Úkolem moderní polské levice je podle Sławomira Sierakowského emancipovat ve veřejném prostoru třetí hlas — hlas vyloučených. Schéma vycházející z jednání u kulatého stolu, během kterých se v roce 1989 polští komunisté vzdali monopolu moci, se podle něj rozpadlo po patnácti letech: postkomunistický Svaz demokratické levice tehdy ztratil svůj patent na levicovost, i když je pořád jedinou relevantní levicovou politickou stranou; Gazeta Wyborcza přestala být jediným soudcem pravdy na poli polských médií.

Ani tehdy se ale nepodařilo etablovat pluralitu názorů ve veřejném prostoru, dodnes podle Sierakowského neplatí, že v polské společnosti může zároveň existovat více stejně legitimních tezí. Stojí proti sobě dva protivníci, z nichž ten druhý je vždy zároveň protivníkem demokracie a modernizace. V Polsku tak lze jen obtížně artikulovat spor mezi liberalismem a sociální demokracií; každá pře je automaticky formulována jako spor mezi vlastní racionální a protivníkovou iracionální argumentací.