Až se usadí mediální a politický prach zvířený právě probíhající bitvou z nekonečné války o Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), bude na místě začít vážně přemýšlet a diskutovat o budoucnosti této instituce. První zástupci akademické historiografie již nabídli veřejnosti svůj pohled na věc. Historici Matěj Spurný a Michal Kopeček vystoupili s kritikou, ale i s návrhy na možné další směřování ústavu. Je nejvyšší čas, aby do veřejné debaty vstoupili rovněž představitelé ÚSTR a jeho zaměstnanci, současní i dřívější. Právě absence odlišných hlasů „zevnitř“ v polemikách o ÚSTR vede k tomu, že obě strany nynějšího konfliktu mohou používat tvrzení, která by při podrobnější znalosti poměrů v instituci musela být nahrazena mnohem preciznější argumentací.

Líčení hrdinného odporu zaměstnanců ústavu proti dosazení nového vedení má velmi daleko k realistickému popisu situace. Jsem přesvědčený, že k nepříčetnosti rozčílený Miroslav Vodrážka vyzbrojený parukou a umělým poprsím není reprezentativním hlasem zaměstnanců ústavu. Paušalizující odmítnutí činnosti ÚSTR by pak zasloužilo korektiv ve formě přesného zacílení kritiky a poukázání na konkrétní problémy — nejen v oblasti odborné práce, ale i způsobů řízení instituce a spravování jí svěřených finančních prostředků. Pokud dosud mlčícím odborným zaměstnancům ÚSTR vadí, že jsou mnohdy líčení jako parta diletantských propagandistů, nezbude jim nic jiného, než do probíhající diskuze vstoupit a prezentovat svůj pohled na věc. Vím o několika zaměstnancích ÚSTR, jejichž názory by v diskuzi měly zaznít. V jejich vlastním zájmu i v zájmu instituce. Jinak za ně budou mluvit jiní.

Následující poznámky o budoucnosti ÚSTR směřují k vnitřnímu vývoji instituce a k povaze jeho odborné práce. Jestliže má být deklarovaná snaha o zlepšení fungování ústavu úspěšná, musí být opřena o citlivou správu vnitřního života ÚSTR. Ten se totiž stále vyrovnává se svým „prvotním hříchem“, jímž je jeho založení prostřednictvím personální čistky. Badatelská část ÚSTR v roce 2008 nespadla z nebe, a ani nebyla vybudována na zelené louce. Během roku 2007 převzal na Ministerstvu vnitra zřízený „Odbor archiv bezpečnostních složek“(základ pozdějšího ústavu) velkou část dokumentační součásti Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Jednalo se o pracoviště, které se, ačkoliv patřilo do struktur Policie ČR, což s sebou neslo nejeden problém, profilovalo jako slibné badatelské centrum o dějinách socialistické diktatury, především jejích bezpečnostních složek. Působilo zde několik velmi schopných historiků — např. Ondřej Koutek, Ondřej Vojtěchovský, Prokop Tomek, Petr Cajthaml, či Jiří Plachý.

Způsob převedení těchto badatelů do budoucího ÚSTR se neobešel bez některých velmi odpudivých praktik. Mladí zakladatelé ÚSTR, nejspíše zmámení čerstvě nabytou mocí, svým někdejším spolužákům a současně oponentům v nedávné debatě o „ústavu paměti národa“ připravili takové pracovní podmínky, že během necelého roku a ještě před oficiálním založením ústavu tento badatelský kolektiv přestal existovat. Historicky první personální bouři v ÚSTR nepřipomínám pouze proto, že o ní média mlčela a její tehdejší původci, později často v roli kritiků ÚSTR a mučedníků personální politiky, kterou sami pomáhali zavádět, se k němu nehlásí. Začal tak totiž proces, který trvá dodnes. Rok se s rokem sešel a z ÚSTR odcházela tentokrát část jeho zakladatelů.

Další významná vlna odchodů a propouštění následovala po nástupu Daniela Hermana na podzim roku 2010. Pokud chce nynější vedení ústavu vystoupit z tohoto bludného kruhu, nesmí připustit, aby se rozběhlo další kolo osobních odplat a vyrovnávání starých účtů. Vzhledem k obrovskému množství osobních konfliktů, které vývoj ÚSTR doprovázely, považuji za důležité, aby byl zastaven trend, který má v opačném případě potenciál veškeré dobře míněné snahy o reformu ústavu nenávratně zdiskreditovat. Je potřeba ukázat na konkrétní problémy v řízení instituce či v odborné práci, a pouze na základě těchto kritérií budovat personální obsazení ústavu. Naopak pokračování v dosavadní tradici personální „politiky“ v ÚSTR povede k tomu, že se dnešní konflikt, jenž je vedený z velké části na osobní rovině, bude zanedlouho opakovat.

