Anarchista. Anarchosyndikalista. Libertariánský socialista. To jsou druhé přívlastky Noama Chomského, který tento týden přednáší v Olomouci a v Praze. Slyšíme-li o něm, pak jako o lingvistovi či vědci a politickém kritikovi. O jeho politickém světonázoru se ale ve „slušné společnosti“ převážně mlčí. Hlavně nesmí zaznít, že se hlásí k anarchismu! Stačí, když se jeho názory zjednoduší na kritiku neokoloniální americké politiky. Kdopak se tu bojí mluvit o anarchismu?

Americký vědec je nejpozději od svých aktivit v hnutí proti válce ve Vietnamu známým kritikem americké zahraniční politiky. Poté byl jeho hlas výrazně slyšet při rozkrývání zločinů indonéského Suhartova režimu, především v souvislosti s okupací a genocidou Východního Timoru.

Opakovaně vystupoval proti plánům instalace tzv. systému raketové obrany ve střední a východní Evropě či politikám škrtů společenských služeb. Mimoto vystupuje za lidská a sociální práva, proti válce či na obranu politických vězňů. Významná je jeho kritika médií. Informační průmysl podle něj zcela nedemokraticky odráží jen zájmy mocenských elit.

Chomsky tvrdí, že veřejný intelektuál by měl kritizovat především vládu své země a vlastní kulturu, a nikoli se — jak to dobře z České republiky známe od pozdního Václava Havla a Člověka v tísni — pokrytecky či vypočítavě opírat do vzdálených problémů, navíc selektivně. Někdy to působí až dojmem, že Chomsky nevidí na Americe nic dobrého.

Ale to by byla mýlka. Americký myslitel vystupuje proti každému zneužití moci. V USA kritizuje vládnoucí třídu, naopak vysoce vyzdvihuje boje obyčejných lidí. Vládnoucí třídy nedarovaly lidská práva svou blahosklonností a rozumností, ale byla na nich často násilím vybojována. Stejně se to má s demokracií.

Ostatně najít na americké zahraniční politice pozitiva, při tom nespočtu válek a převratů, které vedou či iniciovaly, sponzorování utlačivých režimů a skupin, při tom nesmírném utrpení, jež plodí američtí vojáci a kapitál po celém světě, dost dobře nejde.

Podobně se to má s bojem proti teroru. Jak můžeme věřit představitelům státu, který provozoval a provozuje permanentní státní terorismus na území svých satelitů i jinde: v Nikaragui, na Kubě, v Pákistánu, Jemenu, Ugandě atd. Chomsky označuje USA za „hlavní teroristický stát“.

↗

Noam Chomsky tvrdí, že veřejný intelektuál by měl kritizovat především vládu své země a vlastní kulturu. Foto Duncan Rawlinson, Wikimedia commons

Euroamerický svět je dnes na hony vzdálen jedné ze svých bazálních hodnot: rovnosti. Neoliberalismus (Chomsky zdůrazňuje nepatřičnost tohoto pojmu — nejde o žádný nový liberalismus) směřuje k tomu, že politická rozhodnutí ovlivňující třeba i celý svět, jsou činěna nikomu neodpovědnými mocenskými strukturami. Neoliberální ideologie izolovaných jednotlivců s primární snahou o zisk na fiktivním volném trhu přesvědčuje bezmocné, že status quo je nejlepší možný svět.

(EU stojí před projednáním transatlantické obchodní dohody, která běžným lidem uškodí. Ta je podle něj typickým projevem pokračujícího neoliberálního projektu.)

Globální kapitalismus určující politiky národních států, nechává lidi umírat ve stokách hlady, v zamořených deltách řek, na mořích a v imigračních centrech za to, že jsou „cizinci“ a zasebevražďuje lidi půjčkami a zbytečnými nároky, se kryje vějičkou demokracie.

V rozhovoru, který vedl náš filosof s Michelem Foucaultem a Fonsem Eldersem, říká Foucault: „Pokud demokracií rozumíme účinný výkon moci obyvatelstvem, které není rozděleno ani hierarchicky uspořádáno do tříd, je zcela jasné, že jsme demokracii velmi vzdáleni. Je až příliš jasné, že žijeme v režimu třídní diktatury, třídní moci, která je vnucována násilím, i když jsou nástroje tohoto násilí institucionální a ústavní.“

Společným jmenovatelem nespravedlivého ekonomického i politického řádu je autoritářství. To, že moc a majetek jsou soustředěny v rukou vyvolených a většina se jim více či méně podřizuje.

