Chci přispět X

Andrej Babiš jako agent Smith

Zveřeňujeme druhý díl rozsáhlého cyklu textů Petra Dimuna o Andreji Babišovi. Autor v něm pátrá po motivacích, které Babiše vedly k razantnímu vstupu nejen na politickou scénu, nýbrž také na mediální trh.

Ax1

Petr Dimun

11.10.2013 16:50

Věta „Všeci ma ojebávajú!“ je podle Babišových známých jeho častou odpovědí na obyčejnou, slušnou otázku, jak se má. Vystihuje tak nejen samotného Babiše a jeho pohled na svět okolo, ale do jisté míry vysvětluje i důvody změny z občanské iniciativy ANO 2011 na Babišův politický projekt ANO. Do dubna tohoto roku, kdy se i marketingově ANO změnilo z čeveno-modro-bílé tváře, marketingově amatérské, na sytě modrou, v kombinaci s bílou a přidalo klíčové heslo kampaně „Bude líp!“, totiž působilo ANO spíše jako občanská iniciativa, sem tam podpořená filantropickým miliardářem, naštvaným na poměry, který zoufale hledá nějakého lídra.

To je ve velkém kontrastu s marketingově agresivní továrnou na moc v čele s nezpochybnitelným „majitelopředsedou“, jak je tomu dnes. Co k tak zásadnímu obratu, tedy vstoupit naplno do politiky a věnovat tomu masivní prostředky, včetně nákupu ekonomicky strádajících médií jinak velmi opatrného a spořivého Babiše opravdu vedlo – zda intuice či jeho dobré kontakty do bezpečnostních složek státu (mimochodem další podobnost s Bártou) – to budiž věcí historie a historiků.

Podle většiny informovaných to byly impulsy tři: údajná korupční nabídka z okolí prezidenta Václava Klause před volbami 2010 ohledně veta zákona o biopalivech (která stála na počátku všech úvah Babiše veřejně vystupovat), pak úspěch Věcí veřejných na straně jedné a odchod většiny jeho kontaktů z klíčových politických pozic na straně druhé (nápad s iniciativou ANO 2011, původně „Občanské fórum boje proti korupci a nekompetentnosti“) a tím posledním pak prostý fakt blížící se Babišovy šedesátky v kombinaci s tím, že se mu v jeho pojetí byznysu v posledních letech moc nedařilo.

Babiš je totiž podle svědectví mnoha lidí z jeho okolí „akviziční typ“: má potěšení skomírající firmy či firmy, jejichž majitelé se dostali do problémů, koupit a krizově řídit tak, aby viděl po nějaké době úspěch. Skutečností je, že v posledních letech (a po odchodu několika klíčových spolupracovníků a manažerů) Babišův „akviziční instinkt“ opakovaně zklamal a nebýt chemické části jeho impéria, především německé chemičky SKW Piesteritz a dotací především z EU, výsledky jeho Agrofertu by nebyly zdaleka tak ke chlubení.

Osobní neuspokojení z dosavadní práce, která je smyslem jeho života, blížící se šedesátka, kdy se Babiš vrhnul na zdravý životní styl a až úzkostlivě dbá o životosprávu a snaží se světu ještě dokázat, že nepatří do starého železa, v kombinaci s výsledky voleb 2010, spustilo v Babišově světě podle svědků dosud nevídanou revoluci. Někteří jeho dobří známí to zhodnotili lakonicky: Zbláznil se. Revoluci, z níž nejsou vůbec nadšení jeho podřízení, ani věřitelé. Jeho Agrofert totiž stojí a padá s Babišem. Jen on je zárukou jeho fungování, jen on zná provázanost jednotlivých firem a hlavně jejich reálný ekonomický stav.

