Z Ústavu pro studium totalitních režimů se pozvolna stává Ústav pro studium lidské povahy. Poslední kauza, která vyvrcholila odvoláním ředitele Daniela Hermana, je výstižnou zprávou o nás samých, o našem chápání svobody a demokracie, míře politické kultury, o našem způsobu uvažování. V rolích nepřátel tentokrát nevystupují jen politici, ale i lidé, kterých je proč si vážit. Otázkou je, proč si tentokrát navlékli čapku s rolničkami.

Kupředu levá?

„Nejde o vědu, ale o politiku,“ řekl o Hermanově odvolání premiér Petr Nečas. A není sám, o „politizaci ústavu“ - minulé či budoucí - hovoří obě strany sporu. ÚSTR je institucí vzniklou z politické vůle, členy rady volí zákonodárci. Předpokládám, že tuto „politizaci“ asi na mysli nikdo neměl. „Politizace“ je v tomto případě jen zástupný výraz, za nimž se skrývá ideologický způsob uvažování a následného konání.

ODS vytáhla do boje s tvrzením, že ČSSD a někteří jimi zvolení radní chtějí ÚSTR vést k zániku či ke ztrátě akceschopnosti v zájmu budoucí spolupráce s KSČM. Jiří Dienstbier tvrdí, že je to nesmysl, protože nikdo z ČSSD o ÚSTR s komunisty nejednal. Ale to ani nemusel, i Dienstbier jistě ví, co by si KSČM v tomto směru přála. Komunistům je Ústav pro studium totalitních režimů dýkou zabodnutou v boku, protože odhaluje a připomíná jejich zločiny, a tím i dává do kontextu další jejich konání před listopadem 89.

Část ČSSD o spolupráci s komunisty bezpochyby usiluje, včetně Dienstbiera. Potřebuje k tomu potlačit onen kontext, který ukazuje na způsob, jakým jsou komunisté zvyklí vládnout. Právě to totiž od spolupráce komunisty odrazuje i některé levicové a středové voliče. Je ovšem otázkou, jestli se k něčemu takovému členové rady ÚSTR propůjčí či jestli přišli s tímto úmyslem. Nenasvědčuje tomu nic, ani dosavadní postup levicových členů rady.

Buď věda, nebo ideologie. Vyberte si

Nečas ovšem zapomněl dodat, že o ideologii šlo od počátku i ODS. Odstraňování pracovníků ÚSTR, kteří měli na způsob vedení ústavu, na způsob bádání či na konkrétní případy jiný pohled než členové pravicově obsazené rady, je smutnou kapitolou této instituce (v poslední době jde třeba o uznávaného historika Vítězslava Sommera).

Také křečovité trvání na tom, že celé období od února 1948 do listopadu 1989 bylo totalitní, je nesmyslné. Obleva v šedesátých letech přinesla změnu režimu spojenou s pocitem svobody (zrušení cenzury). Okupace a následná normalizace svou definicí již odpovídá spíše autoritářskému režimu než totalitnímu. Tato diferenciace nijak nepopírá, že komunistický režim byl zločinný. A zároveň mnohem lépe umožňuje pochopení mechanismů tohoto režimu, tedy i hlubší a širší vyrovnávání se s minulostí.

Ideologizace se ovšem dopouštějí obě zúčastněné strany. ČSSD a její lidi v radě se dopouštějí stejné chyby jako dříve ODS. A nutno říci, že od počátku je to špatně, tedy i nyní. (Dříve to ovšem bylo pochopitelnější, protože pád komunistického režimu byl blíže a paměť lidí čerstvá.)

Michal Uhl (rozhovor v posledním Respektu) mluví o nutnosti „plurality paměti“. A pod tím si představuje, že minulost by měli v ÚSTR začít zkoumat i levicoví historici, kterým minulé vedení nedalo příležitost. Je to od něj poctivé, alespoň jsme se mohli dozvědět jeden z hlavních důvodů, který vede levicově smýšlející radní ke změnám v ústavu. Uhl se zároveň nejednou odvolává na zákon, který určuje, že v ÚSTR bude probíhat nestranné bádání.

