Trpěli méně?

Petr Pospíchal, jeden z nejhůře pronásledovaných disidentů Husákovy éry, reaguje na debatu, která se rozproudila o výrocích Noama Chomského na adresu východoevropských disidentů. Kritizuje jak Chomského, tak jeho české hurá-kritiky.

Pospichal

Petr Pospíchal

10.06.2014 09:21

Související


Pokud by někoho zajímalo, co vlastně Chomsky řekl...
  Vít Janeček, Zuzana Piussi, TV DR


Otázka, jestli východoevropští, tedy také českoslovenští disidenti v sedmdesátých a osmdesátých letech trpěli málo, příliš, nebo tak nějak akorát, je docela atraktivní. Kolik jen zlehčujících odsudků jsme na jejich adresu slyšeli v posledním čtvrtstoletí! Kolik úvah a teorií o takzvaném fešáckém kriminálu Václava Havla a jeho druhů! Kolik pokleslých poznámek o tom, že se těm disidentům to jejich pronásledování vlastně nakonec vyplatilo, sečteno tedy i s dobou polistopadovou! Kolik nechutných frází o takzvaných pravdoláskařích, jejichž jádro ve všech interpretacích někdejší disidenti tvoří!

Jistě, takhle to Noam Chomsky nemyslel, ale stačí zběžně projít kdejakou internetovou diskusi pod jakýmkoliv článkem na českých webech o disidentech, aby bylo zřejmé, jaké emoce vzbuzuje nenásilný odpor proti minulému režimu ještě dnes. A tedy do jakého kontextu vpadla Chomského slova poměřující sílu represí vůči disidentům zde oproti represím, jímž byli vystaveni odpůrci režimů v Latinské Americe.

Zdvihnout takovou otázku by bylo namístě od některého z tehdejších disidentů, je dokonce s podivem, že na takové srovnávací téma se zde ještě, nepletu-li se, žádná diskuse v prošlých pětadvaceti letech nerozvinula. Od amerického profesora (jehož výrok měl také svůj kontext, čtenář jej vedle tohoto článku najde v záznamu) takový výrok nezní vysoce vkusně, ale má právo jej vyřknout a my máme právo jej komentovat. Takže příležitost říci něco o míře represí a utrpení v oněch letech zkusím využít.

O potřebě vyrovnání se s minulostí se píše a mluví často, nezřídka nejspíše proto, aby se posílila pěstovaná linie antikomunismu, bez níž by leckterým politickým silám nezůstalo moc nosných témat ke sdělování. Stejně tak často se ovšem minulost bagatelizuje, banalizuje a zesměšňuje.

To všechno v režimu jakéhosi národního bolestínství, které umožňuje ukazovat, jak jsme všichni trpěli. A pokud možno komunisty nenáviděli, což povětšinou říkají ti, kteří se s tehdejším režimem uměli sžít vcelku bez větších morálních dilemat a problémů. O samotných represích, o rafinovaných formách persekuce, o motivech a způsobech odporu vůči režimu a o realitě tehdejšího společenského zla se ti, kteří jej nestačili zažít, nedozvídají téměř nic.

Citlivost či odolnost vůči represím má vždy velmi osobní míru. Každý prožívá ohrožení jinak a každý se na ně jinak dívá s odstupem času. Někdo selže už při nepatrném tlaku, jiný neselže ani v mezních situacích. Disidentsví sedmdesátých a osmdesátých let většinou bylo spojeno s vlastním osobním rozhodnutím, i když závažná rozhodnutí se mnohdy dělají v nečekaných či nepřehledných situacích. To ale neznamená, že by taková rozhodnutí mohla rozčlenit lidi na hrdiny a ty druhé.

Životní okolnosti každého člověka jsou jiné, každý čelí jiným výzvám a zdaleka ne každý je připraven, ochoten a schopen směrovat většinu svých sil na zápas s politickým režimem. To je třeba bez výčitek respektovat a vnímat realitu v mnohem bohatší škále hodnot. Tento svět může být lepší i ve špatných dobách tím, že v něm budou žít dobří a ušlechtilí rodiče, dobře vychované děti, slušní a ohleduplní občané a empaticky uvažující prostí lidé, pro něž jsou velké věci a silná slova obvykle příliš daleko a vysoko.

Represe na vlastní kůži
Výslech na Státní bezpečnosti byl, řekněme, tou nejmírnější persekucí. Přesto člověka vždy naplnila nejistota. Těžko bylo odhadnout, jak dlouho bude výslech trvat, jestli bude probíhat jen v jakémsi nepříjemném, dotěrném dialogu nebo také s úskočným, lstivým nátlakem, jehož přesile nebylo snadné vzdorovat. Anebo s tělesným násilím, jež zejména mladé lidi potkávalo nezřídka, starší v té době téměř nikdy.

Člověk také nevěděl, kdo jiný z jeho blízkých či přátel a kolegů je v téže chvíli vyslýchán, nevěděl, jestli ta tísnivá situace bude trvat tři hodiny, anebo nakonec třeba tři léta vězení. Domovní prohlídky, sledování, nátlakové vyslýchání členů rodiny a blízkých přátel, temné výhrůžky či náznaky možných následků, to všechno vytvářelo ovzduší obav a nejisté budoucnosti. Není divu, že většina lidí takové věci nechtěla nikdy zažít a snažila se tak vyhýbat kontaktu s lidmi, kteří by je do takových situací mohli přímo či nepřímo dostat.

A jak prožívali věznění ti, kteří se v něm nakonec ocitli? V prvních chvílích člověk zpravidla pociťuje nečekaný vězeňský paradox – z člověka právě uvězněného tak trochu opadává strach. Dana Němcová to kdysi trefně popsala: Když se člověk ocitne ve vězení, tak se mu uleví, protože už ho nemůžou zavřít.

Ano, v prvních dnech to tak opravdu je. Ale prožívání vazebního období je pak složité. Člověk se v takové situaci musí naučit zvládat čas. Když jsem byl poprvé uvězněn, bylo mi osmnáct let, ve vazbě jsem byl více než devět měsíců, ve výkonu trestu pak už jen necelé dva měsíce.

Ale tak dlouhá vazba v osmnácti, kdy člověk prožívá čas v mnohem pomalejším toku jinak než v pozdější dospělosti, byla opravdu tísnivá a nekonečná. V osmém měsíci vazby jsem tehdy naprosto zkolaboval. Omdlel jsem a více než týden jsem nebyl schopen ani chůze, padla na mne jakási děsivá klaustrofobie, pocit, že se na mne všechny stěny začínají hroutit, že už nikdy nevyjdu ven.

Tak intenzivní pocit bezvýchodnosti, že tělo přestalo poslouchat. Když jsem pak vězení popisoval lidem, kteří je nezažili, vždycky jsem říkal, že se snad dá popsat, co člověk dělal celý den. To není tak těžké, protože ve vazbě se nedá dělat téměř nic.

V cele čtyři metry krát dva třicet obsazené čtyřmi lidmi, záchodem přímo v místnosti, lůžky, umyvadlem, stolkem a stoličkami, téměř nebylo místo na pohyb. To všechno se popsat dá, ale plynutí času popsat nelze. Dvoustý či třístý totožně prázdný den se prostě už popsat nedá a tíha a naléhavost v něm obsažená je prostě na hranici sdělitelnosti.

Člověk trpí bludnými představami, psychickými poruchami, tělesnými bolestmi bez zjevné příčiny. Navíc ve vazbě – nevím, zda i v současné době – člověk nikdy nevidí tmu, cely jsou osvětlené i v noci, byť trochu slabším světlem. Vazba je také zážitek sociální.

Lidé, s kterými jsem postupně býval na stejné cele, byli snad jen ve třech případech schopni porozumět mému sociálnímu světu, stejně jako já jejich. Poťouchle mě napadá, jestli by vazba byla o něco snesitelnější, kdybych měl možnost v ní trávit čas třeba s nějakým excentrickým americkým profesorem stále překypujícím myšlenkami.

V tak těsném soužití cizích lidí, kteří sobě na očích používají toaletu a s žádnou lidskou potřebou se nemohou před ostatními skrýt, se často i z velkorysých a soudných lidí stávají agresivní a nesnesitelní spoluvězni. A někdy naopak lidé překvapí v opačném směru. V takovém těsném soužití z lidí spadne sociální skořápka a bývají jiní, velmi jiní, než jakými se na počátku zdají být.