Nejlépe bude tento stav ilustrovat na konkrétním příkladu. Babiš, ještě v roli pouhého mecenáše iniciativy ANO 2011, se rozhodl, že jak pro politickou aktivitu, tak pro jeho podnikání bude dobré koupit celoplošný deník. Ve světě Andreje Babiše jsou média především nástrojem, což nejlépe ilustruje jedno jeho vyjádření z politických začátků, kdy si ještě nedával tolik pozor na pusu: „Gross narozdíl od jiných neuměl asi dobře lhát. Když si vezmete VVčka ty mají rozkrádání státu, podle zveřejněných informací v programu a Bárta je geniální rétor demagog, ale žijeme v době debilizace národa některými politiky a v době mediokracie, kde fungující agentura a média jsou také jenom o byznyse.“ (iDnes.cz, chat s Andrejem Babišem, 20.9. 2011)

Ze všech hledisek mu jeho poradci doporučili usilovat o Deníky Bohemia, vlastněné Neue Passauer Presse, rodinným podnikem z Pasova. Ačkoliv dal Babiš cenu nad neoficiálně diskutovaných 1,3 miliard korun, majitelé odmítli. Babiš na to měl reagovat tak, že na jedné z porad údajně prohlásil: „Já toho zubára zlikvidujem!“, načež rozjel projekt regionálních týdeníků 5+2, které se ukázaly po všech stránkách naprostým propadákem – k velké nelibosti Babiše.

Zde udělejme jednu odbočku, neboť i na tomto příkladu je vidět, že spojení Babiš-Baťa prostě nefunguje. Baťa budoval svoji firmu od píky, na výrobě, pak i vývoji a expandoval do dalších oblastí s vysoko přidanou hodnotou. Babiš za nejasných okolností ovládl na začátku 90. let Agrofert a začal investovat do již existujících firem, a to na základě zkušeností z jeho působení v komunistickém elitním Podniku zahraničního obchodu, z něhož si odnesl nepopiratelnou výhodu: znalost fungování trhu, včetně personálních vazeb a známostí.

Babiš se – alespoň ve svých podnikatelských počátcích – nevěnoval zakládání nových továren, neinvestoval do vývoje technologií. Jeho Agrofert se orientoval na ovládnutí společností, jejichž produkty nebyly ztrátové a jejichž odbyt i cena musely stabilně růst. A to především v oblasti, které rozuměl nejlépe, neboť v ní celý svůj dosavadní život působil: v agrochemii. Od ní pak byl již jen skok k zemědělství a pak k potravinářství.

Jakkoliv Andrej Babiš dnes tvrdí, že on budoval Agrofert jako rodinnou firmu a že nikdy nic nezprivatizoval, nemluví tak úplně pravdu. Alespoň podle veřejných zdrojů. Tak například o Agrofertu podle týdeníku Respekt v době, kdy chtěl privatizovat Unipetrol, tvrdil, že „patří švýcarskému podniku Ameropa. Když vedení Ameropy vlastnictví Agrofertu popřelo, tvrdil Babiš, že většinový podíl v novém vlastníkovi Unipetrolu drží jiná švýcarská firma O.F.I. – ale tato společnost byla jen schránkou ve švýcarském daňovém ráji, v městečku Baar.“ (Respekt, 5.9. 2005, „Po uši v Unipetrolu“).

Tehdy bylo při privatizacích velkých strategických podniků prostě „in“ tvrdit, že investorem je zahraniční firma a ne nějaký český podnikatel, navíc s dosud nevyjasněnou minulostí. Babiš tedy nijak nevybočil z řady lidí jako je Zdeněk Bakala či těch, kteří skryti za údajnou americkou firmou Appian zprivatizovali MUS a později Škodu Plzeň. Dnes je ovšem Babiš z pozice moralizátora veřejného života nemilosrdně tepe.

Podobné je to i s jeho tvrzením, že nikdy nic nezprivatizoval a že neměl nic společného ani s tzv. bankovním socialismem, že rozjezd jeho podnikání stojí na standardní půjčce od americké banky Citibank. Opět však odcitujme časopis Respekt, který se Babišově minulosti věnoval intenzivně a dlouhodobě, a který upozorňuje na klíčovou půlmiliardovou půjčku od IPB.

