Pravicoví šmoulové v ČT a jinde

Tomáš Tožička

Propaganda a výplach mozků zaměřený především na mladou generaci roste. Přestárlí mládežníci se jako za starých časů snaží falzifikací historie junáky přesvědčit, že vše je báječné a jak jsou šťastní.

Česká televize připravila pořad Retro. „Naše ambice je zkoumat předměty, reálie a fenomény období let 1950 až 1989 — chceme ukázat, co nás obklopovalo v každodenním životě, vysvětlit proč a najít paralely ze začátku 21. století,” říká dramaturgyně cyklu Pavlína Kvapilová. Ambice je to pěkná, ale realitě poněkud vzdálená.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Měl jsem to štěstí, že jsem nějakým nedopatřením pár dílů viděl. Je to pěkné dílko, uvádí ho pěkná dívka, s kulisami si dali záležet.

Je to vtipný seriál o minulosti, bohužel o minulosti, která se týká nějakého jiného časoprostoru. Autoři zjevně pracují s faktem, že nikdo, kdo si skutečně pamatuje, jak to bylo, se neodváží ozvat. Ti ostatní pak postupně přijmou jako realitu to, co si partička z ČT vymyslila.

Říkat jim komsomolci či svazáci je zavádějící, a člověk může být obviněn, že zase využívá starou hantýrku. Proto jim říkám šmoulové — jsou modří, skoro samí chlapi a poslouchají jednoho vůdce, starého taťku šmoulu, který má vždycky tu správnou modrou pravdu.

Celý pořad Retro připomíná bolševickou propagandu, která se zaměřila na kritiku kapitalismu, až z toho udělal frašku. Následkem toho pak každý, kdo chtěl kapitalismus kritizovat, byl ve zhlouplých Čechách označen za komunistu. A dnes hrozí zase nebezpečí opačné. Neustálé omílání banálních polopravd a lží o bolševicích vede k zastírání podstaty problému autoritářských režimů, který je ovšem mnohem sofistikovanější, než jak ho v Retru představuje Martina Vrbová.

Vrbová je ovšem klasickým husákovským děckem, se vším všudy. Sbírala céčka, četla si Neználka a tajně cucala Vitacit. A dnes jde zase vesele s dobou, jen s jiným znaménkem.

Tak například v díle nazvaném Planeta Eden promlouvá Tomáš Pospiszyl — další typický modrý šmoula a kurátor stejnojmenné výstavy — a tvrdí, že na rozdíl od nás na Západě jen málokdo věřil, že v budoucnosti bude komunismus. No nevím, co je málokdo, ale rozhodně můžeme říci, že jeden z nejdelších utopicko-komunistických seriálů nevznikl v reálsocialistických ateliérech. Vznikl v Hollywoodu a točí se dodnes. Je to Star-Trek, kde kapitalisty podle pokynů autora Gena Roddenberryho představují Ferengové. Úlisná, machistická a hrabivá rasa, jejichž ženy mohou chodit pouze nahé.

Pospiszyl také mluví o tom, jak se na Východě stále psalo o tom, že v budoucnosti bude mír. Když vyslovuje slovo mír, kroutí se při tom, jako by říkal nějaké sprosté slovo. Ale vize mírové budoucnosti byla (a je) dodnes snem mnoha autorů. Vždyť i ve vesmírných odyseách, kde Clark akceptuje bipolární rozdělení světa, je nastoleno přátelské mírové soužití a spolupráce.

V díle o politické písni a festivalech v Sokolově dělá Vrbová z umělců ubohé kolaboranty a nejtrapnější je, když donutí chudáka Dobeše, který se poctivě přiznal, že věděl, jak psát písničky, aby neměl problém, aby s ní zapěl partyzána. Vskutku vtipné. Samozřejmě se nikdo nezmínil třeba o tom, jak v pětaosmdesátém punkáči s rockery, Češi a východní Němci rukou nerozdělnou zdemolovali sál sokolovského kina, když tam svazáčtí funkcionáři chtěli začít „dělat pořádek".

Ale největší maso nastává, když se moderátorka v oblečku ze Starců na chmelu pouští do rozhovoru s punkery z Visacího zámku. Děje se tak pomocí oslího můstku v jinak technicko-popisném díle o traktorech Zetor. Mluví se  jak jinak — o písni Traktor. Podle Vrbové je to skoro agitka v duchu SSM. Zoufalí punkáči jí pak musí vysvětlovat, že text naráží spíš na bezútěšnou situaci v horských vesnicích. To na rozdíl od šmoulinky Vrbové věděly i tehdejší represivní složky, které Visací zámek pečlivě sledovaly.

Představa českých šmoulů o angažované písni, nebo spíše protestsongu je vůbec podivná. Třeba v knize Mýty o socialistických časech vydané nevládní organizací Člověk v tísni. Zde si utahují například ze skupiny Katapult, nazývají je socialistickými rockery a jejich písně pak stejně posměšně jako povolenou konstruktivní kritiku. Jako takový příklad uvádí píseň Půlnoční závodní dráha. Autorem příslušné stati je šmoula novinář Adam Drda, který si na kritice minulého režimu postavil kariéru, což je jistě jednodušší než si pálit prsty současností.

