Listopad 1982 ve věznici v Plzni na Borech. Z rozhlasu po drátě se 

linul nekonečný proud smuteční hudby, bez doprovodných slov a 

vysvětlení. Domýšleli jsme se všichni snadno — Husák ještě v dobré

kondici, takže to mohl být jen Brežněv. Další den ráno jsme se jako

noční směna přesouvali z pracoviště Preciosy na náš ubytovací úsek

cestou, kde jsme se pravidelně míjeli s pracovníky knihárny

nastupujícími na ranní, po několik minut uzamčeni v jedné chodbě.

Tedy obvyklá příležitost prohodit pár slov s Václavem.

„Co se bude dít teď po úmrtí Brežněva?" ptám se.