Pokud by někoho zajímalo, co vlastně Chomsky řekl...  Vít Janeček, Zuzana Piussi, TV DR

Otázka, jestli východoevropští, tedy také českoslovenští disidenti v sedmdesátých a osmdesátých letech trpěli málo, příliš, nebo tak nějak akorát, je docela atraktivní. Kolik jen zlehčujících odsudků jsme na jejich adresu slyšeli v posledním čtvrtstoletí! Kolik úvah a teorií o takzvaném fešáckém kriminálu Václava Havla a jeho druhů! Kolik pokleslých poznámek o tom, že se těm disidentům to jejich pronásledování vlastně nakonec vyplatilo, sečteno tedy i s dobou polistopadovou! Kolik nechutných frází o takzvaných pravdoláskařích, jejichž jádro ve všech interpretacích někdejší disidenti tvoří!

Jistě, takhle to Noam Chomsky nemyslel, ale stačí zběžně projít kdejakou internetovou diskusi pod jakýmkoliv článkem na českých webech o disidentech, aby bylo zřejmé, jaké emoce vzbuzuje nenásilný odpor proti minulému režimu ještě dnes. A tedy do jakého kontextu vpadla Chomského slova poměřující sílu represí vůči disidentům zde oproti represím, jímž byli vystaveni odpůrci režimů v Latinské Americe.

Zdvihnout takovou otázku by bylo namístě od některého z tehdejších disidentů, je dokonce s podivem, že na takové srovnávací téma se zde ještě, nepletu-li se, žádná diskuse v prošlých pětadvaceti letech nerozvinula. Od amerického profesora (jehož výrok měl také svůj kontext, čtenář jej vedle tohoto článku najde v záznamu) takový výrok nezní vysoce vkusně, ale má právo jej vyřknout a my máme právo jej komentovat. Takže příležitost říci něco o míře represí a utrpení v oněch letech zkusím využít.

O potřebě vyrovnání se s minulostí se píše a mluví často, nezřídka nejspíše proto, aby se posílila pěstovaná linie antikomunismu, bez níž by leckterým politickým silám nezůstalo moc nosných témat ke sdělování. Stejně tak často se ovšem minulost bagatelizuje, banalizuje a zesměšňuje.

To všechno v režimu jakéhosi národního bolestínství, které umožňuje ukazovat, jak jsme všichni trpěli. A pokud možno komunisty nenáviděli, což povětšinou říkají ti, kteří se s tehdejším režimem uměli sžít vcelku bez větších morálních dilemat a problémů. O samotných represích, o rafinovaných formách persekuce, o motivech a způsobech odporu vůči režimu a o realitě tehdejšího společenského zla se ti, kteří jej nestačili zažít, nedozvídají téměř nic.

Citlivost či odolnost vůči represím má vždy velmi osobní míru. Každý prožívá ohrožení jinak a každý se na ně jinak dívá s odstupem času. Někdo selže už při nepatrném tlaku, jiný neselže ani v mezních situacích. Disidentsví sedmdesátých a osmdesátých let většinou bylo spojeno s vlastním osobním rozhodnutím, i když závažná rozhodnutí se mnohdy dělají v nečekaných či nepřehledných situacích. To ale neznamená, že by taková rozhodnutí mohla rozčlenit lidi na hrdiny a ty druhé.

Životní okolnosti každého člověka jsou jiné, každý čelí jiným výzvám a zdaleka ne každý je připraven, ochoten a schopen směrovat většinu svých sil na zápas s politickým režimem. To je třeba bez výčitek respektovat a vnímat realitu v mnohem bohatší škále hodnot. Tento svět může být lepší i ve špatných dobách tím, že v něm budou žít dobří a ušlechtilí rodiče, dobře vychované děti, slušní a ohleduplní občané a empaticky uvažující prostí lidé, pro něž jsou velké věci a silná slova obvykle příliš daleko a vysoko.