Pobyt ve výkonu trestu je potom v porovnání s nekonečným plynutím prázdného času ve vazbě velmi milosrdný a dají se o něm vyprávět rozšafné historky. Třeba o tom, jak jsme se (v čase mého druhého, osmnáctiměsíčního trestu v letech 1982 a 1983) při výměně prádla nebo pod záminkou účasti v šachovém turnaji scházeli s Františkem Líznou, Václavem Valešem, Jaroslavem Dukou, Václavem Havlem, Janem Litomiským a dalšími.

Ano, to byly ty užitky věznění. Výkon trestu se jistě dal přežít i po delší dobu, ale byly tehdy i mnohem horší věznice než plzeňské Bory. Sociální interakce jsou ve výkonu trestu už roztříštěné, vzájemně se kompenzují. I když i tam je každý sám za sebe a stačí jen malá nepozornost, aby člověk přišel o některé ze svých věcí nebo o svou denní porci chleba.

K tomu je třeba přičíst běžné součásti vězeňské reality – člověk občas dostane ránu obuškem, na některých pracovištích se pracovalo až osmdesát hodin týdně, při těžké práci na Precioze u brusky bylo v zimě při větších mrazech občas nutno z nohavic setřásat led. Na ošetřovně často odmítali vězně ošetřit s lecjakým bolestivým zraněním. Zkrátka osobní zápas o důstojnost a integritu byl trvalý a vězeňské prostředí také dokázalo leckoho zlomit.
Petr Pospíchal v době, kdy byl pronásledován Státní bezpečností Husákova režimu. Foto archiv PP

Nebyli jsme oběti
Napadá mě, že tento text vlastně vůbec nepíšu rád, spíš mám u psaní jakési trapné pocity, protože bych si opravdu nechtěl stěžovat. Jenže jak podat svědectví o tehdejší represi a nepopsat, co jsem zažíval? Jak jsme se tedy cítili my, političtí vězni sedmdesátých a osmdesátých let? Byl jsem vězněn celkem třikrát, dohromady tři roky, takže můžu snad dát dobrou odpověď.

Základní sdělení, které je třeba říct, je toto: Nebyli jsme žádné oběti! Jako oběti jsme se necítili a myslím, že jsme nesli svoji situaci s pokorou, ať už si to, kdo chce, vyloží jakkoliv. Politický vězeň sedmdesátých a osmdesátých let se nad své kriminální vězně nevyvyšoval, nenaznačoval nikomu, že by jako měl být čímsi lepším.

Všichni, které jsem zažil, se snažili chovat velkodušně a skromně, každý z nás nastokrát pomáhal spoluvězňům psát různé žádosti o obnovu řízení, žádosti o milost nebo jen vymýšlet pro spoluvězně romantické básničky do dopisů dívkám, o jejichž věrnost se věznění mladí muži tak obávali! Myslím, že jsme všichni cítili, že se z nás nesmějí stát oběti, že právě to by byla naše prohra.

Porovnávání represe nebo utrpení tehdejších disidentů s osudy odpůrců režimů v krutých diktátorských státech je zatíženo zásadní metodologickou chybou úvahy. Všichni dodatečně víme, co se komu stalo, a víme, co všechno nám hrozilo, a také víme, co strašného se odpůrcům stávalo jinde. Ale to víme až poté.

Stalo se v říjnu 1980 – byl to vlastně počátek období několika temných let, v nichž bylo celé prostředí Charty oslabeno represemi, vězněním některých známých tváří, odchodem řady lidí do emigrace a také vyčerpáno nesnadným zápasem o přežití Charty v prvních třech letech její činnosti. Státní bezpečnost cítila příležitost a zesílila represe, snad v naději, že Chartu definitivně oslabí či úplně zničí.

Tehdy jsem byl zatčen v Českých Budějovicích. Dva pánové, kteří mě zatýkali, mě s divnými poznámkami odvezli typickým neoznačeným žigulíkem asi tak dvacet kilometrů daleko, do odlehlé lesní divočiny na okraj lesní strže, jakési skály vysoké snad dvacet metrů. Ano, dnes vím, víme, že mě nesvrhli dolů, článek zjevně nepíšu ze záhrobí.

Ale na to, abych to zjistil, jsem si musel počkat. Nejprve mi vzali doklady a všechno z kapes, aby mé mrtvé tělo nemohlo být snadno identifikováno. Pak mě k okraji skály dostrkali.

Nakonec to skončilo několika údery pěstí. Měl jsem být klidný a říkat si, že se jinde ve světě dějí lidem horší věci? Ano, děkuji za radu, a klidně se dál houpejte v křesle!

Nepíšu osobní zpověď a nejde tu ani o můj vlastní příběh. Snažím se vyjádřit věci obecné a důležité. Jde o to, abychom zkusili porozumět tomu, jaká to byla doba a jak hanebné je dnes ji banalizovat a naznačovat, že až tak o moc nešlo a že ty represe proti disidentům byly relativně mírné. Jistěže mnohdy byly. A to, co jsem zažíval já, jistě nebyl masový jev. A také opravdu nevím, jak bych reagoval, kdybych věděl, že disidenti budou zabíjeni.

Jen vím, že když jsem – přesně dvakrát, v životě, ve svých dvaceti a pak o tři roky později – myslel, že se to v nejbližších okamžicích stane, nepokoušel jsem se s tou situací smlouvat a vytvářet si falešné naděje nebo se ponižovat. Myslím, že v tomto bychom si s těmi chilskými a argentinskými druhy rozuměli. Rozdíl je v tom, že jejich živá či mrtvá těla rozkousali žraloci a já tu stále jsem. Je to rozdíl nekonečný, samozřejmě.

Tehdy jsem byl – několik týdnů poté – ještě zbit ve vyšetřovně v Bartolomějské ve zhasnuté místnosti několika vyšetřovateli, o dalších pár týdnů na ulici přepaden. Ano, nejsem z mramoru, čtyři měsíce se kamarádi střídali v doprovodu, protože jsem nedokázal být sám v otevřeném prostoru.

Měl jsem tehdy stále bílý povlak na jazyku a asi jsem ani trochu nezářil optimismem. Mít strach je lidské a je to reakce lidského nitra, před níž se nelze nikam schovat. Ale tehdy, při výsleších, ve vězení, nebo když jsem byl sledován a provázen na každém kroku dvěma, a v povzdálí dalšími několika cizími muži v civilu, jsem se choval, jako bych strach neměl. To byla jediná sebeobrana, kterou jsem měl k dispozici. A byla to účinná sebeobrana.

Popisuji události, které jsem sám zažil, protože takto mohu být nejpřesnější. Jistě je možné říci s Janem Rumlem, že jsme nikdy netvrdili, že bychom kdovíjak trpěli.

I to byla pravda – vydržet se to dalo, to potvrzuji rád, a mnohdy to bývalo při tom všem i dost zábavné. Jan Ruml je celoživotním Mistrem veselého nadhledu – právě před třiceti lety jsme byli oba společně v jeho bytě obklíčeni asi deseti estébáky, měla se tam konat schůze Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Některé z přicházejících odváželi k výslechu, jiné jsem nápadným postáváním v okně stačil varovat a nedošli tak blízko, aby si jich tajná jednotka všimla. Jan Ruml mezitím usilovně trhal dokumenty, které by jim neměli přijít do rukou a splachoval je do záchodu, útržků bylo tak na třicet spláchnutí.

Po celou tu dobu mísil nadávky a žertovné komentáře, a když jsme nakonec z obklíčení unikli tajnou trasou přes dvůr a šli jsme na blízkou Bohemku na fotbal, říkali jsme si, že je s podivem, co všechno člověk musí udělat pro to, aby zažil tak úžasnou adrenalinovou legraci.

Vyřiďte Noamu Chomskému
Morální výčitka Spojeným státům, že podporovaly disidenty ve střední a východní Evropě, ale strpěly masakry ve státech, na něž mohly uplatnit robustní politický vliv, je srozumitelná a je také pravdivá. Ale adresáty tohoto sdělení, proneseného v Olomouci, jsme se stali především my, teď a tady.

