Zdánlivě spravedlivé...
    "a já mám na mysli, že pokud někdo chce hodnotit jakýkoli režim arbitrárně ... tak za své ..."
    Takže hodnotit bude jenom pravice, s předem očekávaným výsledkem, protože ta to "své" má...
    Samozřejmě, že financování ÚSTR ze státního rozpočtu je trestuhodné, stejně jako povinnost odvádět poplatky současné České televizi...
    "ovládnutí rozhodujících politických, správních a kontrolních struktur státu a společnosti koordinovanou skupinou, sledující vlastní parciální zájmy na úkor celku."

    To je bohužel opravdu velmi operativní definice. Takovéto ovládnutí může sedět i na organizovaný zločin, kterému jde toliko o zisky do vlastní kapsy. Totalitní režim je takový, kdy je společnost ovládnuta ne ledasjakou koordinovanou skupinou, ale skupinou vyznávající nějakou podobu totalitarismu - tedy skupinou, která s pomocí diktátorského uchopení politické moci usiluje o revoluční přebudování celé společnosti, o vytvoření nového člověka (vyšlechtěním, převýchovou), všech jednotlivců podle jednoho a téhož vzorce ideálního lidského já. Nehájí své parciální zájmy, ale právě že zájmy všech (ovšem ve svém velmi parciálním vidění).
    MP
    April 23, 2013 v 9.58
    Pro MŠ
    Zkusme se dohodnout na několika tezích:

    a) Totalitarismus je polemický pojem a jako takový zakořeněný v polemikách, ze kterých vzešel. Pomineme-li první fázi, ve které označoval právě a jen režim fašistické Itálie (cca od 1923 -- 1929) a byl krátce používán pro sebeidentifikaci nacismu (1929 - 1936), měl jedno jediné zaměření:
    Ukázat podobnost mezi nacismem (fašismem) a komunismem.
    S tímto zaměřením získával jednoznačnou pojmovou ražbu od Borkneaua po Arendtovou. Definice byla záměrně formální, ani B. ani A. by nenapadlo srovnávat byť pervertovaný socialismus s nacismem. A. opakovaně hrdě zdůrazňuje, že rozpoznala svébytnou formu vládnutí -- a podle některých poznámek si uměla bez obtíží představit totalitarismus na bázi liberální ideologie.

    b) Smysluplné použití této původní ražby slova totalitarismus zmizelo mezi léty 1945 - 1956. Sami tvůrci pojmu -- Arendtová, Fridrich atd. -- se začínají bránit jeho politickému používání pro popis situace druhé poloviny 50.let.

    c) Výraz totalitarismus byl recyklován v osmdesátých letech a silně po roce 1989. Postrádá ovšem pojmovou přesnost a častěji se používá jako denunciační nálepka než jako věcný výraz. V českém jazykovém prostředí získává silně ideologický, antikomunistický punc a označuje v prvé řadě všechny režimy vládnutí v socialistických zemích od roku 1918 do roku 1989, v druhé řadě a spíše nezněle nacismus (spíše z denunciačních důvodů, lid obecný u nás nikdy nepřestal považovat nacismus za něco odpornějšího než cokoliv, co tu bylo potom) a případně diktatury vůbec (čteme dnes sousloví typu "islámská totalita")

    d) To pozdější použití slova totalitarismus (c) je příliš konfúzní, aby se dalo s prospěchem používat pro historickou práci.
    Mimoto je odchýlené od běžného evropského použití slova a způsobuje nedorozumění.

    K totalitarismu klasické definice se ovšem to Vaše vytváření nového člověka příliš nehodí. Nacismus naopak žádal přijetí osudu, nikdo nelze převychovat. Lze pouze poskytnout odpovídající prostor k vládnutí nadřazené rasy a zbavit ji ohrožení, které představuje míšení s "fremdartige Blut" a vykázat nižším rasám jejich společenské místo spočívající v radostné službě rase nadřazené -- tady by se jedině našlo něco jako vytváření nového člověka, ty nižší rasy vesměs nechápou, jak radostný osud mají přijmout a nezbývá, než je k tomu donutit a vychovat.
    Ein Volk, ein Wille, ein Führer rozhodně neznamená, že by do toho ein Volk patřil každý obyvatel Německa a že by tomu kdy mělo tak být. Hitler nikdy neuvažoval o obhajobě zájmů všech, ale vždy o obhajobě zájmů konkrétní skupiny.
    Máte ovšem pravdu v obecnější rovině: totalitární hnutí vždy přichází s projektem, který nepřipouští alternativu a diskuse o jeho východiscích se rovná přinejmenším poraženeckému váhání, pokud ne vůbec zradě (hnutí, národa a rasy, dělnické třídy).
    PJ
    April 23, 2013 v 10.07
    Ad martin škabraha
    To je hned několik podnětů. Od konce:

    Že je totalita nesená idealismem se tak trochu vnucuje při srovnání nacistické, fašistické, komunistické, případně křesťanské. Pro Husákovu (a řadu dalších) to již neplatí.

