Začít bych měl nějak Zbabělci, ale nemám je tu po ruce, čte je asi u nás teď někdo jiný. Oni se totiž čtou pořád. Sám jsem je  kdysi v šestnácti z domácí knihovny s obalem už potrhaným vylovil. Takže od konce.

Josef Škvorecký byl s chutí podnikatel. Právě proto se za mořem tak dobře zabydlel. Praktický, s dobře srovnaným denním řádem, přehledný, bez závratné hloubky i šířky, bez spalujících vášní, bez okázalosti nebo manýry, pořádný a svižný, veselý a u toho střízlivý zcela neslovanským způsobem, naopak anglosasky samozřejmě demokratický. Dělal kulturní byznys. Navíc s největším prospěchem pro bourání režimu u nás ze vzdálenosti několika tisíc kilometrů ze všech soukromých firem na světě.

Že snižuju jeho odkaz? Ne, přiznávám mu ho. Když jsem před lety pro Literární noviny psal téma o překladatelství — a moc se mi tehdy nepovedlo — a navštívil jsem za tím účelem schůzi jejich obce, slyšel jsem asi toto: „Rozptyl překladatelských honorářů je menší než rozptyl honorářů spisovatelských. A na překlad prózy neexistují normy. A přitom i laik odhadne, jak nebetyčný je rozdíl obtížnosti překladu takového Faulknera a překladu běžného současného spotřebního románu.“

Ve skutečnosti jsou to Škvoreckého slova ze sjezdu spisovatelů v roce 1967 a pokud vím, mnoho se v oboru nezměnilo. Ani od doby jeho projevu, natož od mého textu.

Škvorecký tam pokračuje, zatímco ostatní bez výjimky probírají svědomí literatury, až do čísel na účtenkách, stejně jako třeba v soukromé korespondenci s Janem Zábranou: „Kdybys předpokládal maximum 1500 za arch (a víc Ti nedají, pokud nejseš laureátem), dělal by honorář za desetiarchový román při jedné normě (a pokud to není detektivka nebo zas dílo jiného laureáta, nedají Ti větší náklad než 10 000 výtisků) hrubých 15 000, čili čistých cca 12 000, což je tak roční příjem pomocného účetního.“

Pro Škvoreckého byl svaz zápaďácky organizací, která má hájit jeho zájmy, a tak si na jeho sjezdu řekl pro překladatele o vyšší gáži. Ideová diskuse ho vlastně nezajímala. Je mi to trochu protivný, a zároveň je to drzý a v tom vzletným prostředí sjezdu plným demokracie a svobody a jinejch vejšek i dost sexy.

Komunistický ideolog Ladislav Štoll napsal o Zbabělcích, že v nich Škvoreckému dějiny posloužily „jen jako křiklavě pomalovaná kulisa k líčení milostného tažení páskova“. Jo, je to tak, neoslavil v nich hrdinný boj našeho lidu za socialistický ráno, a ten boj hrdinný být mohl a často vůbec nebyl, a i to tam Škvorecký má, ale víc ho (a čtenáře) bavilo, že vřískne saxofon a jak dlouhou má holka v Praze asi sukni.

Má v téhle své próze (a z toho, co jsem četl, jenom v téhle) všecky ty lákadla, který si mladý socialistický člověk měl odepřít a který si začal každej neodepírat od začátku šedesátých let a v tom byla taky jejich vzpoura. Jenže on ji napsal o deset let dřív. Prostě nepřistoupil na to, že za socialismu se nesouloží, že hudba hraje jenom do pochodu a že lidi mluvěj mezi sebou stejně jako u tabule. V tom byl první a že tak chce dneska už dávno psát každej a už to tudíž nudí jako tehdy ty pravítka v zadku postav Marie Majerové, to je jiná věc.

Protože, když Danny Smiřický někoho líbnul, vařilo se mejch šestnáct let i když šlo jenom o saxofon, což bylo většinou. A to je přece u literatury hlavní, no ne? U té Škvoreckého jo a vůbec to nevadí. No už je taky na pravdě jazzový.