V článku Lukáše Jelínka „Když loajalita k instituci schází“ autor vytrhuje z kontextu, co se mu líbí, cenzuruje, co se mu nehodí, a tím účelově překrucuje význam mých slov a dezinformuje čtenáře.

Na jeden z dotazů redaktora Jana Martínka (Právo, 16. 4. 2013) jsem reagoval těmito slovy: Nemáme důvěru v nové vedení ústavu ani v nové složení rady. Její dva členové, Petruška Šustrová a Lukáš Jelínek, jsou mimochodem novináři, kteří píší pravidelné sloupky do novin. Ačkoli si jich obou vážím a jejich články rád čtu, přijde mi jako evidentní konflikt zájmů, že někdo působí jako funkcionář a využívá novin k tomu, aby chválil svou práci. Ve chvíli, kdy píší o ÚSTR, jim nevěřím ani slovo.

Tím jsem chtěl říci, ze Šustrová a Jelínek jednají neeticky, když v roli rádoby nezávislých novinářů tleskají tomu, co ÚSTR pod jejich taktovkou předvádí, a současně za svou činnost berou peníze daňových poplatníků. Ale Lukáš Jelínek se otázkami konfliktu zájmu a novinářské etiky příliš nezdržuje. Místo věcného protiargumentu rozvíjí zástupné téma, když se ptá jak „vysvětlit stav, kdy se vědecká rada rozpadne bezprostředně po sesazení ředitele, aniž by se její členové…pídili po příčinách personálních změn“ a vzápětí obviňuje členy Vědecké rady (VR) ÚSTR, že zaměňují loajalitu k instituci za loajalitu „k jednomu člověku“.

Mýlí se ve všem, co tvrdí. Většina členů VR byla totiž zvolena Radou ÚSTR do této čestné funkce dříve, než se stal ředitelem Daniel Herman. Ve VR setrvali i po výměně tří ředitelů Ústavu, čímž zcela jasně demonstrovali svou „loajalitu zúčastněných“. O to větší váhu má individuální rozhodnutí každého z patnácti členů VR rezignovat.

K tomu nás přinutil postup Rady Ústavu, která nejprve záměrně vyvolala „krizi“ v Ústavu tak aby ji mohla „řešit“ podle předem připravovaného scénáře. Jako průhledná zástěrka sloužily jak demagogické výroky o nutnosti „depolitizace a deidologizace“, tak i paušální kritika odborné činnosti Ústavu z úst členů Rady, kteří odborné kvalifikace k takovým soudům postrádají. Je příznačné, že přípravu svého hodnocení odborné činnosti s členy VR nikterak nekonzultovali, náš pohled na věc je prostě nezajímal.

Co se týče Michala Uhla, na prvním a posledním setkání s VR v březnu 2013 nás šokoval svým výrokem, že zákon č. 181/2007Sb., na jehož základě ÚSTR vznikl, „je formulován normativním jazykem, což je v rozporu se svobodou bádání“, jakožto svým sdělením, že Rada je „politický orgán Senátu“, a podle tohoto mandátu hodlá jednat a hodnotit činnost Ústavu, i svým přesvědčením, že považuje za zásadní aby „výsledky badatelské činnosti interpretace minulosti nerozdělovaly společnost“ (viz zápis z 11. jednání VR z března 2013, veřejně přístupný na webu Ústavu zde). Kontroverzní výroky pana Uhla vyvolaly velkou diskuzi a vedli mě k tomu, že jsem cítil povinnost panu Uhlovi připomenout, že Ústavní soud ČR potvrdil platnost zákona, který on svými slovy znevažuje. Nechť si čtenář udělá vlastní názor, nakolik pan Uhl respektuje zákon.

Současně nás na březnovém jednání VR Jelínek a Uhl osobně ujistili, že žádné personální změny Rada nechystá. Vzápětí jsme se dozvěděli, že opak je pravdou. Tiskové prohlášení Rady z 10. dubna 2013 se opírá o prokazatelně falešná tvrzení, dehonestující práci zaměstnanců Ústavu. Například: „Ústavu se dosud nepodařilo získat status vědecko-výzkumné instituce” — protože Ústav se o takovou transformaci nepokoušel a vzhledem ke znění zákona, který ho v roce 2007 založil, ani pokoušet nesměl. Téhož dne Rada ospravedlnila výběr Pavly Foglové jako nové ředitelky její oslňující „Novou koncepcí činnosti Ústavu“. Pro členy VR nebylo žádným tajemstvím, že „Nová koncepce“ Foglové není ani nová, ani její.

Její „omluva“ na posledním jednání Rady ÚSTR, kde ospravedlnila odcizení textu z práce Dr. Petra Blažka z r. 2010 výrokem: „Bylo by nesmyslem přepisovat jiným způsobem něco, co mi přišlo naprosto stoprocentně geniálně definující to, co tam má být,“ bohatě svědčí o jejích kvalifikacích pro vědeckou práci. V rámci dnešní debaty o ÚSTR v akademické obci je její „obhajoba“ dostatečným důkazem o nekompetenci Rady, která ji do funkce vybrala. Že její postup zásadně porušil Etický kodex Ústavu, jehož vedením je Foglová pověřena, Jelínka a Šustrovou zjevně moc netrápí, podobně jako je netrápí respektovaní minimální novinářské etiky.

Setrváváním ve VR bychom pouze legitimizovali tuto destruktivní a diletantskou činnost Rady a ředitelky Foglové, jejichž jednání v rekordně krátkém čase silně poškodilo reputaci Ústavu jak v české společnosti, tak v zahraničí. Je smutnou ironií osudu Ústavu, že Senát minulý týden odmítnul — podobně jako VR — zástupnou kritiku nových členů Rady a schválil beze změn původní výroční zprávu o činnosti za rok 2012, kterou předložil Daniel Herman.