    Vztah mezi ideálem a vůdci je ambivalentní. Samozřejmě ideál hojně verbalizují, vždyť se skrze něj k moci dostali. Ve střetech zájmů se ale zpravidla rozhodují pro vlastní (resp. parciálně skupinové) na úkor ideálu. U nás zřetelně Beneš (blisty.cz/art/53079.html) nebo Klaus, platí pro Stalina jako Hitlera, archetypem je císař Konstantin.

    Přiměřenější představa se mi zdá být, že prvotním motivem je potřeba postavení a moci a teprve sekundárně se nalezne či vytvoří ideál, skrze který se dá realizovat. Hypotéza: z ideálu samého ještě totalita neplyne. Teprve až se ho chopí mocichtiví vůdci.

    Průnik organizovaného zločinu do politiky a odbourávání demokracie v jeho zájmu je zcela přesně vystižený dnešní problém (nejen ČR). Resp. nejprve jeho infiltrace hospodářství (řekněme. od konce 70. let) a poté společně politiky (řekněme od 90. let). Je zajímavé, jak paralelně to běželo na Západě i Východě (např. František Mrázek).
    ŠŠ
    April 23, 2013 v 10.56
    Ad podněty:
    Navrhuji přidat k úsilí o moc a k potřebě jeho zdůvodnění ideálem další nutnou podmínku: společenskou atmosféru (naladění co nejširších vrstev). I když ta se promítá již do formulování ideálu.
    PJ
    April 23, 2013 v 11.04
    Ad Martin Profant
    Východiskem Uhlova textu je existující zákon o existující instituci, kde je slovo "totalitní" ústředním pojmem. Jakkoli s vašimi tezemi souhlasím a je jasné, že je použito jako denunciační ve vztahu k vymezenému období, jeho použití realitu nejen reflektuje, ale také vytváří. Bod e) vašich tezí by tedy mohl znít "jeho současný význam v češtině je nově definován příslušným zákonem a příslušnou institucí".

    Petr Uhl zastává názor, že je obé třeba zrušit. Jiří Dienstbier se nedávno vyslovil, že většinové stanovisko v soc. dem. je ústav zachovat (a projde-li to, nová realita trvá dál). Já jsem názoru, že je ústavu s obdobným tématickým zadáním, ale opačnou náplní práce velmi zapotřebí (blisty.cz/art/68236.html). Navrhl jsem proto operativní definici "totalitního", protože k dalekosáhlým změnám znění zákona, natož pak k promýšlení politologických v čssd resp. sněmovně chuť ani čas nebude.

    Ad Štěpánka Šprynarová: Ano, ale je to dialektický vztah. Napjatá společenská atmosféra vytváří poptávku po nových ideálech a to zase vytváří prostor pro ty, který se s pomocí existujících anebo nových vlastních chtějí prodrat k moci.
    MP
    April 23, 2013 v 23.46
    Ad Přemysl Janýr
    A má smysl se pokoušet respektovat intelektuální lenost, která v ČSSD poslední dobou vládne?
    Kosmetické úpravy nemají smysl. Malér je v instituci samotné. Jako ředitel musí sebeotevřenější badatel prosazovat nějaký vědecký program, něco preferovat. A při politickém napětí, které kolem USTR nutně existují, bude vždy někdo tento program považovat za politickou hru ve prospěch té špatné strany.
    Proto bych oddělil instituci (archív) a podporu bádání. I z politických důvodů -- Dienstbier a jemu podobné chytré horákyně se obávají, že by se zrušení USTR četlo jako snaha zametat něco v minulosti. A nenaučil se, a asi nenaučí, že politik musí někdy stát za svým. Dobře, tak ty peníze, co dnes topíme kontraproduktivně v USTR, nechme dál v rozpočtu vyhražené, ale na podporu vysoutěžených projektů.
    MT
    April 24, 2013 v 11.25

    .. stačí jednou, pane inženýre ... ale co do obsahu, souhlasím zcela i s Vaším příspěvkem na vláknu - prakticky téměř s každou větou ...

    PJ
    April 24, 2013 v 11.47
    Novela zákona
    Ad Martin Profant: Intelektuální lenost je třeba provokovat k činorodosti:)

    Nevím, zda je právě tohle Dientbierova motivace, ale mluví o převládajícím názoru v socdem a já si z toho vybírám, že ÚSTR bude nespíš existovat dál a otázkou je v jaké podobě resp. s jakým zadáním. Přesněji zda jeho zadáním bude historii kontrolovat anebo zkoumat. Přirozeně bych si přál druhé a myslím, že samostatný institut, který "zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu" (§4a) a "analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu" (§4b) by měl své oprávnění. Je mi líto, ale z ostatních historických institutů se toho nikdo neodváží, to je prostě fakt ať si o historicích myslíme co chceme.

