Pokud by někoho zajímalo, co vlastně Chomsky řekl...  Vít Janeček, Zuzana Piussi, TV DR

Otázka, jestli východoevropští, tedy také českoslovenští disidenti v sedmdesátých a osmdesátých letech trpěli málo, příliš, nebo tak nějak akorát, je docela atraktivní. Kolik jen zlehčujících odsudků jsme na jejich adresu slyšeli v posledním čtvrtstoletí! Kolik úvah a teorií o takzvaném fešáckém kriminálu Václava Havla a jeho druhů! Kolik pokleslých poznámek o tom, že se těm disidentům to jejich pronásledování vlastně nakonec vyplatilo, sečteno tedy i s dobou polistopadovou! Kolik nechutných frází o takzvaných pravdoláskařích, jejichž jádro ve všech interpretacích někdejší disidenti tvoří!

Jistě, takhle to Noam Chomsky nemyslel, ale stačí zběžně projít kdejakou internetovou diskusi pod jakýmkoliv článkem na českých webech o disidentech, aby bylo zřejmé, jaké emoce vzbuzuje nenásilný odpor proti minulému režimu ještě dnes. A tedy do jakého kontextu vpadla Chomského slova poměřující sílu represí vůči disidentům zde oproti represím, jímž byli vystaveni odpůrci režimů v Latinské Americe.

Zdvihnout takovou otázku by bylo namístě od některého z tehdejších disidentů, je dokonce s podivem, že na takové srovnávací téma se zde ještě, nepletu-li se, žádná diskuse v prošlých pětadvaceti letech nerozvinula. Od amerického profesora (jehož výrok měl také svůj kontext, čtenář jej vedle tohoto článku najde v záznamu) takový výrok nezní vysoce vkusně, ale má právo jej vyřknout a my máme právo jej komentovat. Takže příležitost říci něco o míře represí a utrpení v oněch letech zkusím využít.

O potřebě vyrovnání se s minulostí se píše a mluví často, nezřídka nejspíše proto, aby se posílila pěstovaná linie antikomunismu, bez níž by leckterým politickým silám nezůstalo moc nosných témat ke sdělování. Stejně tak často se ovšem minulost bagatelizuje, banalizuje a zesměšňuje.

To všechno v režimu jakéhosi národního bolestínství, které umožňuje ukazovat, jak jsme všichni trpěli. A pokud možno komunisty nenáviděli, což povětšinou říkají ti, kteří se s tehdejším režimem uměli sžít vcelku bez větších morálních dilemat a problémů. O samotných represích, o rafinovaných formách persekuce, o motivech a způsobech odporu vůči režimu a o realitě tehdejšího společenského zla se ti, kteří jej nestačili zažít, nedozvídají téměř nic.

Citlivost či odolnost vůči represím má vždy velmi osobní míru. Každý prožívá ohrožení jinak a každý se na ně jinak dívá s odstupem času. Někdo selže už při nepatrném tlaku, jiný neselže ani v mezních situacích. Disidentsví sedmdesátých a osmdesátých let většinou bylo spojeno s vlastním osobním rozhodnutím, i když závažná rozhodnutí se mnohdy dělají v nečekaných či nepřehledných situacích. To ale neznamená, že by taková rozhodnutí mohla rozčlenit lidi na hrdiny a ty druhé.

Životní okolnosti každého člověka jsou jiné, každý čelí jiným výzvám a zdaleka ne každý je připraven, ochoten a schopen směrovat většinu svých sil na zápas s politickým režimem. To je třeba bez výčitek respektovat a vnímat realitu v mnohem bohatší škále hodnot. Tento svět může být lepší i ve špatných dobách tím, že v něm budou žít dobří a ušlechtilí rodiče, dobře vychované děti, slušní a ohleduplní občané a empaticky uvažující prostí lidé, pro něž jsou velké věci a silná slova obvykle příliš daleko a vysoko.

Represe na vlastní kůži

Výslech na Státní bezpečnosti byl, řekněme, tou nejmírnější persekucí. Přesto člověka vždy naplnila nejistota. Těžko bylo odhadnout, jak dlouho bude výslech trvat, jestli bude probíhat jen v jakémsi nepříjemném, dotěrném dialogu nebo také s úskočným, lstivým nátlakem, jehož přesile nebylo snadné vzdorovat. Anebo s tělesným násilím, jež zejména mladé lidi potkávalo nezřídka, starší v té době téměř nikdy.

Člověk také nevěděl, kdo jiný z jeho blízkých či přátel a kolegů je v téže chvíli vyslýchán, nevěděl, jestli ta tísnivá situace bude trvat tři hodiny, anebo nakonec třeba tři léta vězení. Domovní prohlídky, sledování, nátlakové vyslýchání členů rodiny a blízkých přátel, temné výhrůžky či náznaky možných následků, to všechno vytvářelo ovzduší obav a nejisté budoucnosti. Není divu, že většina lidí takové věci nechtěla nikdy zažít a snažila se tak vyhýbat kontaktu s lidmi, kteří by je do takových situací mohli přímo či nepřímo dostat.

A jak prožívali věznění ti, kteří se v něm nakonec ocitli? V prvních chvílích člověk zpravidla pociťuje nečekaný vězeňský paradox — z člověka právě uvězněného tak trochu opadává strach. Dana Němcová to kdysi trefně popsala: Když se člověk ocitne ve vězení, tak se mu uleví, protože už ho nemůžou zavřít.

Ano, v prvních dnech to tak opravdu je. Ale prožívání vazebního období je pak složité. Člověk se v takové situaci musí naučit zvládat čas. Když jsem byl poprvé uvězněn, bylo mi osmnáct let, ve vazbě jsem byl více než devět měsíců, ve výkonu trestu pak už jen necelé dva měsíce.

Ale tak dlouhá vazba v osmnácti, kdy člověk prožívá čas v mnohem pomalejším toku jinak než v pozdější dospělosti, byla opravdu tísnivá a nekonečná. V osmém měsíci vazby jsem tehdy naprosto zkolaboval. Omdlel jsem a více než týden jsem nebyl schopen ani chůze, padla na mne jakási děsivá klaustrofobie, pocit, že se na mne všechny stěny začínají hroutit, že už nikdy nevyjdu ven.

Tak intenzivní pocit bezvýchodnosti, že tělo přestalo poslouchat. Když jsem pak vězení popisoval lidem, kteří je nezažili, vždycky jsem říkal, že se snad dá popsat, co člověk dělal celý den. To není tak těžké, protože ve vazbě se nedá dělat téměř nic.

V cele čtyři metry krát dva třicet obsazené čtyřmi lidmi, záchodem přímo v místnosti, lůžky, umyvadlem, stolkem a stoličkami, téměř nebylo místo na pohyb. To všechno se popsat dá, ale plynutí času popsat nelze. Dvoustý či třístý totožně prázdný den se prostě už popsat nedá a tíha a naléhavost v něm obsažená je prostě na hranici sdělitelnosti.