Při příležitosti 95. výročí vzniku Československa ocenil prezident Miloš Zeman vyznamenáními „za zásluhy o stát“ řadu mužu a žen. Prezident měl volnou ruku v tom, koho k ocenění vybere. Mnozí z nich kromě toho, že jsou nespornými osobnostmi ve svých oborech, jej rovněž podpořili v kampani před prezidentskou volbou, kandidovali (neúspěšně) za stranu vůdce Zemana nebo jsou prostě jeho osobními přáteli.

Udělení či propůjčení vyznamenání a řádů patří stejně jako udílení milostí mezi jakési archaické relikty monarchie v našem politickém systému. Jsou v zásadě míněny jako milé ozdůbky, zlidšťující neosobní charakter moderního ústavního pořádku.

Nemůžeme tedy takovou subjektivní volbu oceňovaných bez dalšího řadit k jiným dosavadním projevům Zemanova značně svévolného zacházení s pravomocemi hlavy státu. Zde se to samo nabízelo: Kdo prospěl jemu, prospěl i státu; kdo jeho urazí, urazí stát: večer 28. října je stát on, Miloš Zeman.

Nepřekvapuje, že nepozvání dvou rektorů vysokých škol odůvodnil Zeman zcela osobně, nikoli z hlediska státu. Rovněž z důvodu osobního nesouhlasu nepřišel převzít ocenění Vladimír Mišík. Otázka, zda řády a vyznamenání jsou „od státu“ a prezident je pouze předává, anebo zda jsou osobně od něj, tak vzbudila určitý rozruch už před slavnostním večerem.

Otázka je to poněkud scholastická a připomíná spor husitských reformátorů o to, zda svátosti fungují díky záruce, již poskytuje instituce církve, anebo zda zhoubný vliv na jejich platnost může mít „nehodný“ kněz.

Dodnes mají reformační církve a církev římsko-katolická na věc odlišný názor a bylo by pošetilé snažit se principiálně rozřešit otázku, od koho pochází prestiž řádů a vyznamenání. Řád ovšem nemůžete dostat poštou.

Rozhodující dávka prestiže totiž pochází ze slavnostního shromáždění a rituálu, z historických symbolů místa a vojenských zástav, ze zpěvu státní hymny a husitského chorálu, z energie všech zúčastněných v sále. Vyznamenávající, vyznamenávaní, i ti v sále potleskem schvalující, všichni navzájem a vespolek legitimizují to, co se děje. Nebylo tedy vůbec jedno, kdo se slavnosti zúčastnil a kdo nikoliv.

Složení vyznamenávaných notně překvapilo. Na první pohled připomínalo dort od pejska a kočičky, v němž je od všeho trošku. Fotoreportér aktuálně.cz to shrnul ironickým citátem z Limonádového Joe: padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.

Životní příběhy oceněných jsou dokonalým obrazem celé šíře českých politických osudů druhé poloviny 20. století: od hrdiny druhé světové války a disidenta zabitého ve vězení přes exulanty a chartisty po lidi žijící obyčejné životy až k normalizačním kádrům; od hvězdy večerníčků a televizních estrád po vysokoškolské profesory.

Bývalé členství v komunistické straně je jen jedním, zdaleka nikoli nejdůležitějším parametrem (například v informacích iDnes je nepochopitelně uvedeno pouze u Zdeňka Mahlera).

Výběr letošních oceněných byl namixován tak, aby si svého hrdinu našel snad každý. Protiklady se vyvážily a zapadají do sebe.

Kdo by si mohl dovolit zpochybnit legitimitu ocenění operní pěvkyně a exulantky Soni Červené nebo anglického letce Pavla Vranského jenom proto, že Karel Srp st. byl podezřelý ze spolupráce s StB (podle soudního rozsudku neprávem), Felix Slováček je mizerný hudebník a Čuba prospěl pouze obci Slušovice a politice Lubomíra Štrougala? A kdo by protestoval proti Miroslavu Grégrovi, když hned vedle něj seděl Jan Keller, obdivovaný učitel mladých radikálů?

Je tu ale zásadní, dokonce morální rozdíl. Jedna věc je brát vážně a chápat takovou šíři osudů, ale je něco jiného, když je vyznamenáním označen jako příkladný právě život a dílo nositele Řádu práce Františka Čuby. Legislativní kontinuitu mezi režimem diktatury komunistické strany a nynějším demokratickým státem máme už pětadvacet let, stejně jako nevyhnutelnou personální a ekonomickou návaznost obou režimů.

Vyznamenáním Františka Čuby ale prezident zcela nově a přitom jednoznačně vyhlásil, že dnešní český stát považuje za příkladnou osobnost vysokého nomenklaturního kádra minulého režimu. Opravdu to tak je, nebo je to jen osobní prezidentova věc?

Připomínek normalizační doby tu ale bylo víc. Strategie Zemana (a jeho poradců?) se nijak zásadně neliší od té, jakou použila StB při pořádání Anticharty. Každý, kdo přijde a zúčastní se, legitimizuje celou akci a dává jí smysl. Čuba i Wonka, Kohák i Grégr: všichni jsou zapleteni do téže sítě, všichni jsou chtě nechtě namočeni do záměrů organizátora a to, co si o celé věci myslí, si nechávají pro sebe.

Byla tím záměrem jen prezidentova ryze osobní potřeba někoho odměnit a někoho aspoň symbolicky potrestat? Anebo šlo o cílenou akci, usilující o plíživou proměnu konsensu, o nějž se přes hlubokou krizi dosud opírá liberálně demokratický stát? Neuklidňuje, pokud šlo o obojí zároveň.

Když už padla zmínka o StB, je tu ještě jedno poučení. Neměli bychom komukoli, kdo přijal takto nastavenou situaci a účinkoval v ní, radit, že tam chodit neměl. My, kdo jsme natolik nevýznamní, že nám nikdo metál nenabízí, nemůžeme vědět, jak bychom se rozhodovali, co by udělala naše ješitnost i oprávněné vědomí o kvalitě a významu vlastního životního díla.

Ale stejně mi z celého večera jako skutečná osobnost vychází Vladimír Mišík. Nemohu si pomoci, ale tu hru vyhrála stará dobrá, nijak zbytečně komplikovaná vnitřní poctivost a autenticita. Připadá mi, že z těchto úvah vyplývá jediné. Prezident má velkou moc, protože na něm zůstává odlesk posvátnosti vladařů minulých dob. Pokud s ní odmítne zacházet státnicky a pokorně, pak je už zodpovědnost, jak se zachovat, na každém z nás. Osobně.