Další díl z cyklu Expremiéři o Petru Nečasovi natočil Lukáš Senft a odehrává se celý bez hlavního hrdiny, který spolupráci s Českou televizí odmítl. Bývalý premiér argumentoval v telefonickém rozhovoru tím, že s bulvárními médii, jako je Česká televize, Nova, Blesk a Mladá fronta, se bavit nebude.

Tvůrce dokumentárního filmu byl tedy postaven před problém, jak film pojmout, když jeho objekt stávkuje, a rozhodl se soustředit se na obraz „Pana Čistého“, který mu pomáhala vytvářet média. Jako osobnosti, které k tomu mají co říci, si přizval novináře Václava Dolejšího, autora přezdívky „Pan Čistý“, Jaroslava Spurného z Respektu a Jaromíra Volka, sociologa médií.

Dokument otevírá dost slaboduché rozumování studentů vysoké školy CEVRO Institut, kteří vládu Petra Nečase vnímají pozitivně třeba proto, že z ratingového hodnocení vycházela jako jedna z nejstabilnějších, i přes „nějaké ty politické problémy, který tam byly,“ a proto to byla dobrá vláda. A „Petr Nečas se jako chlap zachoval správně,“ a vůbec. Funguje to dobře jako karikatura.

Překvapivě krátce, nebo málo, vzhledem k nedávné realitě Nečasovy vlády, se dokument zabývá (a)sociálními reformami, které tehdy daly do pohybu velkou část společnosti, a jejichž politická a mediální propagace významnou měrou napomohla k rozdělení české společnosti.

Vládu Petra Nečase si ještě všichni pamatujeme a řada z nás na ni nevzpomíná v dobrém. Škrtům a šetřením předcházela rétorika, která vytvářela mýtus, že lidé, kteří nemají dost peněz, jsou neschopní, nebo prostě nějak nedostateční, a je to jejich chyba. Protesty, které vyvrcholily největší demonstrací od roku 1989, dokumentární film neřeší vůbec.

Dopad Nečasovy vlády na českou společnost byl mohutný. Kromě toho, že se reformy citelně dotkly celé řady lidí a snížily jejich životní úroveň, a že mnoho lidí, včetně mě, přišlo právě v tomto období o svůj životní optimismus, rozštěpila se česká společnost tak, že se ji možná už nepodaří dát znovu dohromady. Volební úspěchy Andreje Babiše a Miloše Zemana jsou přirozeným důsledkem tohoto období.

Na rozštěpení společnosti se podílel i fakt, jak se média hlavního proudu k Nečasovým reformám stavěla. Jeden z nejpozoruhodnějších momentů, který může sloužit jako dobrý příklad, bylo neinformování Hospodářských novin o odborářské demonstraci, které věnovaly fotku na čtvrté straně a krátký komentář na šesté.

Další z dopadů je vztah části české společnosti k „nepřizpůsobivým“, rozuměj Romům. Tedy těm, jejichž dávky zadlužují náš stát. To jsou obrazy, které byť třeba nevědomě pomáhala spoluvytvářet média a jejich reflexe ve filmu není. To neznamená, že anticiganismus se zrodil za Nečasovy vlády, ale jako vedlejší produkt byl její rétorikou mohutně podporován. Slovo Rom nemuselo zaznít, všichni věděli, o koho jde, kdo ty dávky zneužívá a kdo nás tedy strhává až někam k Řecku.

Jak se obraz „Pana Čistého“ jeví dnes lidu, zjišťoval štáb přímo v terénu s pomocí člověka, který Nečase hrál a ptal se, „co si o něm lidé myslí“. Škoda jen, že se při tom pohyboval v okolí Václavského náměstí a nezkusil své otázky pokládat spíš mimo Prahu.

Oba novináři, kteří ve filmu hovoří, pomáhali spoluvytvářet mýtus „Pana Čistého“ a jejich sebereflexe v tomto ohledu je v případě Václava Dolejšího vlažná, v případě Jaroslava Spurného pak žádná. Rozhovor s Jaroslavem Spurným se odehrává v galerii a režisér se novináře ptá u různých obrazů na to, jak to vnímá s odstupem. Kdyby při první otázce nebyl v záběru zarámovaný Spurného článek, který napsal ve spoluautorství s Ondřejem Kundrou a Markem Švehlou, novinář by si snad ani nevzpomněl, jak o Petru Nečasovi kdysi psal.

Divák ovšem obsah článku nezná a také si většinově nepamatuje, jak o Nečasovi Jaroslav Spurný i celý Respekt psal během jeho vlády. A každý si to nemůže vyhledat v mediálním archivu. Proto může na běžného diváka působit jako celkem nepřekvapivé hodnocení, že vláda Petra Nečase byla hloupá, tupá a bez vize, které tam Spurný s klidem předloží.

Zajímavým momentem je jeden ze vstupů Václava Dolejšího, který vzpomíná, jak Petr Nečas v jednu chvíli zakázal, sobě i svým ministrům, používat slova šetření a úspory, protože si uvědomil, že to přehnal. Nepřehnal to ovšem jen on sám, média mu v tom vydatně pomáhala. A když už mluvíme o vytváření obrazů, a předloha obrazu „Pana Čistého“ nechce s tvůrci dokumentu nic mít, stálo by možná za to, o něco více podusit ty, kteří jeho obraz tak agilně vytvářeli.