Letošní jihlavský festival nabídl nepřeberné množství dokumentárních filmů z celého světa. Obzvláště česká nadílka byla vydařená. Zdá se, jako by tupá společenská perioda vlévala českému dokumentu energii do žil. Zatímco na jedné straně se český společenský vývoj cyklí v jakémsi babišovském oku hurikánu, na straně mladých filmových tvůrců se objevuje energická reflexe různých aspektů sociální reality.

Pár nesourodých poznámek z letošní Jihlavy:

• Publikum tvoří vesměs mladí lidé. Brýle s černými obroučkami, v ruce kelímkové pivo za 38 korun a ostré lokty.
• Ostré lokty se obzvláště hodily v nacucaných mačkanicích před kinosály. Půlhodinová strnulá nemožnost pohybu v masovém obalu lidských těl. Křik vám nepomůže. Dýchat je nadlidský výkon. Nejde to tam, ani zpět. Zbývá meditovat či si představovat tropickou pláž. Performativní symbolika současnosti?
• Všude samí levičáci, až je to skoro trapné. Mám dojem, že „říct dnes v hospodě, že jsem ideově nalevo“, už není faux pas. Současná mladá generace nejsou jenom voliči Karla. Kamsi se to posouvá…
• Hyundai jakožto sponzor festivalu? Inu, vše pro dobro světa, že? Mottem festivalu je továrna. V úvodních znělkách se jeřáb probírá odpadem s filmovými páskami…

↗

Zajímavým paradoxem je skutečnost, že většinu společensko-kritických dokumentů, často spolufinancovaných z veřejných peněz, lidé nikdy nespatří. Dokumenty se totiž uzavírají ve festivalové cele.

Pár nesourodých poznámek k některým dokumentům:

Úkryt: švýcarský dokument o bývalém podzemním bunkru, který dnes slouží jako útočiště pro bezdomovce a imigranty. Kapacita je ovšem omezená, a tak musí sociální pracovníci provádět drsnou selekci. „Ty dovnitř můžeš, ale ty už ne.“ „A kde mám spát? Mrzne!“ „Kousek dál je teplovodní roura. Zkus to za týden.“ Svobodná volba, kdo přežije a kdo ne? A proč se musí v tomto paradoxu tísnit ti, jejichž životním rozhodnutím bylo pomáhat druhým? Jaké další morální zátěže obnáší práce v sociálních službách?

Plán: český dokument zabývající se mafiózní degradací veřejného zájmu. Pavel Bém hraje žábu na prameni korupčních milionů. V úvodu filmu exprimátor procítěně hovoří o Praze jako krystalu. Publikum se hlasitě směje. Existuje v české společnosti představa, co to vlastně znamená „kultivovaně spravovat místo, kde žiji“? A proč ne?

Opři žebřík o nebe: vizuální orgie slovenských hor. Katolický farář Kuffa vytvořil útulek pro alkoholiky a bezdomovce, kde se jim snaží pomoci nalézt ztracený život. Neuvěřitelná pozitivní energie a odhodlaná naděje. Katolická dogmata, bezvýchodná izolace a náznaky sektářství v protipohybu. Padesát chlapů v jedné osamělé budově v horách. Film nesoudí, jenom ukazuje vrstvy. Tvořivá činnost jako základ lidské existence. „Musím pro ně najít nějakou práci, kterou by dělali. Jinak je konec.“ Je sociální vyloučení důsledkem naší hříšnosti? Nakolik můžeme za své vlastní životy? Odpovídáme za něco, co v zásadě nemůžeme ovlivnit? A co vlastně znamená zařadit se zpět do života?

Danielův svět: otevřená zpověď 25-letého inteligentního pedofila. Odpověď na nenávistný argument proti homosexuálům „A pedofilové mají mít taky svá práva, jo?“ zní: „90 % procent všech násilných činů na dětech spáchají lidé bez pedofilní orientace“. Důležitý dokument, který otevírá společenské tabu.

Česká cesta: ukázky z rozpracovaného filmu o kupónové privatizaci. Mluvící hlavy rozebírají průběh transformace. Obsáhlá změť informací, propojení, vazeb a procesů. První syntetický pokus o zpracování transformace. Až po více než dvaceti letech. Nejjednodušší způsob, jak spustit prvotní akumulaci kapitálu je prostě „loupež za bílého dne“ (označení použil i bývalý premiér Stráský ve svém legendárním upřímném rozhovoru v Hospodářských novinách.). Ve vydatné debatě se Jakub Patočka táže, jestli by nemělo být vráceno to, co bylo ukradeno. Zakládajícím aktem české liberální demokracie byl legální zločin. Šlo to jinak? Nějak správně, dobře, morálně? Co je to vlastně koncept neomezeného soukromého vlastnictví? Jakou roli hraje dogma neomezeného vlastnictví jedince v hejnu sedmi miliard tvorečků mačkajících se na umírajícím šutru kdesi ve sluneční soustavě? Co je to vlastně zločin?

Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva: dokument Apoleny Rychlíkové a Martiny Malinové, který je založen na metodě kontrastu výroků „slušných Čechů“ v debatách na internetu se záběry života matky paterčat. Maminka se hekticky a obětavě stará o své děti za doprovodu nechutných komentářů o plynu, sockách, zvěři apod. Prvoplánová moralita útočící na emoce. Smysl může mít podle mě coby edukativní dokument pro střední školy. Zajímavější by možná bylo zkusit si dokumentaristicky odpovědět na otázku „Z čeho koření rasismus?“ Existuje řada teorií, které vysvětlují xenofobní postoje jakožto socio-psychologický fenomén. Holt někdy humanismus nestačí.

Několik let: dokument, který sleduje aktivisty protestující proti vepřínu na místě bývalého romského koncentračního Tábora v Letech u Písku. Miroslav Brož z Konexí se s několika přáteli snaží blokovat prasečí farmu. Požadují zrušení farmy a postavení památníku holocaustu. Na poslední chvíli Brož obvolává všechny kontakty a prosí každého, aby se přidal. Leč je jich stále málo. Když se pokusí zatarasit silnici, agresivní řidiči nepočetné aktivisty málem zabijí. Miroslav Brož je místy vykreslen jako přesvědčený mučedník, který přes svou nemoc a nepříznivé počastí stejně hrdinně vytrvá před vepřínem. Kdyby místo plotu byl kříž…Nemůžu si pomoct, mně dokument připadal jako diagnostická satira aktivistického diletantství. Aneb manuál, jak se to opravdu nemá dělat. Nepřipravená amatérská akce s několika transparenty může někdy působit kontraproduktivně. Dokud se aktivistická scéna nezačne účinně a efektivně profesionalizovat, budou se nám mocní zaslouženě smát. Přiznám se, že mě cynicky napadlo, jestli by některé romské děti ve vyloučených lokalitách neocenily spíše kus vepřového než památník…

K oblakům vzhlížíme: pro mě nejlepší dokument. Sonda do života mladého nezaměstnaného Rádi ze severních Čech, který svým fetišizovaným vytuněným autem hledá práci. Auto se rozpadá, ale modře svítí. Ráďa se rozejde s přítelkyní, protože má prý cigánský přízvuk. Krystalické dialogy. „Já žiju na dávkách a stačí mi to. Jako ti Cigáni.“ „No počkej, to ne. To oni si vyřvou tak třikrát víc, než máš ty!“ A do toho na obloze prská ohňostroj. Tak krásný, tak nahoře, tak daleko.

V současných českých dokumentech jako červená nit vystupuje jakýsi návrat hrubozrnné tragiky. Po klusákovsko-remundovské frašce přichází nová generace filmařů s vážnějším zpracováním reality. Ambivalentní paradoxy se nakládají na hrb zmateným postavám, nemožnost úniku neobhajuje absenci snahy, nekompromisní souřadnice nutící hýbat se trojrozměrně v 2D prostoru, neomluvitelná osobní odpovědnost bez vztahu ke konkrétnímu (zlo)činu…

Zajímavým paradoxem je i skutečnost, že většinu společensko-kritických dokumentů, často spolufinancovaných z veřejných peněz, lidé nikdy nespatří. Dokumenty se uzavírají ve festivalové cele, kde je vidí úzká skupinka intelektuálů, kteří si festivaly můžou dovolit finančně a mají na ně dostatek času. Zatímco festival nabízí zvýhodněnou akreditaci studentům filmových oborů, například pro lidi v hmotné nouzi žádnou slevu nenabízí. Sociálně vyloučení, kteří jsou často objektem filmového zpracování, tak nemají nejmenší možnost shlédnout kritickou reflexi světa, ve kterém žijí.

I vzhledem k tomu, že žánr dokumentu ve většině případů nevyžaduje velkou projekční plochu, zdá se mi současná praxe koncentrace dokumentů na několika málo festivalech absurdní. Náznak řešení ukazují projekty jako DocAlliance, které umožňují stažení určitého dokumentárního filmu z internetu za poplatek.

Opravdu nosným řešením by však bylo založení státního fondu, který by dokumenty od tvůrců vykupoval a následně bezplatně zveřejňoval na internetu. Ostatně, jak přesně plní veřejný zájem Česká televize svým sportovním kanálem?