Dějepis v zajetí totalitního extremismu

Jiří Karen

Výuka nejnovějších dějin se dnes může opřít o množství perfektně zpracované metodiky. Problém se ale nachází v určitém ideologickém vymezení smyslu výuky historie na středních školách. Apriorně vychází z určitých tezí, o kterých se nediskutuje.

Ve dnech 12. a 13. prosince se v Ostravě konala konference o výuce soudobých dějin s názvem „I mlčení je lež“, která byla zacílena na učitele dějepisu. Konferenci organizovalo občanské sdružení PANT ve spolupráci s Ústavem totalitních režimů. Mezi projekty PANTu patří třeba Abeceda komunistických zločinů, Cena za svědectví o totalitě, anebo roční grantový projekt Moderní dějiny do škol.

Konference „I mlčení je lež“ se první den věnovala představení nejrůznějších výukových projektů, zatímco druhý den byl zaměřen na možnosti interpretace historických pramenů ve školní praxi. Na konferenci představili své projekty například Židovské muzeum, ÚSTR, Člověk v tísni, Asi-milování, Post Bellum a mnozí další.

Nejprve je třeba upřímně ocenit neskutečné množství kvalitní práce, která zde byla prezentována. Výukové projekty, interaktivní semináře pro učitele, tematické konference, perfektně zpracované metodické materiály nejrůznějšího druhu (audiovizuální, nahrávky pamětníků, pro účely vyučování natočené krátké filmy atd.).

Před nějakou dobou se právem hovořilo o nedostatku materiálů k nejnovějším dějinám. V současnosti se pomalu zdá, že je jejich paleta až nadbytečně široká (jenom metodiky věnované padesátým létům by ve školní praxi pomalu zabraly celoroční výuku).

Nepřeberné kvantum perfektně zpracované metodiky jednoduše dostupné na graficky přehledně strukturovaných webech a konkrétní zaměření na praktickou výuku mohou být pro učitele výraznou pomocí. Kde je tedy schován onen příslovečný háček?

Problém se zřejmě nachází v určitém jednoznačném ideologickém vymezení smyslu výuky historie na středních školách. Apriorně vychází z určitých tezí, o kterých se nediskutuje, protože jsou jakousi samozřejmou daností. Předpokládá se, že historie Evropy se skládá z dějin tzv. totalitárních (čti „špatných“) režimů a z dějin režimů demokratických (čti „dobrých“).

Zdá se, že tento koncept (četnými současnými humanitními vědci kritizován) je základním úhlem pohledu na minulost. Říká se v něm, že komunistická a nacistická ideologie jsou totožné, protože spadají pod jednu škatulku jménem „totalitarismus“ (čti „zlo“).

Karel Strachota ze Člověka v tísni na konferenci uvedl, že přibývá stále více studentů, kteří považují minulý režim za lepší než současný. Podle něj je tento trend alarmující.

Úkolem učitelů by mělo být toto špatné přesvědčení vyvrátit poukazováním na zločiny minulosti. Nejlépe kontaktem s pamětníky, kteří (na rozdíl od studentů) útrapy totality zažili na vlastní kůži. Aby podtrhl svá slova, pustil velice emotivní videoklip s dunivou patetickou hudbou, deštěm a nahými ztrápenými dětmi za ostnatým drátem.

Další ze samozřejmých pojmů je tzv. „extremismus“. Do tohoto vágního pojmu se zanáší extremismus pravicový (nacismus, fašismus) i extremismus levicový (komunismus, anarchismus). Pojem byl skloňován ve všech pádech. „Kritika extremismu je zásadní, aby si studenti uvědomili, jak je důležité mít demokracii,“ zaznělo také na konferenci.

Apel na jakousi fiktivní zlatou střední cestu (ve stylu argumentace „moc nalevo je gulag, moc napravo je gulag“) se zdá být pokulhávající, vezmeme-li v potaz, že pojem extremismus vynalezly americké tajné služby v souvislosti se sledováním Martina Luthera Kinga.

Nicméně, vyhneme-li se poukazování na vágnost termínu extremista, ponecháme-li stranou stohy kritických polemik, které poukazují na absurditu srovnání ideologie všeobecné lidské emancipace s rasovým genocidním pudem, odhlédneme-li od historicko-politologických analýz ukazujících na nesrovnatelnost jednotlivých dekád, co nám zůstává? Na scéně se tyčí svléknutý morální apel.

Morální apel křičí: „Historii je třeba brát z morálního úhlu pohledu a je nutno ji soudit. Každá historická epocha dostane známku od jedničky do pětky. Anebo chcete znovu koncentrační tábory?

