Síla hnutí Occupy nespočívala v konsensuálním způsobu přijímání rozhodnutí, nýbrž v nasazení účastníků těchto hnutí za společně sdílenou myšlenku. Takto alespoň argumentuje velice zajímavý článek „Counter-power as common power: beyond horizontalism“, který analyzuje úspěchy a neúspěchy hnutí Occupy Wall Street.

Článek ukazuje, že úspěch OWS stál především na:

1. adoptování momentálně ve světě úspěšné formy (permanentní stanování na hlavním náměstí), která tak bez dalšího vysvětlování rezonovala mezi lidmi a umožnila rychlé nabírání sympatizantů

2. na aktualizaci myšlenky, kterou lidé sdíleli ještě předtím, než hnutí vzniklo, a která se ve společenském povědomí zformovala na Egyptském Tahríru, ve Španělsku a jinde - a která byla v Occupy Wall Street přinesena do samého jádra systému.

Článek též argumentuje, že horizontální způsob organizace a přijímání rozhodnutí sice přivedl na náměstí široký okruh sympatizantů, ale nebyl a ani nemohl být s to splnit očekávání právě těchto sympatizantů a podporovatelů.

↗

Na hnutí Occupy Wall Street se nelze dívat jako ne neúspěšné. Foto Occupywallst.org

Evidence totiž ukazuje, že model široké a demokratické participace na rozhodování není schopen formulovat žádnou alternativu ke kapitalismu, ani neumožňuje pružně a adekvátně reagovat na momentální situace a na mocenskou protiofenzívu. Adorování této formy (procesu) tak lze považovat za její fetišizaci, a to bohužel znemožňuje narušení a změnu existujících mocenských struktur - což byly právě naděje a očekávání, která byla ve hnutí Occupy vkládána.

Jak však článek ukazuje na dalších místech, nelze to ale číst ani tak, že by Hnutí Occupy bylo neúspěšné.