Stává se, že se člověku dostane podpory a pomoci od někoho, kdo má své postranní úmysly. Ale to není věc nikoho jiného než toho, kdo takovou pomoc poskytuje. My věznění a pronásledovaní jsme nemohli ovlivnit, kdo nám vysloví podporu nebo se zasadí o naše propuštění. A byli jsme za takovou podporu vděčni.

Havel ve svém vynikajícím, historickém projevu v americkém Kongresu dne 21. února 1990 není k Američanům devótní ani trochu, jak snad naznačuje Noam Chomsky. Výčitka, že mlčel k politickým vraždám v Salvadoru, je v tomto případě lichá, kromě chaotizujícího předpokladu, že je možné při takových příležitostech mluvit o všem a o čemkoliv.

Přiměřená a nepokleslá interpretace minulosti a pochopení vlastních dějin jsou základem národní sebedůvěry a schopnosti myslet budoucnost. Málo tušíme, kam chceme směřovat, protože jsme vlastní dilema minulosti obešli.

Spokojili jsme se s černobílou redukcí na dobré a zlé, přičemž v realitě byli hráči v černém i v bílém dresu nepřehledně promícháni. Těžko vyčítat Noamu Chomskému zkratkovitý a pokleslý výklad minulosti, když mezi námi samými se pokleslý výklad stal normou.

Ten je – si myslím – důsledkem onoho těsně polistopadového historického kompromisu mezi svazáky a veksláky, z nichž mnozí patřili tam i tam, mnozí z nich ovládali raně polistopadová média. Oni i oni měli zájem spojit síly, protože kořist byla lákavá a bylo jí dost pro ně pro všechny.

Minulost neproblematická, přehledná, jim umožnila postavit se na stranu vítězů, respektive nakonec se cítit téměř jedinými skutečnými vítězi nové epochy. To vyžadovalo dát pocit satisfakce všem, kteří se mohli stát jejich potenciálními spojenci – voličskými, rétorickými, názorotvornými a říci jim: i vy jste byli oběti!

Zhnětení různě se proměňujícího a dosti nesourodého čtyřicetiletého období minulého režimu do jedné nerozlišitelné hmoty s názvem totalita umožnilo většině z těch, kteří těžili z tehdejšího režimu, těžit i z režimu nového. Tímto manévrem se také oni sami pasovali na oběti minulého režimu, ačkoliv právě pro jejich osobní osud a postavení byla změna od vlády jedné strany k demokracii neznatelná a nevýznamná.

I proto je nutné o uvedené etapě minulosti uvažovat v souvislostech dějin celého dvacátého století a chápat ji jako součást širšího dějinného emancipačního úsilí, v němž i malé posuny, vzestupy a porážky jsou krůčky k lepší podobě světa. Součástí tohoto úsilí také disidentská hnutí sedmdesátých a osmdesátých let ve svých hlavních proudech byla.

Svět je jen jeden, ale každý máme svoji přirozenou perspektivu, které nestojí proti sobě. Ta naše nestojí proti latinskoamerické, naopak se mohou navzájem obohacovat a inspirovat.

Hnutí prosazující práva a svobody jako hodnoty všeobecně a nepodmíněně platné v sobě nesou právě tu hlavní linii vzestupu člověka jako individuality, která je – ve všech myslitelných podobách osobní jedinečnosti – podmětem dějin. Právě ona, nikoli výčet vladařů a národních mytologií.

A co si myslíte vy? Diskuse (43 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 10.Června 2014, 13:12:8

Obdivuhodně vyvážený a velmi citlivě podaný pohled na danou záležitost.

Ještě k tomu "případu Chomsky": kdyby se Chomsky k celé věci postavil tak, že "já vím že i vy tady jste trpěli pod nespravedlivým režimem a že i vy jste měli své vlastní bojovníky proti zjevnému zlu, ale já sám žiji v jiné části světa a je tedy mou prvořadou povinností poukazovat na zlořády a zločiny páchané tam a těmi mocnými" - pak by bylo všechno v naprostém pořádku.

Pokud se ale věc postaví v tom smyslu, že "to největší zlo páchá jenom naše vláda a všechno ostatní je proti tomu nic", pak to vzbuzuje opravdu nemalé pochybnosti o pravých intencích autora takového postoje.

Pavel Letko - Praha

mnoho slov Úterý, 10.Června 2014, 15:20:1

nejen v tomto článku se snaží zastřít nejpodstatnější sdělení. Naše vláda zavírá oči nebo přímo podporuje zvěrstva, která kritizuje u jiných. Dělají to tak všechny vlády, vláda USA je v tomto však nejhorší, a to prostě proto, protože k tomu má největší moc, největší možnosti. A každý kdo hledá třísku nejprve v oku svého bližního a nezametá nejprve před svým prahem je (nejen) podle Chomského pokrytec. Včetně Václava Havla. A to ne proto, že měl nebo neměl fešácký kriminál, nebo že více či méně trpěl než někdo jiný, ale protože když se z vězně stal prezident, náhle ohledně lidských práv "oslepl". Podle Chomského není důležité jen to co říkáte, ale i kdy a kde to říkáte. Takže pokud někdo v Sovětském svazu či v jeho satelitech kritizoval válku ve Vietnamu, nezaslouží si nějaký zvláštní obdiv, i když "věcně" bude mít pravdu. Podobně není hoden úcty americký občan, který v roce 1985 poukazoval na bezpráví Sovětského impéria. Jestliže tedy Václav Havel a spol. poukazovali na zločinnou okupaci Afghánistánu Rudou armádou, byl hoden úcty, jelikož riskoval perzekuci. Ve chvíli kdy ospravedlňoval (či zavíral oči) vojenské akce a podporu zločinných režimů vládami Spojených států, a vysloužil si zaslouženě potlesk těch, kteří činní zlo, přestal být úcty hoden a do značné míry znevěrohodnil svou předchozí činnost. Takových "disidentů" kteří kritizují jen ty druhé a "riskují" přitom, že na jejich kontě přibudou pochvaly a vyznamenání, čestné doktoráty a sem tam také nějaké ty dolary, těch má tento svět dost. Nedostatkem takových "disidentů" rozhodně netrpí ani Česká republika, ani USA, ani žádná jiná země. Takový Chomského postoj je konzistentní desítky let a je možné jej nalézt v jeho knihách a rozhovorech. Zde, v Praze tedy neřekl v tomto smyslu nic nového, příklad "s československými disidenty" již byl dávno publikován. Adresáty tohoto sdělení jsme se stali "my teď a tady" ne proto, aby byla zlehčována statečnost někdejších disidentů, ale aby byla podpořena statečnost těch dnešních a odhaleno pokrytectví mocných. Za sebe mohu říci, že můj někdejší obecný obdiv k našim disidentům dávno klesl na nulu. V mých očích to z jejich strany byl pouhý boj o prachy a moc. To se ukázalo po tzv. listopadové sametové revoluci. O to více však vidím a cením ty jednotlivce, kteří v této nejtěžší zkoušce obstáli. Nedali se zkorumpovat ani tehdy ani nyní. Není jich mnoho, ale jsou. Možná to nebude jen pouhá shoda náhod, že jsou to právě ti, kteří poselství Chomského rozumějí...

Petrasek Milan - penzista

Pane Poláčku doopravdy to byl Chomsky, který Úterý, 10.Června 2014, 16:11:16

věc postavil v tom smyslu, že "to největší zlo páchá jenom naše vláda a všechno ostatní je proti tomu nic",
když, srovnával rozdílné kultury represí, aby zostřil pozornost vůči porušování liberálně demokratických norem, kterých se dopouštěli a dopouští režimy v mocenské pozici.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 10.Června 2014, 16:46:1

Východoevropští disidenti trpěli méně než odpůrci latinskoamerických diktatur, ti trpěli hodně, Noam Chomsky netrpěl vůbec. To je minulost, dnes jsme na tom u nás všichni stejně jako Chomsky a gloriolu mučedníka nemá nikdo.

Noam Chomsky se (kromě lingvistiky) zaměřuje hlavně na kritiku amerických médií a americké zahraniční politiky. Je občan USA a tím je určena jeho perspektiva. To odpovídá jeho zásadě kritizovat hlavně vlastní vládu.

