Jak se v Česku zašlapávají expremiéři do země

Jiří Pehe

Být českým premiérem se jeví jako jistá cesta do politického důchodu. Přes nesporné zásluhy všech předsedů vlád se vděčnosti nedočkal žádný z nich.

Být v České republice premiérem je, jak se zdá, cestou k opovržení a ponížení. S výjimkou předsedů takzvaných úřednických vlád se všichni dosavadní premiéři stali terči posměšků a neuctivého zacházení ze strany médií i politiků, často z vlastních stran.

Jediný „politický“ premiér, který tomu jakž tak uniknul, byl Václav Klaus, který měl dostatek politické prozřetelnosti a schopností, aby si po pádu své vlády v prosinci 1997 a následném rozštěpení ODS vybudoval mocenskou bázi v podobě ODS zbavené rebelů z Unie svobody. Ani on se ale už do premiérské funkce nikdy nevrátil.

Začalo to Mariánem Čalfou, který, jak se zdá, se docela hodil mnoha nově nastoupivším politikům z nekomunistických stran a Občanského fóra, aby zemi provedl soutěskou mezi Skyllou odcházejícího komunistického režimu a Charybdou neznámého teritoria demokracie i sílícího pnutí v česko-slovenských vztazích, ale později byl zatracen jako komunistický aparátčík, s nímž se prý mělo zatočit. Uznání za to, co udělal pro Československo v prvních dvou nesmírně složitých letech budování demokracie, se nedočkal.

Podobnou politicko-mediální amnézií byl „odměněn“ za své služby zemi Petr Pithart, který v čele české vlády ve stejném období učinil celou řadu záslužných kroků, včetně jednání o převzetí upadlé boleslavské automobilky Volkswagenem, což je dnes největší tahoun české ekonomiky.

Pithartova (a kvůli rozpadu Československa vlastně i Čalfova) nástupce Klause bylo a je možné kritizovat ze leccos (a autor tohoto textu koneckonců patří k jeho dlouhodobým kritikům), ale má se to dělat, především když je takový člověk ještě „ve funkci“, a pokud možno v souvislosti s jeho konkrétními politickými kroky v naději, že se tak rozpoutá nějaká společenská debata. Bohužel česká společnost má jakési podivné zalíbení ve vytváření politických mrtvol a kopání do nich.

I proto je možné argumentovat, že kdyby se nadaný politický stratég Klaus nepostaral o svou politickou budoucnost v podobě znovuoživení ODS a následného paktu s Milošem Zemanem v podobě opoziční smlouvy, pravděpodobně by i on skončil v propadlišti novodobých českých dějin.

×
Diskuse
July 13, 2010 v 19.32
Kolektivní nevědomé trauma
Z hlediska dějinně-psychologického mi to připadne, jakobychom trpěli kolektivním nevědomým traumatem, pokud nás vůdčí představitel výkonné moci jen trochu zklame, hned ho musíme až rituálně zavrhovat a pošpiňovat. Vy to implicitně vystížně popisujete, začínáme pořád znova. Typický fixovaný vzorec, který se stále opakuje. Možná má kořeny u Bílé hory a dalšími zážitky (1938, 1968) byl jen posílen.
July 13, 2010 v 23.23
To já vidím problém v tom, kdo všechno se může stát v Čechách premiérem.

Kdyby to byly skutečně (neformální) elity, zašlapat je do země tak snadno nepůjde. Někde své pozitivní kvality projeví

A není to problém národa, ale především vládnoucích politických stran. To ony si své premiéry vybírají

Nedovedu si představit sebehloupějšího premiéra, který by se nedopustil i dobrých skutků. Na to je odborný aparát na vládě příliš dobrý

A tak většinou končí expremiéři tam, kde je jejich místo. V šedi průměru
MM
July 14, 2010 v 6.08
Pozor na rodíl mezi šlapaní po mrtvole a bránění v návratu...
Kritika odsuzování padlých premiérů je jistě hodná zamyšlení hlavně v souvislosti s často proklamovanou malostí českého člověka. Na druhou stranu mi to trošku zavání i pokrytectvím. Pokud jsem přesvědčen o tom, že konkrétní člověk představuje nebezpečí pro stát a jeho občany, jeho činy dlouhodobě kritizuji přeci není možné jen tak zcela obrátit pouze z důvodu, že onen člověk ztratil nějakou politickou funkci. Hajzl zůstává hajzlem coby premiér i coby důchodce. Odsouzeníhodné šlapaní po mrtvolách se tak dá vidět i optikou kdy pokračující kritika pouze brání návratu těchto lidí.