Mýty o socialistických časech

Dagmar Daňková

Organizace Člověk v tísni vydala brožuru „Mýty o socialistických časech“. Část oněch mýtů žádnými mýty není a autorům se rovněž povedlo proti několika starým klišé vykonstruovat klišé nová. Cílem zjevně není rozproudit o tématu diskusi, nýbrž jen hlásat svou pravdu.

Kolik mýtů o socialistických časech naše nová kniha vyvrací?“ zněla soutěžní otázka na Facebooku na stránkách projektu Příběhů bezpráví společnosti Člověk v tísni. „12,“ odvětila jsem pohotově, což bylo vyhodnoceno jako správná odpověď a kýžená publikace mi byla promptně doručena — a já jsem měla skvělou příležitost oslavit výročí Sametové revoluce návratem do normalizačních časů. A to doslova. Uvědomila jsem si totiž více než palčivě, že už samotná soutěž zřejmě kopírovala kvíz legendárního Rádia Jerevan: minimálně polovina z oněch dvanácti mýtů žádnými „mýty“ v pravém slova smyslu není (jak ostatně rozebral již historik Petr Zídek v Lidových novinách 6. 11. 2010) — a ještě méně se autorům podařilo je „vyvrátit“. Jen proti několika starým klišé vykonstruovali klišé nová.

Je nesmírně obtížné polemizovat s textem, jehož samotné metodologické východisko je zjevně chybné. Autoři několikrát upozorňují čtenáře, že je „nezajímají nečetné výjimky, nýbrž průměr“. Ale pracovat v humanitních vědách s imaginárním „průměrem“ je vždy zavádějící, vykreslit průměrný (a zároveň věrný) obraz lidské společnosti pak téměř nemožné — alespoň pro průměrného publicistu tedy jak vidno určitě.

Nebudu plýtvat energií na detailní rozbor jednotlivých „mýtů“. Myslím, že pro ilustraci úplně postačí tento úryvek z první kapitoly o socialistické škole:

Soustavné deptání dětí vykreslováním akutně hrozících válečných hrůz se posilovalo i při návštěvách biografů, kde sledovaly realistické sovětské válečné filmy (v Praze v osmdesátých letech v tomto ohledu proslul naturalistický snímek ,Jdi a dívej se‘, při němž zejména dívky zvracely a musely být odváděny z kina).“ (strana 18)

Autory zřejmě ani nenapadlo, že pro pochopení doby by se přesně na tomto místě slušelo zmínit fakt, že jsme žili v bipolárním světě, kde doslova psychózou z nukleární katastrofy trpěli lidé na obou stranách železné opony. (Vřele doporučuji román Grahama Swifta Země vod z roku 1983 — kapitolka „O děsivých snech dneška“ je přesným popisem mých dětských nočních můr — a přitom se odehrává v anglickém regionu Fens…)

Přesah do současnosti, například úvaha o tom, nakolik tehdejší strašení atomovou válkou dodnes podvědomě ovlivňuje naši nedůvěru k využití jaderné energie, nebo o tom, zda nedávné vytváření „obrazu nepřítele“ v rámci „střetu civilizací“ či „války proti terorismu“ nemanipuluje s iracionalitou lidské psychiky vlastně trochu podobně, je zjevně mimo záběr i erudici autorů.

Až úsměvnou se mi pak jeví kritika údajného nuceného sledování filmu „Jdi a dívej se“. Právě tento snímek režiséra Elema Klimova z roku 1985 (tedy již z doby Gorbačovovy perestrojky) se totiž zcela vymyká zažitému heroickému obrazu vítězoslavně postupující Rudé armády za Velké vlastenecké války. Je naopak vynikající psychologickou sondou do zmučené duše teprve šestnáctiletého běloruského chlapce, která svou syrovostí připomíná Coppolův snímek Apocalypse Now. Několik filmových nadšenců mi potvrdilo, že je tento film zasáhl nesrovnatelně více než Schindlerův seznam či Zachraňte vojína Ryana; ocenění zaslouží i formální stránka filmu — například mistrovská práce s kamerou je přirovnávána ke Kubrickovu Osvícení.

Takže ano, „Jdi a dívej se“ za zmínku v publikaci o osmdesátých letech rozhodně stojí. Je však ohromná škoda, že autoři nevyužili interpretační potenciál, který snímek nabízí, k něčemu jinému než k dalšímu ironickému podtrhnutí hlouposti a krutosti socialistických učitelek. A neodpustím si ještě jednu hnidopišskou poznámku — autoři tvrdí, že film musely povinně zhlédnout „děti“. „Jdi a dívej se“ je ovšem dodnes distributory označen jako nepřístupný mládeži do 15 let, takže je prakticky vyloučeno, aby byl někdy masově promítán v rámci představení pro základní školy, nanejvýš snad pro školy střední, a i o tom si dovoluji mírně pochybovat — vzhledem ke skutečně brutální scéně znásilnění odhaduji, že dříve býval přístupný až od 18… Malichernost? Snad. U autorů vzdělávací (byť ne ryze odborné) příručky bych ale přece jen očekávala pečlivější studium dobových pramenů.

Aby bylo jasno — ani náhodou neobhajuji socialistické časy. Před tzv. jistotami dám vždy přednost svobodě — a to i svobodě sepisovat své kritické postoje k některým momentálním krokům a aktivitám Člověka v tísni, jehož Klubu přátel jsem pořád ještě členkou, aniž bych se od nich kdy dočkala solidní odpovědi či reakce. Pokud za ni ovšem nepovažuji mazání svých diskusních příspěvků na stránkách Příběhů bezpráví na Facebooku.

