Na jedné lodi. Chomsky, disent a univerzalita lidských práv

Filip Outrata

V přístupu k porušování lidských práv ve světě se českoslovenští disidenti nijak nelišili od západních aktivistů a bojovníků za lidská práva. Byli tak paradoxně na jedné lodi s Noamem Chomskym.

Skutečně pozoruhodné na sporu o Chomského výroku o československých disidentech je to, že ačkoli Chomsky se fakticky mýlil, reakce některých jeho oponentů mu paradoxně daly zapravdu.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Je poměrně jednoduché ověřit si, že Noam Chomsky skutečně neměl pravdu v tom, že východoevropští disidenti si mysleli, že jsou ti jediní utlačovaní na celém světě. Stačí zalistovat svazky Informací o Chartě, dnes již i digitálně přístupnými, a objeví se obraz zcela jiný.

Listování Infochem: solidarita s Nikaraguou a Chile

Namátkou jsem prošel tři ročníky „Infochu“, léta 1985 až 1987. V čísle 7 ročníku 1985 najdeme zprávu o tom, že k výzvě 154 evropských intelektuálů otištěné v listu Le Monde 8. května téhož roku a požadující, aby bylo zastaveno americké zasahování do nikaragujských záležitostí, se připojilo deset československých občanů (Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek, Eva Kantůrková, Václav Malý, Miloš Rejchrt, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová a Petr Uhl).

V čísle 12 téhož roku najdeme otevřený dopis skupiny signatářů (oproti dříve jmenovaným jsou v ní navíc Zuzana Dienstbierová a Luboš Kohout) nikaragujskému prezidentu Ortegovi. Impulsem k jeho napsání bylo dvoudenní zastavení vysílání jedné katolické rozhlasové stanice v zemi, v dopisu ale najdeme mimo jiné následující:

Pozvedli jsme svůj hlas proti americké podpoře vojenským útokům na Vaši revoluci, neboť soudíme, že americká politika vůči Nikaragui věci osvobození člověka škodí. Upřímně míněné slovo jsme museli vyslovit i nyní, kdy se domníváme, že tato věc je vážným způsobem ohrožena i zevnitř.

Podle signatářů dopisu „boj za lidskou důstojnost a svobodu, za sociální spravedlnost i rovnoprávnost lidí a národů je jen jeden, jeho součástí jsou emancipační boje ve východní Evropě i v Latinské Americe.

V čísle 7 roku 1987 se dočteme o prohlášení Solidarita s Chile, které vzniklo v USA ve spolupráci s chilskými emigranty. K původním signatářům (mezi nimiž nechybí profesor Massachusettského technologického institutu Noam Chomsky) se připojilo — „jako jednotlivci, nikoliv za Chartu 77“ — celkem dvacet čtyři československých občanů (Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Václav Havel, Marie Hromádková, Eva Kantůrková, Jan Kavan (v exilu), Marie Rút Křížková, Ladislav Lis, Jan Lopatka, Václav Malý, Lenka Marečková-Müllerová, Bedřich Placák, Jiří Ruml, Vladimír Říha, Marie Říhová, Vladimír Stern, Jana Sternová, Jaromír Stibic, Anna Šabatová, Jan Štern, Zdena Tominová (v exilu), Petr Uhl a Josef Vohryzek).

V Infochu se také dočteme o prohlášení Solidarita s Chile, které vzniklo v USA ve spolupráci s chilskými emigranty. Foto commons.wikimedia

Úvod prohlášení zní: „Vzhledem k podpoře, kterou vyslovujeme všem hnutím za svobodu a sociální spravedlnost ve světě, bez ohledu na to, probíhají-li v Jižní Africe, Polsku, Turecku nebo SSSR, jsme hluboce znepokojeni tím, jak chilská vláda soustavně porušuje práva chilských občanů. USA mohou pomoci těm, kdo se snaží o obnovení demokracie a o respektování lidských práv, tím, že přestanou Pinochetův režim ekonomicky podporovat až do doby, dokud neustanou současné represe.

Vraždy v Salvadoru a Kolumbii

V 16. čísle ročníku 1987 najdeme hned dva dopisy protestující proti vraždám latinskoamerických ochránců lidských práv, jeden adresovaný prezidentovi Salvadoru, druhý prezidentu Kolumbie. K dopisům, jejichž hlavním autorem byl Ladislav Lis coby člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a místopředseda Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH), se připojla skupina členů VONS (A. Šabatová, P. Pospíchal, K. Freund, P. Uhl, J. Ruml, R. Battěk, J. Danisz, V. Havel, J. Dienstbier, D. Němcová a L. Marečková).

