Lustrace jako stín minulosti

Petr Pospíchal formou dopisu reaguje na obnovenou debatu o lustracích jako kritéria účasti na politice. Příliš mnoho personálního moralizování ve vztahu ke správě věcí veřejných podle něho škodí.

Milý Františku,

když jsme před krátkým časem sledovali u nás spolu s dalšími lidmi vývoj volebních výsledků a probírali jsme se přitom také seznamy nově zvolených poslanců, vedli jsme spolu řeč o morálním profilu některých z nich a o moralizování ve vztahu k osobám v politice.

Myslím, že to je jedno z témat, které povolební situace tvůrčím způsobem rozvíjí. Nemyslím tím událost nejdiskutovanější, tedy utajovanou schůzku členů vedení sociální demokracie s prezidentem a další vývoj okolo ní, nýbrž zdánlivě nenápadný prvek v celkové povolební kompozici, kterým je požadavek na lustrační osvědčení všech osob, které budou navrhovány ke jmenování členy vlády.

Nejprve tedy obecně: Vždy jsem stál za názorem, že nad výsledkem voleb se příliš moralizovat nemá. Kdysi jsem měl o věci silný spor s jednou tehdy velice čerstvou poslankyní Strany zelených. Ve sporu šlo o tehdejšího komunistického poslance Vondrušku, bachaře z věznice v Minkovicích. Ona se rozhořčovala, že takový člověk byl vůbec do Sněmovny zvolen a mínila, že by bylo třeba proti tomu protestovat.

Já jsem ji zjevně dost zaskočil úvahou, že mně zvolení Vondrušky do Sněmovny nevadí. Ne tedy, že bych byl třeba rád, ale jednoduše proto, že jsou věci, které nemohu ovlivnit a musím je respektovat. Já jsem přece Vondrušku nevolil. Ale volili ho jiní a je to jejich svobodná volba, se kterou nic nenadělám. Nad člověkem Vondruškou se mohu rozhořčovat, pohoršovat nebo cokoliv jiného, ale poslancem se stal z vůle voličů a jsme-li demokraté a považovali jsme volby za dostatečně svobodné, máme to respektovat.

Kdybychom totiž připustili, že příznivci jedněch budou své morální rozhořčení proti poslancům jiných skupin obyvatelstva obracet proti sestavě Sněmovny a požadovat třeba změnu jejího složení, dali bychom jim nutně totéž právo vůči poslancům našim, protože volby nejsou hledáním běločisté letky andělů, nýbrž výběrem osob zastupujících skupiny beztak obsažené v populaci. Sněmovna by pak mohla pracovat jen stěží, protože proti mým poslancům by našli dost námitek mnozí jiní. Já respektuji jejich volbu a chci, aby ostatní respektovali a ctili volbu moji.

Umíme si jistě najít krajní situace, v nichž z takového postoje poněkud slevím, ale nepřehánějme, i lidé, vůči nimž dokážu vnitřně najít námitek více než dost, se mohou stát poslanci a já to chci respektovat.

Příliš mnoho personálního moralizování ve vztahu ke správě věcí veřejných škodí. Ale je to jemné téma, nerad bych, abys usoudil, že lump nebo hrdina jsou pro mne demokratická rodina. Chtěl bych, aby státní správa pracovala dobře, aby byla k občanům přátelská a aby zodpovědně hospodařila. Největší škody na tomto ideálu páchají nenápadné, zpravidla velmi neosobní kampaně, jimiž se ve veřejném prostoru zabydluje zločin, loupež, lež a rozklad.

Sdělovací média takovéto kampaně buďto podporují, protože samy jsou jedním ze způsobů, jak vydělávat peníze, anebo jim v nastalém zmatku nevěnují pozornost. To proto, že i lidé s dobrou vůlí často nesprávně identifikují nebezpečí a ohrožení. Tím pro mne není například ta nebo ona osoba ve Sněmovně, nýbrž nenápadně, ale nakonec velmi masivně propagovaná témata.

Třeba kampaně proti těm, kteří nemají práci. Nebo obsáhlé ideologické kecy o nutnosti úspor a souběžně propagované projekty o takovém finančním rozsahu, na který by neušetřilo ani staleté zmražení důchodů. Pak také třeba usilovná a jakoby ideologicko-prakticky zdůvodněná propagace projektů spolupráce veřejného sektoru se sektorem soukromým (takzvaný outsorcing nebo PPP projekty). Tohle téma jenom načrtávám, ale je to silné téma, a jistě nejen pro mne.

Vraťme se ale zpět k osobám ve veřejných funkcích. Opravdu málo mne zajímá, co dělal ten nebo onen před pětadvaceti, třiceti nebo ještě více lety. Může to být zajímavé, ale je to nepodstatné, na tom bych si opravdu trval. Za svůj vlastní život si ručím sám a počítám, že z něj jednou budu skládat účty. Možná s tím někdo jiný nepočítá a nakládá se svým vlastním životem odlišně.

Na současné a budoucí konání dnes už nebude mít žádný vliv to, co se stalo před desítkami let. Ani morálně, ani prakticky. Staré vazby téměř jistě vymizely, vlastnosti jistě zůstávají, ale to bychom museli mluvit o poklescích opravdu civilizačně závažných, nikoliv o těch, které lze snadno relativizovat dobovým kontextem.

