Zhruba za rok po dosti tezovitých Mýtech o socialistických časech (vybrané kritické recenze a polemiky jsou uvedeny v levém sloupci Souvisejících články) vydala společnost Člověk v tísni sborník Naše normalizace. Byl publikován v rámci projektu Příběhy bezpráví a má tedy slovy vydavatele „přiblížit žákům a studentům českých škol naše moderní dějiny, zejména pak jejich komunistické období“.

Učit o nejnovějších dějinách je obtížné za každého režimu. Chybějí totiž syntetické historiografické práce a dokonce i mnohé prvotní prameny jsou nedostupné, a to jednak z ohledu k žijícím lidem, jednak kvůli administrativně-bezpečnostním překážkám. Kupříkladu archiválie jsou v ČR obecně dostupné badatelům ke studiu až po třiceti letech. Hlavním materiálem pro didaktické využití tedy bývají tzv. otevřené zdroje (hromadné sdělovací prostředky, účelové publikace a podobně) a vzpomínky. Kromě vzpomínek vlastních především ty druhých lidí, a to jednak soustavně sepsané, jednak zaznamenaná vyprávění v rámci metody tzv. orální historie; to vše ale bez kritického zhodnocení.

Jakkoliv je tedy výuka subrecentních dějů obtížná, zajisté není nemožná. Pokud se přesto „řada studentů během výuky v podstatě nesetká s obsáhlejším výkladem let 1948-1989“, jak tvrdí Karel Strachota v úvodu sborníku, jsou na vině v nemalé míře organizační důvody. Textů i filmů na úrovni Naší normalizace je už totiž k dispozici povícero. Nechceme snižovat zásluhy projektu Příběhy bezpráví, který „přináší mladým lidem informace, které by se k nim jinak dostávaly obtížně nebo vůbec ne“ (tamtéž). Jen chceme poněkud relativizovat osvětový až osvětářský étos nové publikace. Ten je podobný jako u Mýtů o socialistických časech, snad jen méně explicitní. Zatímco minule měly být tzv. mýty „uvedeny na pravou míru“, v Naší normalizaci editoři přiznávají subjektivitu i apriorní zaujatost, především ve výběru zhruba tří desítek autorů či respondentů.

Ti byli vybráni tak, aby ilustrovali následující tezi: „´Husákovský socialismus´ byl vůči občanům ČSSR nepřátelský, nepřinesl jim nic dobrého, a to dobré, co se tehdy zrodilo, vzniklo státní moci navzdory.“ V úvodu k Mýtům tomu odpovídalo Strachotovo přiznání, že názor „předlistopadový režim měl i své dobré stránky“ považují autoři za čirou demagogii.

Editoři Naší normalizace chtěli, „aby o normalizaci psali především lidé, kterým režim po sovětské okupaci vadil, kteří se vůči němu snažili vymezit a něco smysluplného v něm navzdory komplikacím vykonávat, (...) To nutně neznamená, že museli být disidenti a že si pro život v té době nasadili stejné osobní mantinely.“ Tato charakteristika je ale záludně neúplná. Ve výběru není totiž zastoupen nikdo z těch, kdo sice za normalizace měl požadované postoje a zkušenosti, ale kdo také nějak promyšleněji a soustavněji kritizuje i současný režim a hlavně současný plytký antikomunismus. Kdo je schopen si přiznat, že k ostudnému bezpráví nedocházelo v českých zemích jen v letech 1948-1989, ale i předtím a dokonce i potom, i když to už v evidentně menší míře.

V rámci těchto ideologických limitů je pak výběr autorů relativně pestrý hlavně co do profese a v určité míře i pokud jde o regionální zastoupení. Některé vzpomínky jsou zachyceny formou rozhovoru, jiné soustavného textu, některé mají strukturu části životaběhu, jiné se soustředí na určitou dílčí problematiku, třeba zkušenosti z vojny. Zejména těm druhým očividně chybí jakákoliv podpůrná rešerše, ale i ve vzpomínkách jsou více než běžná přílišná zevšeobecňování a paušalizace.

