Síla hnutí Occupy nespočívala v konsensuálním způsobu přijímání rozhodnutí, nýbrž v nasazení účastníků těchto hnutí za společně sdílenou myšlenku. Takto alespoň argumentuje velice zajímavý článek „Counter-power as common power: beyond horizontalism“, který analyzuje úspěchy a neúspěchy hnutí Occupy Wall Street.

Článek ukazuje, že úspěch OWS stál především na:

1. adoptování momentálně ve světě úspěšné formy (permanentní stanování na hlavním náměstí), která tak bez dalšího vysvětlování rezonovala mezi lidmi a umožnila rychlé nabírání sympatizantů

2. na aktualizaci myšlenky, kterou lidé sdíleli ještě předtím, než hnutí vzniklo, a která se ve společenském povědomí zformovala na Egyptském Tahríru, ve Španělsku a jinde - a která byla v Occupy Wall Street přinesena do samého jádra systému.

Článek též argumentuje, že horizontální způsob organizace a přijímání rozhodnutí sice přivedl na náměstí široký okruh sympatizantů, ale nebyl a ani nemohl být s to splnit očekávání právě těchto sympatizantů a podporovatelů.

↗

Na hnutí Occupy Wall Street se nelze dívat jako ne neúspěšné. Foto Occupywallst.org

Evidence totiž ukazuje, že model široké a demokratické participace na rozhodování není schopen formulovat žádnou alternativu ke kapitalismu, ani neumožňuje pružně a adekvátně reagovat na momentální situace a na mocenskou protiofenzívu. Adorování této formy (procesu) tak lze považovat za její fetišizaci, a to bohužel znemožňuje narušení a změnu existujících mocenských struktur - což byly právě naděje a očekávání, která byla ve hnutí Occupy vkládána.

Jak však článek ukazuje na dalších místech, nelze to ale číst ani tak, že by Hnutí Occupy bylo neúspěšné.

Přinejmenším v USA totiž řada myšlenek, vysvětlujících aktuální poměry (krizi) a jejich příčiny (sociální nerovnost a nesouměřitelnost: 1 % vs. 99 %), do širšího společenského povědomí skutečně pronikla (o čemž svědčí např. nebývalý zájem o dílo Karla Marxe), a to i přes veškerou snahu amerických mainstreamových médií o jejich potlačení a překroucení.

Jak článek dále poznamenává, povaha současné moci není výlučně hierarchická ani centralizovaná, není to žádná moc nad námi, která autoritativně řídí naše životy. Dnes přeci nejde o žádné svrhnutí krále, prezidenta ani strany. Mocenské struktury jsou nyní rozptýlené a distribuované, působící jak na nás, tak skrze nás. Dnes se totiž každý snadno může stát agentem systému, jak velice sugestivně vykresluje známá scéna z filmu Matrix.

Jelikož onen zásadní mocenský a ideologický boj se v současnosti odehrává v každém z nás, povaze tohoto boje je třeba přizpůsobit i taktiku jeho vedení. Mít jasno ve strategii a cílech, jak velice správně poznamenal Noam Chomsky během diskuse v pražské Městské knihovně, je sice nezbytné, ale i na taktice záleží.

Žijeme přeci v informační společnosti. A to mimo jiné znamená, že rozhodujícím činitelem politicko-ekonomických střetů se stávají informace a dezinformace, ale také, že důležitým taktickým cílem se stává zmatení a dezorientace protivníka. A jestliže úhlavním nepřítelem státu je podle Chomského jeho vlastní obyvatelstvo, nemůžeme se divit, že jsme systematicky mateni a ohlupováni.

Ponechme proto v dnešní „tekuté“ době stranou diskuse o způsobech organizace státu, voleb, anebo demonstrací, a soustřeďme se raději na myšlenky, které naše aktivity aktualizují!