Uhranuti kapitalismem

Jak dalece se alternativy vůči kapitalismu opravdu od kapitalismu liší? Autor sloupku polemizuje s marxisticky orientovanou částí politické levice v otázce hledání politických alternativ.

Ve sloupcích reagujících na letošní akce sociálního fóra, nejvíce pak ve dvou sloupcích Michaela Hausera, se rozběhla diskuse o „kapitalismu“ a alternativách vůči němu. Je jistě velkou úlevou, že po dvaceti letech můžeme kapitalismus nazývat kapitalismem, nebo přesněji – jak uvádí Michael Hauser – že po dvaceti letech budovatelského nadšení se stalo zjevným, že neoliberální utopie „volného trhu“ selhala a pod splasknuvší ideologickou bublinou zbyl už jen „kapitalismus“. Se znovuvynořením pojmu kapitalismus jako shrnujícího označení paradigmatu, podle nějž se utváří společnost, se ovšem podle mého mínění před levicí vynořuje též nebezpečí uhranutí tímto pojmem a jeho obsahem, jakkoliv mlhavým.

Nechat se uhranout kapitalismem znamená přijmout jeho výklad světa a jeho představivost – hledání alternativ k němu je pak nutně jen vytvářením jeho negativního otisku. Je-li základem kapitalistické společnosti soukromé vlastnictví výrobních prostředků, musíme je změnit ve vlastnictví komunitní či společenské. Vytváří-li si buržoazní stát určité nástroje k udržení statu quo, jako jsou represivní složky či politické strany potvrzující jeho ekonomické zájmy, musíme stát s jeho represivními silami rozpustit (anarchismus) či založit stranu nového typu, která převezme moc (revoluce). I podoba utopie, jež řídí ideový pohyb levice, je tak ve skutečnosti kapitalismem určována podobně, jako je ideové zakotvení české pravicové publicistiky dalekosáhle určováno zkušeností komunismu.

Nejpodstatnějším problémem jak kapitalismu, tak utopií, které jej chtějí nahradit, zdá se mi být monismus, schopnost převádět nepřehlednou síť mezilidských vazeb, rozličných způsobů porozumění světu a veškeré tvorby smyslu na jeden jediný základní vlastnicko-ekonomický princip. Podobně jako kapitál ovládá celý svět prostřednictvím globálních trhů, jsou (marxovští) kritici kapitalismu připraveni z jediného ekonomického principu vysvětlit všechny společenské i individuální fenomény moderní společnosti. A převrat ve vnitřní struktuře základního pořádajícího/interpretujícího principu pak má vést ke kýžené podobě společnosti.

Tato monistická tendence levicové alternativy vůči kapitalismu je zdá se při díle kupř. v přesvědčení Michaela Hausera, že na široké planině prostírající se před levicí po soudobém zpochybnění nadvlády neoliberálního diskursu jsou pouze dva „obelisky, které vyznačují začátek dlouhé neznámé cesty, na jednom je nápis Keynes, na druhém Marx“ a levice se má vydat jedině za obelisk Marxův, aby se u Keynese nezapletla se Sarkozym či Berlusconim. Podobně monistická je představa, že současný svět lze vyložit jako finální boj mezi „kapitalismem“ a „demokracií“.

Proti uhranutí panekonomickou vizí kapitalismu a proti podobně panekonomickým vizím „socialismu“ či „komunismu“ mohlo by si levicové myšlení připomenout lokální perspektivu menších společenství a jednotlivých osob, z nichž každé a každá se samozřejmě vztahují k celku, ale situovaně, ze svého místa, z nějž se před nimi otevírá svět, jemuž lze rozumět. Demokracie neznamená primárně alternativu ke „kapitalismu“, nýbrž snad především sestup od velkých vizí k těm místním úrovním, na nichž lze vést rozpravu o smyslu. Demokracie není konkurenční vizí celku, je nanejvýš jinou vizí vztahu částí k celku.