Spolu s morálním apelem se však jako nezvaný host plíží i morální kýč a kýčovitý patos (viz. dojemná sugestivní hudba ve filmech PANTu). Historie je redukována na paměť jednotlivých trýzněných obětí. Při výkladu na posluchače trčí výstražný ukazováček: „Byla to hrůza, uvědomuješ si to? Cítíš tu bolest, cítíš to zlo?

Kritičtí intelektuálové ukazují, že morální apel (minulost — zlo, současnost — dobro) ideologicky slouží jako legitimizace statu quo. Ale co když to není jeho hlavním cílem? Co když to morální apelátoři (jako třeba Karel Strachota) myslí upřímně jako boj se zlem?

Otázkou zůstává, jestli pojetí dějinného procesu jako dobro — zlo je společensky nosné. Co je smyslem výuky dějepisu? Poučit? Morálně poukázat na utrpení minulosti? Aby se neopakovaly krvavé děsy? A klíčová otázka — zabráníme opakování hrůzné minulosti, pokud budeme historii moralizovat?

Mám za to, že odpověď musí znít ne. Naopak. Budeme-li vytvářet ve vyučování černobílá schémata podbarvená kýčovitým apelem, s největší pravděpodobností paradoxně přispějeme k vytváření nových genocidních hnízdišť.

Myslím si, že nejlepší prevence patologických společenských jevů je nemoralizovat. Řecká tragédie nabídla vnímání světa jako rozporů, z nichž ani jeden není dobrý či zlý (je absurdní ptát se „Je zlý Kreont, anebo Antigona?“) Naši tragédií je, že jsme na toto dědictví zapomněli a místo vědomí rozpornosti opět masírujeme svět do úhledných blábolů, jak píše historik Tony Judt ve své poslední knize rozhovorů.

A co holocaust?“ musíme se nakonec vyrovnat s nehlubším traumatem naší civilizace, „ten také nebudeme ukazovat v jeho děsivosti?

Odpověď musí znít taktéž ne. Holocaust pojatý jako metafyzické zlo, před nímž se jenom třeseme, holocaust pojatý jako slzavé údolí nekonečného utrpení a bolesti způsobené „ďábly“, holocaust jako „zákaz myšlení absolutního pekla“ je opět falešnou interpretací. Holocaust je možno vykládat třeba jako součást modernity (Zygmunt Bauman) v závislosti na určitých psychologických předpokladech člověka (Hermann Broch, Slavoj Žižek, atd.).

Není právě spíše ono parcelování minulosti na dobro a zlo totalitním extremismem?

Historii bychom se měli snažit pochopit. Pokud historii budeme soudit, je možné, že se navrátí.

    Diskuse (41 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    December 18, 2013 v 17.20
    Holocaust vypadá čistě jako záležitost modernity, ale ve skutečnosti je to jev s hlubokými kořeny v předmoderní době - je to vlastně docela obyčejný pogrom, jen v modernější a rafinovanější verzi - pogrom ne divoký, nýbrž vedený plánovitě, organizovaně, v masovém měřítku. Ale v podstatě šlo o totéž: potrestat někoho viditelně odlišného za problémy způsobené něčím úplně jiným (přírodní katastrofou nebo hospodářskou katastrofou způsobenou systémem). Fašismus byl v podstatě antimoderní. Chtěl svět vrátit kamsi do minulosti.
    Ano, dějiny bychom se měli snažit pochopit. Například Marx a Engels je chápali jako dějiny třídních bojů. Já bych sice řekla, že v nich nejde JENOM o třídní boj, ale mimo jiné jde i o něj.
    Nebo ten termín nemusíme používat a můžeme říkat, že v dějinách jde o emancipaci. Jenže pak zjistíme, že o emancipaci jde především těm, kteří jsou v nevýhodě. Těm, co jsou ve výhodě, jde častěji o udržení statu quo - pro sebe a pro své potomky. Pravda, jsou i výjimky - to si musíme přiznat. I některým, kteří jsou dnes ve výhodě, skutečně jde o emancipaci těch druhých, co jsou na tom hůř. Pokud jim však o to skutečně jde, pak by měli chápat, že změna systému je nutná.
    Eva Hájková, penzistka
    December 18, 2013 v 21.12
    Taky bychom dějiny mohli chápat méně materialisticky - třeba jako věčný konflikt něčeho, co nás uzemňuje a něčeho, co nás povznáší. Asi je nám zapotřebí obojího - čas od času se povznést, čili postoupit do jakéhosi vyššího patra a po určitou dobu tam zase vytrvat.
    Filip Šimeček
    December 19, 2013 v 10.17
    možnosti
    Jedna věc je systémový koncept, věcí druhou je, že učitelé mají poměrně volné ruce k sestavování vlastních metod a způsobů výuky.
    Markéta Hrbková - Bidlová, učitelka překladatelka
    December 19, 2013 v 17.45
    To Filip Šimeček:
    ... ale nedostatek odvahy a sebedůvěry je použít ak tomu by bylo žádoucí, aby je systém spíš motivoval
    Eva Hájková, penzistka
    December 20, 2013 v 5.33
    A nebo nemají důvod vymýšlet zvláštní způsoby a metody. Někteří možná učí jen z toho důvodu, že se musí nějak živit. Spousta lidí má problém, jak vůbec přežít (a nemusí jít vždy jen o materiální stránku věci).
    Eva Hájková, penzistka
    December 22, 2013 v 15.14
    Morální apel
    Jak může vůbec někdo jezdit autem! Copak nevidí ty hory mrtvých, které si automobilismus vyžádal?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    January 17, 2014 v 23.22
    Skutečně zajímavý článek. Víceméně se všemi jeho základními tézemi lze plně souhlasit.
    Včetně toho, že ono - mechanické - dělení světa na "dobrý" (minulý) a "dobrý" (současný) může obsahovat totalitní rysy - nárok na naprostou ("totální") pravdu, respektive na naprostý monopol výkladu dějin.

