Komunistický fízl jako symptom naší postkomunistické společnosti

Lukáš Ulrych

Debata nad výrokem Miroslava Kalouska odráží boj společnosti proti svému špatnému svědomí, jedná se o pokus o jeho očištění, kdy většina společnosti svým pravidelným chováním tento režim každý den znovu vytvářela a to až do roku 1989.

V naší Poslanecké sněmovně, a potažmo ve společnosti, se poslední dny řeší otázka, má-li se poslanec Miroslav Kalousek omluvit za označení poslance KSČM Zdeňka Ondráčka. Nechci se pouštět do neplodných debat, zda by se měl, nebo neměl Kalousek omluvit, či by se spíše měli opravdu řešit problémy, které naši zemi pálí. Chtěl bych se naopak podívat na tuto událost jako na určitý symptom dnešní společnosti.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Boj společnosti proti svému svědomí?

Domnívám se, že tato událost a vlastně i fenomén antikomunismu je v jistém pohledu boj společnosti proti svému špatnému svědomí, pokusem o jeho očištění. Zdrojem onoho špatného svědomí je fakt, že minulý režim trval tak dlouho a krom chartistů a jim podobných organizací mu nikdo neodporoval.

Většina společnosti naopak svým pravidelným chováním (jakým bylo chodit do práce, neprotivit se úřadům a názorům vytyčeným politickou linií KSČ, účastnit se schůzí ROH, snažit se o obyčejný a klidný život spojený s politickou apatií) tento režim každý den znovu vytvářela a to až do roku 1989.

Polistopadová společnost se ptá, proč režim trval tak dlouho? Proč u nás nejsilnější opoziční skupina Charta 77 měla pouze něco kolem 1900 členů v lednu 1990 a polské opoziční odborové hnutí Solidarita mělo deset milionů členů na začátku 80. let? Tyto otázky trápí naši společnost. Navíc toto trápení se zvětšuje, když se vytváří hrdinové protikomunistického odboje a k nim zákonitě vznikají jejich protiklady, záporné postavy minulého režimu.

Tím však vzniká i potřeba vyřešit otázku, co dělal ten zbytek? Jak označit jeho roli v minulém režimu, kladně nebo záporně? Naše společnost se snaží sama sobě tyto otázky zodpovědět, najít pro ně uspokojivé, morálně čisté a hlavně její svědomí očišťující odpovědi. Ale fakt, že se pořád řeší, kdo a co před dvaceti pěti lety dělal, nám ukazuje, že takové odpovědi dosud nebyly nalezeny, a tak se nám dosud nepodařilo vypořádat se s vlastní minulostí a to nás nutí minulost stále řešit.

Miroslav Kalousek byl členem Československé strany lidové, která jako součást Národní fronty spolupracovala s KSČ. Foto web TOP 09 

Charakteristické je to obzvláště na moderní historiografii, která se dosud plně nevymanila z černobílého pohledu na minulost. Tento černobílý pohled není schopen vysvětlit uspokojivě roli pasivní většiny obyvatelstva, ale i přesto pod jeho vlivem byla vytvořena konstrukce tzv. mlčící většiny, tvrdící, že většina obyvatelstva s režimem nesouhlasila, byla jím terorizována a odmítala ho.

Věděla, že vše, co se říká v médiích, je lež a čekala na správný okamžik, kdy režim svrhne. Tato konstrukce je snahou historiografie vysvětlit pasivitu většiny obyvatelstva a přitom jí dodat něco z antikomunistického étosu, který by její faktické nicnedělání ospravedlnil v očích dnešní společnosti.

Snaží se nám říci, že nicnedělání bylo vlastně formou odporu, kterou uvědoměle většina obyvatelstva prováděla. Ale pravdou je, že tato argumentace je hlavně snahou umýt si ruce, uklidnit trýznění svědomí společnosti útěkem k vytvořené, idealizované a absolutizované, a tak realitě neodpovídající konstrukci, i když si kvůli ní budeme lhát do očí. Potřeba odpovědi je nyní tak silná, že nezaleží už na její pravdivosti. Hlavní je, že společnost se zdánlivě oprostí od pocitu viny, který bohužel neodchází, naopak mění pouze svoji formu.