Od Noama Chomského jsem toho četl dost (včetně náročných prací z obecné lingvistiky) a myslím si, že jeho kritika USA je velmi pozoruhodná. Východní Evropa ho myslím nijak zvlášť nezajímá. Možná na jeho vkus málo kritizujeme USA, ovšem není to naše země, ale jeho. Chomsky správně připomíná, že máme sklon myslet si, že jsme pupkem světa. On si zase jakoby myslí, že tím pupkem je USA.

Míra potlačování disidentů ale nemá jen rozměr brutality, ale také důslednosti. Kdo se projevoval u nás opozičně měl sice pravděpodobnost smrti či fyzického týrání malou, ale nějaká mírnější perzekuce byla jistá. Proto východoevropští disidenti podporu Západu potřebovali.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Úterý, 10.Června 2014, 20:20:8

představa, že někdo předem věděl, jak se mu disidentství vyplatí, když vydrží ... to by mělo smysl vážně tvrdit někdy v létě 1989 ... a to kdoví jestli ...

Pavel Letko - Praha

představa? Středa, 11.Června 2014, 07:37:42

také nevím kdo má představu, že někdo věděl... Jde přece o něco zcela jiného. Jde o motivy činů. Odpor proti minulému (ale i jakémukoliv, třeba dnešnímu) režimu mohl být motivován ztrátou majetku, kariéry, moci apod.. Nebo mohl být motivován důvody univerzálními, humanistickými, lidskými právy, apod.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 11.Června 2014, 07:55:26


Motiv ...

Valná většina lidí se nakonec přizpůsobí - jako se přizpůsobila husákovskému společenskému kontraktu.

Za normalizace se dalo žít ... a pokud to lze měřit, tak ke konci svobodněji než první léta po režimním účtování kolem roku 1970-1 ...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 11.Června 2014, 07:58:30


Nevím, co je na Vašem testu, pane Kolaříku, tak jednoduchého - když už v podání otázky je určitá volba a hodnocení a Vaše prosvítající postoje ..


20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Chomsky a Ukrajina - Pavlu Kolaříkovi Středa, 11.Června 2014, 08:38:44

http://www.truth-out.org/opinion/item/23448-noam-chomsky-red-lines-in-ukraine-and-elsewhere

Většina Chomského článků se dá najít na http://www.chomsky.info/articles.htm

Jeho postoj k Rusku navazuje na postoj k Sovětskému svazu: ten nehájil, ale byl proti tomu, aby kritika Sovětského svazu odváděla pozornost od podle něj daleko horších zločinů USA. Myslím, že Ukrajina sama o sobě ho nezajímá, jeho téma je výlučně USA.





20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 11.Června 2014, 08:49:53

Tou většinou článků myslím publicistiku, ne odborné lingvistické práce, k těm nějaký snadný bezplatný přístup většinou není.

Pavel Letko - Praha

někdo je poněkud natvrdlý Středa, 11.Června 2014, 10:22:35

Je mnoho druhů zločinů. Od kapesních zlodějen na Karlově mostě, po hromadné vraždy jdoucí do milionů. Pana Chomského zajímají spíše zločiny většího formátu. A ty zpravidla nekonají kapsáři, ale vlády jednotlivých zemí. A protože USA, jsou momentálně (už několik desítek, ne-li set let) nejvlivnější a nejmocnější zemí, je zájem pana Chomského celkem pochopitelný, navíc ještě podpořený zásadou vyjímání trámu z vlastního oka (svého národa, země atd..) dříve, než z oka bližního (Ruska, Číny, souseda)…. Navíc není pravdou, že se zajímá jen o zločiny USA. On se velmi zajímá i o zločiny Izraele, jehož okupace části Palestiny, je neporovnatelně problematičtější než připojení Krymu k Rusku. Kritizuje-li někdo postup Ruska ohledně Krymu a přehlíží postup Izraele, je pokrytec. Věrohodná kritika Ruska může nejlépe zaznívat právě z Ruska a nikoliv od vlád země, která bez soudu vězní lidi na vojenských základnách, oficiálně legalizuje mučení a vede právě válku ve dvou zemích. Prostě nejlépe uděláme, když si nejdříve zameteme před svým prahem…..je to tak těžké pochopit? Pane Kolaříku?

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 11.Června 2014, 10:37:11

Hmmm, no jistě, pane Kolaříku.

Dejme tomu, že bych Vám pan doktor Vyvadil dal například jednoduchý test : jak hodnotíte řádění Pravého sektoru a nelegitimní ukrajinské polofašistické vlády zejméně před prezidentskými volbami (to neříkám já, ale řekněme, že by Vám ten "jednoduchý test" dal pan doktor Vyvadil nebo někdo jeho střihu)?

Jak byste asi "obstál" ... co myslíte ...??

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Středa, 11.Června 2014, 11:02:16

Pan Chomsky mne nepotěšil, protože jsem si nikdy neoblíbil počítání mrtvol. Někteří v tom mají sice zálibu, a dokonce vypracovali několik metodik, jak to správně dělat. Ale ono to vždycky vede k tomu, že je alespoň částečně zlehčena ta hromada, která vyjde jako menší. Zároveň ovšem nesympatizuji s chytráky, kteří ukážou přes plot a křičí: Koukejte, hromada mrtvol. Postup, kdy kritizujeme nejprve sebe a pak až ostatní, má něco do sebe. Nejlepší je samozřejmě styl padni, komu padni, ale ten je dost časově náročný, protože svět umí být dost ošklivé místo. Ale to neomlouvá jakési rozdělení na "dobré" a "zlé", to je totiž ta nejhorší varianta. Pokud se ho dopustil VH ve svém slavném projevu, je to pochopitelné. Pokud někteří uvažují dnes a tady stejně, je to smutné. Smutnější, než to, že se někdo dopustí srovnávání dvou zločinů.

Pavel Letko - Praha

pane Kolaříku Středa, 11.Června 2014, 11:14:45

šup do archivu a sem s tím. Myslím, že si vymýšlíte. To ale k lidem vašeho střihu asi patří. Pokud ale už hřejete kauzu Ukrajina: zametání před vlastním prahem znamená vidět naše vměšování do záležitostí Ukrajiny (Kocáb, kníže, Člověk v tísni...) a podvod našich spojenců z EU (nedodržená dohoda s Janukovičem). Když se takhle nedodržují dohody na nejvyšší úrovni, tak se pak nelze divit ničemu. Všechno přestává platit, jak si stěžoval nejprve Putin a teď kdekdo. A pokud jsme u dneška, tak co je použití armády proti vlastním lidem? Asi boj za demokracii pana Kolaříka.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pohodlný život disentu? Středa, 11.Června 2014, 13:21:10

Vlastně se už vůbec nechce vstupovat do této diskuse kontaminované (věčnou) nenávistností (vyhraněné) pravice a levice. Vzácně vyvážený text Petra Pospíšila si tuto degradaci na to věčné házení kamenů z jedné strany na druhou opravdu nezasloužil.

Nicméně, jeden moment právě na tomto původním textu jsem tu přece jenom ještě chtěl vyzdvihnout. P. Pospíchal tu totiž poukazuje na jeden moment, který se s odstupem času asi už dost hodně opomíjí. A to především u těch, kteří ony časy disentu sedmdesátých a osmdesátých let už sami nezažili.

Jedná se o to: bezpochyby, léta sedmdesátá a osmdesátá už skutečně nebyla léty padesátými. V těch dřívějších létech stalinského teroru musel odpůrce režimu, pokud byl zatčen, od samotného počátku automaticky počítat s tím nejhorším; takže na konci mohl být ještě "rád", že nedostal trest smrti, ale "jenom" dejme tomu deset let těžkého kriminálu.

Oproti tomu odpůrce režimu (tedy "disident") v létech sedmdesátých mohl s nemalým právem vycházet z předpokladu, že p r a v d ě p o d o b n ě nebude zabit.

Jenže - a právě na to poukazuje text P. Pospíšila - p ř e d e m to nikdo s jistotou vědět nemohl.

