Krytyka polityczna

Patrik Eichler

Na pozvání Polského institutu navštívil minulý čtvrtek Prahu Sławomir Sierakowski, hlava polského sociálnědemokratického projektu a šéfredaktor měsíčníku Krytyka Polityczna.

Úkolem moderní polské levice je podle Sławomira Sierakowského emancipovat ve veřejném prostoru třetí hlas — hlas vyloučených. Schéma vycházející z jednání u kulatého stolu, během kterých se v roce 1989 polští komunisté vzdali monopolu moci, se podle něj rozpadlo po patnácti letech: postkomunistický Svaz demokratické levice tehdy ztratil svůj patent na levicovost, i když je pořád jedinou relevantní levicovou politickou stranou; Gazeta Wyborcza přestala být jediným soudcem pravdy na poli polských médií.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ani tehdy se ale nepodařilo etablovat pluralitu názorů ve veřejném prostoru, dodnes podle Sierakowského neplatí, že v polské společnosti může zároveň existovat více stejně legitimních tezí. Stojí proti sobě dva protivníci, z nichž ten druhý je vždy zároveň protivníkem demokracie a modernizace. V Polsku tak lze jen obtížně artikulovat spor mezi liberalismem a sociální demokracií; každá pře je automaticky formulována jako spor mezi vlastní racionální a protivníkovou iracionální argumentací.

Sierakowski tvrdí, že se v dnešním Polsku setkáváme se dvěma etablovanými jazyky. Jazykem konzervativismu, opírajícím se o církev a národ, a jazykem (neo)liberalismu. Když se během své vlády v letech 2001 až 2005 zkompromitoval Svaz demokratické levice, ujala se prvního z nich strana Právo a spravedlnost bratrů Kaczyńských, druhý vzala za svůj Občanská platforma současného premiéra Donalda Tuska. V té chvíli také končil formát politiky daný jednáními u kulatého stolu, v jejichž rámci Solidarita podle Sierakowského — protože to pro ni bylo výhodné — pomohla postkomunisty coby poraženého soupeře převést do nového politického systému.

Z okruhu Solidarity se Krytyka Polityczna hlásí k Jacku Kurońovi, ale už ne k Adamu Michnikovi. Krytyka Polityczna vstoupila do výše popsaného prostředí v roce 2002 ve chvíli, kdy se pod touto značkou začalo několik lidí podepisovat v příspěvcích v tisku. Je přitom důležité zmínit, že Sierakowskému bylo v té době třiadvacet let; narodil se v roce 1979. Krytyka Polityczna se vědomě přihlásila k fenoménu angažované inteligence.

Netrpěla a netrpí žádnou nostalgií k lidově-demokratické realizaci komunismu v Polsku a její členové zároveň mohou vést fundované teoretické diskuse i o textech typu Marxova Manifestu. Po roce 2000 chtěli sjednocovat a ovlivňovat dění ve vědě, kultuře a politice a překonávat umělé rozdíly mezi těmito obory lidské činnosti, protože podle nich šlo a jde o jen různé prostředky vyjádření, které ale všechny ovlivňují podobu našeho společného života.

Dnes je Krytyka Polityczna etablovaným měsíčníkem s nákladem kolem čtyřiceti tisíc výtisků, spravuje kavárnu a má síť regionálních poboček po celé zemi. Ve stejnojmenném vydavatelství za poslední dva roky vyšlo pětačtyřicet titulů domácí i překladové literatury. Svou definici levicovosti koncentrovaně představuje i na zvláštních webových stránkách.

Se svou dnešní infrastrukturou a odvedenou prací Krytyka polityczna samozřejmě nepředstavuje ucelený a originální filozofický systém, jak by mohl někdo namítnout, když se o Sierakowském hovoří jako o „hlavě polského sociálnědemokratického projektu“. Přestože jeho členové nemají ambici ustavit na své platformě politickou stranu, jde o programový, intelektuálně politický projekt. Jako takový je také jedním z důležitých podnětů pro stálé rozhlížení se a hledání inspirace mimo české prostředí.

I v České republice bychom sice našli několik organizací — nepočítajíce v to politické strany — jejichž projekty bychom mohli popsat jako politické, ale ty by to nejspíše vnímali ne jako popis, ale jako obvinění. Většina z nich by přitom postrádala síť regionálních odboček. I těm nejtradičnějším by ale chybělo nadšení Sierakowského x a dvaceti let.

    Diskuse