Listopad 1982 ve věznici v Plzni na Borech. Z rozhlasu po drátě se 

linul nekonečný proud smuteční hudby, bez doprovodných slov a 

vysvětlení. Domýšleli jsme se všichni snadno — Husák ještě v dobré

kondici, takže to mohl být jen Brežněv. Další den ráno jsme se jako

noční směna přesouvali z pracoviště Preciosy na náš ubytovací úsek

cestou, kde jsme se pravidelně míjeli s pracovníky knihárny

nastupujícími na ranní, po několik minut uzamčeni v jedné chodbě.

Tedy obvyklá příležitost prohodit pár slov s Václavem.

„Co se bude dít teď po úmrtí Brežněva?" ptám se.

„Po něm přijde Andropov, ale nemyslím si, že to bude na dlouho,"

odpověděl se svojí lehkou ležérností Valeš.

„Jak to můžeš vědět?" -

„Ale no tak já to jen odhaduju, ale zdá se mi to dost jasný."

„A co se dá o Andropovovi říct?" -

„No to máš těžký, to by bylo na dlouho, na to teď nemáme čas. Ale víš, já jsem s ním pár let vyjednával potravinovej program, takže ho mám dost přečtenýho."

Po pár dnech byl novým generálním tajemníkem Andropov. A nebylo to na dlouho. V té době byl Václav ve vězení už přibližně dva roky, takže o nějakých informacích zvenčí nemohlo být řeči. Jeho tehdejší odhad by jistě měl vysokou cenu i pro tehdejší vedení státu. A přesně takový byl Václav Valeš vždy. Znalý, v úsudku suverénní, ale ne chlubivý, daleko spíš decentní, nestrojeně ležérní a věcný. Zkušenost životní i profesní z něj byla cítit v každém slově.

Později mě přesunuli z Preciosy na knihárnu a já si vlastně myslím, že mě vyreklamoval on, dělal na knihárně účetního a myslím, že i bachaři jeho autoritu museli vnímat. Pracoval jsem pak v dílně přímo vedle jeho kanceláře a bydleli jsme na vedlejších celách, takže jsme se vídali denně.

Měl jsem tehdy odsezeno asi tolik, co on, bylo mi 22 let a mladí lidé mívají sklon, zejména v situaci, v níž je radno obstát, k jisté

splašenosti a panikaření. Takže je třeba přiznat, že nadhledu, pokoře a víře v to, že se věci obvykle nějak vhodně uspořádají samy, pokud se chováme přiměřeně a klidně, mě v té době učil Václav Valeš, muž o neuvěřitelných 38 let starší.

Pak jsme o sobě věděli a přes našeho společného slavného spoluvězně jsme si občas vyřizovali pozdravy. Přišel do Koordinačního centra Občanského fóra v druhém týdnu po jeho ustavení. A byl potřebný, protože dříve přišlý Václav Klaus hrál tak, jak prý hrával basketbal, čili hlavně na sebe.

Valešovy zralé a rozvážné úvahy nám pomáhaly v orientaci nejen hospodářské, on totiž také velmi dobře věděl, kdo je kdo v mocenských strukturách končícího režimu, ostatně stěží by se mezi nimi našel někdo, koho by osobně z dřívějších let neznal. Osobní ambice ale Václav po revoluci neměl. Zažil toho v životě tolik, že je už ani mít nemusel.

Poté radil Valtru Komárkovi, kterého po prvních svobodných volbách na naléhání prezidenta i předsedy vlády vystřídal v roli místopředsedy vlády s úlohou hospodářského stratéga. V této funkci setrval půldruhého roku. Odcházel z ní poté, co jej jedna mladá poslankyně rodící se ODS nařkla — v počínajícím lustračním hysterčení - ze spolupráce se Státní bezpečností.

Tehdy se lustrovalo nadivoko, a ona se někde dostala k záznamu, podle nějž Václav Valeš v roce 1951(!) jako náměstek generálního ředitele litvínovského Chemopetrolu podepsal jakýsi pofiderní protokol. Opravdu provinění hodné sestřelení tak vzácného muže v takové funkci... Bylo mu tehdy právě v těch dnech sedmdesát let. A když jsem jej přesvědčoval, aby zkoušel setrvat, protože s podporou předsedy vlády Čalfy i prezidenta Havla situaci ustojí, řekl mi, že to nemá zapotřebí.

Poslankyni jmenovat nebudu, potácela se v těch letech mezi aktivistickou levicí a splašenou pravicí, po určité vnitřní sebekultivaci u ní také zůstala. Jen jsem jí tehdy řekl, že pokud tu nejprve šeptanou kauzu skutečně spustí, tak s ní už nikdy nepromluvím. Spustila. A já jsem to nepromluvení vydržel asi osm let.

Myslím, že od té chvíle Václav Valeš federální vládě velice chyběl. Nahradit jej opravdu nešlo. Na rozdíl od rozevlátého Valtra Komárka měl rád mnohem méně slov. Na rozdíl od těch, kteří si říkali ekonomové, vždy zůstával národohospodářem. Věděl, že tvorba hodnot je něco jiného, než přesouvání čísel. A k pouhému přesouvání čísel a k čarování s nimi byl nesmírně podezíravý, jen měl příliš málo času na to, aby mu nakonec — v podobě destrukčních privatizací a úprku před právníky — mohl zabránit.

Jeho znalost národního hospodářství byla neopakovatelná, rozuměl detailům, celkům, souvislostem, tendencím. Byl to tvůrce úvah o tom, jak zachovat potenciál českého strojírenství, chemie, hutnictví i dalších oborů a jak je provést transformací s co nejmenšími škodami pro nás pro všechny. Václav Klaus, který na Komárka nasazoval, kde mohl, Václava Valeše respektoval.

Jinak to ani nešlo, respektovali jej všichni, s nimiž kdy spolupracoval. Protože byl nástupcem svého dávného kolegy Valtra Komárka, bylo možno porovnávat. Při vší úctě k Valtrovi tato změna federální vládě prospěla. Čalfa měl vedle sebe stratéga méně ambiciózního, všemi respektovaného, pracovitého a do detailů znalého. Ve chvílích, kdy jiní bývali bezradní, nebál se rozhodnout sám. Intuicí. A nevzpomínám si, že by ho někdy zklamala. Mluvil málo, ale o čem promluvil, tomu rozuměl.

Moje osobní vzpomínka pokračuje ještě nejméně deset dalších let. Sporadicky mne zvával, zřejmě pro oživení scény, na neformální obědy ekonomických ministrů někdejší Čalfovy vlády. Pro mne, člověka bez formálního vzdělání, a také mnohem mladšího, než byli pravidelní účastníci, to byla nezapomenutelná setkání. Měli jsme přátelství věrné a pevné.

Vládní angažmá začátkem devadesátých let bylo pro Václava politickou derniérou. Pamětníci starší, než jsem já, vědí o jeho roli v šedesátých letech. Byl ministrem chemického průmyslu, ministrem zahraničního obchodu a pak také místopředsedou federální vlády. Spolutvůrcem Šikových ekonomických reforem a vyjednavačem v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. Jeho erudice — jak vím od starších — byla pověstná už tehdy.

Počátkem normalizace jej zbavili všech funkcí, vyloučili z komunistické strany. Počátkem osmdesátých let jej obvinnili z hospodářského trestného činu, odseděl si přibližně tři roky. Rád na závěr trochu pateticky řeknu, že jsem ho měl moc rád a že je jedním z těch, na které nikdy nezapomenu.