Ten režim let sedmdesátých a osmdesátých totiž nebyl ve své nejvnitřnější podstatě režimem o nic méně ničemným, o nic méně utlačovatelským nežli ten z let padesátých; jenomže už se vyžil, už neměl tak zcela tu svou původní (ničivou) energii, už přece jenom musel poněkud více dbát na mezinárodní ohlas.

Ale i tak: každý kdo se tomuto režimu a jeho pohůnkům kdy dostal do rukou, tak ten prostě věděl: teď jsi jim vydán na milost a nemilost, a v podstatě s tebou můžou udělat všechno, co se jim zachce.
Ano, v té době už se nekonaly divadelní procesy s rozsudky smrti; ale vždycky zde v pozadí stála ta možnost, že se jednomu náhle přihodí jakási "dopravní nehoda", anebo, jak velmi přesvědčivě líčí autor textu, že se někdo náhle "zřítí" do hluboké strže. Anebo, že bude přinejmenším strčen do společné cely s vrahy a devianty.

Krátce řečeno: i když v z á s a d ě míra utlačování v Československu let sedmdesátých a osmdesátých skutečně není srovnatelná s mučírnami a excesivním vražděním ze strany jihoamerických diktatur (z nichž mnohé byly skutečně podporovány - pravicovými - administrativami Spojených států) - přesto i v tomto "nevinném" Československu každý, kdo se postavil tehdejšímu režimu, musel být připraven do tohoto svého odporu vnést celý svůj život. Tohle opravdu nebyla nějaká nezávazná "zábava" skupinky pražských intelektuálů, i tady musel být dotyčný připraven relativně pohodlný život přizpůsobeného občánka vyměnit za život v trvalém ohrožení a napětí.

Pavel Letko - Praha

¨řeč je však o něčem jiném Středa, 11.Června 2014, 14:16:3

V minulosti jste kriticky psal o Václavu Havlovi, kterého jste porovnával s disidenty v zemích pod americkou sférou vlivu. Jak dnes postavu Havla hodnotíte?

Chomsky: Václav Havel byl statečný muž, který bojoval za práva svých lidí. Nebál se jít do vězení, byl opravdu odvážný. Ale bohužel, jeho přístup k mnoha dalším zemím byl šokující. Porušování lidských práv ze strany USA ho nezajímalo – ačkoli probíhalo v době, kdy už jste vstoupili do NATO a byli jste součástí Západu. Ale to není jenom problém Havla. Spousta bývalých východoevropských disidentů se chovala stejně. Myslím si, že to souvisí s tím, že měli podporu nejsilnější země světa a po pádu sovětského bloku si připadali výjimeční. Jiní disidenti takové štěstí neměli. Pokud jste bojoval za lidská práva v Salvadoru, Amerikou podporované eskadry smrti vám naopak mohly vystřelit mozek z hlavy. Mezi západními akademiky a intelektuály bylo velmi rozšířené jezdit do východního bloku a navštěvovat tamní disidenty. Málokdo z nich jezdil navštěvovat disidenty v Guatelmale nebo na Filipínách. Ti nikoho nezajímali, což vedlo k představě, že disidenti ve východním bloku jsou jediní utlačovaní lidé na světě.

Pavel Letko - Praha

a dále Středa, 11.Června 2014, 14:17:50

Podle vás tedy mnozí bývalí disidenti získali pocit nadřazenosti?

Chomsky: Zdá se mi, že se prostě ztotožnili s imperiální mentalitou. Vzpomínám si na jeden univerzitní večírek z roku 1956. Bylo to po sovětské invazi do Maďarska. Všichni byli rozzlobeni na Rusy. Řekl jsem, že invaze do Maďarska je hrozná, ale to, co právě dělají Britové v Keni, je mnohem horší. Zavládlo úplné ticho. Základem imperiálního myšlení totiž je, že se někteří lidé za lidi vlastně nepovažují – můžete je libovolně mučit, zabíjet, zavírat, ale nikoho to nezajímá. Nemají jako lidé hodnotu. Takže když bylo v minulých letech zabito pět milionů lidí v Kongu, je to jedno. Bohužel, tento typ myšlení je v nás hluboce zakořeněn.

Petrasek Milan - penzista

Tuhle někdo řekl: Středa, 11.Června 2014, 16:05:58

demokracie je namáhavý, nudný proces plodící konsenzy bez lesku a přitom jenom v tom se nachází její humanita.
V souvislosti s demokratem Chomskym to nesouhlasí zcela,já si na nudu nestěžuji.
Ale ta námaha, ta sedí ............pvzdechl bych .

Tomáš Tožička - Duchcov

Chomsky 100 % Right! Čtvrtek, 12.Června 2014, 00:21:10

Bohužel, to co říká Chomsky ve videu je moje osobní zkušenost. Mluvit o útlaku v zemích Třetího světa (jak se mu tenkrát říkalo) bylo naprosto out. Těch lidí, kteří se o to zajímali bylo (A JE) opravdu málo. A v tom je zásadní rozdíl mezi východoevropským disentem a disentem jinde. Ten náš byl převážně lokální, na rozdíl od většinového velmi internacionálního.

Je typické, že Havlovo Forum 2000 zve do Prahy De Klerka a nikdy nepozvali Mandelu!

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 12.Června 2014, 05:04:29

Možná by bylo dobré ptát se nejen, kde víc trpěli disidenti, ale také za co (nebo za koho) trpěli.
Pan Pospíchal píše v závěru článku, co bylo jejich cílem: "Vzestup člověka jako individuality, která je – ve všech myslitelných podobách osobní jedinečnosti – podmětem dějin".
To je jistě chvályhodná a vznešená myšlenka, ale taky je pravděpodobné, že jinde trpěli nejen za to, ale i za něco navíc. Možná i za něco, co u nás v té době bylo naprostou samozřejmostí.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 12.Června 2014, 05:26:11

Bohužel, až dosud vždy platilo, že kvůli tomu, aby někteří lidé mohli být podmětem dějin, museli být jiní lidé nějakým způsobem potlačeni nebo umlčeni. Rozdíl byl jen v tom, jakým způsobem se to dělo, kolik těch umlčených bylo a jak moc byli významní.

Luděk Ševčík - OSVČ

Čtvrtek, 12.Června 2014, 09:57:41

Michael Kolařík - Student, Ostrava
"protože jsem si nikdy neoblíbil počítání mrtvol". Je to možná i nectnost. Jenže, bohužel, ať chceme, nebo ne, počet těch mrtvých musí být zásadním kriteriem hodnocení systému. Někdo, už nevím kdo, prohlásil - zachráníš jeden život, zachráníš celý svět. Protože svět končí smrtí člověka. Platí to i obráceně, vezmeš někomu život, zničíš svět. A čím více zničených světů, tím hůře, ne že ne. Tím, že kritizuji větší hromadu, přece nevylučuji, že menší se kritice vyhne. Ale hasím tam, kde nejvíc pálí.
"Statečnost" jistých disidentů se někdy kryla s jejich nenávistí vůči režimu, která ovšem ani tak nevyplývala z jeho nedemokratického charakteru, jako spíše z jeho nekapitalistického charakteru. A to není totéž. Pod "boj za demokracii" se dá skrýt úplně všechno.
Pak tu byla skupina disidentů, kteří skutečně chtěli demokratický režim. Od těch prvních se dali poznat tím, že svůj boj vedli i přes to, že je v případě vítězství nečekaly miliardové restituce, ani žádné další ekonomické výhody, které by nutně mnohonásobně zvýšily jejich životní úroveň, oproti té, kterou by mohli dosáhnout, kdyby využívali maximálních možných výhod předešlého režimu. Poznat se dají i dle toho, že jejich kritika není v lajně s tou "vrchnostenskou". Mají mou úctu. Na rozdíl od těch prvních.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 12.Června 2014, 14:01:2

souhlasím s panem Ševčíkem ...

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

absurdní spor Pátek, 13.Června 2014, 07:45:55

antiamerikanismus je stejně plošně hloupý jako rusofobie. Takže zatracovat disent jen proto že si dovolil využívat podporu Západu a staral se o Evropu a ne o třetí svět zavádí totalitní logikou "rozvratných živlů" a "pomahačů imperialismu"
Jako by se vracelo to tj. kdo nejdou s námi jde proti nám. Proto je Chonského provokující "globální nadhled" v našem kontextu zavádějící ale nepochybně má právo říkat své názory a jeho okřikování a oživlá vlna kádrování disidentů je stejně trapné.

