Na letošní 39. Letní filmové škole v Uherském Hradišti mne po vstupu do kina Hvězda zaujal, kromě masivních poutačů na greenwashingovou „energii českého filmu“ sponzorského RWE, rudý štos brožurek „O komunistických časech.“ Odložil jsem volně distribuovaný Respekt hájící správné rozhodnutí Sněmovny odmítnout předčasné volby (protože by se jednalo o podlehnutí demokracie putinskému Zemanovi) a s očekáváním argumentace politickými procesy otevřel čtvercový svazek s na obálce vyřezaným srpem a kladivem.

„Před třiašedesáti lety, 27. června 1950, zavraždili představitelé Komunistické strany Československa Miladu Horákovou,“ vybafne na mě první řádek. Vzpomněl jsem si na vášnivý politický dialog s jedním kamarádem z gymnázia u piva.

Po té, co jsem vyčerpal všechny argumenty ohledně strukturální krize kapitalismu, po té, co jsem posté poukázal na problematičnost přesvědčení, že by to jedno procento vlastnící přes 40 procent planety byli šikovní, obětaví a pracovití podnikatelé, jsem byl osočen z touhy po omezení lidských svobod (rozumějte logicky „kapitalismu“).

„Ale já nechci vraždit Miladu Horákovou proboha!“ po těch pivech jsem se už na sofistikovanější obhajobu nezmohl.

„Chceš!“ pronikavým pohledem ukončil zastánce demokracie debatu a téma jsme raději převedli na ženy.