Pasivní rezistence, neboli tichý odpor, není ničím novým pod sluncem. Mezi lidmi, ponořenými do víru své ustarané každodennosti, vypadá ovšem jako nemístné podivínství: ten člověk si za všechno, říkají, může přece sám, tak co na tom vlastně chcete řešit?

Přikreslovat tykadla na předvolební plakáty neměl, protože, říkají, poškozovat cizí majetek se nesmí. Ale jakýpak majetek, napadá nás!

Chtěly-li si stranické sekretariáty plakáty ochránit před poškozením, mohly si je zamknout naštosované ve svých kancelářích. Ale oni je vystavili k propagační komunikaci s veřejností a předpokládali, že to bude komunikace jednosměrná.

Není to snad ten nejtrefnější důkaz nynější společenské absurdity? Komunikace stejně jednosměrná, jako samotné volby, jako celá volební období, jednosměrná jako těch více než dvacet let pochodu zpátky do Evropy, na kterém jsme nějak zabloudili a ocitli se někde mezi Kolumbií a Zimbabwe!

Polepit městské autobusy volebními plakáty je v některých vzdálených rozvojových zemích možné, byť opravdu málokde obvyklé, v Evropě je to krajně neobvyklé a navíc trapně nemístné. Viděl vůbec někdy někdo faktury za takový výlep? Zkoumala soudkyně účty za tisk plakátů?

Za třicet otykadlených plakátů na autobusu napočítaná škoda patnáct tisíc, v ceně je zjevně započítána i manipulace, a to dost rozsáhlá. Myslím, že se finanční úřad má konečně čeho chytit, pokud jde o podivné peníze v kampaních na účtech politických stran a neměl by váhat, ve veřejném zájmu!

A ještě dodatkem: je otykadlení plakátů opravdu jejich poškozením? Přestalo být snad volební sdělení zjevné? Nepoznají voliči kandidáta obohaceného o tykadla? Vedou přidaná tykadla k záměně s kandidáty jiných stran? Chtěly si snad strany neporušené plakáty po kampani sejmout a vzít zpět?