Represe na vlastní kůži

Výslech na Státní bezpečnosti byl, řekněme, tou nejmírnější persekucí. Přesto člověka vždy naplnila nejistota. Těžko bylo odhadnout, jak dlouho bude výslech trvat, jestli bude probíhat jen v jakémsi nepříjemném, dotěrném dialogu nebo také s úskočným, lstivým nátlakem, jehož přesile nebylo snadné vzdorovat. Anebo s tělesným násilím, jež zejména mladé lidi potkávalo nezřídka, starší v té době téměř nikdy.

Člověk také nevěděl, kdo jiný z jeho blízkých či přátel a kolegů je v téže chvíli vyslýchán, nevěděl, jestli ta tísnivá situace bude trvat tři hodiny, anebo nakonec třeba tři léta vězení. Domovní prohlídky, sledování, nátlakové vyslýchání členů rodiny a blízkých přátel, temné výhrůžky či náznaky možných následků, to všechno vytvářelo ovzduší obav a nejisté budoucnosti. Není divu, že většina lidí takové věci nechtěla nikdy zažít a snažila se tak vyhýbat kontaktu s lidmi, kteří by je do takových situací mohli přímo či nepřímo dostat.

A jak prožívali věznění ti, kteří se v něm nakonec ocitli? V prvních chvílích člověk zpravidla pociťuje nečekaný vězeňský paradox — z člověka právě uvězněného tak trochu opadává strach. Dana Němcová to kdysi trefně popsala: Když se člověk ocitne ve vězení, tak se mu uleví, protože už ho nemůžou zavřít.

Ano, v prvních dnech to tak opravdu je. Ale prožívání vazebního období je pak složité. Člověk se v takové situaci musí naučit zvládat čas. Když jsem byl poprvé uvězněn, bylo mi osmnáct let, ve vazbě jsem byl více než devět měsíců, ve výkonu trestu pak už jen necelé dva měsíce.

Ale tak dlouhá vazba v osmnácti, kdy člověk prožívá čas v mnohem pomalejším toku jinak než v pozdější dospělosti, byla opravdu tísnivá a nekonečná. V osmém měsíci vazby jsem tehdy naprosto zkolaboval. Omdlel jsem a více než týden jsem nebyl schopen ani chůze, padla na mne jakási děsivá klaustrofobie, pocit, že se na mne všechny stěny začínají hroutit, že už nikdy nevyjdu ven.

Tak intenzivní pocit bezvýchodnosti, že tělo přestalo poslouchat. Když jsem pak vězení popisoval lidem, kteří je nezažili, vždycky jsem říkal, že se snad dá popsat, co člověk dělal celý den. To není tak těžké, protože ve vazbě se nedá dělat téměř nic.

V cele čtyři metry krát dva třicet obsazené čtyřmi lidmi, záchodem přímo v místnosti, lůžky, umyvadlem, stolkem a stoličkami, téměř nebylo místo na pohyb. To všechno se popsat dá, ale plynutí času popsat nelze. Dvoustý či třístý totožně prázdný den se prostě už popsat nedá a tíha a naléhavost v něm obsažená je prostě na hranici sdělitelnosti.

Člověk trpí bludnými představami, psychickými poruchami, tělesnými bolestmi bez zjevné příčiny. Navíc ve vazbě — nevím, zda i v současné době — člověk nikdy nevidí tmu, cely jsou osvětlené i v noci, byť trochu slabším světlem. Vazba je také zážitek sociální.

Lidé, s kterými jsem postupně býval na stejné cele, byli snad jen ve třech případech schopni porozumět mému sociálnímu světu, stejně jako já jejich. Poťouchle mě napadá, jestli by vazba byla o něco snesitelnější, kdybych měl možnost v ní trávit čas třeba s nějakým excentrickým americkým profesorem stále překypujícím myšlenkami.