Na širé pláni postneoliberalismu netyčí se před levicí jediný obelisk se jménem Marx, nýbrž tu leží řada orientačních kamenů (některé z nich z Marxova „obelisku“ odpadly a sám Marxův kámen patří jistě k těm zcela nepřehlédnutelným), ideových, kulturních, náboženských, ekonomických, politických. Ty kameny dohromady vytvářejí mozaiku, jejíž výsledný vzor je viditelný jen z nadhledu, ale není jen z nadhledu zkonstruovatelný.

V demokratické rozpravě nemůže si nadhled náboženských proroků, revolučních komisařů, makroekonomů či k pozitivní utopii směřující Strany nárokovat roli dirigenta společnosti. Mozaika společnosti vzniká z lokální úrovně, z místní práce, zvyků, kultury a schopnosti vztáhnout lokální a individuální k obecnému (mínění), tedy ze schopnosti, které se filosoficky říká „soudnost“. Ucházení se o souhlas, přesvědčování druhých, ať už v lokalitě nebo na nějakém širším reprezentativním fóru – to je médium demokracie, která tak relativizuje a oslabuje mystiku „pravdy“ a moci (náboženské, ekonomické, politické) skrze slovo, logos, diskusi.

Namísto uhranutí kapitalismem nebo antikapitalismem nabízí demokracie nejasnou vizi rozhovoru, který nikdy nekončí, jak charakterizoval řeč Hans-Georg Gadamer. Nekonečný rozhovor řeči se nikdy nezastaví na Pravdě, přestože je úsilím o porozumění v pravdě veden; právě proto do něj může každý zasáhnout svou otázkou a každá odpověď se může obrátit v nové tázání.

Uniknout logice kapitalismu neznamená nahradit jeden model společnosti výroby a spotřeby druhým, nýbrž snad především osvobodit vlastní představivost od vázanosti na monistickou, výrobně-spotřební představivost kapitalismu. To platí dokonce i ve vztahu k tendenci kapitalismu fašizovat se, přecházet v autoritativní a otevřeně násilný společenský model – ani toto stále hrozící nebezpečí nemělo by levici svést k přijetí podobného mocenského postoje, jak se to stalo kupř. levicovým silám ve španělské občanské válce, při níž se uchylovaly ke stejně masovým a nesmyslným popravám a vražděním jako frankisté.

Osvobození představivosti ze zajetí výrobními a technickými mocemi pozdního kapitalismu by mohlo být cílem demokratické levice. Cíl ovšem není smysl, jak zdůrazňoval Jan Patočka; i demokratická společnost může být smysluprázdná, ba právě ona nejviditelněji, protože je založena na oslabování a vyvažování všech mocí a na jisté úrovni na odhlížení od posledních pravd. Nemůžeme se vzdát ani hledání smyslu, ani vystavování nalezeného smyslu argumentům druhého. Jak barevná a jak přitom souvislá bude mozaika různých podob smyslu, která snad jednoho dne přeroste a překoná odcizující moc globálního kapitálu, a jak pozoruhodná kultura při tom vznikne, záleží na každém z nás.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Michael Hauser - filosof, Praha

Úterý, 16.Února 2010, 13:22:9

Jednou z dezinterpretací Marxe je názor, že alternativa ke kapitalismu má povahu utopické vize. Kdosi vymyslel zase jeden návrh na zlepšení světa, ale od ostatních světonápravců se liší tím, že to má být návrh absolutně platný, který je nutno prosadit "i kdyby svět měl zahynouti." Marx ale postupoval opačně, nezačínal vizí, nýbrž realitou. V ní samé se objevují tendence, které ukazují za kapitál. Dnešním příkladem může být střet mezi autorskými právy (soukromým vlastnictvím) a volným využíváním "kulturních statků" na internetu. Tento střet nevznikl proto, že vládne malá úcta k vlastnictví (neokonzervativní interpretace), ale prostě proto, že se v rámci kapitalismu rozšířil nový produkční a komunikační prostředek, který na jedné straně podporuje růst soukromého zisku, na druhé straně však rozleptává kapitalistickou formu vlastnictví.