Nestrannost však předpokládá nepředpojaté bádání. A to na prvním místě znamená nebádat s ideologickým přístupem k věci či na základě jakékoli ideologie. Věda a ideologie si vzájemně nemohou rozumět, protože věda se věnuje zkoumání daného stavu věcí, které pomáhá k jejich pochopení, kdežto ideologie předem určuje, jak se na ně máme dívat, a na základě toho přináší recepty na „spásu světa“. A ve zvyku to má jakákoli ideologie, bez ohledu na „pravicovost“ či „levicovost“.

Je třeba odideologizovat nejen ÚSTR, ale vědecké bádání vůbec. Jestliže někdo spatřuje pluralitu ve vědě v tom, že se vystřídá (doplní) pravicové vědecké zkoumání levicovým (či naopak), pak vědu degraduje na politiku. Pouhé přepólování zprava doleva je špatný přístup k věci, kterým nynější rada svou práci za „správný konec“ (Michal Uhl) rozhodně nevzala. Naše civilizace si tímto ideologizovaným chápáním společenských věd připravila past, z níž, jak se zdá, není úniku. Věda se stává jakousi pomocnicí ideologií nebo politiky, čímž přispívá k tomu, že stav věcí je ještě více neprůhledný a jeho pochopení ještě více nedostupné.

Pravicový i levicový bolševismus

Levice byla z dlouhodobě jednostranného přístupu pravicových stran k ÚSTR frustrována, to se dá z lidského hlediska pochopit. Frustrace by ale neměla vést ke stejné aroganci, se stejným pocitem moci v zádech, jako tomu bylo dosud. Tím levice ukazuje, že není lepší než pravice, že má k demokracii a k politické kultuře stejně ostudný přístup jako ona. A, ať se na mne páni ideologové nezlobí, naše dospívání k demokracii a politické kultuře je v žebříčku hodnot o několik pater výše než to, která ideologie na této cestě momentálně vyhrává.

Pokud se obě strany vzájemně napadají z bolševismu, mají vlastně pravdu, protože obě jsou poznamenány tím, čemu se říká „bolševický způsob uvažování“. A nejde jen o onu aroganci moci, ale i o nebývalou míru demagogie.

Jiří Dienstbier tvrdí, že reakce pravice na současné dění v ÚSTR je laciný antikomunismus, který je projevem pravicového bolševismu. Takže na pravici jsou jen samí antikomunističtí fanatici, nikoli již lidé, kteří poctivě vyjadřují své obavy z návratu komunistů k moci na základě svých špatných zkušeností s nimi?

Návrat předlistopadového režimu určitě nehrozí, do politiky se ovšem mohou vrátit některé prvky předlistopadového vládnutí a následné zúžení svobodného prostoru. A mnozí lidé cítí ke komunistům oprávněnou nechuť, protože ti různými prohlášeními, projevy a personální politikou dávají najevo, že se nezměnili a zločiny předlistopadového režimu jim nevadí (pokud je za zločiny vůbec považují). Co je na této nechuti bolševického?

Dienstbier zřejmě chytil od Zaorálka těžší formu demagogické infekce. Doufejme, že se z toho brzy vyléčí, naše politika potřebuje pozitivní vzory, nikoli dalšího demagogického křiklouna, kterých je na pravici i levici již tak neúnosně mnoho.

O pravici a její obvyklé mobilizační rétorice již řeč byla. Představa, že kdokoli se automaticky podvolí mocenským záměrům a zájmům politiků, však pochází z doby hluboce předlistopadové. Tvrdit například, že Petruška Šustrová v ÚSTR provedla „levicový puč“ vyžaduje velkou dávku zaslepenosti. Toto vyjádření Marka Bendy sice nepřekvapuje, protože k takovému uchopování věcí neměl nikdy daleko, ale tentokrát se zlatý hoch konzervativců tím demagoginem evidentně předávkoval.

