Knihy a překlady Krzysztofa Michalského byly v Polsku průkopnickými pracemi, zejména pokud jde o seznámení s myšlenkami Martina Heideggera a soudobé německé filosofie. Pro svět nebyl Michalski jen filosofem, ale také ochráncem památky nešťastných zemí střední a východní Evropy, které daly světu velká jména významných humanistů. Stačí připomenout Jana Patočku, Józefa Tischnera nebo Bronisława Geremka, jejichž památku oslavil po nich pojmenovanými prestižními stipendii, která zorganizoval.

Najde se někdo, kdo se s takovou péčí a zvláště šikovností zvládne věnovat vzpomínce na Michalského život a práci? Zanechal tu po sobě více vděčných lidí, než kdokoli jiný. Lepší pomník nemůže mít! Všem těm lidem se dnes do mysli zapsala ta smutná zpráva, nechali ležet, co důležitého zrovna dělali, a zamysleli se, co pro ně znamenal… Kolik je takových, to věděl jenom Michalski sám, i když je nepočítal.

Charismatický pedagog

I když si nejvíce cenil filosofie a psaní, přeci jen mnoho jeho času pohlcoval Institut. Díky své výjimečné osobnosti dokázal shromáždit skupinu významných spolupracovníků, ale bylo známo, že všechno stojí na něm. Nešlo přitom jen o intelektuální úroveň instituce, ale i o peníze, kontakty, celou filosofům zpravidla cizí byrokracii, která je ovšem klíčová pro rozvoj instituce a proto, aby vědci mohli pracovat.

Přesto nikdy nepřestal být akademikem. Sám přečkal březen ’68 i rozpuštění filosofického ústavu, na kterém studoval. Vždy se chlubil tím, že byl studentem varšavské univerzity, která s ohledem na lidi, kteří na ní tehdy přednášeli, byla jedním z nejlepších míst na světě, pokud šlo o studium myšlenek. Studoval u Kolakowského a jeho si ze svých učitelů cenil nejvýše.

Od roku 1990 nepřetržitě přednášel na Univerzitě v Bostonu. V Polsku se vrátil na univerzitu, jen co se ta možnost objevila. Stal se profesorem Institutu aplikovaných společenských věd Varšavské univerzity a založil Katedru Erasma Rotterdamského. Právě tam se odehrávaly akce jinde nevídané. V malých místnostech, v neobvyklých časech učitelé se studenty hovořili trochu jinak. Stačí připomenout, že proslulý seminář Dariusze Gawina a Tomasze Merty se odehrával právě na katedře založené Michalským. On sám každoročně přijížděl vést dvoutýdenní seminář — zpravidla o německé filosofii, nejčastěji o Nietzschem, který se odehrával v prostorách Centra pro výzkum antických tradic. To vedl zase jiný kentaur - zčásti vědec, zčásti organizátor — Jerzy Axer.

Ještě před cvičením student vycítil nádech výjimečnosti. Přednášet měl „ten Krzysztof Michalski“ a všichni byli zvědaví, jestli bude „takový, jak všichni říkají“. A opravdu bylo všechno jinak. Hodiny o jednom filosofickém zlomku, se zamyšleným křídou si pohazujícím profesorem chodícím vlevo vpravo, který místo toho, aby mezi dvěma myšlenkami udělal pauzu, říká „kdyšš“, a zní to jako německé „ich“, jakoby šlo o nějaký tajný ohlas na jakési heslo Heideggerovského „bytí“, anebo jako kdyby se profesor popálil „plamenem věčnosti“… Snad to poslední, protože takový titul dal dlouho připravované knížce o Nietzschem.