S vnitřním fungováním instituce souvisí také nutnost otevření diskuze o náplni její činnosti. Nová ředitelka ústavu zveřejnila ambiciózní plán výzkumu, který obsahuje tolik témat a úkolů, že by jeho realizace vyžadovala angažování celé české historiografie soudobých dějin. Vzhledem k tomu, že ústav v současnosti zaměstnává ve výzkumných odděleních a skupinách přibližně třicet badatelů (z nichž někteří pracují pouze na částečný úvazek), je realizovatelnost koncepce i při zapojení značného množství externistů velmi diskutabilní. Např. deklarovaný záměr sepsat dějiny odboje v letech nacistické okupace zde již jednou byl — v 60. letech na něm pracoval rozsáhlý tým předních historiků opřený o skvělé dokumentační a technické zázemí a hustou síť regionálních spolupracovníků. Jedná se tedy o úkol, jenž by sám mohl zaměstnat ústavní historiky na několik let.

Jeden prvek v nové koncepci je však důležitý — definování náplně odborné činnosti má vzniknout na základě diskuze mezi badateli a vedením ústavu. Proč tedy diskuzi nezahájit rovnou nyní? A proč ji nepojmout jako veřejnou rozpravu badatelů, zaměstnanců ústavu, ale i těch historiků, kteří se o ÚSTR zajímají a jsou ochotni přispět svým stanoviskem? Domnívám se, že vážně míněná výměna názorů o předložené koncepci by představovala hodnotnou alternativu k mediálnímu třeštění o velkém spiknutí.

Významným vnějším faktorem zásadně ovlivňujícím vývoj ústavu je zákon, jímž byl ÚSTR zřízen. Ačkoliv znamenal faktické založení instituce, jeho nešťastná formulace je dalším zdrojem problémů, v nichž se ústav potácí od svého založení. Nejedná se pouze o mnohokrát propírané formulace hodnotící minulost, ale zejména o zakotvené způsoby řízení ústavu. Faktická závislost pracoviště na aktuálním složení jedné komory parlamentu vede k tomu, že každé vedení ÚSTR může o stabilních podmínkách pouze snít.

Jak výstižně ukázal Roman Sikora, tento zákonný paskvil má kořeny v přesvědčení některých zástupců ODS, že mají mít výsadní právo na správu věcí veřejných. Když si občané demokraticky zvolí jiné zástupce, zákon definující tak úzký vztah mezi politickou reprezentací a vedením ÚSTR samozřejmě umožňuje provést významné posuny v obsazení Rady ÚSTR, navíc v situaci, kdy se změna sil na politické scéně sešla s končícím mandátem některých radních. Veškerý pokřik o komunistickém převratu provedeném sociálními demokraty je pouze nářkem nad rozlitým mlékem a nechtěným přiznáním demokratických deficitů v myšlení pobouřených.

Je sympatické, že sociální demokracie jasně deklarovala ochotu podílet se na podstatném osvobození ÚSTR od bezprostředního vlivu politiků. Vezměme tedy vedoucí sociální demokraty za slovo a požadujme otevření diskuze o odlišné zákonné úpravě, která by zajistila větší nezávislost instituce. Jistě je možné najít takové modely fungování, aby měl stát možnost dohlížet na vynakládání veřejných prostředků, ale současně politici nedisponovali rozsáhlým vlivem na práci ÚSTR či personální obsazení jeho vedení.

Je načase začít hovořit o konkrétních formách odlišné organizace ústavu. Nemohla by např. ÚSTR zřizovat nezávislá veřejná nadace, jejíž vedení by bylo složeno ze zástupců státu, akademické obce, vzdělávacích institucí, občanské společnosti a zaměstnanců ústavu? Nabízí se také možnost zavést systém podobný řídícím strukturám ústavů Akademie věd. Je jasné, že se jedná o složitý problém, ale určitě ne neřešitelný. Pokud je politická ochota odbourat významný zdroj nestability a politizace ÚSTR myšlena vážně, je potřeba začít co nejdříve tyto otázky řešit. Umožnění takové změny by pak bylo málo vídaným státnickým gestem v oblasti české politiky dějin.

Bylo by naivní se domnívat, že všechny strany konfliktu okamžitě složí těžké zbraně a začnou vážně rozmlouvat o budoucnosti ÚSTR. I když to události popisované ve zpravodajství nenaznačují, jinak vedená diskuze je ovšem možná již nyní. Vyžaduje však, aby se do ní zapojili ti, kteří dosud mlčí, a jichž se bezprostředně týká — badatelé pracující v ÚSTR a další dosud neviditelní zaměstnanci. Docílilo by se zajímavé výměny názorů a posunu ve vnímání instituce.

Nové vedení ÚSTR pak musí takovou debatu nejen umožnit, ale také ji iniciovat a učinit veřejnou. Byl by to významný krok ke kvalitativní změně instituce a současně počátek převratu v její veřejné prezentaci, o kterou se zatím starají cirkusová čísla Moniky Pajerové a Miroslava Vodrážky. Jsem přesvědčen, že ÚSTR není pouze institucí divých historiografických kutilů, ale také místem, kde působí nedogmaticky smýšlející lidé, jejichž názory na budoucnost tolik propíraného ústavu je třeba slyšet.