„No chápeš, oni tam budou prostě jinak ty samý lidi s normalizačním, bolševickým myšlením, ty který prostě nebudou to myšlení chtít změnit. My jsme jakoby ta nová generace, která to ale má a musí nějak změnit.“ V tomto duchu se nesl rozhovor dvou vrstevníků, který jsem včera vyslechla v tramvaji toho času někde kolem Letné.

Potlačila jsem svoji touhu do velmi sugestivního dialogu vstoupit, nicméně mě to vedlo k zamyšlení nad tím, nakolik může být rétorika antikomunismu nejen strategií delegitimizace levicového myšlení, ale také momentem budování generační identity.

Kdo by vyhrál revoluci?

Zombie antikomunismu se v posledních několika dnech a týdnech opět probouzí k životu zejména v souvislosti se dvěma agendami — s bojem o lustrační zákon, který tento týden opět přežil svoje zrušení, ale také blížící se volbou nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a volbu dvou zbývajících členů rady této instituce.

Bývalý šéf zmíněné instituce historik Pavel Žáček se v rozhovoru pro Českou televizi zamýšlel nad tím, že v případě zrušení lustračního zákona, podle něj silně navázaného právě na vyprávění „vítězného listopadu“, by bylo jádro tohoto vyprávění a zejména označení hlavních kladných hrdinů-vítězů zproblematizováno.