Ďábelsky úspěšný organizátor

Michalski je snad jediný Polák, který v zahraničí od základů vybudoval a řídil instituci světového věhlasu. Zvládl pro své plány zaujmout, koho jen chtěl: Gadamera, papeže, Sorose — o premiérech, prezidentech, profesorech a jiných níže postavených lidech ani nemluvě. Stálými zaměstnanci jeho Institut jsou vědci typu Timothyho Snydera, Jánose Mátyáse Kovácse, Ivana Krasteva nebo Charlese Taylora. Michalski nejenže sám byl autorem knížek o Heideggerovi, Husserlovi a Nietzschem, ale také redigoval řadu dalších knih, ve kterých můžeme najít nejvýznamnější intelektuály posledních desetiletí. Byl šéfredaktorem časopisu „Transit“, ve kterém bylo otištění článku velkým vyznamenáním. Opravdovou událostí ale byl počet a kvalita knih, které vznikly díky němu a jeho institutu. Z těch v Polsku nejznámějších jmenujme Poválečnou Evropu Tonyho Judta, Kaviár a popel Marci Shore, řadu prací Charlesa Taylora.

Jak to opravdu bylo se začátky Institutu, asi nikdo přesně neví a Michalski se neměl ve zvyku chlubit. Věděl, čeho dosáhl, ale nechyběl mu odstup a, i když se přes ně dalo proniknout, bezmála aristokratické sebeovládání; dovolit si zažertovat a nakonec si s profesorem i zanadávat — těžko k uvěření, ale šlo to bez problémů.

A historie Institutu se odehrála asi takto: Michalski, něco přes třicet, ze smutného a šedivého Polska pod vládou Jaruzelského se nějak dostal k Georgi Sorosovi, bohatému finančníkovi se zálibou ve filosofii. To byly teprve samé začátky Sorosovi filantropické činnosti. Michalski mu řekl, že vybuduje velký a významný filosofický institut, a dostal na to peníze. Nelhal. Institut mladému Polákovi vyrostl tak, že na jeho dalším financování už začalo záležet městu Vídeň i rakouskému státu. I když se o udržení a rozvoj takové instituce je třeba starat pořád, tak bylo známo, že i kdyby nikomu jinému, tak Michalskému se to pokaždé povede. Rychle se začal věnovat dalšímu pomáhání. Na vypsání toho všeho, co kde udělal, kolikrát komu pomohl, kolik žáků vychoval, kolik v Polsku známých institucí vzniklo díky němu, by nestačilo místo.

Pro rozvoj Krytyky Polityczna byl jednou z nejdůležitějších postav. Mnoho z nás bylo stipendisty jeho institutu, díky čemuž jsme tam sami mohli zvát lidi z našeho sdružení, aby tam mohli v klidu pracovat a obhlédnout, jak pracuje jedno z nejlepších akademických center v Evropě. Coby rektor Institutu věd o člověku a prezident unie Institutů pokročilých studií souhlasil se vstupem do rady našeho vlastního Institutu pokročilých studií, čím nám samým dodal nezasloužené prestiže. Vždy byl jedním z prvních lidí, kterým jsem volal před každým důležitým rozhodnutím, nebo když jsme potřebovali pomoc. Mnohokrát byl naším hostem. Souhlasil s tím, že u nás v letošním roce povede seminář o Carlu Schmittovi. Měli jsme vydat Schmittovu Theorie des Partisanen společně s rozsáhlým esejem, na kterém pracoval v posledních týdnech.

Nemocný byl několik měsíců. Koncem loňského roku musel přerušit přednášky v Bostonu a nechat se hospitalizovat. Vrátil se do Vídně. Psal, že do února určitě nebude moci cestovat, že si ale lékaři s jeho problémy vědí rady. Dál pracoval, napsal předmluvu k nové knížce Michaela Sandela, začal psát o Schmittovi. Bezstarostně jsem se ho ptal — jako vždy přímo — nejprve na jeho zdraví, a pak o rady: co si myslí o našich plánech, s kým se musím sejít při cestě do ciziny, koho pozvat do Institutu, kdy on sám přijede, co píše. Ještě minulý týden. A najednou ta tragická zpráva. Tím bolestnější, že úplně neočekávaná.

Text vyšel na webu polské Krytyky Polityczna v úterý 12. února 2013. Další nekrology Krzysztofu Michalskému věnovali například Timothy Garton Ash nebo Adam Michnik.

Přeložil Patrik Eichler.