Pasivní rezistence, neboli tichý odpor, není ničím novým pod sluncem. Mezi lidmi, ponořenými do víru své ustarané každodennosti, vypadá ovšem jako nemístné podivínství: ten člověk si za všechno, říkají, může přece sám, tak co na tom vlastně chcete řešit?

Přikreslovat tykadla na předvolební plakáty neměl, protože, říkají, poškozovat cizí majetek se nesmí. Ale jakýpak majetek, napadá nás!

Chtěly-li si stranické sekretariáty plakáty ochránit před poškozením, mohly si je zamknout naštosované ve svých kancelářích. Ale oni je vystavili k propagační komunikaci s veřejností a předpokládali, že to bude komunikace jednosměrná.

Není to snad ten nejtrefnější důkaz nynější společenské absurdity? Komunikace stejně jednosměrná, jako samotné volby, jako celá volební období, jednosměrná jako těch více než dvacet let pochodu zpátky do Evropy, na kterém jsme nějak zabloudili a ocitli se někde mezi Kolumbií a Zimbabwe!

Polepit městské autobusy volebními plakáty je v některých vzdálených rozvojových zemích možné, byť opravdu málokde obvyklé, v Evropě je to krajně neobvyklé a navíc trapně nemístné. Viděl vůbec někdy někdo faktury za takový výlep? Zkoumala soudkyně účty za tisk plakátů?

Za třicet otykadlených plakátů na autobusu napočítaná škoda patnáct tisíc, v ceně je zjevně započítána i manipulace, a to dost rozsáhlá. Myslím, že se finanční úřad má konečně čeho chytit, pokud jde o podivné peníze v kampaních na účtech politických stran a neměl by váhat, ve veřejném zájmu!

A ještě dodatkem: je otykadlení plakátů opravdu jejich poškozením? Přestalo být snad volební sdělení zjevné? Nepoznají voliči kandidáta obohaceného o tykadla? Vedou přidaná tykadla k záměně s kandidáty jiných stran? Chtěly si snad strany neporušené plakáty po kampani sejmout a vzít zpět?

Jsou to jen okrajové postřehy, ale když právo, tak právo! A to jsme se zamysleli jen zběžně, šlo by to i důsledněji.

K pasivnímu odporu se lidé uchylují v situacích, v nichž společenská důvěra ve spravedlnost je zničena. Věří snad ještě někdo uvnitř spleti tunelů, mezi nimiž vedou do městských částí i na vzdálené ostrovy hojné šachty, kterými se dopravují balíky peněz chechtajícím se adresátům jako potrubní poštou, v prostou spravedlnost, za kterou by ručil tento stát?

Ne, justice tu není proto, aby plodila spravedlnost, ona se především zabývá sama sebou. Prestiží či funkcemi vlivných skupin státních zástupců i soudců, jejich dvojvládím, bezvládím a nevládím. A také se zabývá sebeobranou. A pokud někdo ze sítě kutačů tunelů a šachet přece jen sklouzne na mazlavém jílu, může si být jist milostí hlavy státu.

Kdo by v takové bitevní vřavě, za takové plískanice, měl vůbec pomyšlení na nějakou spravedlnost! Jako když zurčící jarní potůček protéká silážní jámou v rozkladu, odkaz na tento pozoruhodný jev zde.

Smetanův pasivní odpor je gándhíovsky důsledný a nenásilný, ba až nezúčastněně apatický. Nenamítal podjatost soudkyně, protože jí zcela upírá legitimitu. Nepodal odpor, protože upírá legitimitu jejímu rozhodnutí. Poté se neodvolal, do vězení dobrovolně nenastoupí, ve vězení se nehodlá podvolit trestu ani nápravě. Upírá totiž legitimitu celému justičnímu a politickému systému.

Říká to svými prostými slovy. Upření legitimity je ostatně motiv, který stál i na samém počátku jeho protestu, tedy přikreslování tykadel, nevnímal to jako samoúčelný žert nebo jako příležitost pokoutně někoho urazit.

Pokutu zaplatil, ale opět s nebázlivým a mravně vysokým motivem. Žije s rodiči a nerad by svým postojem ublížil jim, protože je mu jasné, že exekutoři by nerozlišovali mezi jeho a jejich majetkem.

Pomoc z finanční sbírky odmítl. Raději na Světlušku, on to nějak zvládne. A možnost, že by byl omilostněn? Říká: „K tomu asi nedojde. Zaprvé předpokládám, že Václav by se k tomu neodhodlal, a zadruhé je, myslím, jasné, že od zloděje bych milost nepřijal. A to můžete klidně napsat."

Jeho rozhovor pro iDnes je civilní, tok řeči věcný a klidný. Žádné invektivy, žádná zhrzenost, žádné bolestínství. Nepovažuje se za hrdinu. Všimněme si pozorně: žádné švejkovství, žádné vůdcovské ambice, žádný litý boj, žádná ideologizace!

Pozoruhodných vět je v rozhovoru s ním více, jedna ze závěru je však rozsudkem legitimnějším, než kterýkoliv z těch, které jsou vyhlašovány Jménem republiky: „Pravda i lež se v současném systému staly vzájemně zaměnitelnými, podvody a korupce se staly přijatelnou životní strategií."

Hrdinové filmů a legend mávají šavlemi a táhnou za sebou davy. Hrdinové života mluví tiše a pokorně. Hrdinství ostatně není žádný jeden nějaký čin. Je to sled kroků a postojů, rodících se z pocitu, že takhle už to dál nejde. Kroky pak logicky vyplývají jeden z druhého. Prosté skutky, nad kterými rozšafní diskutéři mohou jen kroutit hlavou. A odzbrojující, nevypočítavá a nesamolibá důslednost.

Žijeme ve značně jiných časech, ale nedá mi to a připomínám si různé snahy o pasivní odpor v dobách Charty 77. Dokud byl tehdejší režim pevný a stabilní, bylo obtížné, ba téměř nepředstavitelné uvažovat o důsledném pasivním odporu. Užívali jsme jej v různých situacích.

Zcela mlčet u výslechu a v jeho závěru ani nepodepsat protokol, to bylo bez větších následků zpravidla možné po celé období Charty 77. Pokusy o pasivní odpor ve vězení končívaly nedobře, režim byl ještě hodně tuhý. Ale před koncem epochy, v posledních, řekněme, dvou letech, a pak především v posledních měsících, metod pasivního odporu přibývalo, bývaly důslednější a účinnější.

Režim ztrácel sebejistotu a zjišťoval, že najednou už nemá koho o čem přesvědčovat a že téměř veškerou energii spotřebovává na sebe sama.

Že se leccos bude muset změnit i dnes a tady, a to dost zásadně, začíná být zcela zřejmé. Netušíme, jaká to bude změna, ale cítíme, že takto už příliš daleko nedojdeme. Nemusím mít na mysli rovnou nějaký dramatický otřes, raději opravdu ne. Ale signály, že se ovzduší začíná proměňovat, tu jsou.

Jistě nepřijde změna, která by byla ochotna sčítat domnělé minulé zásluhy, o vinách protentokrát zmínku raději vynechme. Proměna nepřijde sama a neohlásí nám ji moderátor před hlavními zprávami jako tlakovou níži. Budeme muset dobře odhadnout, kdy přichází a co je její součástí.

Budou před nás postaveny nečekané otázky a výzvy. Změnu si prostě budeme muset odpracovat sami. A jak? A v čem? Inu, na to je potřeba pěstovat u sebe samých empatii a vnímavost. Příroda zná jeden specifický orgán, který pomáhá zvyšovat citlivost vůči vnějšímu prostředí. Jsou to tykadla.