Pavel Letko - Praha

pane Dolejši Pátek, 13.Června 2014, 09:00:55

absurdní je, že nechápete podstatu sporu. Kritika není namířena primárně proti působení disidentů v "době nesvobody", ale na jejich působení v "době svobody". Chomsky hovoří o pro něj nepochopitelném projevu Václava Havla v kongresu USA. Další už jsou spekulace o důvodech takového jednání nejen VH. Tyto spekulace zahrnují
1) východoevropští intelektuálové, disidenti, opozice, jsou tak zahleděni do sebe, že vidí jen utrpení bojovníků proti komunismu a nevidí utrpení „těch druhých“ (Latinská Amerika etc.)
2) východoevropští intelektuálové, disidenti, opozice ve skutečnosti bojovali o moc a nikoliv o lidská práva.
3) východoevropští intelektuálové, disidenti, opozice, zapomněli na lidská práva v okamžiku, kdy se dostali k moci.
4) východoevropští intelektuálové, disidenti, opozice byli zkorumpováni podporou Západu a po převzetí moci jen pokračovali v započatém díle.
Dalo by se pokračovat, ve skutečnosti těch důvodů mohlo být více, u jednotlivců se všelijak kombinovat a TAKÉ BYLY A JSOU SVĚTLÉ VÝJIMKY na které tato (a Chomského) kritika nepasuje. Chomsky se kloní spíše k nejlichotivější možnosti „1“ a doplňuje ji o pro něj velmi nepravděpodobnou možnost, že to možná Havel dělal pro svůj národ, aby něco od Američanů získal. Já v tomto Chomského laskavost a optimismus nesdílím a jako minimálně stejně pravděpodobné vidím možnosti 2 až 4. Znovu opakuji, že nejde o nějaké moralizování a zbytečné hodnocení minulosti, tento problém zasahuje velmi silně do naší přítomnosti. Jestliže ti nejstatečnější se zachovali, jak se zachovali a spěchali ke korytu, kde chrochtají více než jejich předchůdci…………. Následky neseme i dnes a poneseme je také sebou nadále.

Pavel Letko - Praha

Pavlovi Kolaříkovi Pátek, 13.Června 2014, 10:01:51

citujte tedy ten text kdy jsem podle Vás "schvaloval anexi Krymu a zábor ruskými jednotkami". To půjde velice těžko, i když argumentujete archivem s příspěvkem o ponorkách. V archivu prostě nic takového není, zřejmě z prostého důvodu, že jsem nic takového nenapsal. Vy ovšem postupujete podle známého hesla "stokrát opakovaná lež se stává pravdou".
A pokud jde o ten antiamerikanismus. Já jsem byl třeba proti vládám Topolánka a Nečase ze zcela konkrétních důvodů. Podle Vás jsem tedy asi antičech. Tak takhle se opravdu diskutovat nedá, pane Kolaříku z Mnichova.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

spíš zbytečné než statečné Pátek, 13.Června 2014, 10:58:21

Pane Letko, myslím že to už posouváte - samozřejmě po roce 1989 šli členové disentu různými směry (lidi jsou zkrátka různí) ale to neznamená že budu relativizovat časy normalizace odkazem na poměry v americké juntě.
Nejde o kritiku, ale smysl té kritiky. Trvám na tom že antiamerikanismus je stejně hloupý jako rusofobie. Zapomínat ale na to že i Rusko je impérium a má imperiální chování je také posouvání a sebezahleděnost americkými problémy.
Že existují zkorumpovaní krtici západu je snad také zřejmé. Prostě je to celé takové jednoúčelové a pokračování v takto absurdně nastavené debatě proti "východoevropským intelektuálům" moc přínosné není.

Pavel Letko - Praha

pane Dolejši, Pátek, 13.Června 2014, 11:26:55

znovu, "Kritika není namířena primárně proti působení disidentů v "době nesvobody", ale na jejich působení v "době svobody". Pokud jde o antiamerikanismus, odpusťte mi tu jízlivost, s tím budete mít zkušenosti spíše ze své politické strany. Tuto zkušenost jsem naopak já nikdy neměl, a proto antiamerikanismem rozhodně netrpím. Většina lidí této země ještě před 25lety naopak Američanům nekriticky fandila, já víceméně také, a Rusy nenáviděla. Já víceméně také. To se změnilo. Proč asi? Myslíte, že to nemá žádné příčiny? Že je to jen kontraproduktivním následkem proamerické a protiruské propagandy? Já si myslím, že je to navzdory proamerické a protiruské propagandě. Zločiny USA jsou již prostě příliš velké. Myslím, že úvahy nad proporcemi jsou zcela na místě. Nemusí jít zrovna o "počítání mrtvých", ale i to k tomu patří. USA vězní lidi bez soudu. Legalizovaly mučení. Napadly ze zcela vymyšlených příčin Irák a Afghánistán atd. Proti tomu stojí anexe Krymu, s kterou souhlasí většina jeho obyvatel a jež proběhla bez lidských obětí. Úplně košer to nebylo, ale to neznamená, že to nelze srovnávat s jinými pochybnými činy na naší (spojenecké) straně. Kosovo, bombardování, transporty unesených po mučírnách světa, atd. V tomto srovnání si opravdu ta ruská strana nestojí hůře než ta americká, navzdory jinému obrazu většiny médií. Rusko je impérium, to máte pravdu. To jsou však USA také. V Rusku někoho vězní, někoho zabijí, někoho mučí, to všechno asi dělají – a tají to. Spojené státy se tím chlubí. To je otřesné.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

proč pořád vyvažovat kdejaké plácnutí ? Pátek, 13.Června 2014, 12:35:1

klidně vám to taky zopakuji - to že VY tvrdíte že nejde o disidenty ale o to co bylo po roce 1989 je váš názor. Zcela jasně šlo podle mne o relativizující srovnávání odporu vůči naší normalizaci a odporu vůči diktátorům ve třetím světě.
Jestli s kritikou USA operuje ruská propaganda (a naopak) mne moc nezajímá - protože žádní propaganda není věcná analýza, vždy je účelová. Podstatné je že nemám potřebu blít na disidenta Havla jen proto že nemusím souhlasit s jeho prezidentováním.
Ostatně ani Havel ani Chomsky pro mne nejsou žádný guru - potřebu duchovních ani jiných vůdců osobně nemám, mám za to že tenhle výrok NCH byl mimo konkrétní evropský kontext, ale mám za mrhání časem to neustále v jakési obskurně bulvární a značně zástupné rovině rozebírat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Disidenti předtím a potom Pátek, 13.Června 2014, 13:20:8

V daném smyslu musím dát za pravdu Pavlu Letkovi; a pokud se Chomsky vyjádřit v dané souvislosti přesně uvedeným způsobem, pak i jemu.

Je to skutečně - tristní - realitou: československý disent, pokud byl sám ještě utlačován režimem, se stále oháněl tzv. "nedělitelností lidských práv"; ale jakmile se sami stali vládnoucími respektive si zavedli politický systém s kterým se identifikovali, právě na tuto "nedělitelnost" mnohdy velice rychle zapomínali, když se jednalo o zločiny a ničemnosti ze strany jejich vlastního tábora.

Připomeňme jenom případ Václava Bendy: za minulého režimu jeden z nejzásadnějších odpůrců diktátorského režimu, ale po revoluci to byl právě on, kdo se neštítil doslova pozvat ke svému vlastnímu stolu chilského diktátora, mučitele a vraha chilských bojovníků za svobodu Pinocheta!

Ovšem, Pinochet byl zuřivým antikomunistou, a tak v očích "bojovníka za lidská práva" V. Bendy on byl tím "správným" diktátorem, a vraždy a mučení spáchané jeho režimem byly podle toho asi také jenom nezbytné nástroje "boje za svobodu".

Snad by se dalo říci, že se jedná o exces jednoho jednotlivce z řad disentu; ale faktem je, že ze všech těch dřívějších neúplatných bojovníků za lidská práva se našla jenom nepatrná hrstka takových (jako Petr Uhl), kteří se veřejně od této nehoráznosti V. Bendy distancovali.

