Ministerstvo školství doporučuje základním školám, aby začaly více učit o druhé světové válce a době komunismu, protože se tím téměř nezabývají. Ministerstvo to zjistilo obvyklou cestou - průzkumem na školách. Jak taková doporučení končívají?

Před lety stejné ministerstvo doporučovalo školám, aby začaly více učit o holocaustu, včetně toho romského. Ministerstvo chtělo, aby se děti dozvěděly informace, podle nichž si mohou mimoděk utvářet základní hodnoty, rozpoznat, co je dobré a co nikoli, a které jim tudíž do života dají potřebnou výbavu. Tato doporučená výuka se ještě ani nestačila rozběhnout, když v tom ministerstvo dostalo nápad, že školy si mají o velké části celkové výuky rozhodovat samy. Nápad, veden těmi nejlepšími úmysly, to byl jistě dobrý. Jeho dopadem však byl i výsledek onoho poznání, že žáci nic nevědí o době mezi roky 1930 a 1989.

Bude to znít neuvěřitelně, ale o politických procesech, které komunisté inscenovali vůči svým nepřátelům, jsem se dozvěděl ve škole. Psala se druhá polovina 60. let, o přestávce jsme si pouštěli na magnetofonu The Doors a pobrukovali si s Jimmy Morisonem onu západní ozvěnu touhy po změně. Zásadní změnu si však přáli i lidé tady, v Československu i v celém tom násilnickém „táboře míru“. A v rámci toho jsme se ve škole od odvážnějších učitelů tu a tam dozvídali pravdu. Byli jsme tedy na tom lépe než dnešní děti. Ty se dozvědí pravdu tak maximálně v hodinách matematiky.