Záměrem těchto teroristických akcí a vražd je zastrašit demokraticky smýšlející veřejnost, odsuzující zvůli a násilí. Za zvlášť otřesné považujeme, že tyto vraždy jsou součástí organizovaného teroru, jehož smyslem a cílem je vyvolat stav občanské nejistoty a likvidovat obránce lidských práv.“ Tolik dopis kolumbijskému prezidentovi Virgiliu Barcovi.

Kromě otevřených dopisů a podpory prohlášení vydaných jinými se čs. disidenti snažili porušování lidských práv v latinskoamerických zemích sledovat i jinými způsoby. V čísle 9 roku 1985 vyšla obsáhlá zpráva o porušování lidských práv v Salvadoru (vycházející ze zjištění mezinárodní delegace lidskoprávních a křesťanských organizací) včetně realistického popisu ukrutností páchaných vládními jednotkami na venkovském obyvatelstvu.

Operace armády, jak se zdá, jsou vždy stejné: do vesnice přijde prapor vojáků, obyvatelstvo musí opustit domy, které vojáci vyplení a zapálí. Mnoho těch, kdo včas z domů neodejdou, uhoří. Další, včetně starců a dětí, jsou chytáni a stříleni na útěku. Mnohokrát byla dosvědčena přítomnost amerických důstojníků.

K výčtu aktivit československých disidentů na podporu odpůrců režimů mimo sovětskou mocenskou sféru je možné připojit dopis jihoafrickému bojovníku proti apartheidu, arcibiskupu Desmondu Tutuovi ze září 1985. Tento dopis mimochodem vzbudil značně odmítavou reakci Výboru Rady Čechů a Slováků v Jižní Africe, jejichž sympatie byly v té době zjevně pevně na straně režimu prezidenta Bothy.

Na jedné lodi

Letmý pohled do tří let života Charty 77 a VONS ukazuje celkem zřetelně, že v přístupu k porušování lidských práv ve světě se českoslovenští disidenti nijak nelišili od západních aktivistů a bojovníků za lidská práva. Snažili se získávat informace a na jejich základě vystupovat ve prospěch pronásledovaných, bez ohledu na ideologické zabarvení a danou imperiální sféru vlivu.

Byli tak přes všechnu odlišnost životních podmínek a nepochybně horší osobní situaci na jedné lodi s Noamem Chomskym, který již v 70. letech přinejmenším dvakrát vystoupil na obranu perzekuovaných československých občanů: v roce 1974 se zastal politických vězňů J. Šabaty a J. Müllera a v roce 1975 matematika K. Čulíka Chomsky přitom zjevně neřešil, že v Chile či jiné zemi jsou protivníci režimu pronásledováni mnohem tvrději: prostě udělal, co bylo v konkrétní situaci možné pro konkrétní postižené.

Jak to bylo s tímto univerzálním pojetím lidských práv, založeným na „sympatii utlačovaných k utlačovaným“ (dopis D. Ortegovi) dál, poté, co se z některých utlačovaných stali představitelé moci, je již ovšem jiný příběh. Do něj zapadá reakce Alexandra Vondry, který rázným slovem odsoudil „antisemitské a protikapitalistické postoje tohoto nešťastníka“. V reálpolitice s jasně vymezenými ideologickými mantinely pro univerzální pojetí lidských práv jaksi není místo.

Z někdejších československých disidentů, kteří na Chomského slova reagovali, jediný Petr Uhl v článku pro Právo z 9. června připomněl aktivity disentu ve prospěch pronásledovaných v jiných režimech, i před vznikem Charty (tzv. chilská rezoluce z léta 1974). Nikdo jiný, včetně Petra Pospíchala, který v osobně laděném článku s noblesou a obdivuhodným nadhledem popsal své drsné zkušenosti s normalizačním režimem, se o tom, pokud vím, nezmínil ani slovem.

Nevím, zda někdo profesoru Chomskému během jeho návštěvy v Praze a Olomouci o těchto věcech vyprávěl. Pokud ne, je to velká škoda; pokud ano, „disidenta Západu“ by to jistě potěšilo a svůj úsudek o sebestřednosti českého disentu by si jistě alespoň částečně poupravil.