V tak těsném soužití cizích lidí, kteří sobě na očích používají toaletu a s žádnou lidskou potřebou se nemohou před ostatními skrýt, se často i z velkorysých a soudných lidí stávají agresivní a nesnesitelní spoluvězni. A někdy naopak lidé překvapí v opačném směru. V takovém těsném soužití z lidí spadne sociální skořápka a bývají jiní, velmi jiní, než jakými se na počátku zdají být.

Pobyt ve výkonu trestu je potom v porovnání s nekonečným plynutím prázdného času ve vazbě velmi milosrdný a dají se o něm vyprávět rozšafné historky. Třeba o tom, jak jsme se (v čase mého druhého, osmnáctiměsíčního trestu v letech 1982 a 1983) při výměně prádla nebo pod záminkou účasti v šachovém turnaji scházeli s Františkem Líznou, Václavem Valešem, Jaroslavem Dukou, Václavem Havlem, Janem Litomiským a dalšími.

Ano, to byly ty užitky věznění. Výkon trestu se jistě dal přežít i po delší dobu, ale byly tehdy i mnohem horší věznice než plzeňské Bory. Sociální interakce jsou ve výkonu trestu už roztříštěné, vzájemně se kompenzují. I když i tam je každý sám za sebe a stačí jen malá nepozornost, aby člověk přišel o některé ze svých věcí nebo o svou denní porci chleba.

K tomu je třeba přičíst běžné součásti vězeňské reality — člověk občas dostane ránu obuškem, na některých pracovištích se pracovalo až osmdesát hodin týdně, při těžké práci na Precioze u brusky bylo v zimě při větších mrazech občas nutno z nohavic setřásat led. Na ošetřovně často odmítali vězně ošetřit s lecjakým bolestivým zraněním. Zkrátka osobní zápas o důstojnost a integritu byl trvalý a vězeňské prostředí také dokázalo leckoho zlomit.

↗

Petr Pospíchal v době, kdy byl pronásledován Státní bezpečností Husákova režimu. Foto archiv PP

Nebyli jsme oběti

Napadá mě, že tento text vlastně vůbec nepíšu rád, spíš mám u psaní jakési trapné pocity, protože bych si opravdu nechtěl stěžovat. Jenže jak podat svědectví o tehdejší represi a nepopsat, co jsem zažíval? Jak jsme se tedy cítili my, političtí vězni sedmdesátých a osmdesátých let? Byl jsem vězněn celkem třikrát, dohromady tři roky, takže můžu snad dát dobrou odpověď.

Základní sdělení, které je třeba říct, je toto: Nebyli jsme žádné oběti! Jako oběti jsme se necítili a myslím, že jsme nesli svoji situaci s pokorou, ať už si to, kdo chce, vyloží jakkoliv. Politický vězeň sedmdesátých a osmdesátých let se nad své kriminální vězně nevyvyšoval, nenaznačoval nikomu, že by jako měl být čímsi lepším.

Všichni, které jsem zažil, se snažili chovat velkodušně a skromně, každý z nás nastokrát pomáhal spoluvězňům psát různé žádosti o obnovu řízení, žádosti o milost nebo jen vymýšlet pro spoluvězně romantické básničky do dopisů dívkám, o jejichž věrnost se věznění mladí muži tak obávali! Myslím, že jsme všichni cítili, že se z nás nesmějí stát oběti, že právě to by byla naše prohra.

Porovnávání represe nebo utrpení tehdejších disidentů s osudy odpůrců režimů v krutých diktátorských státech je zatíženo zásadní metodologickou chybou úvahy. Všichni dodatečně víme, co se komu stalo, a víme, co všechno nám hrozilo, a také víme, co strašného se odpůrcům stávalo jinde. Ale to víme až poté.

Stalo se v říjnu 1980 — byl to vlastně počátek období několika temných let, v nichž bylo celé prostředí Charty oslabeno represemi, vězněním některých známých tváří, odchodem řady lidí do emigrace a také vyčerpáno nesnadným zápasem o přežití Charty v prvních třech letech její činnosti. Státní bezpečnost cítila příležitost a zesílila represe, snad v naději, že Chartu definitivně oslabí či úplně zničí.