    Souhlasím s vámi (a Petrem Uhlem) v převedení ABS na Národní archivy a v použití vyhrazených prostředků na vysoutěžené projekty (tedy fakticky ve změně ÚSTR na grantovou agenturu pro historiografické projekty). Nicméně je právě formulace zadání soutěže a výběrových kritérií docela klíčová.

    Ad Petr Uhl: To zní promyšleně a reálně, ale máš také vyřešenou přístupnost ABS nad rámec archívního zákona?
    April 24, 2013 v 11.58
    Text, který zahájil tuto polemiku, jsem končil mimo jiné tvrzením, že archiv ÚSTR (tedy Archiv bezpečnostních složek - ABS) musí být převeden pod Národní archiv České republiky ihned. Slovo „ihned“ vyvolalo námitky, prý to technicky nejde. Samozřejmě si nemyslím, že by se archív měl stěhovat. Archiválie a většinou i pracovníci, kteří o ně pečují a digitalizují je, by jistě zůstali tam, kde jsou dnes. Jediná překážka převodu ABS pod Národní archiv je platný zákon o ÚSTR. který (v ustanovení podle § 17) uvádí, že „dnem 1. ledna 2030 se Archiv stává součástí Národního archivu.“ Tomu lze nejen teoreticky, ale i prakticky pomoci drobnou novelou, jíž by se citovaná věta změnila takto: „Dnem 1. ledna 2014 se Archiv stává součástí Národního archivu.“ A ještě by se přidalo: „Ustanovení podle §§12 až 16 pozbývají dnem 1. ledna 2014 účinnosti.“ Ta totiž nemají nic společného se zpřístupňováním archiválií (to upravují jiné zákony), nýbrž upravují hlavně styk ABS s ústavem a jinými institucemi a osobami a jeho podřízenost ústavu. Samozřejmost, že by se archiv jako součást Národního archivu řídil obecným režimem podle zákona o archivnictví a spisové službě (který byl právě loni vhodně k tomuto účelu novelizován) a dalšími zákony a vnitřními předpisy Národního archivu, by byla uvedena v důvodové zprávě k návrhu novely. Na Národní archiv by vláda převedla i rozpočtové prostředky pro archiv ABS (ÚSTR) na rok 2014, přešla by tam větší část odboru informatiky a digitalizace ÚSTR.
    Současná politická situace ve Sněmovně je taková, že by návrh takové novely (změny) zákona o ÚSTR mohl být přijat, o Senátu nemluvě. Je na oprávněných osobách, jimiž jsou každý poslanec, skupina poslanců či Senát jako celek, aby návrh podaly. Nejvhodnější se mi jeví Senát jako celek. Trochu by to také ukázalo soudržnost vlády, která by se k návrhu podanému Sněmovně musela vyjádřit. Teprve po sněmovních volbách, až bude třeba za půldruha roku nová vláda, by mohla novelizovat zákon o ÚSTR jako celek, buď jako zákon, který nedává historikům zadání, jak posuzovat nedávné dějiny, nebo, a to bych považoval za vhodnější, jako zákon derogační, jímž by se vědecká a osvětová agenda převedla na Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd a na Ministerstvo školství. Na ně by také vláda převedla rozpočtové prostředky.
    Ještě jednou: slovo „ihned“ znamenalo v mém textu dobu potřebnou k této změně zákona, což odhaduji jako půl roku.
    MP
    April 24, 2013 v 18.11
    Jen technicky Petru Uhlovi
    Ty prostředky na vědeckou a osvětovou agendu není možné rozumně převést na Ǔstav pro soudobé dějiny -- resp. lze je ústavu dát jako dotaci, ale neudrží se v rovině vyhražené položky v rozpočtu. A už vůbec by neměly skončit na MŠMT, to dnes nemá pro takovou agendu kvalitní aparát a ještě by mohlo někoho napadnout, že to budou rozdělovat stejní lidé jako ESF.
    Osobně bych nechal Parlament, aby ustanovil Radu programu z lidí doporučených vyjmenovaným okruhem institucí (AV a Rada vysokých škol, příslušné spolky apod.) a ta by prostředky rozdělovala jako granty -- administrativní agendu pro ni může smluvně zajišťovat např. TAČR (její vlastní grantová činnost je tématicky dost daleko od problematiky dějin, aby to dělala neutrálně).
    + Další komentáře