„Babiš si v této bance půjčil půl miliardy a privatizoval Lovochemii, významný podnik, provázaný výrobou s Unipetrolem. Expanzi zažil Babiš po nástupu sociálních demokratů do vlády. Nikdo už neví, nebo nechce říct, jak se to stalo, ale slovenský podnikatel zaujal ministra průmyslu Miroslava Grégra, který do vedení státního Unipetrolu pustil Babišovy lidi. Společnou řeč s Grégrem našel i při první privatizaci Unipetrolu. „Česká petrochemie je provázaný celek, Unipetrol není možné rozdělit na jednotlivé podniky,“ tvrdili oba. S tímto heslem zvítězil Agrofert v roce 2001 v privatizaci podniku. Potom se ale Babiš dostal do problémů - nebyl schopný splnit vládní podmínku prodeje a doložit, kdo „jeho“ Agrofert vlastní. Než se mu to po osmi měsících podařilo, přišly volby a změnila se vláda. Babiš za privatizovaný Unipetrol nezaplatil - chtěl dodatečnou slevu za povodně - a vláda podnik nakonec od neplatiče znovu převzala pod svá křídla.“ („Premiér na odstřel“, Respekt, 24.4. 2006).

A co více, podle Respektu Babiš nikdy tuto půjčku nevrátil. Respekt popisuje i jinou stránku Babišova podnikání, totiž jeho dlouhodobý vztah ke státnímu Unipetrolu, který výrazně pomáhal Agrofertu k jeho ekonomické expanzi: „Vlastní sice podíl jen v některých dceřiných firmách Unipetrolu, ale do nástupu Poláků ovládali holding jeho lidé. Dlouholetý šéf Unipetrolu Pavel Švarc udělal kariéru v Babišem ovládané Lovochemii, ve vedení Unipetrolu zasedli další čtyři lidé, kteří prošli Babišovými firmami. Za šest let, co ovládali podnik jeho lidé, zvýšil Babiš za nevýhodných podmínek pro stát své podíly v některých firmách a pomocí různých obchodních smluv, opět nevýhodných pro stát, se mu podařilo vytáhnout z Unipetrolu každoročně minimálně miliardu korun pro sebe. Vysvětlení těchto obchodů by stačilo na samostatný článek (Respekt už o nich psal v dubnu 2003). Podstatné je, že se to dělo tak dlouhou dobu za nečinného přihlížení vládních politiků, kteří měli podnik kontrolovat přes Fond národního majetku.“ („Po uši v Unipetrolu“, Respekt, 5.9. 2005).

Ale zpět k tomu, co vedlo Babiše k tak razantnímu vstupu na politickou scénu a především k proměně ANO z občanské iniciativy na politický projekt Andreje Babiše. Sám Babiš opakovaně v rozhovorech přiznává, že hledal jako lídra nové politické formace někoho jiného, jmenoval například jiného podnikatele s mesiášskými ambicemi, Karla Janečka. Jak se však ukázalo v senátních a krajských volbách na podzim 2012, kdy ANO 2011 se svými kandidáty pohořelo, tato cesta „chytré horákyně“ nebyla již nadále možná a Babiš – kterého, jak již bylo popsáno výše, baví krizové řízení – se rozhodl svému politickému projektu věnovat naplno.

Po neúspěchu s vlastním, zdarma rozdávaným týdeníkem, začal vyjednávat o koupi velkých českých vydavatelství Ringier, MaFra, Médea, a do ANO zapojoval čím dál více lidí ze svých firem, které řídil stejně, jak byl zvyklý z Agrofertu. Tlustou čarou za érou „občanské iniciativy zezdola“, jak původně o ANO 2011 Babiš mluvil, byl sjezd strany v březnu tohoto roku. Babiš těžce nesl, že do vedení strany nebyla zvolena jeho pravá ruka, Jaroslav Faltýnek a další lidé, které pro řízení projektu ANO potřeboval a na jednom z prvních sezení nového předsednictva projevil své záměry a naturel naplno.