A pokud si ještě dobře vzpomínám, dokonce i sám Havel se k tomuto případu vyjádřené solidarity s fašistoidním jihoamerickým diktátorem ze strany jeho nedávného disidentského spolubojovníka vyjádřil jen velice vágně. Sice odmítl zběsilý Bendův požadavek pozvat Pinocheta na státní návštěvu, ale nijak se neodhodlal k tomu, tyto Bendovy sympatie k fašistoidnímu diktátorovi veřejně a jednoznačně odsoudit. Nakonec, každý přece může ke svému stolu soukromě pozvat kohokoli, že ano...

Takže, nedá se nic dělat, ale je tomu skutečně tak: mnozí z těch českých respektive československých disidentů, kteří svého času natolik plamenně hájili "nedělitelnost lidských práv", po svém vítězství a po svém převzetí moci náhle začali trpět velice selektivním viděním; a ta porušování lidských práv páchaná tou "jejich" stranou je nepálí ani zdaleka tak, jako je pálily ničemnosti dřívějšího (pseudo)komunistického režimu.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

populistická kritika disidentů Pondělí, 16.Června 2014, 20:54:19

stojí na mnoha paušalizacích a zjednodušeních.
1) populistická proto, že ji bude většina české společnosti tleskat
2) na ztotožnění československého disentu se zahraniční politikou Václava Havla, která se skutečně orientovala na americkou zahraniční politiku - nejvýrazněji ji asi kritizoval Petr Uhl, ale také např. Jiří Dienstbier senior a nebyl by problém nalézt další. Když se na to podíváme podrobněji, tak se s ní ztotožňoval asi jen Saša Vondra, možná Martin Palouš, Daniel Kroupa a ještě několik dalších. Většina chartistů a disidentů do politických a vládních funkcí nešla, Václava Havla si vážila a zvláště v počátku podporovala, ale ne nekriticky, často s menší či větší mírou kritické distance vůči jednotlivým krokům. Jestli jsou pan Poláček a pan Letka přesvědčeni o opaku, tak ať to prokážou.
3) Úplně absurdní je ztotožňovat československý disent s Václavem Bendou, jehož proamerický antikomunismus byl před revolucí v Chartě vysloveně marginální záležitostí, více se projevil pouze v kontroverzním dokumentu Charty "Právo na dějiny", od nějž se ale chartistická veřejnost, především odborní historici chartisté, nejvýrazněji brněnský historik profesor Jaroslav Mezník či brněnská filosofka Božena Komárková distancovali. Proamerický antikomunismus začal hrát větší roli po revolucí díky tomu, že se hodil do krámu Václavu Klausovi, ODS a tehdejší pravici (také ODA - kde byli také někteří chartisté či disidenti).
4) myslím, že vyváženě se k věci vyjádřil Filip Outrata a Petr Uhl, také Petr Pospíchal
5) Charta 77 ukončila činnost v roce 1992 a nelze ji připisovat to, co se dělo poté. Myslím, že svou historickou roli splnila, ale od Listopadu 1989 už nelze hovořit o nějaké jednotné politice či směřování československého či českého disentu.
6) Kdyby ji chtěl někdo poškozovat ještě více než zdejší kritikové, tak by ji mohl ztotožnit s polistopadovým působením Petra Cibulky
7) Prosím kritiky ať kritizují konkrétní kroky konkrétních osob, skupin, iniciativ či stran a nepřipisují disidentům či chartistům něco, co lze pouze na základě publicistické či propagandistické zkratky.
8) Kritika Noama Chomského je zjednodušená. Jistou míru oprávněnosti má, ale nesedí zcela ani historicky, jak ukázal Filip Outrata, ani fakticky. Navíc Chartu zpočátku podporal Jimmy Carter a sociálně demokratičtí Olaf Palme a Bruno Kreisky, evropská a americká pravice mlčela. Dokonce je znám výrok Margarety Thatcherové asi z roku 1985, kdy byla vydána Pražská výzva, že je dobře, že Rusové nedovolí nějaké rozpouštění NATO a Varšavské smlouvy (svědectví Kavana), jak tehdy českoslovenští disidenti včetně Václava Havla (iniciativa Jaroslava Śabaty) požadovali. Thatcherová a Reagan začali podporovat disent, až když se režim hroutil. Z jejich zemí československé disidenty podporovali různé občanské, lidskoprávní, ekologické, mírové a feministické skupiny, ne přímo vlády - to ale Chomský také asi neví. Na Chomského se nezlobím, dívá se na věc z perspektivy amerického kritika Ameriky a také oceňuji, že umožnil znovu otevřít debatu, která ovšem často sklouzává k polistopadovým schématům a klišé.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

zděšení britské konzervativní pravice Pondělí, 16.Června 2014, 21:10:22

z dokumentu "Pražská výzva" by se dalo dobře ukázat na tehdejším příjezdu Rogera Scrutona, který navštívil Jiřího Müllera, aby se ho zeptal, jak je možné, že se chartisté a disidenti posunují tak doleva. Jiří Müller tehdy dopis koncipovaný Jaroslavem Šabatou nepodepsal. StB tehdy zadržela Jaroslava Šabatu, Jaroslava Mezníka, otce a některé další signatáře dokumentu jen proto, aby jim sdělila, že Jiřího Müllera navštívil Scruton a jestli o tom vědí. StB v tom viděla šanci, jak Chartu a disidenty rozdělit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Podvojný přístup k lidským právům Neděle, 22.Června 2014, 13:52:47

No, v každém případě díky panu Šimsovi za vysvětlení, z pozice "insidera".

V každém případě je potěšující zjištění, že V. Benda byl se svými extrémně pravicovými (nechceme-li už přímo říci: fašistoidními) názory v disentu izolovaný.

Stejně tak nemálo zajímavá je i informace o tom, že představitelé Západu (ti pravicoví) se k lidskoprávním hnutím ve východní Evropě respektive jmenovitě v Československu stavěli velice rezervovaně až odmítavě; to je skutečně věc, o které se veřejnost jen sotva co dozví.

Je totiž - to se nedá nic dělat - holou skutečností, že v očích veřejnosti veškerý disent do značné míry splynul v jedno s osobou Václava Havla. A společně s touto osobou - a jejími veřejnými funkcemi - byl pak popřevratový vývoj takový:

Sotvaže se česká společnost vymanila z dusivého objetí jednoho mocenského bloku (a jeho ideologie), hned vzápětí se - dobrovolně, nadšeně a zcela nekriticky - vrhla do náruče mocenského a ideologického bloku náprotivného. A to i přes to, že tento druhý mocenský blok sice samozřejmě ona "lidská práva" ve své vlastní interní sféře neporušoval natolik eklatantně a natolik brutálně jako režim sovětský, ale i tak tento západní blok (dominovaný Spojenými státy) měl na svém kontě nemálo činů, které lze naprosto chápat a pojímat jako zločinné, a jako jasné porušování základních právních norem. (Například, ona pověstná "Brežněvova doktrína" o omezené suverenitě zemí východního bloku měla svůj zcela reálný protějšek v "Reaganově doktríně" o omezené suverenitě především karibských států v oblasti "zadního dvorku" Spojených států, kdy tento státník "vedoucí demokracie světa" stejně tak málo váhal prostřednictvím vojenské intervence instalovat režimy jemu poslušné.)

Pokud by tento nekritický, místy až vysloveně servilní příklon československé respektive české politiky k hodnotám, ale i pahodnotám Západu a západní společnosti byl opravdu v zásadním rozporu s názory původního "lidskoprávního" disentu, pak by bylo opravdu na místě, aby tento disent - nakolik ještě existoval - se od této politiky zásadně, veřejně a nepřehlédnutelně distancoval.

A opravdu není známo, že by k něčemu takovému kdy došlo. Ostatně, ta vylíčená událost s V. Bendou a jeho pozváním chilskému diktátorovi a tyranu Pinochetovi se udála, nemýlím-li se, ještě za oficiálního trvání "Charty 77". V každém případě se dá předpokládat, že Petr Uhl (který ten protest proti tomu myslím organizoval), že se obrátil na značnou část svých dřívějších spolubojovníků za "lidská práva" - ale opravdu jenom nepatrná hrstka pak pod tento protest připojila svůj podpis.

