Devětaosmdesátý k volnému rozebrání

Maďaři, Poláci, východní Němci a Češi ještě nikdy nevzpomínali na rok 1989 tak rozdílně jako letos. Rok 1989 patří k tomu, nač bychom mohli ke svému užitku navázat, kdybychom to dokázali.

O dědictví roku 1989 je v České republice možné se po čtvrtstoletí nanovo přihlásit. Díly někdejšího étosu leží na zemi, a je možné je složit pro potřeby motoru pro současnou společnost.

S Poláky a Maďary se potkávám v Německu, poslední dobou na jednom pódiu. Být pamětníkem listopadové revoluce mi jednou za pět let přináší řadu pozvání na konference, kde se trochu vzpomíná a ještě více bilancuje. Ještě nikdy se devětaosmdesátý rok tak nelišil z perspektivy polské, východoněmecké, maďarské a naší, jako je tomu letos.

Orbán se prý nechal slyšet, že revoluce v Maďarsku nebyla před pětadvaceti lety, ale probíhá nyní. Maďaři prý ve své většině měli před pětadvaceti lety pocit, že v kapitalismu už žijí. Je pravda, že stánky s langoši byly u Balatonu soukromé už dávno před rokem 1989 a barevná trička od soukromníků v Budapešti vypadala západně nejméně do prvního vyprání.

Pojem gulášový socialismu sice přední maďarský spisovatel označil za urážku guláše, ale, jak se tehdy říkalo, nejveselejší barák ve východním bloku se nacházel v Maďarsku, a vcelku hrdě čekal ještě lepší zítřky. Dnes mají Maďaři prý až třetinu lidí pod hranicí chudoby, nejméně půl milionu mladých lidí je v zahraničí, protože doma nevidí perspektivu.

Společnost je rozlomena na pravicovou a levicovou část, zatížená vzájemnou kulturou nenávisti. Na pravém křídle kolem dvaceti procent dosahují extrémisté, prý je podporuje Rusko a Saúdská Arábie. Co potom s pětadvacet let starou revolucí? Nehodí se jako předěl k novému času, protože ten nenastal.


Devětaosmdesátý dostal lidi z chalup, shánění a přikrádání. Jeho étos je možné složit znovu. Z dílů, které leží na zemi. Foto David Muzik, DR

V Polsku se revoluce konala, navíc domácí. Odborové hnutí Solidarita mělo v roce 1980 deset milionů členů, v roce 1989 jich pořád byl milion, a to přes výjimečný stav, věznění a vyhazování lidí do emigrace. Poláci jsou hrdí, že svou společnost změnili sami, že u kulatého stolu na jaře 1989 vyjednali první napůl svobodné volby ve východním bloku.

Polsku se ve všech směrech daří lépe, evropské dotace prospěly infrastruktuře, evropský kontext politické váze země, která se ráda vidí jako Francie na východě. Krize na Ukrajině zvyšuje význam Polska, někdy mám pocit, že Poláci by rádi tak padesát let říkali Ukrajincům, jak se věci správně dělají, když museli dvacet pět let poslouchat západ.

Východním Němcům zbylo sjednocení, které mnozí z někdejší opozice přijímali s pochybami. Mají hezké fotky s lidmi na zdi před Braniborskou bránou a Lipsko se profiluje jako město revoluce. Následnou porevoluční prací vzniklo v Německu pár institucí, ve kterých se na revolučno a revoluci vzpomíná.

Dost hezké místo ve společnosti se dostalo lidem z východoněmecké opozice. Německá televize je v těchto dnech plná doby před 25 lety. Na vyrovnání s minulostí měli Němci velmi pracovitou parlamentní komisi. Ta vyprodukovala oficiální popis diktatury a návrh na oficiální vyrovnání s diktaturou. V tištěné podobě tato práce zabírá asi dva metry mezipartajně vzniklých dokumentů.

Pád zdi je dobrá obchodní značka, podařilo se jí zastínit Lecha Wałęsu, který měl z obalu časopisu Time v osmdesátých letech nakročeno stát se obrazem změny. Dělník s knírem, v klopě Pannu Marii Čenstochovskou a kříž, nakonec ustoupil obrazu proražené zdi. I tak Poláci ale svůj silný příběh o revoluci nevzdali.

Češi jako by příběh o revoluci vzdali předem. Český devětaosmdesátý disponuje dostatečným množstvím fotografií i postav. Chybí mu ale jednotící příběh. Společnost ožila jako v osmašedesátém, ale osmašedesátý patřil k polistopadovým tabu.

Politická transformace probíhala vlekle a vlastně není dokončena. Dokončena je jen éra ODS před Fialou, která samu sebe nabízela jako dědičku listopadu. Zatímco k polskému příběhu patří i úspěšná porevoluční industrializace, český příběh se vyznačuje pádem celých odvětví někdejší mnohostranné průmyslové výroby.


Po válce i Ferdinand Peroutka považoval socialismus málem za přírodní nutnost. Repro DR 

V českých zemích, na rozdíl od Polska, nebyl v 80. letech hlad. V osmdesátých i devadesátých letech zde chyběla síla, která by společnosti vtiskla jiný charakter. Neožil nacionalismus, ale kořen nezapustila ani modernita ve stylu evropského západu. Máme u nás tak nějak od všeho něco, jako z bazaru posledních 150 let.

Pětadvacáté výročí listopadu je šance k tomu, aby se stavěly mosty. I čeští komunisté mají šanci rozvzpomínat se na tu část své tradice, než je převálcoval Stalin, a když se na chvíli vymkli Brežněvovi. Po válce i Ferdinand Peroutka považoval socialismus málem za přírodní nutnost. Dnes je českou politickou nutností být proti všem druhům fašistů a proti chaosu, který exportuje Moskva. Zbytek je k jednání, pokud možno co nejživějšímu.

Po zániku politiky ve stylu staré ODS se dá v těchto konturách narýsovat program na příštích minimálně pět let. Nejde o nic jiného, než v sobě úmyslně pěstovat sílu, jako to dělají naši sousedé v Polsku.

Devětaosmdesátý rok je v České republice k dispozici k volnému rozebrání a následnému složení. Tehdejší étos nezanikl, étos je něco, co se musí kreativně obnovovat. Pro mladší, otevřeně myslící obyvatele českých zemí, je devětaosmdesátý spíše překážkou.

Vidí hlavně generaci devětaosmdesátého, která byla katapultována do funkcí, tam na sobě nepracovala, a reprezentovala český pohodlný pravicový žvást. Nebo jen neslaný nemastný žvást.

Devětaosmdesátý se konal, ale možná moc rychle. Mosty se stavěly spontánně. Oživená společnost zářila. Jedno z vážně míněných hesel znělo „Dělníci a studenti“.

Devětaosmdesátý dostal lidi z chalup, shánění a přikrádání. Jeho étos je možné složit znovu. Z dílů, které leží na zemi. Pokud se pro tyto díly sehneme, můžeme je složit v motor pro společnost. Nebo alespoň jeho část.

Na motor by tu lidé mohli slyšet, když se tu jich tolik vyrábí do aut. Z toho, co leží z posledních 150 let na zemi, v unaveném bazaru naší přítomnosti, devětaosmdesátý rozhodně patří k tomu, pro co se vyplatí sehnout.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.