Co se týká monismu, jen málokterý marxovský myslitel převádí rozmanitost společenských jevů na "vševysvětlující" základnu. Viz třeba dílo Antonia Gramsciho nebo Louis Althussera, a dalo by se ukázat, že tak to není ani u Marxe.

V tom, co píšeš, vidím jednu potíž. Dobře, "nekonečný rozhovor řeči," mnohost představ, ale není v tom víra, že tu ještě zbyla nějaká nedotčená místa, v nichž lze svobodně rozvíjet představy a řeč? Nestal se "přirozený svět" mýtem? Pro mne je v téhle věci přesvědčivější Adorno, Deleuze, Žižek než Gadamer a Patočka: žádné "přirozené" místo výpovědi již neexistuje.

Jak je to potom s těmito místy? Postmoderní levice vychází z toho, že tu je mnoho míst zápasu, a žádné z nich není v principu důležitější než ostatní (zápas za práva menšin, ekologii, sociální rovnost...) Tak to vidí Laclau a Mouffová v "Hegemonii a socialistické strategii". Neukazuje však dnešní ekonomická krize, že samotné místo zápasu je vždy již vymezováno logikou či spíše ne-logikou kapitálu? Že tu je moc, která mění celý horizont, v němž diskutujeme a žijeme? Proto si myslím, že když dnes někdo prosazuje např. ekologické požadavky, pak zároveň naráží na meze jejich splnitelnosti, které však nejsou výsledkem svobodné diskuse, nýbrž jsou dány tak řečeno předem - právě kapitálem (kapitál je ovšem spletitá kategorie, není to jednoduše "ekonomika"). V tom nevidím žádný monismus, nýbrž naopak překonání překážky, která brání tomu, aby demokratická diskuse měla nějaký smysl. Skutečná mnohost ještě nevznikla. Walter Benjamin píše: revoluce není odbržděný vlak, ale použití záchranné brzdy.

Jan Černý - Brno

Úterý, 16.Února 2010, 17:04:51

Já ovšem mám víru, že jsou místa, v nichž lze rozvíjet představy a řeč; ta místa nemusejí být nutně „nedotčená“, vždyť řečené a prožité se může stále znovu vracet do „nekonečného rozhovoru řeči“. Jde mi snad především o možnost komunikovat „přirozenou“ zkušenost (jakkoliv nesdílím Gadamerův názor, že řeč může najít výraz pro „všechno“) a být v řeči s druhými. Takovým místem představivosti a řeči je pro mě např. Deník Referendum a polemika např. s tebou má pro mě dobrý smysl.

„Přirozenou zkušenost“ vztaženou ke konkrétnímu místu nacházím např. v každém sloupku Aleny Zemančíkové nebo Ondřeje Vaculíka. Jistěže každá zkušenost a každá řeč narážejí na meze, které si samy nedaly; a jistěže je tu vždy nějaká odcizující moc, např. moc kapitálu, která „mění celý horizont“ (o tom přece také ve sloupku píšu, kterak „kapitál ovládá celý svět“), ale to neznamená, že člověk je definitivně odcizen sám sobě, dokud tu moc frontálně neodstraní. Tak jako lze vydobýt „vnitřní“ svobodu ve vězení, lze vydobýt přinejmenším ostrovy smyslu a lidskosti uprostřed kapitalismu. Struktura sociálních významů byla vždy nějak pokřivena, to nevynalezl až kapitál. Ale člověk je navzdory tomu vždy centrem horizontu, který se kolem něj prostírá a odsud „otevřen“ do světa, jak praví autoři tebou nepříliš oblíbení, nebo odsud má schopnost ukázat se druhému v jednání a řeči, jak praví Arendtová. V tom všem vzdoruje pokřivením a odcizením. Alena Zemančíková či Ondřej Vaculík zdají se mi sdělovat něco „přirozeného“ ze svého světa a zdají se mi v tom ukazovat sebe samé; a nemusejí čekat až na revoluci a nastolení lepších poměrů. Naše politické, ekologické, sociální… požadavky budou vždy narážet na nějaké meze a budou vždy nějak nesplnitelné, to vyplývá z povahy veřejného prostoru, v němž se setkává množství různých aktérů.