A bohužel takto se píší i materiály pro učitele, kteří se tak z manuálů Člověka v tísni dovědí kromě jiných nesmyslů i to, že demokracii v Chile zavedl Pinochet a občanskou válku v Kambodži způsobil Vietnam...

Protagonisté tohoto antikomunistického projektu se hrdinně vypořádají s prorežimními Katapulťáky a stejně hrdinně pak na svou akci jako super-čestného hosta pozvou bývalého aktivního komunistu — současného pravicového ministra Bessera. Inu, chlapáci.

Ať budeme říkat politicky či společensky zaměřeným písním jakkoli, je jasné, že ve světě se jí hudebníci věnovali a věnují mnohonásobně více, než tomu kdy bylo v naší zemi za reálsocialismu či nyní. I v oněch „husákovských časech" hráli U2 hlavně proti válce a útlaku, Pink Floyd proti společenským traumatům maloměšťácké rodiny, učitelů i společnosti. I disco kapely jako ABBA či Boney M měly své písně proti násilí všeho druhu a za lepší svět. Nebo německá popová hvězda Nena či kapely Nové vlny nezpívaly takřka o ničem jiném než o neosobní společnosti a proti válce. A samozřejmě snad ani není třeba zmiňovat Boba Dylana či Janis Joplin, kteří se obouvali do západního způsobu života skoro v každém songu.

Svět totiž nebyl a není černo-bílý, nebo rudo-modrý, jak ho vidí naši šmoulové. Je mnohem složitější. Když Vrbová sbírala céčka, její vrstevnice v Chile ujížděla stejně radostně zase na něčem jiném. Strukturovaná opozice se ale netrpěla v obou zemích. U nás se zavíralo do vězení, v Chile bylo populárnější házet politické oponenty z vrtulníku do moře.

Autoritářské a totalitní režimy neodkryjeme ani nepochopíme tím, že budeme donekonečna omílat hrdinské či kolaborantské příběhy, ani tím, že se budeme posmívat tehdejším účesům. Ani tím, že budeme Rudé právo srovnávat s internetem a prodejny Supraphonu s YouTube. Mnohem důležitější je, proč lidé jsou ochotni tak dlouho tolerovat a hrbit se před establishmentem? A to i v situacích, kdy reálné nebezpečí nehrozí. Tato otázka nabývá na důležitosti i nyní.

Proč se tehdejší svazáci a dnešní šmoulové tak horlivě zapojují do podpory stávajícího režimu, rezignovali na kritiku a zase nás vyzývají k obětavému budování šťastných zítřků pod vedením té pravé strany?

Asi proto, že chtějí jít s proudem, zapadnout, mít se fajn, fajn, fajnově. Nač si dělat problémy, dokud je platí? Stačí jen trochu přivřít oči a moc se nerozhlížet. Nevidět zkorumpované funkcionáře, trapně konformní umělce, lidi vytlačené na okraj společnosti. Mnohem zábavnější je sbírat céčka, chodit na disco, létat na animované zájezdy a nakupovat značkové zboží. A nechat se tím držet v šachu, dokud na ně nedojde. To by mohlo být částečné poučení, které však není pro české šmouly dost šmoulézní.

A tak pro radostné diskosvěty reálsocialistického štěstí i neoliberální konsumní mánie platí stále to, co o tom nazpíval již zmíněný Katapult už v osmdesátých letech.

Diskosvět je pro člověka

jedna velká diskotéka 

Život se tu změní v tanec 

v diskoboj o diskožvanec.

    Diskuse
    November 12, 2010 v 7.56
    Pne Tožičko...
    díky za skvělý a výstižný článek.

    Ať se Vám daří
    November 12, 2010 v 9.40
    šmoulismus akademický
    Podivnou shodou náhod se k produkci skupiny Katapult v podobném duchu jako Drda vyjadřuje i pražský bohemista P. A. Bílek v nedávno vydané knize Tesilová kavalerie - recenzováno v DR Martinem Malenovským. Nejen Mýty o socialistických časech, ale i tento titul z produkce nakl. Pistorius & Olšanská stojí za pozornost. Reflexe doby normalizace totiž pomalu proniká i do akademických kruhů; a ty mají potenciál spouštět oficiální výklad naší minulosti.
    Prolém s Tesilovou kavalerií je o to zapeklitější, že právě akademický diskurs by měl zkoumat objekty apoliticky a hlavně bez emocí - což se nedá v případě některých zde tištěných studií říci ani omylem. Zvláště tam, kde jejich autoři tepou do tehdejšího "domácího umění" a hlavně do lidí, kteří se těmto únikovým činnostem věnovali více než zdrávo. Příklad za všechny: interpretovat zavařeninu jako normalizační konzervu času (Kamil Činátl) je vskutku neskutečným intelektuálním výkonem. Autor takových myšlenek by si měl spíš položit otázku, zda znormalizovaní občané se k podobným praktikám neuchylovali spíš z důvodů finančních. Jenže tyto problémy, jak se zdá, dnešní akademická obec nevidí, těm jde hlavně o to napsat pěknou knížku o normalizaci.
    November 12, 2010 v 9.49
    -Kamil Činátl je jedním z nejpozorhdonějších intelektuálů mezi historiky, jeho texty jsou požitkem.

