Suchý, zodpovědný a pracovitý bankéř bral premiérský úřad jako zátěž a jako službu tehdejšímu prezidentu Havlovi. Do zahraničí odešel, protože jako expremiér a bývalý guvernér národní banky se v českém prostředí výše dostat nemohl. Platí také, že nechtěl být vláčen bahnem zdejšího politického a mediálního provozu.

Tak Josefa Tošovského v dokumentu Pilíř stability (rež. Viktor Portel, ČR 2014) charakterizují exministr jeho vlády Vladimír Mlynář a politolog Jiří Pehe. Oba v dokumentu hrají roli obhájců expremiéra, který se natáčení dokumentu o svém vládním angažmá odmítl účastnit.

Viktor Portel pak dokument člení otázkami, které by v osobním rozhovoru možná ani nepadly. Které ale Tošovského představují jako člověka spojeného s podezřelou transformací českého bankovního sektoru v devadesátých letech a zejména s podezřelou privatizací Investiční a poštovní banky.

„S odstupem času víme, že jste jako premiér nezabránil podezřelému prodeji IPB. Další kroky Nomury neohlídala pod vaším vedením ani Česká národní banka. Když pak v mezinárodních arbitrážích přicházela Česká republika o desítky miliard korun, nikdy jste nepřišel svědčit. Jak máme rozumět tomuhle?“ ptá se mimo jiné dokumentarista.

Nepřítomný expremiér své tehdejší kroky nevysvětluje. Z nasnímaných novinových titulků čteme, že „Nomura vytunelovala IPB,“ aby „Ovládla české pivovary“.

Vladimír Mlynář pak říká, že z materiálů, které měla vláda k disposici „bylo zřejmé, že ta privatizace není průhledná a že nebylo jasné, kdo IPB kupuje“. A že se na něj tehdy Josef Tošovský zlobil, když společně se třemi nominanty KDU-ČSL hlasoval proti prodeji.