Jde právě o to, že nevnímám každé místo jako místo zápasu s kapitálem, nechci se právě nechat uhranout jeho světovládnými ambicemi. To jsem myslel tím monismem – schopnost trhu pronikat do všech oblastí lidského života a všechny je tak převádět na jedinou logiku zisku, užitku a požitku; a zrcadlový monismus shledávám pak v pojetí světa (a každého místa) jako místa frontálního boje s kapitalismem. Navzdory všemu pokládám ale onu všepronikající schopnost trhu za „pouhou“ potenci uskutečněnou na rozličných místech ve velmi rozličné míře. Znovu, kupř. Deník Referendum zdá se mi být ostrovem pozitivní deviace. Reklamy poblikávající na okrajích této webpage sice zlověstně naznačují, že i toto místo může být ztraceno, nepodaří-li se DR uživit, ale v tom případě zase vytvoříme něco jiného někde jinde – tak se to dělo i dávno před kapitalismem, jenom snad pomaleji.

Domnívám se, že naše krize je starší než kapitalismus (i když ten ji asi zdárně globalizoval), a že boj proti němu není ještě sestupem k jejím nejhlubším kořenům. Také se snažím vedle jiných činností s všežravostí trhu bojovat; ale kupř. volné užívání kulturních statků na internetu neznamená ještě vůbec, že ty statky budou stát za to. Ať už volné nebo privátní, můžou podléhat té stejné krizi smyslu. Změna vlastnictví neznamená pro mě „nové stvoření“ – právě proti tomuto uhranutí logikou kapitálu či boje proti němu jsem se snažil psát.

Autory jako jsou Marx, Freud či Žižek obdivuju a respektuju, a je mi jasné, že začínají důkladnou analýzou reality, nikoliv utopií, ale mám s nimi „jeden“ problém, mám-li se vyjádřit poněkud monisticky: jejich dechberoucí interpretační vhled z nich činí nedostižné pány diskursu, na nějž jsou schopni veškerou realitu převést, a který se přitom neobrací na smysl sdělitelný jinak než skrze totální přistoupení na právě jejich hermeneutiku podezření. Ty hermeneutiky jsou jistě velmi cenné, a zbídačeným dělníkům někde v Indii či Barmě asi pomohou prakticky více než moje blábolení o řeči, ale pořád jako by se tu tvrdilo (platí to obzvláště pro psychoanalýzu): život nezná sám sebe, nerozumí sám sobě, je odcizen sám sobě a sebe sama nenajde jinak než v předvedení suverénního pána toho nového diskursu. Proti tomu se snažím poněkud naivně hájit starou představu „přirozené“ zkušenosti, v níž se člověk nachází společně s druhými a jež je tím pádem přístupná řeči. Snad může moje staromódní představa paralelně s tvým revolučním nápřahem pomáhat když už ne zbídačeným dělníkům v Indii a Barmě, tak aspoň nám zbídačeným, o smysl připraveným lidem v Čechách a na Moravě.



