Ministerstvo školství doporučuje základním školám, aby začaly více učit o druhé světové válce a době komunismu, protože se tím téměř nezabývají. Ministerstvo to zjistilo obvyklou cestou - průzkumem na školách. Jak taková doporučení končívají?

Před lety stejné ministerstvo doporučovalo školám, aby začaly více učit o holocaustu, včetně toho romského. Ministerstvo chtělo, aby se děti dozvěděly informace, podle nichž si mohou mimoděk utvářet základní hodnoty, rozpoznat, co je dobré a co nikoli, a které jim tudíž do života dají potřebnou výbavu. Tato doporučená výuka se ještě ani nestačila rozběhnout, když v tom ministerstvo dostalo nápad, že školy si mají o velké části celkové výuky rozhodovat samy. Nápad, veden těmi nejlepšími úmysly, to byl jistě dobrý. Jeho dopadem však byl i výsledek onoho poznání, že žáci nic nevědí o době mezi roky 1930 a 1989.

Bude to znít neuvěřitelně, ale o politických procesech, které komunisté inscenovali vůči svým nepřátelům, jsem se dozvěděl ve škole. Psala se druhá polovina 60. let, o přestávce jsme si pouštěli na magnetofonu The Doors a pobrukovali si s Jimmy Morisonem onu západní ozvěnu touhy po změně. Zásadní změnu si však přáli i lidé tady, v Československu i v celém tom násilnickém „táboře míru“. A v rámci toho jsme se ve škole od odvážnějších učitelů tu a tam dozvídali pravdu. Byli jsme tedy na tom lépe než dnešní děti. Ty se dozvědí pravdu tak maximálně v hodinách matematiky.

Nebo se mýlím? I dnes se jistě najdou učitelé, kteří třeba vyučují podle programů připravených například Člověkem v tísni. Ale zdá se mi, že dnešním učitelům chybí onen osobní vklad, který děti strhne natolik, že si probíranou látku pamatují i po celý život. Nezapomenu na naši učitelku dějepisu, když přišla prvně k nám do třídy, psal se asi tak rok 1966-67, a představila se: „Říkejte mi paní učitelko, nejsem soudružka, protože nejsem v komunistické straně, ani v odborech.“ A během následujícího roku nám vedle nacistické totality popsala i tu bolševickou: politické procesy v Sovětském svazu i u nás, gulagy a další komunistické koncentráky.

Neodpustím si také doporučení, v němž si výraz „doporučení“ žongluje sám se sebou, aniž bych na to měl významnější vliv. Přestože je předem jasné, že i mé doporučení skončí právě tak, jako doporučení našeho ministerstva školství školám. A to doporučení zní, že namísto doporučení by mělo ministerstvo školství zařadit výuku o dvacátém století do povinného „vzdělávacího minima“. Jinak by to mohlo skončit ve více školách a třídách než dosud jako v této již téměř klasické anekdotě:

Paní učitelka vítá děti a ptá se jich, co dělaly o prázdninách. Hlásí se Alenka: „Prosím, já jsem si hrála na písku." „Výborně, Alenko. A když napíšeš na tabuli bez chyby PÍSEK, dostaneš kousek koláče." Alenka se soustředí, napíše PÍSEK a za chvilku si už pochutnává na koláči. Pak se hlásí Pepíček: „Prosím, já jsem si hrál na písku s Alenkou!" „No to je pěkné, Pepíčku. Teď napiš na tabuli HRA a když to bude bez chyby, dostaneš také koláč." Pepíček napíše třesoucí se rukou HRA a cestou do lavice se zakusuje do koláče. „A copak jsi dělal ty, Dežíku?", ptá se paní učitelka. „Prosím, chtěl jsem si hrát s Alenkou a Pepíčkem, ale oni po mně házeli kamení!" „No to se tedy opravdu zachovali nepěkně! Ale když napíšeš bez chyby BEZPRECEDENTNÍ DONEBEVOLAJÍCÍ RASOVÁ DISKRIMINACE ROMSKÉ MENŠINY, dostaneš koláč i ty."

