Po pádu komunismu ve východní a střední Evropě se nově svobodné státy vydaly cestou demokratizace. Součástí této cesty je zavrhnutí minulé doby nesvobody, potřeba jít na to jinak. Existuje pak mnoho možností vztahu ke komunismu, od prostého „nechovat se jako komunisti“ až po radikální „dělat vše úplně opačně než komunisté“.

Tedy když komunisté byli totalitní, my antikomunisté jsme svobodní a demokratičtí; komunisté byli levicoví, antikomunisté pravicoví. A poskládané vše dohromady to znamená, že svobodný a demokraticky smýšlející občan může být jen ten pravicový. Používají se předvolební hesla typu KSČSSD nebo tvrzení samotného (už bývalého) premiéra ČR, že sociální demokraté chtějí udělat z Ústavu pro studium totalitních režimů Ústav marxismu-leninismu.

V táboře nepřátel se tak ocitá celá levice a sociální demokracie se celá třese, až zasedne s komunisty ve vládě. Že to moc nedává smysl, ukázala praxe, kdy se sociální demokracie po volbách roku 2002 dala raději než s komunisty do vratké stojedničkové vlády s lidovci a Unií svobody. Někdejší sociálně-demokratický premiér Miloš Zeman zase podepsal vstup ČR do NATO.

Pokud antikomunismus začne pouze zavrhovat to, co komunismus glorifikoval, a opačně, glorifikuje to, co komunismus zavrhoval, pokud takto prohodí znaménka plus a mínus - tak sice změní obsah, ale ponechává si do jisté míry formu. Pak je slyšet kritiku, že si antikomunismus ponechává si stejný slovník, používá podobné kádrovací metody...

Samozřejmě nelze srovnávat lustrační zákon s kádrovací profilem komunistů na základě třídního původu, ale nějaké dědictví v hlavách zůstává, aniž bychom si to museli uvědomovat. Předseda vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů Adrina Portmann von Arburg mluví v tomto ohledu o „totalitě v hlavách“, kde lidé po pádu komunismu: „Nedokážou druhému naslouchat, znají jen konfrontaci, bez ní nemohou žít. Takový typ lidí jsem poznal jen v postkomunistických zemích.“

Skutečně v Čechách panuje takový dojem, že politický konkurent je nepřítel, který vede zemi od záhuby, že i povolební spojenectví s ním je zradou na voličích a podobně. Není i tohle dědictvím totality s jejími definitivními pravdami a obrazem nepřítele?

Občané západních států prožívají výměnu vlád méně intenzivně, jak tvrdí například Lukáš Kraus na Deníku Referendum o Norsku: „Sociální demokraté z Arbeiderpartiet získali opět nejvíce hlasů a faktem, že novou vládu vytváří pravice, nejsou nijak zdrceni. Konzervativci z Høyre chtěli především dokázat, že ‚změna je možná‘, a to se jim povedlo. Kampaň vedli čistě, v mnoha otázkách přejali sociálnědemokratické přístupy. Dochází prostě ke střídání politických bloků. To je demokracie.“ Řeč je o čisté kampani a dokonce přejímání některých přístupů od konkurenta, žádné dělení světa na dobro (my) a zlo (oni).

České vyhraňování se vůči komunismu prohazováním hodnotících znamének není nic tak nového. Podobně se čeští vlastenci v 19. století vyhraňovali vůči agresivnímu německému nacionalismu. Vůči nacionalismu německému postavili nacionalismus český. Kde se oponent vychvaloval svými domnělými národními vlastnostmi a ctnostmi, tam ho Češi něčím sepsuli a dosazovali vlastní národní vlastnosti a ctnosti.

Palacký tak vůči německému „právu vládnout“ přišel s přirozeným slovanským citem pro demokracii. Opět došlo k zvláštnímu tahu, kde se demokracie chápala jako něco, co automaticky náleží jedné skupině lidí.