Je rozdíl mezi vnímáním období před rokem 1989 v České republice a v jiných zemích bývalého východního bloku? Odpověď asi nikoho nepřekvapí: ano, propastný. Ale jak to?

V neděli 5. října se konalo v rámci projektu Paralelní životy - 20. století očima tajné policie představení drážďanské Staatsschauspiel Můj spis a já (Meine Akte und ich) režiséra Clemense Bechtela. Tento projekt vznikl pro Mezinárodní festival Divadelná Nitra v roce 2013.

Inscenace má působivý formát: devět neherců - pamětníků vypráví své příběhy, a to na základě dochovaných spisů Stasi pojednávajících o nich samých. Bechtel tak vytvořil zajímavou fresku různých životních osudů ovlivněných tajnou službou a životních strategií 50. až 80. let ve východním Německu. Kombinací autenticity příběhů a jejich nehereckým zpracováním dochází k posílení naléhavosti a síly jejich výpovědí.

Zásadní poselství tohoto představení však leží jinde: Nejsou prezentováni hrdinové či antihrdinové. Není heroizováno „utrpení“ lidí. Není prezentován „nelidský“ režim. Neplive se síra na „represivní“ složky. Divákům jsou prezentovány běžné životy horníka, dramaturgyně, studentky teologie, učitele, vojáka, automechanika apod. A to nikoliv pouze jako oběti sledování Stasi. Nejsou totiž jen oběti a jen viníci.

Otevřeně mluví o podepsání spolupráce, o „informování“, o sledování, o strachu, o tom, jak jim Stasi ovlivnila soukromý život, a otevírají pohled do samotné existence napnuté mezi bolestivé subjekt-objektové protiklady. Jsou to ony čapkovské obyčejné životy.

↗

Ani dvacet pět let po pádu režimu jsme nebyli schopni pochopit, že nejsou žádní my a oni, ale že jsme jenom my. Že je naše minulost naší integrální součástí. Že není potřeba ukazovat prstem na viníky, ale že je více než žádoucí ukázat sami na sebe. Foto Dobrin Stojčev, Mediafax

Bylo by takovéto představení myslitelné v českém kontextu? Odpovídám stejně rychle jako v prvním odstavci: stěží. Česká společnost má stále pochybnou potřebu dělit lidi na vítěze a poražené, na hrdiny a padouchy, na nás a ony. Tyto dichotomie se stávají hnacím motorem vědeckých sporů (např. otázka fungování Ústavu pro studium totalitních režimů či Collegia Bohemica), politického diskursu (kampaň TOP 09 o „fízlech“ — mimochodem, na oněch billboardech jsou dvě hrubky v interpunkci) i postojů obyvatel.

Zatímco v inscenaci Můj spis a já vedle sebe stojí lidé, kteří byli jak perzekvováni, tak vědomě ve větší či menší míře se Stasi spolupracovali (tj. v jedné osobě!), a vzniká tak pestrý dialog jich samých, v českém prostředí se vedou výhradně monology. Monology „utlačovaných“, „trpících“, monology zahořklých (aniž bych chtěl jakkoliv marginalizovat jejich utrpení!). Dokážeme si představit, že se na pódium postaví lidé, kteří podepsali spolupráci s StB, a vyprávějí své životní příběhy?

Ani dvacet pět let po pádu režimu jsme nebyli schopni pochopit, že nejsou žádní my a oni, ale že jsme jenom my. Že je naše minulost naší integrální součástí. Že není potřeba ukazovat prstem na viníky, ale že je více než žádoucí ukázat sami na sebe. Bez této životní reflexe a bez tohoto sebevnímání a jeho otevřené prezentace nedojde česká společnost ani katarze, ani povšechného vyrovnání se s minulostí, jakkoliv to může znít hyperbolicky a pateticky.

Naše úvahy mohou vést ještě dále: proč toto neumíme? Touto otázkou se dostáváme na tenký led tzv. češství. Je snazší heroizovat, osočovat, škrtat a dělat tlusté čáry než si připustit kontinuitu, introspekci, jáství. Je snazší být odosobněný než zaujímat stanoviska vyplývající z nás samých a z našich názorů, které procházejí jistým vývojem, a za tento vývoj se nestydět. Je snazší se na dějiny „nezaujatě“ dívat než připustit, že jsme jejich „zaujatou“ součástí.

Ideologická krize přelomu 80. a 90. let byla vystřídána krizí existenční. A právě ta se v České republice uhnízdila a zdánlivě se nenabízí žádné řešení než ukázat na viníky, ať už faktické nebo domnělé, a hnát je k „zodpovědnosti“. Existenční vyprázdněnost pak vede k radikalizaci postojů společnosti. Může reflexe minulosti a naší subjektivní historické kontinuity toto změnit? Odpovídám nejistě: snad.