Svědci mluví o důrazném vysvětlení, že není čas si hrát na demokracii, že Babiš celý projekt platí a tak je to on, kdo rozhoduje. Nedlouho poté pět členů předsednictva rezignovalo a dnes se již o těchto událostech, a svém angažmá v ANO, nechtějí raději bavit. Naposledy tak učinila na konci srpna v rozhovoru pro iHNED.cz bývalá místopředsedkyně ANO Hana Greplová: „Z původního záměru spojit schopné a slušné lidi, kteří společným úsilím přinesou změnu kultury do naší společnosti, se postupem času vyloupl krystalický obchodní projekt. Ten, který má zajistit dostatečnou moc při uplatňování osobních představ Andreje Babiše o fungování společnosti, nikoliv však představ členů hnutí, či dokonce občanů. Představy občanů jsou důležité pouze pro přípravu lákavého volebního programu, který jemu a jeho "bratrstvu" pomůže k moci. A důležitou ingrediencí jsou slavné tváře, které to všechno hezky prodají. Vše, co popisuji, je v příkrém rozporu s mým pojetím nově budovaného demokratického hnutí. Hnutí jsem obětovala rok a půl svého osobního času, ale nelituji toho. Jsem vděčná za tu zkušenost. I díky ní jsem pochopila, že je naprosto nesmyslné očekávání společnosti, že když do politiky půjdou bohatí, přestane se krást.“

Nutno pro úplnost podotknout, že Babiš celou událost s oblibou na veřejnosti líčí tak, že ANO odrazilo nájezd kmotrů, kteří chtěli stranu ovládnout, protože rezignovavší členové vedení byli zvoleni na základě dohod o vzájemné podpoře na sjezdu. Jinak řečeno, jednalo se o projev standardní vnitrostranické demokracie, na níž každá standardní politická strana stojí. Poslední jeho vyjádření, konkrétně pro TV Nova z 8.10. 2013, odhaluje jeho pragmatičnost a ostře kontrastuje s tím, jak to ještě na konci srpna vylíčila již zmíněné Greplová: „Odešli sami, uznali svoje pochybení.“

V dubnu 2013 najímá Babiš drahé poradce z oblasti marketingu a politického PR, včetně těch, kteří se podíleli do té doby na úspěšných kampaních TOP 09 či ČSSD a dochází k již zmíněné razantní změně image strany. Rozjíždí se také více jak roční kampaň, která měla vyvrcholit ve volbách v květnu 2014.

Z původně nepromyšlené, spontánní naštvanosti Andreje Babiše na celý svět, kdy byl sám překvapen pozitivními reakcemi a z níž mělo vzniknout jakési druhé „Občanské fórum“, aktuálně negativně vymezené jako „Občanské fórum proti korupci a nekompetentnosti“, se v roce 2013 stal politický projekt miliardáře, který pochopil, že v unikátním spojení krize společenské, politické a mediální je skryta úžasná šance na novou akvizici jeho Agrofertu.

Tou novou Babišovo akvizicí, tou firmou v krizi, je Česká republika a „deset milionů občanů – jejích akcionářů“. Andrej Babiš, který si dlouhá léta zakládal na dobrých vztazích s politiky všech stran, který jim „všem chodil na narozeniny“, který byl 24 let součástí „Matrixu“, jak dnes mluví o polistopadové demokracii, vytušil, že tento „Matrix“ natolik oslabil, aby do něj jako vir vstoupil a nahradil jeho zdrojový kód. Z poslušného agenta Smithe ze stejnojmenného filmu Matrix, který systému věrně sloužil, se zrodil jeho ničitel.

(Pokračování.)

První část autorovy analýzy tématu je možné číst zde.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Luděk Ševčík - OSVČ

Sakra, to je dobrý rozbor! Pátek, 11.Října 2013, 19:21:19

Dostat to tak na veřejnost, to by bylo něco. Rozvrací to Babišovu kampaň snad bod po dobu. Tohle by měli socani s komanči uchopit a publikovat to, kde se dá. Pokud tedy nechtějí mít s Babišem techlte mechtle. Už moc času nezbývá. A o Babišovi už blouzní i Zlatý slavík.

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Tady se naplno projevuje naivita, Sobota, 12.Října 2013, 20:35:40

když nechci říct hloupost, některých lidí s jejich předpokladem, že za podivných okolností vzniklí zbohatlíci mají už dost a v politice tedy nebudou krást, nýbrž usilovat o blaho národa. Nevím kdo s tím kdy přišel první, ale tohle musel vymyslet geniální stratég, když mu značná část národa uvěřila a i v nejtěžších dobách to vnímá jako logickou pravdu. Přitom je to podobná stupidita, jako si myslet, že desetinásobný vrah se už nazabíjel dost a teď už s tím jistě přestane...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.