Jan Černý - Brno

Úterý, 16.Února 2010, 18:13:46

Ještě jsem zapomněl, že tu mnohost vidím v mnohosti různých ostrovů pozitivní deviace. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Problémem může být to, zda všechny ty ostrovy jsou dohromady schopny vytvořit nějaký "celkový" společenský, kulturní či duchovní pohyb. V 60. letech to nepochybně dokázaly, dokonce vyústily i v "revoluci" či spíše zásadní revoltu a obzvláště její pražská podoba zdála se být skvělou šancí, bohužel zmarněnou kvůli zanedbání mezinárodně-politických souvislosí. Ale příklady tu jsou.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Úterý, 16.Února 2010, 23:12:10

Dovolím si připoznamenat, že můžeme postavit proti "monismu" kapitálu místo monismu marxistického "vizi rozhovoru, který nikdy nekončí," leč měli bychom upřímně přiznat, že biblická tradice je spíš monistická. Míním hlas proroků, kteří s jeruzalémským klérem, s krutými vládci a úředníky a s falešnými proroky nevedli rozhovor, který nikdy nekončí. Uzavírání průběžných kompromisů by pokládali za nevěru božskému Obránci chudých. V jejich linii pokračuje monistické Evangelium chudých. Maria nevede s mocnými a bohatými dialog, ale ve vědomí, že má být matkou Mesiáše zpívá o něm, že "mocné svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil sa prázdnou." Její syn také s bohatými nevedl dialog, ale řekl jim, že jsou obílené hroby a vyslovil jim své běda.

Ano, můžeme kultivovaně konverzovat, taky v tom shledávám intelektuální obohacení, ale bylo poctové si přiznat, že jsme prorockou vizi a evangelní utopii hodili za hlavu.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Středa, 17.Února 2010, 00:33:50

„Osvobození představivosti ze zajetí výrobními a technickými mocemi pozdního kapitalismu by mohlo být cílem demokratické levice.“

Souhlasím. V Norsku cítím neuvěřitelnou svobodu. Naprostá většina lidí v kontinentální Evropě si představuje svobodu ve finanční nezávislosti. Tady v zemědělských oblastech středního Norska, kde nejsou velká centra, jde ale o svobodu ve sdílené komunitní sounáležitosti, v relativní rovnosti, v plné rovnosti šancí a hlavně neohnutosti, solidaritě systému. Nikdo tu není ohnutý, nikdo se nikomu neklaní a to ani mezi etniky multikulturní společnosti, kapitalisté jsou pouze uznávaní dělníci kapitálu pro komunitu. Tuším tedy, že právě důstojnost je tím klíčovým slovem moderní levice 21.stol. a důstojnost se nedá najít v konzumerismu. Mohu s klidným svědomím říct, že zde funguje systém, který si vzal z kapitalismu energii ke zlepšování, energii k soutěži, ale ta soutěž je vedena po trajektorii humanismu a je vždy včas korigována do pro společnost přínosných mantinelů. Nejde o to člověka porazit, znevolnit, ale soutěží posílit společnost, tedy neustrnout v rigiditě. Všichni jsou napojení na internet a sledují celý svět. Z kontinentální EU ale zní, že to už téměř není kapitalismus a to beru jako známu nejvyšší kvality:-)

Jan Černý - Brno

Středa, 17.Února 2010, 13:06:34

Ivane,
ano, biblická tradice je monistická, jak se na monoteistické náboženství sluší. Domnívám se, že právě proto nemůže absolutní prorocký nárok řídit demokratickou diskusi, pokud tedy chceme žít v demokracii a nikoliv v teokracii, byť by "povyšovala chudé".
Náboženská vize má podle mého mínění oplodňovat naši představivost, naše myšlení a cítění, ale nelze s ní vystupovat jako s explicitním politickým nárokem, to by byl návrat před osvícenství.

Spravedlivý svět nelze nastolit, lze se k němu pouze přibližovat a úběžníkem toho přibližování je utopie, která může být konstruována kupř. křesťansky. Jako teolog víš, že žijeme v "předposledním" a to "poslední", eschaton, je mimo náš dosah, nemůžeme to dosahovat, uchopovat, zpředmětňovat, je to Boží. Ale to poslední svítí do našeho světa a do našich snah. Proto jsme evangelijní utopii "nehodili za hlavu". Např. ona důstojnost, o níž mluví v předchozím příspěvku Lukáš Kraus, je v našem zeměpásu pravděpodobně křesťanského původu.

