V naší Poslanecké sněmovně, a potažmo ve společnosti, se poslední dny řeší otázka, má-li se poslanec Miroslav Kalousek omluvit za označení poslance KSČM Zdeňka Ondráčka. Nechci se pouštět do neplodných debat, zda by se měl, nebo neměl Kalousek omluvit, či by se spíše měli opravdu řešit problémy, které naši zemi pálí. Chtěl bych se naopak podívat na tuto událost jako na určitý symptom dnešní společnosti.

Boj společnosti proti svému svědomí?

Domnívám se, že tato událost a vlastně i fenomén antikomunismu je v jistém pohledu boj společnosti proti svému špatnému svědomí, pokusem o jeho očištění. Zdrojem onoho špatného svědomí je fakt, že minulý režim trval tak dlouho a krom chartistů a jim podobných organizací mu nikdo neodporoval.

Většina společnosti naopak svým pravidelným chováním (jakým bylo chodit do práce, neprotivit se úřadům a názorům vytyčeným politickou linií KSČ, účastnit se schůzí ROH, snažit se o obyčejný a klidný život spojený s politickou apatií) tento režim každý den znovu vytvářela a to až do roku 1989.

Polistopadová společnost se ptá, proč režim trval tak dlouho? Proč u nás nejsilnější opoziční skupina Charta 77 měla pouze něco kolem 1900 členů v lednu 1990 a polské opoziční odborové hnutí Solidarita mělo deset milionů členů na začátku 80. let? Tyto otázky trápí naši společnost. Navíc toto trápení se zvětšuje, když se vytváří hrdinové protikomunistického odboje a k nim zákonitě vznikají jejich protiklady, záporné postavy minulého režimu.

Tím však vzniká i potřeba vyřešit otázku, co dělal ten zbytek? Jak označit jeho roli v minulém režimu, kladně nebo záporně? Naše společnost se snaží sama sobě tyto otázky zodpovědět, najít pro ně uspokojivé, morálně čisté a hlavně její svědomí očišťující odpovědi. Ale fakt, že se pořád řeší, kdo a co před dvaceti pěti lety dělal, nám ukazuje, že takové odpovědi dosud nebyly nalezeny, a tak se nám dosud nepodařilo vypořádat se s vlastní minulostí a to nás nutí minulost stále řešit.

↗

Miroslav Kalousek byl členem Československé strany lidové, která jako součást Národní fronty spolupracovala s KSČ. Foto web TOP 09 

Charakteristické je to obzvláště na moderní historiografii, která se dosud plně nevymanila z černobílého pohledu na minulost. Tento černobílý pohled není schopen vysvětlit uspokojivě roli pasivní většiny obyvatelstva, ale i přesto pod jeho vlivem byla vytvořena konstrukce tzv. mlčící většiny, tvrdící, že většina obyvatelstva s režimem nesouhlasila, byla jím terorizována a odmítala ho.

Věděla, že vše, co se říká v médiích, je lež a čekala na správný okamžik, kdy režim svrhne. Tato konstrukce je snahou historiografie vysvětlit pasivitu většiny obyvatelstva a přitom jí dodat něco z antikomunistického étosu, který by její faktické nicnedělání ospravedlnil v očích dnešní společnosti.

Snaží se nám říci, že nicnedělání bylo vlastně formou odporu, kterou uvědoměle většina obyvatelstva prováděla. Ale pravdou je, že tato argumentace je hlavně snahou umýt si ruce, uklidnit trýznění svědomí společnosti útěkem k vytvořené, idealizované a absolutizované, a tak realitě neodpovídající konstrukci, i když si kvůli ní budeme lhát do očí. Potřeba odpovědi je nyní tak silná, že nezaleží už na její pravdivosti. Hlavní je, že společnost se zdánlivě oprostí od pocitu viny, který bohužel neodchází, naopak mění pouze svoji formu.

Výrazem některých z těchto forem je poukazování na minulost vybraných jedinců a snaha porovnávat vinu jedněch s vinou druhých. O to se snažil Miroslav Kalousek ve čtvrteční debatě, když poukazoval na fakt, že jakákoli organizace, včetně volnočasových, za minulého režimu byla pod jeho kontrolou a podléhala mu, jako příklad mu posloužili zahrádkáři i fotbalové kluby. Tedy, že nespolupracovat s minulým režimem nebylo možné.

Řekl to na svoji obhajobu, protože byl v diskusi osočen, že jako člen Československé strany lidové, která jako součást Národní fronty spolupracovala s KSČ, byl vlastně také za minulý režim vinný. Toto poukazování na vinu ostatních a snaha o minimalizaci vlastní viny je dalším symptomem nemocného svědomí naší společnosti, ale nemění to nic na faktu, že Miroslav Kalousek byl členem strany, která dělala KSČ podržtašku a také díky které mohla KSČ držet iluzorní fasádu pluralitního státního zřízení před veřejností.

Pravda je mnohdy smutná a nepříjemná, ale i tak pravdou zůstává. V tomto případě je pravdou, že všichni, kdo se minulému režimu nepostavili, ať z jakéhokoli důvodu, mu svým mlčením dávali prostor pro jeho působení a de facto ho tak i schvalovali, legitimizovali a udržovali, a tedy jsou i vinní za jeho existenci.

Nepomůže nám ani schovávání viny za konstrukce typu mlčící většina a ani svalování a porovnávání viny a la Kalousek. Dokud si toto naše společnost neuvědomí, nepřijme tento fakt a neodpustí si, bude oklamávat jen sama sebe, hledat další možnosti, jak pocit vinny ze sebe smýt, ale ten tu přesto zůstane a bude ji trýznit dále.