Nejde jen o to, že děti jsou nepoučené, protože je nikdo „nevtáhl do děje“ a že proto snáz podléhají krajním ideologiím. Za zamyšlení v tomto směru stojí stav společnosti, respektive celý civilizační posun. Ten budí obavy, protože nikdo neví, kterým směrem se to celé sune. Můžeme se však snažit alespoň jakž takž uchopit současnost. Dnešní doznívání doby moderní a její dohasínající paradigma se nese ve jménu zjednodušení, zprimitivnění na samu dřeň. Vládne jí nesnesitelná lehkost bytí, protože už není jasné jako dřív, co je dobré a co nikoli. Na trůně se pochechtává král s dobovou korunou mravního relativismu na holé lebce. Namísto přemýšlení si lidé po vzoru politiků utvářejí ideologické konstrukce — a život má za povinnost sám od sebe se do nich vtěsnat. Jinak uvidí! Probíhá to vše v nezřetelných konturách. A popsat to lze jen na jednotlivých příkladech. Průvodním jevem onoho dění je nezájem a přehlížení, kterého se dopouštějí ti moudří, protože nemají čas starat se o negativní jevy. Musejí vymýšlet prognostická lešení mrakodrapů budoucnosti.

Na podrobnosti tu bohužel není místo, takže jen ve zkratce: Ti, kteří rozhodují a ovlivňují dění ve společnosti různými způsoby, vládnou převážně technicistním a ekonomistním pohledem na svět, nepřipouštějící takové zastaralé pojmy jako jsou například slušnost, ohleduplnost či krása, které přes vztahy lidí a jejich prožitky dotvářejí životní prostředí. Myšlení v české společnosti je nadmíru ideologizované i u vzdělaných lidí, natož u oné pětiprocentní patologické sedliny v podobě různých fanatiků, která existuje v každé společnosti. Dobře je to vidět na hašteření publicistů a údajných odborníků na společenské vědy, kteří jsou ochotni se donekonečna a do krve pohádat o významy slov levice či pravice nebo o tom, který politický leader je víc nechutný než ten druhý. Podstata věci jde přitom spolehlivě mimo ně.

A politici, zcela jedno jestli vlevo nebo vpravo, vzkazují našim dětem, že nejdůležitější je růst pro růst, čím víc roste ekonomika, tím víc roste člověk, jeho úspěch, který spočívá v tom, že vydělá velké peníze, které pak utratí, aby byl růst napřesrok ještě vyšší a oni mohli být ještě úspěšnější a vydělat spoustu prachů, které pak…

Do tohoto způsobu uvažování se krom mnoha dalších věcí nevejde třeba udržování životního prostředí. Stromy podél silnic vykácíme, aby po několikanásobně předražených asfaltkách mohlo jezdit více mercedesů dvoustovkou bezpečněji než dosud. Zrušíme těžební limity hnědého uhlí (a tam to bohužel opět směřuje), protože nade vše je výdělek, obrat a — tomu neuvěříte — ekonomický růst. Na ztrátě domova jedněch vydělají druzí, a nejvíce opět stát ve státě ČEZ, kterému vládci loni bezdůvodně nacpali do kapsy sedmdesát milionů korun, aby vzápětí oznámili, že v rozpočtu chybí sedmdesát milionů korun a proto je třeba začít šetřit na solidaritě se slabými nebo zvýšit daně. Nejspíš měl ČEZ momentálně málo peněz na soukromou armádu vyděračů, porušujících naprosto beztrestně zákon.

A jsou tak ovlivňovány ty děti, které krom jiného, podobného, dnes a denně poslouchají napodobeninu hudby, zploštělou na pouhý rytmus, která nepřináší estetický prožitek, ale vzepjetí agresivních emocí. Umění blízké těmto mladým lidem vůbec přežívá bez ambicí zprostředkovat jim bohatost a rozmanitost světa. A okolní svět jim dává příliš mnoho příkladů, že spory se dají (mají) řešit primitivním způsobem, třebas i násilně. Ale o tom až příště.