Osobně mne velice mrzí, že Člověk v tísni touto publikací popřel i cíle některých svých vlastních úspěšných vzdělávacích programů — např. Variant. Každá kapitola té knihy totiž obsahuje tolik paušalizujících výroků, že by bohužel mohla sloužit jako odstrašující příklad toho, jak to dopadá, když někdo takto zásadně poruší pravidla negeneralizujícího způsobu komunikace. Ten, jak již léta učím své žáky a žákyně, je základním předpokladem kritického myšlení či neideologizovaného vidění světa, a především pak varovnou kontrolkou proti nebezpečným, zjednodušujícím a zavádějícím stereotypům v našich hlavách…

    Diskuse (28 příspěvků)
    FJ
    František Jonáš, technik
    November 18, 2010 v 14.10
    mýty o socialistických časech
    Podtrhují kapitalističtí Nečasové, kteří si vysvlékli svazácké košile a často i vyvracejí to, co sami kdysi papouškovali.
    Petr Jedlička, redaktor DR
    November 18, 2010 v 15.43
    Myslím, že spíše než důvod k rozhořčení, by se patřilo téma vzít jako novinářskou výzvu. Pokud vím, doprovází vydání knihy série tématických přednášek na školách ... zajímalo by mě, jak jsou vedeny, jak reagují pusluchači a jak učitelé dál s materiálem pracují ... otázkou samozřejmě je, zda by vysvětlovači z ČvT dovolili nějakému kriticky píšícímu novináří účast ...
    Dagmar Daňková, učitelka
    November 18, 2010 v 16.28
    Petře, samotná realizace projektu Příběhů bezpráví je v kompetenci jednotlivých škol. Objednají si z nabídky jeden film (my letos dokument o Plastic People), pozvou si hosta (většinou někoho z regionu - my např. Ziggyho Horvátha), uspořádají projekci a následnou besedu. V tom problém nevidím. Už se těším, že příští rok k nám vytáhnu Sašu Uhlovou :-).
    Markéta Hrbková - Bidlová, učitelka překladatelka
    November 18, 2010 v 16.39
    ad Petr: Myslím, že bude dobře sledovat (pokud to bude možné), co se z brožurky dále vyvrbí, ale vzhledem k tomu, že snaha vytvořit co možno černobílý obraz minulosti v současné chvíli začíná nabírat obrátky, připadá mi důležité ji i prostě zkritizovat a rozčílit se.
    Dagmar Daňková, učitelka
    November 18, 2010 v 17.6
    Souhlasím s Markétou. Mám zkušenost, že obyčejná lidská setkání (a nejvíce právě mezi lidmi zcela rozdílných životních osudů i postojů) jsou vždy obohacující - a černobílý obraz minulosti často rozbíjejí napadrť.
    Petr Jedlička, redaktor DR
    November 18, 2010 v 18.1
    Jj, ten drobný odsudek rozhořčení nemířil na text, ale špíš k reakci pana Jonáše ... uvědomil jsem si to až později, že to není jasné.
    Petr Jedlička, redaktor DR
    November 18, 2010 v 18.20
    A ještě k setkávání - asi jsem se unáhlil. Bývalými spolužáky a dnes učiteli mi bylo vždycky vyprávěno jen o návštěvách politických vězňů z padesátých let, kteří krom výkladu vlastního utrpení zpravidla doprovodili přednášku odsudkem celého reformního hnutí a ještě komentářem k současné politické situaci. Asi si dokážete představit, jak vyzníval. Přišlo mi to až obludné, protože dotyčný přichází na návštěvu jako oběť, jíž nepopiratelně je, ale zároveň i jako jistá morální autorita, s jejímiž názory na aktuální dění se v dané situaci jaksi nehodí polemizovat ....

    ... ale jestli je to tak, jak píše paní Daňková, pak to byl z mé strany spíš jen předsudek.
    Jan Kopecký, sociolog
    November 18, 2010 v 21.3
    chudáci děti
    „... autoři polemizují s nikterak výjimečným názorem, že předlistopadový režim nelze jen kritizovat, jelikož měl spoustu dobrých stránek a leccos v něm bylo lepší, než dnes. Což je čirá demagogie, protože na husákovském socialismu nebylo dobré vůbec nic, a to dobré, co tehdy vzniklo, vzniklo režimu navzdory,“ říká Karel Strachota. - http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=143&idArt=1580

    * Tak nevím, jsem taky pamětník? Anebo na to musím být nejdřív prověřen a certifikován?
    MN
    Miroslav Novák
    November 18, 2010 v 23.29
    A není "zkritizovat a rozčílit se" trochu málo?
    ZJ
    Zdeněk Jehlička
    November 19, 2010 v 11.12
    Jdi a dívej se považuji za velmi kvalitní snímek, který mám ve své knihovně na čestném místě. Zkušenost z festivalu Jeden svět, na kterém se Člověk v tísni podílí, ukazuje, že tam uvedené snímky mnohdy překračují stín jejich úzkoprsého pohledu. To pak po filmu musí přijít nějaký dovyprávěč, aby právě vzhlédnuté uvedl na pravou míru. Celá diskuse působí často trapně a nejednou se vyjeví intelektuální omezenost pořádajícího mužstva. Nejen proto považuji Člověka v tísni za aktivistickou politickou organizaci.
    + Další komentáře