Chomsky jmenuje tři ústřední hrozby globální civilizace: enviromentální otázku, hrozbu (atomové) války vyplývající ze stupňujícího se zbrojení a za třetí právě koncentraci moci v rukou korporací (zbrojařských, mediálních, potravinářských, finančních atd.) a států, tzv. globalizaci.

Abychom překonali nespravedlivý řád a zamezili hrozbám je nezbytné odhalit fungování nelegitimních autorit a odstranit je. Jen to je cesta ke svobodě a autonomii. Tím se dostáváme k vyjasnění toho, co znamenají na začátku uvedené přívlastky? Co znamená anarchismus?

Za samosprávnou organizaci společnosti

O anarchismu se ví všeobecně málo, a proto je s oblibou dezinterpretován víc než Hobbes se svou válkou všech proti všem. Anarchismus není jednotná ideologie. Společným je, velmi zjednodušeně, pro anarchisty podezření nad každou autoritou, protikapitalistický postoj, odmítání centralizované moci a v důsledku tedy i moderní podoby státu. Ale například právě Chomsky podmíněně obhajuje státní instituce tváří v tvář neoliberální moci kapitálu.

Úsilí anarchistů směřuje k samosprávné společnosti a maximalizaci osobních svobod. Anarchismus můžeme chápat jako široký proud zahrnující občanské aktivity, kritické analýzy a hledání alternativ, jakožto i samotné anarchistické organizace.

V případu jedněch z mnoha politických vězňů (rovná se teroristů) tureckého státu Chomsky v protestním dopise píše: „Anarchismus odmítá hierarchické a autoritářské instituce sociálního, politického a ekonomického života. Jako takový je hodnotným a respektovaným proudem moderního filozofického myšlení.“

A co na něm americký myslitel nejvíce oceňuje? „Ty tendence v anarchismu, které jsem vždy považoval za velmi přesvědčivé, chtějí vysoce organizovanou společnost, která by v sobě integrovala mnoho různých druhů struktur (pracoviště, společenství, a další rozmanité podoby dobrovolné spolupráce), ale ovládaných participanty, nikoliv někým dávajícím seshora jménem svého postavení rozkazy (ovšem opět s výjimkou tehdy, když lze ospravedlnit autoritu, jak tomu bývá někdy u nahodilých případů).“ 

An-arché, řecký původ anarchismu odkazuje ke stavu bez vlády, resp. společnosti, jejíž pravidla utvářejí rovným dílem její členové, k autonomní, nikoli heteronomní společnosti (řečeno s Corneliem Castoriadisem).

Chomsky říká: „Myslím, že je jen smysluplné hledat a identifikovat struktury autority, hierarchie a dominance ve všech oblastech života, a zpochybňovat je, a není-li možné pro ně poskytnout ospravedlnění, jsou nelegitimní a měly by být odstraněny, aby se tak zvýšil prostor lidské svobody. To zahrnuje politickou moc, vlastnictví a řízení, vztahy mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, naši kontrolu nad osudem budoucích generací (podle mého názoru základní mravní imperativ hnutí na ochranu životního prostředí), a mnoho dalšího.

Přirozeně to znamená zpochybnění velkých nátlakových a vládnoucích institucí: státu, nespočetných soukromých tyranií, které ovládají většinu domácí a mezinárodní ekonomiky, a dalších. Ale nejen těchto. Právě toto jsem vždy považoval za samu podstatu anarchismu: přesvědčení, že důkazní břemeno je třeba přenést na autoritu, a že tato by měla být odstraněna, jestliže ono břemeno nedokáže unést. Někdy toto břemeno unést lze. Jestliže jsem na procházce se svými vnoučaty a ony vběhnou na silnici v rušné ulici, nepoužiji pouze autoritu, ale rovněž tělesného donucení, abych je zastavil. Tento čin by měl být zpochybněn, ale myslím, že můžeme snadno tuto pochybnost vyvrátit.“

Výsadním pojmem je u amerického myslitele lidská přirozenost. S ní souvisí potřeba tvůrčí práce. Otevřít prostor této svobodné práce ovšem znamení zbavit se útlaku a donucování. To nejčastěji vychází z oblasti soukromého kapitálu nebo státní kontroly života.