    Diskuse
    PL
    June 11, 2014 v 11.1
    jeden o voze, druhý o koze
    nevládnu sice tak dobře angličtinou, ale mám dojem, že Chomsky upozorňoval na situaci, kdy došlo k obratu, po pádu Berlínské zdi. Nekritizoval tedy jejich působení coby disidentů, ale prezidentů. Poukazoval na nepochopitelné výroky Václava Havla v kongresu kde o USA hovořil jako o obhájci svobody. Na situaci disidentů v Salvadoru, Kolumbii a na mnohých dalších místech najednou Václav Havel zapomněl. .... Děkuji Filipovi Outratovi za připomenutí, že v době normalizace Havel o disidentech jiných zemí věděl. Že na ně (a nebyl sám) zapomněl až když se situace obrátila a ze světových disidentů mu v hlavě zůstali jen ti protikomunističtí a dalajláma. To je to, co Chomsky podle mě kritizuje. Postupem našich disidentů (výjimky existují) jsem zklamán a cítím se podveden (i když už to přebolelo). Věřil jsem totiž v jejich univerzalistické pojetí lidských práv. Děkuji tedy za připomenutí, že jsem se nemýlil, že skutečně něco jiného říkali když (zdánlivě) patřili k bezmocným a něco jiného, když se (zdánlivě) stali mocnými.
    PL
    June 11, 2014 v 11.45
    ještě dotaz
    řekl v Praze Chomsky něco podstatně jiného než na tomto 8let starém záznamu? https://www.youtube.com/watch?v=PXIKAbNGKgY
    June 11, 2014 v 12.42
    dobré připomenutí
    Myslím, že díky interpretační práci Filipa Outraty s texty a dokumenty Charty se diskuse začíná dostávat na věcnější úroveň a to jak v případě hodnocení našich obránců lidských práv, tak v případě Chomského kritiky. Škoda, že to co píše Filip Outrata nepřipomněl nikdo přímo Chomskému. I když Chomský v rozhovoru s Jaroslavem Fialou říkal, že Havel byl před revolucí statečný muž.

    Souhlasil bych s první částí kritiky Pavla Letka na adresu Václava Havla, tedy ve změně jeho přístupu k otázce lidských práv, kdy se jeho kritika porušování lidských práv nápadně shodovala s kritikou americkou, ne však s druhou, kdy za prvé paušalizuje, tedy postoje a vyjádření Václava Havla jako prezidenta háže na hlavu všem disidentům a cítí se "podveden a zklamán". Co dělal on v době předlistopadové i polistopadové ve věci lidských práv? Polistopadová činnost Václava Havla nedevalvuje činnost předlistopadovou a samotné souznění Václava Havla s americkou zahraniční politikou by si vyžádala důkladnější a poctivější analýzu, než abychom zavrhli jeho politiku i politiku USA jako říši zla, tedy dostali se do opačného extrému. (anti-Reagan)
    PL
    June 11, 2014 v 13.16
    nejen panu Šimsovi
    1) neházím nic na hlavu "všem" disidentům, zřetelně vidím poznámku "výjimky existují". Na mysli mám jejich polistopadový postup, nikoliv ten PŘEDlistopadový. S tím, že se CÍTÍM podveden, můžete sice nesouhlasit, ale to je tak všechno co s tím můžete dělat :) věru, těžko mi budete dokazovat, že se tak necítím. :)
    2) polistopadová činnost VH v mých očích tu předlistopadovou devalvuje. Když někdo káže vodu (tak je to chvályhodné) když však začne chlastat víno, co si pomyslíme o upřímnosti takového člověka? Nebo drsnější případ. V roce 1918 byl Adolf Hitler hrdina. Nositel vyznamenání, statečný člověk. Ale v roce 1945? Nedevalvoval svou poválečnou činností tu válečnou?
    3) ohledně USA se není třeba obávat nějakého opačného extrému. Legitimizované mučení, Guantanámo (jako jedna z desítek mučíren a věznic) s vězni bez soudu, vraždy bezpilotními letouny, "vlastenecký zákon" schválený poslanci, kteří jej vůbec nečetli, pomocí vydírání (antrax) . Nevyhlašujeme (dokonce ani já ne:)) Spojeným státům válku, jen posuzujeme kroky jejich vlády. Vlády Číny, Indie, Ruska či Pakistánu jsou možná stejně zločinné, ale tyto nejsou s námi ve společenství a navíc nejsou tak mocné jako USA, a jejich zločinný potenciál je tedy neporovnatelně nižší. To samozřejmě nic nemění na statečnosti tamních disidentů. Nejde tu o nějaké extrémy, ale o stejný metr na naše přátele jako na naše nepřátele. ...Jako křesťan dokonce věřím tomu, že bychom měli být více vstřícnější, shovívavější a tolerantnější k našim nepřátelům než k přátelům.
    June 11, 2014 v 15.54
    Havel v americkém kongresu (21. února 1990)
    Havlův projev v kongresu doporučuji k přečtení - v mnohém totiž předznamenává jeho další postoje. Nevím sice, jak podrobně Chomsky studoval další Havlovu životní a ideovou dráhu, ale i kdyby svoji poznámku založil pouze na tomto jediném projevu, tak lze myslím říci, že prostě uhodil hřebíček na hlavičku.

