Proč nejsem pullmannovcem?

Tomáš Schejbal

Tomáš Schejbal reaguje na text Zuzany Kaiserové v Mladé frontě DNES, ve kterém ho označila za tzv. pullmannovce. Schejbal se brání, že se jím být necítí.

Tak nám zabili antikomunismus, oznámila nám koncem prosince v Mladé frontě Zuzana Kaiserová, a pro některé levicové intelektuály to byl možná důvod, aby na Silvestra bouchli láhev bohemky coby nevkusnou náhražku kvalitního vína, na kterém si zas rádi pochutnají chuťoví konzervativci.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ale dost hloupých stereotypů, s kterými se denně setkáváme na každém kroku ažaž, denní tisk nevyjímaje. Zuzaně Kaiserové se do příběhu konce českého antikomunismu podařilo zakomponovat i mně a Ústav hospodářských a sociálních dějin, kde jsem začal od září studovat a označila mě za tzv. pullmannovce. Proto by bylo dobré nedorozumění vysvětlit.

Pojmy jako dominantní či autoritativní diskurs nemám ze své hlavy, ale nalévají nám je do hlavy učitelé a někteří z nás potom chodí po světě a páchají zlo. Jaký učitel, takový žák, chtělo by se říct, a Zuzana Kaiserová, která studovala ve Velké Británii dějiny raného křesťanství, dokáže Zlo s velkým Z nejen personifikovat (pullmanovci), ale i lokalizovat: budova Filozofické fakulty v Celetné.

Zde, na Petrových kamenech, nejčastěji v učebně C117, se konají naše černé sabaty, kterým předsedá ředitel ústavu Michal Pullmann. Na těchto černých mších hanobíme dominantní diskurs a pokoušíme se stvořit nový výklad dějin.

Používáme k tomu černou magii, které říkáme diskursivní analýza a dekonstrukce textu, a tajné magické formule, jako dichotomická struktura či exkulpační mechanismus. Podobně jako kdysi chasidský rabín Löwi se svými žáky v židovské čtvrti o několik desítek kilometrů dál, když se snažili stvořit Golema — nového člověka.

Ať rozkvétá sto škol učení!

V akademické sféře platí, že nazvou-li nějaký směr po vás, zvítězili jste. Ač patří doc. Pullmann mezi nejlepší kapacity svého oboru v této zemi, za sebe musím prohlásit, že se necítím být stoupencem teoretického přístupu, který zastává Michal Pullmann a který aplikuje například ve své velmi diskutované knize Konec experimentu.

Michal Pullmann se dá označit jako stoupenec tzv. interpretativního přístupu, zdůrazňující roli sociálních aktérů, a je skeptický vůči strukturalistickým přístupům. Pokud byste mu řekli, že „režim říkal“ či „režim byl zločinný“, argumentoval by vám, že v konkrétní situaci jednali konkrétní lidé, aby hájili své zájmy, a pojmy jako režim či systém, na který svádějí vinu, využívají k vyvinění se.

Tomu se říká exkulpační mechanismus. Pokud bychom tento přístup poněkud vulgarizovali, řekli bychom, že společnost neexistuje. Jsou jen jedinci. Možná ještě rodiny…

Já sám hodlám psát diplomku u doc. Rákosníka — který mimochodem původně vychází z rakouské školy (F. A. von Hayek a spol.) — a sice komparativně-diskursivní analýzu československého a východoněmeckého dějepisectví dělnictva před a po roce 1990. Jedním z problémů, který chci řešit, je postavení této disciplíny ve struktuře ideologického aparátu — či v mocenském poli diskursu — tehdejšího i dnešního režimu u nás a ve východním Německu.

Chci pracovat s binárními opozicemi — dělnická historiografie jako nástroj dominantní ideologie a dělnická historiografie jako kritický, emancipační diskurs — a rozbít je položením otázky, zda i za minulého režimu, u nás nebo v NDR, nehrála tato disciplína také emancipační roli.

Sám se přitom hlásím spíše k směrům, které vycházejí z marxismu. Podobně jako se to má s modernizační rolí stavby autobusových linek na Slovensku za minulého režimu. Zda se mi to podaří, je otázka.

Patřím tedy mezi ony přebytečné postmoderní intelektuály, o kterých píše Jan Keller ve své nové knize Posvícení bezdomovců. Stejně jako bezdomovci v posledním stadiu alkoholismu či drogové závislosti, kteří neustále popíjejí či fetují, budu interpretovat interpretace, a to vše proto, abych stejně jako alkoholici zapomněl, proč to vlastně dělám.

Jisté však je, že Ústav hospodářských a sociálních dějin a jeho pracovníci i studenti se řídí filozofií Mao Ce-tunga: ať rozkvétá sto škol umění, ať rozkvétá sto škol učení! Nepanuje zde jeden teoretický směr, který by byl závazný pro všechny nebo směr, který by byl tabuizován.

Každý si může vybrat a přihlásit se ke škole, která mu nejvíce vyhovuje. Sociální historici se totiž od svých kolegů liší tím, že se k postojům, které zastávají, také přiznávají. I tato pluralita a otevřenost je jeden z důvodů, proč se tento ústav liší od ostatních a proč patří k nejkvalitnějším v této zemi.

Ačkoli v malé knihovničce učebny C117 v Celetné leží Ekonomické problémy socialismu v SSSR od J. V. Stalina.

    Diskuse
    January 13, 2014 v 20.9
    Ten článek jsem četl zprvu dost ledabyle a nechal jsem se zmást. Říkal jsem si: vida, Tomáš Schejbal pro jednou odstoupil od své zavedené poetiky a napsal text, který se nevzpírá jednoznačnému čtení. Ironie je nanesena jen ve dvou vrstvách místo obvyklých sedmi. I prostý čtenář má šanci poznat, co je myšleno vážně a co ne. Ta nelíčená radost z binárních struktur, komparativně-diskursivní analýzy a emancipačního diskursu mi přišla přímo nakažlivá.

    Ale, jak jinak, ďábel je skryt v detailech. Ve větě: „ Podobně jako kdysi chasidský rabín Löwi se svými žáky v židovské čtvrti o několik desítek kilometrů dál...“ O co tady jde? O poetický obraz ne Nepřítele, ale toho, jak Nepřítel Schejbala vidí a vidět chce. Chcete Schejbala, který je úplně mimo, neví, že Josefov je od Celetné vzdálen tak asi dva kilometry, ne několik desítek kilometrů? Máte ho mít.

    Stejný princip jako v onom slavném dopisu Adamu Drdovi. „Ty chceš agresivní, totalitární nacisticko-komunistická hovada? Dostaneš je. “   Tomáš Schejbal je ryzí umělec. Od své vize neuhne.
    VD
    January 14, 2014 v 8.17
    o několik desítek kilometrů dál
    je také Terezín
    January 14, 2014 v 20.40
    Ano, Josefov je také v Terezíně. A další Josefov je ještě dál v Brně .