Člověk má možnost konečně nabýt nedělitelné důstojnosti a přestat být jen obětí byrokratických a donucovacích praktik (padesát let od sedmi ráno do tří odpoledne mechanicky opakovat činnost a třást se strachy z výpovědi...). Osvobozená tvořivost neohrožuje efektivitu, jak ostatně Chomsky mnohde upozorňuje. (Výzkumy ukázaly, že ačkoli se s manažerismem efektivita i zisk snižují, zavádí se, protože důležitější je disciplinace: Držet hubu a krok, aby zaměstnance nenapadlo, že se obejdou bez šéfů.)

Moderní společnost má prostředky k tomu, aby odstranila nezaměstnanost i vykořisťování. K tomu je však třeba zbavit se kapitalismu i státního autoritářství a nahradit je rovností, solidaritou a spoluprací. Autorita a moc se musí rozpustit tím, že bude decentralizována a demokratizována. To je možné uskutečnit v rámci participativní demokracie na libertariánském socialistickém základě.

Chomsky k tomu říká, že libertarián „... se musí postavit proti soukromému vlastnictví produkčních prostředků a námezdnímu otroctví, které je součástí tohoto systému, jako neslučitelných s principem, že práce musí být vykonávána svobodně a pod kontrolou producentů.“ 

Chomsky se hlásí k odkazu německého meziválečného anarchosyndikalisty Rudolfa Rockera. Toho lze připočítat k velké, ve střední Evropě pozapomenuté, tradici rad pracujících. Takováto sdružení vytváří sami jednotlivci ve svém zájmu ke sdílené práci. Fungovat by měly na federativním, decentralizovaném základě. V minulosti rostly jako houby po dešti na konci první světové války a po ní. Kromě sovětských sovětů, které ovšem brzy ztratily svůj samosprávný charakter, fungovaly prakticky po celé Evropě. 

Anarchosyndikalismus, proslavený ohromným úspěchem ve španělské revoluci, vidí odbory jako revoluční organizace, které předznamenávají cestu k budoucí organizaci práce a jsou i její platformou pro budoucnost. Jde samozřejmě o odbory demokraticky spravované a nehierarchické. Takové v Česku nemáme. (Byť se „chlubíme“ paradoxem konzervativnější a pasivnější členské základny než jejího vedení...) Jednou z nejstarších a největších anarchosyndikalistických organizací jsou Průmysloví dělníci světa (Industrial Workers of the World, IWW), jichž je Chomsky členem.

Širší pojem libertariánský socialismus sdružuje tyto radovecké, komunalistické, participativní a inkluzivní snahy. Zdůrazňuje odlišnost od státního socialismu ve své neautoritářské a nebyrokratické rovině, současně však odmítá kapitalistický systém se svou třídní společností závislou na námezdní práci. S anarchismem úzce souvisí, zdůrazňuje svobodu jednotlivce, odmítá převzetí (státní) moci, tedy diktaturu proletariátu, a žádá nahrazení stávající moci samoorganizací lidí. 

Koncept samosprávy zažívá v některých oblastech rozkvět: družstevnictví (známá je družstevní korporace Mondragon či družstva v USA), mohutné hnutí samosprávy vlastníky uzavřených podniků v Argentině. V Česku můžeme navázat na bohatou tradici meziválečného družstevnictví. Participativní ekonomika má více podob, v přínosné, i když vůči moci elit bezzubé podobě se uchytá i v Evropě ve formě městských participativních rozpočtů, jak ostatně ukázala i nedávná olomoucká konference. 

Kromě produkční oblasti lze uplatnění anarchistických konceptů spatřit v obnově některých vyloučených lokalit (slumů, ghett, periferie), v pedagogice, domobraně, samozásobitelství, zdravotní péči, justici a právu nebo sdílení znalostí a informací. To všechno pomyslně směřuje k utopickému ostrovu zvanému anarchismus. Je směšné a smutné, jak úzkostlivě se v Česku toto Chomského životní téma pomíjí.

Další odkazy:

Poznámky k anarchismu, Noam Chomsky

Mezinárodní organizace pro participativní společnost

Stránky Noama Chomského

11. září a jeho následky. Jakým směrem se ubírá svět?, Noam Chomsky