„No chápeš, oni tam budou prostě jinak ty samý lidi s normalizačním, bolševickým myšlením, ty který prostě nebudou to myšlení chtít změnit. My jsme jakoby ta nová generace, která to ale má a musí nějak změnit.“ V tomto duchu se nesl rozhovor dvou vrstevníků, který jsem včera vyslechla v tramvaji toho času někde kolem Letné.

Potlačila jsem svoji touhu do velmi sugestivního dialogu vstoupit, nicméně mě to vedlo k zamyšlení nad tím, nakolik může být rétorika antikomunismu nejen strategií delegitimizace levicového myšlení, ale také momentem budování generační identity.

Kdo by vyhrál revoluci?

Zombie antikomunismu se v posledních několika dnech a týdnech opět probouzí k životu zejména v souvislosti se dvěma agendami — s bojem o lustrační zákon, který tento týden opět přežil svoje zrušení, ale také blížící se volbou nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a volbu dvou zbývajících členů rady této instituce.

Bývalý šéf zmíněné instituce historik Pavel Žáček se v rozhovoru pro Českou televizi zamýšlel nad tím, že v případě zrušení lustračního zákona, podle něj silně navázaného právě na vyprávění „vítězného listopadu“, by bylo jádro tohoto vyprávění a zejména označení hlavních kladných hrdinů-vítězů zproblematizováno.

Žáčkova úvaha je pochopitelně problematická hned z několika důvodů — tím prvním je plošná stigmatizace bývalých členů nebo spolupracovníků minulého režimu na základě jakési evidence celkem bez snahy rozlišovat pomyslné odstíny šedé mezi běloskvoucími vítězi a temnými poraženými. To s sebou nese na vyšší rovině abstrakce i stigmatizaci určitého druhu paměti a částečně i znemožňování širší debaty.

Pěkným příkladem je poprask, který i několik let od svého vzniku vzbuzuje kniha historika Michala Pullmanna Konec experimentu. Je takové omezení debaty dobré? A není ve finále kontraproduktivní i pro ty, kteří se obávají přízraku autoritářského režimu, protože co jiného, než absence otevřené nebo aspoň otevřenější debaty, k nim vede?

Druhým problematickým bodem je neschopnost reflektovat, že dvacet pět let od listopadu je celkem evidentní, kdo je vítězem a kdo poraženým československé tranzice. Co možná ale nejen Žáčkovi po chuti není, je fakt, že poraženými nejsou jen kádry bývalého režimu, ale i čím dál méně zanedbatelné skupiny společnosti, které zakoušejí vyloučení nebo nespravedlnost, který umí spíše liberální než demokracie přinést.

Generace kapitalismu a generace postkomunismu

Jak už minulý týden napsal ve svém článku Ondřej Slačálek, jedním z významných, ne-li vůbec nejvýznamnějších nositelů antikomunismu jako legitimizační rétoriky je generace, která předchází té mojí. Generace lidí, kterým bylo v době listopadu 1989 lehce přes dvacet let, a která z velké části silně profitovala z nových možností, jež 90. léta přinesla.

Jak Slačálek píše: „Nepotřebovali, na rozdíl od generace svých otců, kompromisy s režimem. Nepotřebovali, na rozdíl od generace svých dětí, náročné kvalifikační předpoklady, často ani ukončené formální vzdělání, a nemuseli se protloukat dlouhým a marným získáváním zkušeností a hledáním místa. Dosáhli na pozice, k nimž by jindy byla třeba léta stoupání.“ Velké vyprávění jejich generace spočívá právě ve vítězství dobra nad zlem a v ustavení demokracie a tržního hospodářství.

↗

Nastupující generace. Foto pokpok313, flickr.com

Jaké generační vyprávění ale může mít generace moje, tedy všech těch, kteří zažili minulý režim jen v kočárku nebo maximálně ve školce? To, co lze nazvat, silnou nebo dokonce dominantní strategií, hezky ilustruje právě dialog, který jsem zaslechla v tramvaji — zdá se, že velkým vyprávěním mé generace může být dovršení přechodu k demokracii právě prostřednictvím absolutně „nezatíženými“.

Toto vyprávění je s antikomunismem nepochybně spojeno, protože v případě jeho opuštění by se teoreticky mohla naskytnout příležitost i pro ty generace, které byly nejen z diskuse, ale i z boje o často mocenské pozice, až doposud vyloučeny. Už tak budou příslušníci mé generace bojovat právě s generací vítězů Sametové revoluce.

Dalším důvodem pochopitelně může být i to, že „naše“ generace, na rozdíl od stejné generace mladých lidí jinde v Evropě, zatím není tolik postižena masovou nezaměstnaností, tudíž na vlastní kůži do takové míry nepociťuje nevýhody, které současná podoba tržní demokracie má.

Nové generační vyprávění?

Je nasnadě se ptát, jestli se „naše“ generační vyprávění, „náš“ velký příběh nezmění, až budou ti méně šťastní z nás narážet na podobná úskalí, na která naráží tato generace právě v západní Evropě nebo Americe. Zaměstnání, dostupné bydlení, podle některých černých scénářů možná časem i vzdělání.

Bude i pak hlavním motivem generačního vyprávění „vítězný listopad“, antikomunismus a dovršení postkomunistického vývoje? Nebo toto vyprávění časem a tíhou empirické evidence (a nahromadění problémů, které byly právě s poukazem na „hrozbu komunismu“ odsouvány do pozadí) padne, aby jej mohlo nahradit nějaké nové? A jaké bude vlastně velké vyprávění generace o deset nebo patnáct let mladší, než jsme my sami?