Výrazem některých z těchto forem je poukazování na minulost vybraných jedinců a snaha porovnávat vinu jedněch s vinou druhých. O to se snažil Miroslav Kalousek ve čtvrteční debatě, když poukazoval na fakt, že jakákoli organizace, včetně volnočasových, za minulého režimu byla pod jeho kontrolou a podléhala mu, jako příklad mu posloužili zahrádkáři i fotbalové kluby. Tedy, že nespolupracovat s minulým režimem nebylo možné.

Řekl to na svoji obhajobu, protože byl v diskusi osočen, že jako člen Československé strany lidové, která jako součást Národní fronty spolupracovala s KSČ, byl vlastně také za minulý režim vinný. Toto poukazování na vinu ostatních a snaha o minimalizaci vlastní viny je dalším symptomem nemocného svědomí naší společnosti, ale nemění to nic na faktu, že Miroslav Kalousek byl členem strany, která dělala KSČ podržtašku a také díky které mohla KSČ držet iluzorní fasádu pluralitního státního zřízení před veřejností.

Pravda je mnohdy smutná a nepříjemná, ale i tak pravdou zůstává. V tomto případě je pravdou, že všichni, kdo se minulému režimu nepostavili, ať z jakéhokoli důvodu, mu svým mlčením dávali prostor pro jeho působení a de facto ho tak i schvalovali, legitimizovali a udržovali, a tedy jsou i vinní za jeho existenci.

Nepomůže nám ani schovávání viny za konstrukce typu mlčící většina a ani svalování a porovnávání viny a la Kalousek. Dokud si toto naše společnost neuvědomí, nepřijme tento fakt a neodpustí si, bude oklamávat jen sama sebe, hledat další možnosti, jak pocit vinny ze sebe smýt, ale ten tu přesto zůstane a bude ji trýznit dále.

    Diskuse
    DU
    September 29, 2014 v 18.29
    Česká společnost si (zatím) neodpustí,
    mladší generace totiž nesou pocity viny přenesené ze starších generací. Pokud by si česká společnost přiznala vinu za normalizaci, musela by si přiznat vinu za idealismus ze 60. let, potom i za 50. léta a celý komunistický režim. Potom už je jen krok k přiznání viny za jeden z největších hříchů tisíciletí - poválečné vyhnání německy mluvících krajanů. Ti by ve vyspělé jiné zemi byli považováni vždy za součást národa, jen v českých zemích tomu tak nebylo
    (http://tomaskrystlik.blogspot.cz/2014/09/cesta-k-mnichovske-smlouve.html). A dále je tu spoluvina za rozbití podunajského soustátí. Nemluvím o národním obrození, které bylo založeno na lžích. Ve lžích se pokrčuje i dnes, kdy se staví pomník údajně vyhnaným Čechům z pohraničí: http://tomaskrystlik.blogspot.cz/2014/09/cesi-si-nedaji-pokoj-zase-velkolepe.html

    Podobně charakterově narušený člověk vrší jednu neurózu za druhou, potlačí jeden konflikt a padá do konfliktu dalšího.

    Ale jistá cesta existuje. V roce 1968 se ideově vracelo jen do r. 1948. V roce 1989 se vracelo až do roku 1938, ale v něčem opět jen do roku 1948 (restituce). Pokud se podaří jednou vrátit až před rok 1918, je ještě naděje.
    VK
    September 29, 2014 v 20.0
    Hmmmm a kdo ponese pocit viny za hospodářskou krizi 30. let, ukončenou až ještě hroznější druhou světovou válkou - z níž podpora komunistů a jimi nastoleného režimu organicky vyrůstala?

    Ostatně, všiml jste si, že by v Rakousku trpěli pocity viny a neurózou, za vyhnání vlastních, rakouských Němců, po ukončení války?
    DU
    September 29, 2014 v 21.40
    Pane Klusáčku,
    S tím Rakouskem jsem asi Váš vtip, nebo co jiného to vlastně mělo být, nepochopil...
    September 29, 2014 v 22.36
    Kladu si otázku,
    která že to je národnostní skupina, která nenese pocity viny za předchozí generace. Ta skupina zřejmě vyšla z dvacátého století bez ztráty kytičky a tudíž netrpí žádnou charakterovou neurozou.

    Že by to byli Němci? Jejich předci samozřejmě nikdy nic špatného neudělali, byli jen obětmi. Proto také dnes můžou být přísným, ale spravedlivým soudcem ostatních národů.