Náboženství, nejvíce pak snad mystický imanentismus, je dnes jistě jedním z nejdůležitějších polí, na nichž lze naši představivost osvobozovat ze zajetí výrobními a technickými mocemi pozdního kapitalismu. Taková Latinská Amerika ukazuje, že ta jiná, náboženská představivost a diskuse jsou mnohem víc než jen "kultivovaná konverzace". A vůbec bych i tu samotnou řeč nepodceňoval, osoba se v ní do jisté míry přímo rodí.. Ale to ti jako personalistovi snad ani nemusím vykládat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Velké a malé myšlenky Sobota, 26.Října 2013, 13:23:10

Další fragment do nekonečného disputu o tom, zda je jak intelektuálně, tak i prakticky nosnější tvorba "velkých pravd", anebo ale nekonečný, na všechny strany otevřený diskurs.

"Nechat se uhranout kapitalismem znamená přijmout jeho výklad světa a jeho představivost – hledání alternativ k němu je pak nutně jen vytvářením jeho negativního otisku" - ano, toto konstatování skutečně velice přesně odráží realitu především velké části levicového hnutí. Marxismus - nedá se nic dělat, ale argumentaci M. Hausera v tomto ohledu nelze považovat za dostatečně přesvědčivou - marxismus tedy skutečně JE takovou "velkou pravdou", monistickým výkladem světa. Po stránce teoretické totiž - zatímco po stránce praktické se marxisticky orientovaný komunismus skutečně bytostně vyčerpává s revolučním svržením kapitalismu - je tedy skutečně do nemalé míry jeho "negativním otiskem". V tomto ohledu nezbývá než dát J. Černému plně za pravdu.

Na straně druhé, onen "přirozený diskurs" má také svá nemalá úskalí, a především - přes svou zdánlivou neomezenost a otevřenost - své dosti úzké hranice. Z perspektivy takovéhoto všeobecného diskursu totiž veškeré myšlenky splývají do jednoho jediného, vnitřně nediferncovaného proudu (v horším případě: do stojatých vod zatuchlého myšlenkového močálu).
Krátce řečeno: bezpochyby dnes už naprosto nelze vystačit pouze s oním myšlenkovým modelem, který nám zanechal Karel Marx. Ale na straně druhé, nikdy nelze ztratit ze zřetele, že Marxovy myšlenky nebyly pouze jedněmi z nekonečného moře všeobecného diskursu - nýbrž že je nutno jim přiznat jejich výjimečný, exkluzivní charakter.
A to sice v tom smyslu, že Marx plně stojí v myšlenkové linii (a doposud je jejím posledním představitelem) ústřední tradice evropského filozofického myšlení, které si za cíl klade určit centrální postavení lidské bytosti na pozadí její celkové ("totální" společenské) existence. Tento projekt hledání nejzákladnějších koordinátů lidské existence je samozřejmě nesmírně náročný - a v podstatě všechny dosavadní konkrétní formy tohoto projektu (ony "velké myšlenky") jsou na jedné straně jeho realizací, ale zároveň určitým "vychýlením" od oné centrální linie.
Stejně tak i Marx, svým bezpochyby jednostranně pojatým pohledem na člověka jako na principiálně materiálně-produkční bytost je určitou "odchylkou" od samotného centra věcí; ale na straně druhé, Marx a právě Marx svým dílem přinesl tak hluboký náhled do podstaty lidské existence, bez kterého je moderní pojetí člověka nemyslitelné a nemožné.
Zkrátka: Marx opravdu není obeliskem, u kterého by se natrvalo v němé úctě měly klást pamětní věnce. Ale na straně druhé, Marxovy myšlenky jsou jedním z té - exkluzivní - řady obeliské evropského filozofického myšlení, bez nichž nikdy nelze postavit chrám poznání. (Budiž nám trocha poetiky dovolena.)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.