Zásadní vliv na to, jaké postoje budou nově zvolení politikové zaujímat, má spíše to, co se stalo včera, vloni, anebo prostě nedávno. Zajímají mne spíše současné vazby a současná nebezpečí. Nebo bychom snad chtěli zbrojit na dávno zašlé bitvy? Bojovat s přízraky minulosti je vždycky snazší, než se postavit nebezpečím dneška. A tahle chyba bývá opravdu drahá, a to nejen morálně, nýbrž nakonec i účetně.

Proti lustracím jsem se stavěl už tehdy pradávno v roce 1991. Důvody jsou prosté a není jich mnoho. 1) Interpretovat minulost a lidské osudy na základě dokumentů Státní bezpečnosti znamená ponechat jim funkci morální autority, která rozhoduje nejednoznačné a složité otázky za nás. Čili vycházet z registrů svazků StB je nemorální a brání to skutečnému pochopení souvislostí, pokud jde o jednotlivce i celý systém. Představuje to jakési dodatečné vítězství Státní Bezpečnosti.

2) Sám jsem zažil opravdu hodně tvrdých výslechů a myslím, že nepřeženu, když některé akty fyzického nátlaku označím za mučení. Každý má meze toho, co snese, někde jinde. Prostá pokora, kterou v sobě naštěstí nacházím, mi napovídá, že nemám právo soudit jiné - protivník byl zlý, časy těžké a jednotlivci, kteří proti nátlaku stáli, nemohli mnohdy odhadnout, kde je hranice čestného ústupu. 3) Lustrace poškozují historickou perspektivu: vtahují nás do minulosti na úkor budoucnosti. 4) Vítězům sluší velkorysost.

5) Lustrace vedly k úprku řady lidí uvedených v registrech ze státní správy. Jistě to nejprve vypadalo jako pěkné vítězství, ale já právě v tom vidím počátek těch nejhorších klientelistických, privatizačních a také mafiánských vazeb, které během porevolučního období dokázaly republiku vyždímat a získanými penězi hýbat pákami, které nás ovlivňují dodnes. Kdybychom je aspoň částečně udrželi ve státní službě, možná bychom měli někdy morálně smíšené pocity, ale naše země by na tom dnes byla lépe. Argumenty jsem nevyčerpal, jen se mi tyhle zdají v této souvislosti nejpodstatnější.

Tedy nakonec ten Babiš, který nám z celé této úvahy vyplývá: Požadovat dnes po kandidátech na členy vlády, aby se podrobili lustraci, je prostě trapné. Složitý a dávný příběh Babišova záznamu v registrech svazků StB je obtížně interpretovatelný, ale především by vypovídal o době tak vzdálené, že mezitím byla překryta mnoha jinými činy a událostmi. Ostatně i právní základ takového lustračního zkoumání budoucích členů vlády je výrazně sporný a je spíše zvykový, než že by se opíral o psané právo.

Na Babišovo podnikání a jeho explozivní růst během uplynulého dvacetiletí můžeme mít různé názory, ale v dané souvislosti je nám to málo platné, protože to nemůže právně ovlivnit Babišovy případné budoucí státní funkce.

Mnohem více mne zajímá, kde všude bude možné objevit případné střety zájmů. Těch Babišových zájmů je totiž mnoho a kdyby se stal ministrem financí, stěží by mohl vzdorovat četným námitkám o střetu zájmů v naprosté většině zásadních politických či správních rozhodnutí, která by učinil.

Zdůrazňování potřeby lustrace kandidátů na členy vlády také může být motivováno snahou předem rozbíjet možnou dohodu na sestavení budoucí vlády. O to důvtipnější a předvídavější by vyjednávání mělo být.

Nánosy minulosti jsou zátěží české politiky, a to i nánosy motivované ušlechtilými pohnutkami. Českou politiku je třeba promyslet jinak a nově. Kdo to nedokáže, zůstane pozadu. Anebo ještě jinak: zůstane v minulosti. A s tou se nové dílo vytváří dost těžce. Součástí nové etapy české politiky bude i Andrej Babiš a jeho hnutí.

Zůstane v ní tedy i určitá stopa minulosti, kterou musíme být schopni vtělit do toho, co vytvoří novou politickou perspektivu, nic jiného nám ostatně ani nezbude. Ale ohlížet se příliš zpět nedává smysl. A netrapme se, prosím, tisíckrát opakovanou větou o tom, že kdo nepochopil svoji minulost, bude nucen zažít ji znovu. Jednak si myslím, že ji nepochopili spíše ti, kteří s ní mávají jako s praporem. A také je zřejmé, že pochopení minulosti nemusí nutně znamenat přijetí lustračního konceptu.

Minulost nás jako společnost jistě do určité míry definuje, ale neměli bychom dopustit, aby nás svazovala a brzdila. Za čtvrtstoletí se přece proměnil svět, přišly nové výzvy a nová nebezpečí. Kdo je nevidí, měl by se zamyslet nad tím, jestli na dnešek ještě stačí. Jsem silně přesvědčen, že jedině pohledem vpřed se budeme schopni vyrovnat se všemi obtížemi, jejichž kontury se rýsují na obzoru. Ale to už je další téma.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.