Tehdy jsem byl zatčen v Českých Budějovicích. Dva pánové, kteří mě zatýkali, mě s divnými poznámkami odvezli typickým neoznačeným žigulíkem asi tak dvacet kilometrů daleko, do odlehlé lesní divočiny na okraj lesní strže, jakési skály vysoké snad dvacet metrů. Ano, dnes vím, víme, že mě nesvrhli dolů, článek zjevně nepíšu ze záhrobí.

Ale na to, abych to zjistil, jsem si musel počkat. Nejprve mi vzali doklady a všechno z kapes, aby mé mrtvé tělo nemohlo být snadno identifikováno. Pak mě k okraji skály dostrkali.

Nakonec to skončilo několika údery pěstí. Měl jsem být klidný a říkat si, že se jinde ve světě dějí lidem horší věci? Ano, děkuji za radu, a klidně se dál houpejte v křesle!

Nepíšu osobní zpověď a nejde tu ani o můj vlastní příběh. Snažím se vyjádřit věci obecné a důležité. Jde o to, abychom zkusili porozumět tomu, jaká to byla doba a jak hanebné je dnes ji banalizovat a naznačovat, že až tak o moc nešlo a že ty represe proti disidentům byly relativně mírné. Jistěže mnohdy byly. A to, co jsem zažíval já, jistě nebyl masový jev. A také opravdu nevím, jak bych reagoval, kdybych věděl, že disidenti budou zabíjeni.

Jen vím, že když jsem — přesně dvakrát, v životě, ve svých dvaceti a pak o tři roky později — myslel, že se to v nejbližších okamžicích stane, nepokoušel jsem se s tou situací smlouvat a vytvářet si falešné naděje nebo se ponižovat. Myslím, že v tomto bychom si s těmi chilskými a argentinskými druhy rozuměli. Rozdíl je v tom, že jejich živá či mrtvá těla rozkousali žraloci a já tu stále jsem. Je to rozdíl nekonečný, samozřejmě.

Tehdy jsem byl — několik týdnů poté — ještě zbit ve vyšetřovně v Bartolomějské ve zhasnuté místnosti několika vyšetřovateli, o dalších pár týdnů na ulici přepaden. Ano, nejsem z mramoru, čtyři měsíce se kamarádi střídali v doprovodu, protože jsem nedokázal být sám v otevřeném prostoru.

Měl jsem tehdy stále bílý povlak na jazyku a asi jsem ani trochu nezářil optimismem. Mít strach je lidské a je to reakce lidského nitra, před níž se nelze nikam schovat. Ale tehdy, při výsleších, ve vězení, nebo když jsem byl sledován a provázen na každém kroku dvěma, a v povzdálí dalšími několika cizími muži v civilu, jsem se choval, jako bych strach neměl. To byla jediná sebeobrana, kterou jsem měl k dispozici. A byla to účinná sebeobrana.

Popisuji události, které jsem sám zažil, protože takto mohu být nejpřesnější. Jistě je možné říci s Janem Rumlem, že jsme nikdy netvrdili, že bychom kdovíjak trpěli.

I to byla pravda — vydržet se to dalo, to potvrzuji rád, a mnohdy to bývalo při tom všem i dost zábavné. Jan Ruml je celoživotním Mistrem veselého nadhledu — právě před třiceti lety jsme byli oba společně v jeho bytě obklíčeni asi deseti estébáky, měla se tam konat schůze Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Některé z přicházejících odváželi k výslechu, jiné jsem nápadným postáváním v okně stačil varovat a nedošli tak blízko, aby si jich tajná jednotka všimla. Jan Ruml mezitím usilovně trhal dokumenty, které by jim neměli přijít do rukou a splachoval je do záchodu, útržků bylo tak na třicet spláchnutí.