Demagogií ovšem zavání i vyjádření Petrušky Šustrové, že členové vědecké rady odešli po změnách v ústavu proto, že jsou loajálnější k Hermanovi než k věci samé. Ze způsobu převzetí moci v ÚSTR, včetně převálcování Daniela Hermana formou odvolání i výpovědi, čiší bezstarostná, na nic se neohlížející arogance (úplně stejná jako ta dřívější pod patronátem ODS). Nelze se divit, že tomu vědecká rada nechtěla asistovat.

Proč došlo k výměně vedení?

K pochopení dění musíme zjistit odpověď na následující otázky. Co bránilo tomu, aby rada vypsala na místo ředitele výběrové řízení a Hermana odvolala až po jeho ukončení? A proč má nyní výběrové řízení na nového ředitele trvat až rok, když k tomu stačí pár týdnů?

Nesrovnalostí v různých postupech rady a vyjádřeních jejích členů je více, nemá smysl tady všechny rozebírat. Z  mozaiky, kterou vytvářejí, je ovšem patrné, že důvody, které rada uvedla pro Hermanovo odvolání, jsou zástupné.

Rada ÚSTR nás zprvu krmila informacemi o tom, že hledala nového ředitele mezi více zájemci. Jak se však ukázalo, jediným pretendentem při volbě byla Pavla Foglová, známá Petrušky Šustrové, která není historičkou a nemá žádné manažerské zkušenosti (má prý organizátorské zkušenosti z pořádání výstav v Českém centru ve Varšavě). Rada přitom odvolala Hermana prý i proto, že nebyl historikem a neměl manažerské zkušenosti.

Je ovšem fakt, že Pavla Foglová nic takového nepotřebuje, protože ÚSTR de facto povede Petruška Šustrová. To by bylo v pořádku, protože Šustrová je v této problematice odbornicí a ÚSTR je z tohoto hlediska v dobrých rukou. Avšak i tady platí, že politická kultura je důležitější než momentální fungování jedné instituce. Jednací řád Rady ÚSTR říká, že „v případě naléhavé potřeby obsazení funkce ředitele Ústavu lze navrhovat kandidáty přímo před hlasováním o jmenování při jednání rady.“ Co bylo tak naléhavé, že bylo třeba zamést s Hermanem ihned a měsíc dva by to nepočkalo?

Jak se Šustrová sama vyjádřila, Herman neplnil její pokyny (ne všechny). Proto jej chtěla odvolat i ona (přestože je konzervativně, nikoli levicově zaměřená, dodávám k tomu). Foglovou si Šustrová sama vybrala, takže lze předpokládat, že ta její pokyny plnit bude. Foglová by ovšem (alespoň ne nyní, dokud ani nezná chod ústavu) ve výběrovém zřízení v porovnání s odborníky neobstála. A každý z odborníků by pochopitelně chtěl vnést do fungování jím vedené instituce i svůj pohled na její fungování. Spočívá ta „naléhavost“ právě v tomhle? Nebo v něčem jiném?

Rada také sdělila, že Foglová ji přesvědčila o své koncepci. No bodejť by ne. To by bylo, aby nedokázala přesvědčit spoluautory koncepce o tom, že koncepce je dobrá. Členové rady se  evidentně na jejím vypracování podíleli. Minimálně důležitými radami, daleko pravděpodobněji však někteří z radních sami vypracovali části textu koncepce. Přímé důkazy pro to nemám, ale plyne to z poznání, že koncepce Pavly Foglové se detailně překrývá s  veřejně vyslovenými požadavky členů rady i způsobem, jakým je formulovali (viz i záznam posledního jednání rady).

Jak jsem při jedné debatě zaslechl, Petruška Šustrová možná převzala (ze svého pohledu) nevděčnou roli převést ÚSTR s pokud možno co nejmenšími ztrátami přes vládu levice, což by vyžadovalo různé kompromisy, ústupky a speciální taktiku - to je ovšem jen čirá, ničím nepodložená spekulace.

Mám za to, že by si všichni zúčastnění, politici i radní, měli znovu uvědomit, že demokracie se nedemokratickými prostředky, převlečenými do roucha andělského, docílit nedá. A že důležitější než odpovědnost za chod jedné instituce, je odpovědnost k hodnotám, k jejichž naplnění směřujeme. Nebo již nesměřujeme?