Zmíněná kniha patří k nejprodávanějším titulům na českém knižním trhu. Když byla horkou novinkou, dost lidí ji chtělo chladit či rovnou poslat k ledu. Kdokoli si ji přečte nepředpojatě a nefantazíruje o účelu a kontextech publikace, zjistí, že se v textu i fotografiích zcela zachovává způsob vidění i tón, jakým jsme o reálném socialismu mluvili krátce předtím, než jsme ho porazili. V tónu vypravěčů je ironie i povýšenost, jakou jsme tenkrát měli nad svými utlačovateli. Pomáhali jsme si hodnotícími adjektivy i adverbii, nad kterými se ošklíbá recenzent Petr Zídek (Celá brožura je psána ideologickým jazykem, který charakterizuje nadužívání hodnotících adjektiv a adverbií. Když představa, pak „zatvrzelá“. Učitelé nekomplikovali žákům život normálně, ale rovnou „pekelně“. Jestliže komunistický režim něco zprofanoval, pak „dokonale“. Když demagogie, pak jen „čirá“, Lidové noviny 6. listopadu 2010).

Témata (spíše než mýty) v brožuře jsou přesně ta, o kterých jsme mluvili (vojna, jedovatý vzduch, sověti atd.). Pseudoženské hnutí a pár dalších chybí, ale to je jedno. Mínění, že horší než reálný socialismus je jen válka nebo socialismus ještě reálnější, bylo mezi těmi chytřejšími, dosud nezlomenými a krásnějšími obyvateli naší země zcela rozšířené a není od věci si ho připomenout.

A tak se nabízí položit si otázku, proč brožura na jedné straně budí zájem těch, kdo se chtějí ve srozumitelné podobě o normalizaci dovědět alespoň něco, na druhé straně odpor těch, kdo by asi chtěli, aby se příběh o reálsocialismu začal vyprávět jinak. Zájem o normalizaci je pochopitelný. Dochovalo se nám z ní hodně společenských návyků. Zatímco tenkrát přispívaly k přežití vskrytu, dnes jsou na obtíž veřejné aktivitě. Normalizace představuje něco stále živého, přestože se udála v režimu, který je mrtvý.

Autoři brožury měli dvojí volbu. Buď se s odstupem zabývat uzavřenou kapitolou historie, jak to udělali v někdejším východním Německu v knize zabývající se otázkou, co je pravdy na tom, co se říká o DDR. Nebo se mohli rozhodnout postavit k problematice reálsocialismu jako k něčemu živému, co si česká společnost v případných nových mizériích uchovává jako pěknou vzpomínku. Autoři považují láskyplnou vzpomínku na socialismus za živou a nebezpečnou. Rozhodli se s ní polemizovat poukazem na to, že dnes je to po všech stránkách lepší. I to je určitě pravda, otázka je, zda se tím postihuje cokoli z naší doby. Všechno lepší bylo už tenkrát. Pavel Tigrid nabízel nevyplněný šek tomu, kdo uvede příklad, v čem reálsocialismus funguje lépe než kapitalismus. Nikdo se nepřihlásil, přestože k němu před listopadem jezdili i funkcionáři, kteří na rozdíl od nás, lidu, jezdit mohli.

Střet o jednu školní brožuru se patrně děje jako součást hledání toho, jak vyprávět o docela současném demokratickém socialismu. Domnívám se, že současní demokratičtí socialisté se nemusí zdržovat bráněním normalizace ani střílením na ty, kdo ji připomínají. Obraz československého totalitního socialismu se zvolna vynořuje. Má kořeny v legální komunistické straně v době meziválečné (pak už byla jen ve Francii). Je třeba rozlišovat nejméně tři fáze vývoje československého socialismu a srovnávat s tehdy bratrskými zeměmi. Tehdy jsme toho o nich věděli málo, dnes je možné politicky srovnávat. Pražské jaro zůstane, a to i v evropském kontextu, povšimnutí hodný originál. Normalizace jako období byrokratického útlaku bez větších krvavých ztrát, ale o to většího provozního hnusu asi zůstane předehrou konce, byť ho jen málokteří čekali.

„Příběhy bezpráví“ přinesly do českého veřejného prostoru individuální osudy lidí v totalitním režimu. Promlouvají v nich ti, kdo měli mlčet. Je to dobře, ať to okamžitě a zdánlivě slouží komukoli. Obecný prospěch „Příběhů bezpráví“ je větší než okamžitý. Demokratická levice k architektuře příběhů bezpráví dorazila pozdě. Měla by je ale uznat minimálně jako satisfakci pro oběti i zapomenuté hrdiny.

Demokratická levice má možnost inspirovat se tím, jak zajímavé a účinné je nechat promluvit lidi s výraznou zkušeností. Může se věnovat ne příběhům bezpráví, protože ty patří totalitní době, ale příběhům těch, kdo vypadli z vyprávění o společnosti, ve které momentálně žijeme. I dnes, v době svobody, existují lidé zatlačení do ticha. Jsou to ti, kdo přicházejí o práci, kdo neklikají po virtuálních miliardách, z nichž padají soukromé milióny, ale pracují buď tvrdě nebo alespoň po celou pracovní dobu. Mizerně placené zdravotní sestry, učitelky, hlídači v supermarketech, lidi z továren, které po sto padesáti letech průmyslové tradice v této zemi ještě nedostali padáka, a nebyli odsouzeni k tomu, aby zapomněli, co uměli. Lidé zadlužení a lidé, kteří nevědí, čí jsou. Vydat brožuru o mrtvých časech není prohřešek, ale připomínka. Prohřešek je nevidět násilně umrtvované lidi a kusy našeho času.