    Totiž: problém není v samotném moralizování; alespoň pokud tím moralizováním míníme prostý fakt hodnocení dějin z pohledu dobra a zla. Kdyby se dějepisná výuka zcela vzdala takovéhoto morálního hodnocení, pak by zdegenerovala jenom na čirou faktografii.

    Jde o to, že ono z d á n l i v ě natolik samozřejmé hodnocení historických politických režimů na ty "totalitní" (čili ty špatné) a na ty "svobodné" (současné) ve skutečnosti nikterak samozřejmé není, nýbrž je skrytým ryze ideologickým sebezdůvodněním respektive propagandou právě v současné době dominantního režimu liberální občanské (marxistickou terminologií: buržoazní) demokracie.

    Autor naprosto přesně poukazuje na to, že onen strašák "extrémismu" má sloužit především k tomu, jako jedinou možnou respektive "rozumně" přijatelnou cestu předkládat téměř idylický obraz "zlaté střední cesty", která za daných okolností neznamená nic jiného nežli nekritické smíření se s právě panujícím režimem.

    Jen tak mimochodem: třeba takový Ježíš - nebyl to on ve své době náhodou také naprostý "extrémista"? Který provokativně bořil celý tehdejší ustálený, zavedený pořádek? Jan Hus? - "Extrémista" jako vyšitý! T. G. Masaryk? Opět - extrémista! (Z pohledu c. a k. monarchie, ovšem.)

    Takže, jak vidno, onen pojem "extrémista" může být velice ohebný; a může velice často sloužit jako onen pověstný klacek na psa, který si vždycky najde ten, kdo toho psa chce bít.

    Takže, závěrem, jaké doporučení pro výuku historie? - Moralizovat, beze všeho - ale napřed m y s l e t, a to odpovědně a důkladně a do hloubky. A rozebírat věci ze všech stran, a ze všech aspektů.

    Ještě k tomu holocaustu: obávám se, že tady opravdu nevystačíme s konstatováním, že to byl jenom "obyčejný pogrom". - Copak je vlastně "obyčejného" na tom, když civilizovaný národ ve dvacátém století povraždí šest miliónů lidí, jenom proto že mají "neárijské" rodiče? Já tu tenhle fenomén teď nechci rozebírat víc do hloubky; ale jde právě o to, jak jsem zmínil, hodnotit a rozebírat historické události ze v š e c h jejich stran a aspektů. A celý fašismus/nacionální socialismus, to byl přece jenom daleko složitější fenomén, nežli aby bylo možno ho vysvětlit jenom poukazem na jeho vražedně morbidní stránku.
    Eva Hájková, penzistka
    January 18, 2014 v 4.0
    Skutečně nebyl "obyčejný". To je nevhodně volené slovo, které mělo jen podtrhnout stejnou skrytou podstatu. Ono vlastně ani na pogromech nebylo nic "obyčejného".
    Jiří Kubička, psycholog
    January 18, 2014 v 10.36
    K holokaustu
    Holokaust byl moderní nejen svým technologicko-byrokratickým provedením, ale i ideologickým zdůvodněním. To zdůvodnění bylo vědecké, vycházelo z rasového antisemismu, který se zrodil v 19. století. Pogromy byly inspirovány starším antisemitismem náboženským.
    Eva Hájková, penzistka
    January 18, 2014 v 10.54
    Dobře, ale to není tak zásadní rozdíl. V obou případech se na Židy svádělo něco, zač nemohli.
    Možná byl rozdíl v tom, že v prvním případě by si židé bývali pomohli, kdyby přestoupili na křesťanství. Kdežto v druhém jim nepomohlo vůbec nic.
    I když... Známe něčí výrok: "O tom, kdo je Žid, rozhodujeme my."
    + Další komentáře