Zkrátka, to všechno dohromady: i když respektujeme - v podstatě samozřejmý - fakt, že i příslušníci čs. disentu byli nakonec názorově rozštěpeni na pravici a levici, přes to všechno se i nadále jeví nemálo legitimním ten závěr, že přinejmenším jedna část tohoto disentu projevila nemálo selektivní přístup k pojetí lidských práv: dokud sami trpěli pod diktaturou, hlásali heslo o jejich "nedělitelnosti"; ale jakmile se dostal k moci ten "jejich" režim, pak velice rychle ztratili zájem o všechna porušování lidských práv, kterých se dopouštěla a dopouští ta "jejich" strana, tedy blok západních zemí v čele se Spojenými státy.

A o ničem jiném tady vlastně od počátku nebyla řeč.

Petrasek Milan - penzista

Univerzální přístup k lidským právům Pondělí, 23.Června 2014, 20:57:19

všechna porušování lidských práv, kterých se dopouštěla a dopouští jak ta "jejich"/tak ta naše strana jsou nejen pro nás většinu, ale i pro intelektem se živící, stavem velmi přirozeným - povětšinou musíme být někde doma.
Bezúspěšný pokus o univerzální přístup k lidským právům má svou kolébku v každé spořádané domácnosti....přiznal bych.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lidská práva a rodina Středa, 2.Července 2014, 13:35:36

Opravdu zajímavý poukaz, na to troskotání univerzality "lidských práv" před realitou docela obyčejné rodiny - ale poukaz naprosto legitimní.

Všechna ta "lidská práva" jsou totiž nakonec jenom naprostou a b s t r a k c í, je to snaha všechno lidské vměstnat v podstatě jenom do několika málo paragrafů oněch "lidských práv". Je jasné, že takovýto pokus musí nutně ztroskotat; život sám se ve svých vlastních právech nakonec nikdy oklamat nenechá.

Nejde snad o to, že by ta "lidská práva" neměla platit; ale jde o to, že ve vztahu k pravému životu jsou nakonec vyloženým alibismem. My vám dáme ta "lidská práva" - a tak už nás neotravujte s nějakými dalšími požadavky, jako třeba s požadavkem po opravdu naplněném, hodnotném lidském žití!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Disent a lidská práva Středa, 2.Července 2014, 13:40:46

Velice trefně protentokrát celou tu otázku disentu a "lidských práv" vystihl V. Bělohradský ve svém článku ve čtvrtečním (26.6.) Salonu (příloha deníku Právo), s titulkem "Disidenti - pokus o definici").

Ambivalentnost (ne-li přímo fiktivnost) celého toho konceptu "lidských práv" je v kostce vyjádřena v jediné, závěrečné větě Bělohradského textu:

"Doba křížení z nás dělá disidenty všech kauz, svědky pravd plných lží a lidských práv plných nelidskosti."

Petrasek Milan - penzista

Ano pane Kolaříku jde fiktivnost možnosti Středa, 2.Července 2014, 16:29:38

jak si uchránit to, čím nás obdaroval Bůh - vůlí po opravdu naplněném a hodnotném životě.
Zeitgeist to nabízí ve velmi laškovně ambivalentním balení a požadovat to od svého okolí je romantickou chimérou z doby osvícenství.........jak jsem se přesvědčil.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

dialektika lidské nelidskoti Středa, 2.Července 2014, 19:43:27

nemyslím že lidská práva jsou přirozená, jsou výsledkem toku lidské historie který má svá zákoutí a meandry, tišiny i bystřiny a také vratiproudy. Žádná nadílka lidské či boží přirozenosti, výslednice našeho vlastního konání. A ta výslednice právě rozhoduje kdy jde o plané konání, pouhou mantru a kdy přikládáme další polínko k civiliznační vyspělosti. Od práva na život až k právu na přírodu

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lidská práva a přirozený stav Pátek, 4.Července 2014, 13:30:9

Pane Kolaříku, předmětem mé kritiky - a chcete-li, mého pohrdání - nejsou lidská práva jako taková, ale i d e o l o g i e lidských práv. Která - jako každá ideologie - člověka zaslepuje příslibem čehosi velkolepého, a namlouvá mu, že právě tohle a jedině tohle je to pravé, a že nic dalšího už vlastně nepotřebuje, a tedy ani není oprávněn žádat.

Nemýlím-li se, byl to Herbert Marcuse, který ve své kritické analýze západní (tedy: "lidskoprávní") společnosti konstatoval, že v této napohled natolik demokratické a humánní společnosti "není jediná instance, která by byla odpovědná za lidské štěstí".

Je možno namítnout, že za své štěstí je odpovědný každý sám (tak, jak to fakticky implikuje preambule ústavy Spojených států). Jenže: toto pojetí je ryze individualistické, které naprosto ignoruje skutečnost, že člověk je tvor žijící bytostně ve s p o l e č e n s t v í s jinými lidmi; a že tedy nalézt své vlastní štěstí v naprosté individuální izolaci od této komunity je zcela iluzorní. Nebude-li smysluplným způsobem existovat sama společnost, pak bude i pro jedince krajně obtížné, tento smysl sám pro sebe nějak "vyždímat".

A ten "přirozený původ" lidských práv: pan Dolejš už na to poukázal, jakékoli "právo" je velice relativní záležitost, v podstatě se jedná až o záležitost vyspělejších sociálně-státních struktur, kde je vůbec možno hovořit o nějakém "právu".

Původní, a tedy "přirozený" stav byl totiž právě ten, že jakékoliv "právo" bylo podmíněno čistě vlastní schopností přežít, prosadit sám sebe.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 7.Července 2014, 13:01:46

Herbert Marcuse je jeden z nejvýznamnějších německých autorů společenskovědní literatury a teorie z poválečné doby; zásadní vliv měl především v šedesátých létech minulého století, jako člen tzv. "Frankfurtské školy".

K tomu "vedení za ruku státem": to je zcela klasický reflex všech apologetů vypjatého individualismu, jakmile se jenom zmíní jakákoli aktivní role státu (jakožto reprezentanta společnosti), hned vzápětí z těchto kruhů následuje výkřik o "poručníkování" ze strany státu.

Mimochodem, "štěstí" všech občanů považoval za vrcholný cíl už třeba takový Aristoteles; podle Vašeho vidění zřejmě tedy i Aristoteles byl jenom "klasický ultralevičák".

Ještě jednou k těm lidským právům: v počátečním stavu tu máme opravdu jasnou dichotomii: buďto mají jenom čistě n e g a t i v n í, anebo ale p o z i t i v n í charakter.

Jak jste ostatně sám zcela správně konstatoval, stávající pojetí těchto takzvaných "lidských práv" má skutečně charakter pouze negativní; je to jenom holý výčet toho, co jednotlivci/občanu nesmí být státní mocí způsobeno, jako přímé násilí.

Tato "lidská práva" tedy v žádném případě nemají charakter pozitivní, nesměřují k nějakému obsahově hodnotnému cíli.

Své štěstí si má každý sám tvořit ve smyslu Robinsona, jenom sám pro sebe, bez ohledu na všechny ostatní.

Filip Šimeček - Brno

disidenti Pondělí, 7.Července 2014, 19:36:48

Ideální by bylo, kdyby debata otevřela i otázku dnešních disidentů. A to v celém kontextu západní civilizace. Není ostudné (a zároveň o něčem vypovídající), že právě ony pranýřované a "socialistické" režimy současným disidentům (Assange, Snowden) poskytují politický azyl?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 8.Července 2014, 12:23:48

Tady je asi sotva na místě hovořit o "socialistickém" režimu, jmenovitě v případě Ruska. Rusko se prostě cítí být stále geopolitickým protivníkem a konkurentem Spojených států, a tak je jen přirozené, že podporuje jeho protivníky.

A co se Assangeho týká, ten je stíhán v prvé řadě kvůli podezření ze znásilnění.

Petrasek Milan - penzista

I já jsem se obával znásilnění panem Assangenem Úterý, 8.Července 2014, 17:49:10

teď se neobávám ani znásilnění pana Assangena. Zřejmě jsem také v zajetí již dlouhodobě panujícího ducha doby a jeho výzvy konečně si uvědomit, že každý je svého štěstí strůjce.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.