Absence historiků mezi autory, ostatně taktéž přiznaná, snad nemusí být na závadu, ale je nápadné, že i výkladový rámec poskytují jen novinář Drda a filozof Miroslav Petříček. Prvý úporně, možná až příliš, obhajuje označení „totalitní režim“ i pro normalizační období. Druhý velice korektně podporuje ne-komplexní koncepci sborníku tím, že je třeba hledat nejen běžné, nýbrž i neběžné způsoby chování. Recenzovaný sborník je vskutku cenným a užitečným doplňkem k porozumění normalizaci, ale bylo by hrubou chybou na něm potřebný „obsáhlejší výklad let 1948-1989“ stavět. Je to opravdu jen „jejich“ normalizace — jakkoliv je mezi autory několik osobností nesporně respektabilních a mnoho zajímavých, zároveň nelze zapomenout, že významnou část tvoří ideologicky vyhranění publicisté z určité části současného hlavního proudu: Adam Drda, Daniel Kaiser, Josef Mlejnek jr., Zbyněk Petráček, Petr Placák a Bohumil Doležal.

Jejich Naše normalizace má ovšem ještě jeden aktuální účel: polemizovat s vnitřní periodizací totalitního režimu. Rozlišování vnitropolitické situace v jednotlivých dekádách a přiznání významu Pražského jara v roce 1968 či nástupu tzv. perestrojky ve druhé polovině osmdesátých let je podle Adama Drdy (jen) módní záležitost. Proti tomuto rozlišování staví jako „zásadní“ kontinuitu normalizace s poúnorovým režimem. Bohumil Doležal ve svém (mimochodem dosti nevyrovnaném) příspěvku dokonce označuje celé období 1948-1989 za „jednolitou, nechutnou masu násilí.“ Můžeme se jen dohadovat, zdali to napsal na přímou objednávku editorů.

Polemika Naší normalizace míří především proti konceptu Michala Pullmana publikovaném v knize Konec experimentu: podle něj většina společnosti v normalizačním Československu neúpěla pod násilím „režimu“, ale uzavřela s ním nepsanou dohodu, že za rezignaci na účinný odpor a za účast na stále vyprázdněnějších rituálech dostane určité sociální jistoty a svobodu žít „normální“ životy.

Rádi uznáváme, že v závěru hned dvou příspěvků se obdobné názory objevují: „Za Husáka se nakročilo k dnešku“ (David Bartoň, učitel) a „Dnešní porevoluční čas považuji za narušený z mnoha stran. Kořeny to má v socialismu. Nepomůže nám s tím ani Pupendo, ani tanky přebarvené na růžovo.“ (Jan Šícha, diplomat a publicista).

Jiné „bojiště“ černobílého a plastického vidění nedávné minulosti představují spory o uzákonění tzv. třetího odboje. Mezi více než třemi desítkami autorů není nikdo z kritiků tohoto zákona. Adam Drda dokonce obviňuje Petra Pitharta z nesoudnosti (!) za to, že v článku Třetí odboj potřetí (Lidové noviny 21.7.2011) se odvažuje ptát, zda rozsah a povaha útlaku za normalizace byly stejné jako v padesátých letech.

Pithart ani autor této recenze přitom nechtějí ani v nejmenším zlehčovat šikanu a utrpení, které v  době normalizace mnozí odpůrci režimu zažívali. Omezení, platná pro většinu populace, byla ale, soudě podle vzpomínek i dostupných pramenů, v podstatě ještě ke snesitelnému žití. Nesporně se v čase proměňovala a v období přestavby už režim, řečeno floskulí, povoloval šrouby. Snad stojí za další připomínání a zkoumání, že naprostá většina vrstevníků (vzpomíná Daniel Kaiser, ročník 1971) „se nepokusila ani nahmatat“ hranice tehdy možného a  „o tom, že se jim rozšiřuje osobní výběh, se tedy až do samotného listopadu nedozvěděli“.

Výmluvnou ilustraci únavy či slabosti režimu najdeme ve vzpomínkách Marie Rút Křížkové, mj. bývalé mluvčí Charty 77. Po několika letech nekvalifikovaných a fyzicky náročných zaměstnání se v roce 1986 vrátila k výuce českého jazyka a dějepisu. Státní bezpečnost pak usilovala o její propuštění, ale ředitelka školy, mimochodem členka KSČ, „řekla těm estébákům, že mě potřebuje, že jsem dobrá učitelka a že mne nepropustí“. A bylo to.

Vcelku je možné novou publikaci přivítat a doplňovat z ní, co víme, popř. i učíme z Macurova Šťastného věku, Pullmanova Konce experimentu a hlavně ze Sta studentských revolucí a dvojdílného souboru životopisných interview Vítězové? Poražení?. Poslední dvě publikace jsou neideologickými výsledky práce historiků z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a, Člověk v tísni odpustí, je to na nich vidět.