Z Ústavu pro studium totalitních režimů se pozvolna stává Ústav pro studium lidské povahy. Poslední kauza, která vyvrcholila odvoláním ředitele Daniela Hermana, je výstižnou zprávou o nás samých, o našem chápání svobody a demokracie, míře politické kultury, o našem způsobu uvažování. V rolích nepřátel tentokrát nevystupují jen politici, ale i lidé, kterých je proč si vážit. Otázkou je, proč si tentokrát navlékli čapku s rolničkami.

Kupředu levá?

„Nejde o vědu, ale o politiku,“ řekl o Hermanově odvolání premiér Petr Nečas. A není sám, o „politizaci ústavu“ - minulé či budoucí - hovoří obě strany sporu. ÚSTR je institucí vzniklou z politické vůle, členy rady volí zákonodárci. Předpokládám, že tuto „politizaci“ asi na mysli nikdo neměl. „Politizace“ je v tomto případě jen zástupný výraz, za nimž se skrývá ideologický způsob uvažování a následného konání.

ODS vytáhla do boje s tvrzením, že ČSSD a někteří jimi zvolení radní chtějí ÚSTR vést k zániku či ke ztrátě akceschopnosti v zájmu budoucí spolupráce s KSČM. Jiří Dienstbier tvrdí, že je to nesmysl, protože nikdo z ČSSD o ÚSTR s komunisty nejednal. Ale to ani nemusel, i Dienstbier jistě ví, co by si KSČM v tomto směru přála. Komunistům je Ústav pro studium totalitních režimů dýkou zabodnutou v boku, protože odhaluje a připomíná jejich zločiny, a tím i dává do kontextu další jejich konání před listopadem 89.

Část ČSSD o spolupráci s komunisty bezpochyby usiluje, včetně Dienstbiera. Potřebuje k tomu potlačit onen kontext, který ukazuje na způsob, jakým jsou komunisté zvyklí vládnout. Právě to totiž od spolupráce komunisty odrazuje i některé levicové a středové voliče. Je ovšem otázkou, jestli se k něčemu takovému členové rady ÚSTR propůjčí či jestli přišli s tímto úmyslem. Nenasvědčuje tomu nic, ani dosavadní postup levicových členů rady.

Buď věda, nebo ideologie. Vyberte si

Nečas ovšem zapomněl dodat, že o ideologii šlo od počátku i ODS. Odstraňování pracovníků ÚSTR, kteří měli na způsob vedení ústavu, na způsob bádání či na konkrétní případy jiný pohled než členové pravicově obsazené rady, je smutnou kapitolou této instituce (v poslední době jde třeba o uznávaného historika Vítězslava Sommera).

Také křečovité trvání na tom, že celé období od února 1948 do listopadu 1989 bylo totalitní, je nesmyslné. Obleva v šedesátých letech přinesla změnu režimu spojenou s pocitem svobody (zrušení cenzury). Okupace a následná normalizace svou definicí již odpovídá spíše autoritářskému režimu než totalitnímu. Tato diferenciace nijak nepopírá, že komunistický režim byl zločinný. A zároveň mnohem lépe umožňuje pochopení mechanismů tohoto režimu, tedy i hlubší a širší vyrovnávání se s minulostí.