Po celou tu dobu mísil nadávky a žertovné komentáře, a když jsme nakonec z obklíčení unikli tajnou trasou přes dvůr a šli jsme na blízkou Bohemku na fotbal, říkali jsme si, že je s podivem, co všechno člověk musí udělat pro to, aby zažil tak úžasnou adrenalinovou legraci.

Vyřiďte Noamu Chomskému

Morální výčitka Spojeným státům, že podporovaly disidenty ve střední a východní Evropě, ale strpěly masakry ve státech, na něž mohly uplatnit robustní politický vliv, je srozumitelná a je také pravdivá. Ale adresáty tohoto sdělení, proneseného v Olomouci, jsme se stali především my, teď a tady.

Stává se, že se člověku dostane podpory a pomoci od někoho, kdo má své postranní úmysly. Ale to není věc nikoho jiného než toho, kdo takovou pomoc poskytuje. My věznění a pronásledovaní jsme nemohli ovlivnit, kdo nám vysloví podporu nebo se zasadí o naše propuštění. A byli jsme za takovou podporu vděčni.

Havel ve svém vynikajícím, historickém projevu v americkém Kongresu dne 21. února 1990 není k Američanům devótní ani trochu, jak snad naznačuje Noam Chomsky. Výčitka, že mlčel k politickým vraždám v Salvadoru, je v tomto případě lichá, kromě chaotizujícího předpokladu, že je možné při takových příležitostech mluvit o všem a o čemkoliv.

Přiměřená a nepokleslá interpretace minulosti a pochopení vlastních dějin jsou základem národní sebedůvěry a schopnosti myslet budoucnost. Málo tušíme, kam chceme směřovat, protože jsme vlastní dilema minulosti obešli.

Spokojili jsme se s černobílou redukcí na dobré a zlé, přičemž v realitě byli hráči v černém i v bílém dresu nepřehledně promícháni. Těžko vyčítat Noamu Chomskému zkratkovitý a pokleslý výklad minulosti, když mezi námi samými se pokleslý výklad stal normou.

Ten je — si myslím — důsledkem onoho těsně polistopadového historického kompromisu mezi svazáky a veksláky, z nichž mnozí patřili tam i tam, mnozí z nich ovládali raně polistopadová média. Oni i oni měli zájem spojit síly, protože kořist byla lákavá a bylo jí dost pro ně pro všechny.

Minulost neproblematická, přehledná, jim umožnila postavit se na stranu vítězů, respektive nakonec se cítit téměř jedinými skutečnými vítězi nové epochy. To vyžadovalo dát pocit satisfakce všem, kteří se mohli stát jejich potenciálními spojenci — voličskými, rétorickými, názorotvornými a říci jim: i vy jste byli oběti!

Zhnětení různě se proměňujícího a dosti nesourodého čtyřicetiletého období minulého režimu do jedné nerozlišitelné hmoty s názvem totalita umožnilo většině z těch, kteří těžili z tehdejšího režimu, těžit i z režimu nového. Tímto manévrem se také oni sami pasovali na oběti minulého režimu, ačkoliv právě pro jejich osobní osud a postavení byla změna od vlády jedné strany k demokracii neznatelná a nevýznamná.

I proto je nutné o uvedené etapě minulosti uvažovat v souvislostech dějin celého dvacátého století a chápat ji jako součást širšího dějinného emancipačního úsilí, v němž i malé posuny, vzestupy a porážky jsou krůčky k lepší podobě světa. Součástí tohoto úsilí také disidentská hnutí sedmdesátých a osmdesátých let ve svých hlavních proudech byla.

Svět je jen jeden, ale každý máme svoji přirozenou perspektivu, které nestojí proti sobě. Ta naše nestojí proti latinskoamerické, naopak se mohou navzájem obohacovat a inspirovat.

Hnutí prosazující práva a svobody jako hodnoty všeobecně a nepodmíněně platné v sobě nesou právě tu hlavní linii vzestupu člověka jako individuality, která je — ve všech myslitelných podobách osobní jedinečnosti — podmětem dějin. Právě ona, nikoli výčet vladařů a národních mytologií.