měl jsem strach, aby nedošlo k desinterpretaci mého komentáře. Nejedná se mi o relativizaci odboje (ať už kteréhokoliv) ani osobních obětí uvědomělých lidí, kterých si nesmírně vážím a jejichž statečnost mi byla a je vzorem. Chtěl jsem daleko spíše vyjádřit znepokojení nad interpretací našich dějin většinovou společností a na zajetí v dichotomických mýtech, kterého se někteří politici neštítí využít... individuální postoj je stále častěji v příkrém rozporu s kolektivním vědomím...

Domnívám se, že v textu Petra Chaluše jde o víc, než co naznačují diskutující přede mnouí. Jde o filozofii vzdělání/vzdělávání a o jeho místo ve společnosti (viz Keller: Vzdělanostní společnost).
Základní pedagogické dilema je, že vzděláváme teď pro to, co přijde, ale kloudně nevíme, co přijde. Toto dilema řeší současné školství příklonem k bezbřehému pragmatismu, k pojetí člověka jako lidského zdroje a k absolutní ekonomizaci a nutné kvantifikací veškerých hodnot.
Nastala tato situace nezájmem společnosti? Nebo manipulací elit? Nebo postmoderním neúspěšným hledání identity? A proč v jiných státech EU takto silně nenastala?