    -proč by měl být akademický diskurs apolitický? a nevolá se jinde na těchto stránkách naopak po větší angažovanosti akademiků?

    -pane Tožičko, já ten minulý režim nezažil, ale je-li to podobné jako dneska, jak píšete, tak to asi muselo být dost v pohodě.
    TT
    November 12, 2010 v 11.7
    No v pohodě to nebylo
    Chtěli mě vyhodit ze střední, nepustili mě na vysokou, fakt zavírali lidi a dělali spoustu pitomostí. Ale žili jsme, balili holky, poslouchali dobrou muziku, repasovali staré motorky a auta s nimiž jsme pak jezdili na nudapláže u Baltu.
    Prostě to nebylo temné kontinuální utrpení, jak by to rádi prezentovali šmoulové z Respektu a ČvT.

    November 12, 2010 v 13.16
    no a v čem je problém dneska? že to chcete prezentovat jako (ne-kontinuání) utrpení?
    November 12, 2010 v 14.53
    Zajímavé je, že pořad Retro byl pravicově založenými uměleckými kritiky v minulosti odsuzován podobně, ale z přesně opačné pozice - psalo se, že nesvobodu karikuje, podmínky života v normalizační době ohýbá do roztomilosti, či že si všímá pouze dnes směšných detailů (viz céčka, účesy, atd.), čímž komunistickou totalitu nemístně zlidšťuje ... konkrétně se tuším tehdy jednalo o díly o spartakiádě a o chalupářství, kde byl jako "v podstatě disident" připomenut i Přemek Podlaha
    TT
    November 12, 2010 v 15.44
    Další legrace?
    Pane Varyši, to je dobrý vtip. V čem je problém dneska? Tak se rozhlédněte kolem. Porušování ústavy, korupce, rozkrádání státu, bezdomovci, rasismus, xenofobie, nezaměstnanost... Jen mi prosím neříkejte, že za komančů to bylo horší.

    Říkat lidem, že tehdy a tamhle to bylo horší je takřka k ničemu. Ale je to jednodušší, než měnit k lepšímu ten bordel, co tu máme.

    Srovnávání posledních dvaceti a předposledních dvaceti let mě vede k výsledku, že v tom není velký rozdíl, a že obojí je špatně. Chápu, že je to pro někoho bolestné, ale opakovat stále ty samé chyby, ještě k tomu pod vedením těch samých papalášů, jen v jiných stranách, je k ničemu.

    Ale určitě je to pohodlnější, byť trochu šeré a zatuchlé ;-)

    Jo, ale nepochybujte o tom, že pro spoustu lidí to tenkrát bylo v pohodě. Hlavně pro novináře, divadelní kritiky a dokumentaristy, kteří nás pořád upozorňovali, jak hrozné to bylo za války, za první i druhé republiky a jak jsme tři sta let trpěli pod Rakouskem. A o co je to lepší za reálného socialismu!
    November 12, 2010 v 16.22
    Díky Tomáši Tožičkovi za poslední odstavec "Další legrace". Jde o důležitou poznámkou. Argument "...ale dřív bylo hůř" je opravdu stále povšechně příjmán bez ohledu na předmět i důvodnost aktuální kritiky. Jedná se mimochodem o jeden ze základních pilířů propagandy mnoha opresivních režimů, například v Bělorusku, v Indonésii nebo v Severní Koreji.
    November 12, 2010 v 19.3
    Po přečtení tohoto článku jsem plný emocí. Přemýšlím nad tím, jak fantastické lidi plodí jakákoliv normalizace, tedy i ta dnešní ve střední a východní Evropě či obecně v kapitalismu. Právě v konfrontaci s malostí vynikají lidsky bohaté charaktery. .děkuji za to čtení, argumentační smršť, novou vlnu:-)
    MN
    November 12, 2010 v 20.3
    Panu Varyšovi
    doporučuji další z nekonečné řady retrospektivních propagandistických seriálů - Vyprávěj (právě běží). Zde si může dále doplnit vědomosti o té strašné době a následně se cítit ještě víc v pohodě. Mne osobně velmi mrzí , že musím na tuto "tvorbu" přispívat 135,- Kč měsíčně. Pokud by vzniklo nějaké hnutí, které by začlo snažit o nápravu tohoto stavu, rád se připojím. Bohužel, pouze kritické články jako je tento situaci nevyřeší, šmoulové si mohou mnout ruce. Možná by pomohl Ústavní soud, pan Bakala si zatím ČT nekoupil...
    + Další komentáře