    Jejich národní obrození je založeno na samých pravdách jako to, že Tacitem zmiňovaný Arminius se vlastně jmenoval Hermann a byl to Němec jak poleno. Však mu také postavili pěkný pomník, kde je věrně vyobrazen v středověké rytířské zbroji v jaké v roce tuším 9 n.l. (nechce se mi to hledat v Googlu) porazil Římany. Je o tom i hra od Heinricha Kleista, přesně podle skutečné události.
    MF
    September 29, 2014 v 22.37
    Naprostý nesmysl
    Naprostý nesmysl. Navíc od klučiny, který dobu nezažil.
    Jaký smysl má publikovat slohová cvičení od lidí, kteří o věci nic nevědí?
    September 30, 2014 v 10.47
    omluva?
    Ačkoli považuji Kalouska za jednoho z největších zločinců polistopadových dějin, tvrdím, že se nemá za co omlouvat. Hypotetická možnost, že sedím v poslanecké sněmovně s někým, kdo mě ještě před 25 lety mlátil ve jménu autoritářského režimu obuškem po hlavě, je děsivá.

    Vím, že je to laciné srovnání, ale představme si, nacistického poslance v poválečném Německu, který "jen dělal svou práci" jako bachař v Osvětimi a chce omluvu za to, že ho nazvou náckovským bachařem...

    Jinak tím samozřejmě neomlouvám cukající se zombie polistopadového antikomunismu.
    September 30, 2014 v 15.45
    "kdo mě ještě před 25 lety mlátil ve jménu autoritářského režimu obuškem po hlavě, je děsivá"
    Tak tohle vyjádření je děsivé. Když se zde, na jaké takéž opoziční diskusi, diskutující, kteří se svou účastí hlásí k neoliberální opozici, vyjadřují dle kalouskových šablon, jak to teprve musí vypadat v konzumní většině? Děsivé.
    DU
    September 30, 2014 v 15.45
    Když už se srovnává s Němci...
    Je zajímavé sledovat klasické obranné reakce - nyní např. od pana dr. Kubičky, ale s podobnými se setkáváme i jinde. V případě kritiky českých komplexů je zevnitř pohodlné označit národ jiný, nejčastěji právě ony Němce, to "oni" mají chyby, jsou viníky apod. Klasická česká nezralá reakce (možná typická i pro jiné národy), "oni taky dostali pětku".

    Samozřejmě že i další národy, jak píše pan Kubička, mají pocity viny za předchozí generace. A je také mnoho národů z komplexy. Je ale spousta národů, kteří dokázali v dějinách obstát s hrdostí a odpovědností (Dánové, Finové, Nizozemci a jiní). Obešli se bez komplexů, dokázali si udržet svou hrdost v rámci možností, kontinuitu v dobách, kdy neměli možnost svobodného fungování, a uhájit nezávislost v dobách, kdy to bylo alespoň trochu možné (Finsko). A nepotřebovali vyhnat třetinu svého obyvatelstva, přestože např. Nizozemci mluví v podstatě německým nářečím.

    Pokud jde o Němce v Německu, tak jsou příkladem zdravějšího vyrovnání se s minulostí. Prošli po válce větší katarzí, jejich odpovědnost byla jednoznačnější, ale hlavní úlohu hrála generační reflexe, která se objevila vlastně teprve v 60. letech s dospíváním nové poválečné generace. Je jasně symptomatické, že NPD tam nemá 15% hlasů a bachař z Osvětimi neseděl a nesedí v Bundestagu.

    Pokud jde o naše německy mluví krajany, já nemám problém považovat je za Čechy (Böhme), Moravany a Slezany, i když čeština k tomu uzpůsobena není.
    September 30, 2014 v 15.51
    Pan Unger nezklamal. Ten to své velkoněmectví bude cpát kamkoliv. A bude nám tu vtloukat vinu českého národa od První až po Poslední světovou. Že ho to baví. Je fakt, že určitou dobu jsme byli schopni se omluvit i za to, že vůbec existujeme, ale "morální" havloviny se už přejedly a lidé se začínají alespoň národně zase narovnávat. Což se ovšem panu Ungerovi nelíbí. Český živel si holt nesmí moc vyskakovat. Ten je tu jen proto, aby se omlouval. A platil.
    September 30, 2014 v 17.0
    k opozici vůči neoliberálům
    + Další komentáře