    http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=322_projevy.html&typ=HTML
    June 11, 2014 v 16.21
    Poděkování a doplnění
    Vděčnost a dík musím vyslovit Filipovi Outratovi za to, že prošel tři ročníky (1985 – 1987) samizdatových Informací o Chartě 77, zvaných Infoch, a v DR zveřejnil příklady, kdy se její jednotliví aktivisté (signatáři jejího prohlášení Charty 77) brali za politická a jiná práva lidí ve světě, kde i vláda USA zasahovala – otevřeně nebo skrytě – ke škodě těchto práv. Za léta 1978 – 1989, kdy Infoch vycházel i k potřebě zahraničních novinářů, to byly stovky případů mezinárodní solidarity. Jako vedoucí redaktor a veřejně vystupující vydavatel Infochu (dnes jsou všechna čísla vyvěšena na webových stránkách Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných VONS) rád dosvědčuji, že informace o solidaritě s perzekvovanými a utiskovanými ve všech částech světa jsme chápali nejen jako naplňování univerzality ochrany lidských práv, ale i jako snahu překonávat izolacionismus a provincionalismus, které československou společnost vlivem neostalinské normalizace sužovaly. Platilo to i v létech 1979 – 1983, kdy jsem byl za činnost v Chartě a ve VONS vězněn a Infoch vydávala moje žena Anna Šabatová.

    Výčet Filipa Outraty bych doplnil ještě o dokument Charty 77/19/86, který byl dopisem Charty 77 americké Radě svobodného Československa. Rada Chartu nabádala, aby nečinila nic, co by mohlo být podporou sovětské politice, jak se jí zdálo vyjádření jednotlivých chartistů k situaci v Nikaragui. S Radou svobodného Československa jsme se v tom shodnout nemohli. Ona byla nástrojem vlády USA ve studené válce. Chartisté byli svobodomyslní a tím svobodní lidé, i když nás bylo jen málo, kdo odmítal americkou zahraniční politiku jako celek a jako nejvýraznější riziko pro mír ve světě a bezpečnost lidí.

    Mluvčí Charty 77, byli jimi pro rok 1986 Martin Palouš, Anna Šabatová a Jan Štern, tehdy v roce 1986 trvali na tom, že postoje Charty 77 jako celku vyjadřují jen dokumenty Charty 77 mluvčími podepsané, a jinak vystupují signatáři Charty 77 jen za sebe. Proto také petici solidarizující se s chilským lidem z roku 1987, mezi jejíž signatáře patřil v USA i Noam Chomsky, podepsali vedle dvou ze tří jmenovaných mluvčích Charty 77 i Václav Havel, Václav Malý, moje žena a já a z exilu Jan Kavan, jak nyní připomněl Filip Outrata.

    To nemohli někteří lidé v exilu pochopit, že nejsme důsledně antikomunističtí a antisovětští. Ustrnuli v „třídním boji“ z února 1948. Někteří považovali Chartu za komunistický podnik. A kolik bývalých komunistů v ní působilo!

    Je škoda, že tato černobílá optika asi poznamenala i vidění Noama Chomského, jak se zdá z jeho kritiky domnělé výlučnosti „disidentů“, tedy aktivistů nezávislého hnutí. Každý, kdo Chartu zpětně posuzuje, by měl přihlédnout k jejím postojům, vyjádřeným za celou Chartu jejímu mluvčími, například i k evropskému a americkému mírovému hnutí, k jihoafrickému apartheidu, k německému zákazu povolání z politických důvodů. Chartisté se vždy solidarizovali s utlačovanými ve světě, bez ohledu na to, zda byli obětmi sovětské, americké či jiné politiky.
    FO
    June 11, 2014 v 20.43
    Díky Petru Uhlovi za doplnění,
    dopis Radě svobodného Československa je v této souvislosti důležitý a v článku měl být. I bez něj snad je však celkový obraz dostatečně jasný.

    K optice Noama Chomského - on zjevně soudí československý disent jako celek skrze postavu Václava Havla, přesněji porevolučního Havla a jeho projevu v Kongresu, a zřejmě i skrze obraz Havla podávaný americkou pravicí jako symbol boje proti komunismu a všemu, co se hodí za něj vydávat. Detaily jako je rozlišování mezi názorovými skupinami čs. disentu a konkrétní aktivity mu unikají, a nelze se asi ani divit, i když je to škoda.

    Velká škoda je ale to, že až na čestné výjimky, jako jste Vy, pane Uhle, Petr Pospíchal a Jan Ruml, vyslali někdejší disidenti do společnosti obraz, že jim záleží na tom obhajovat to, že skutečně trpěli, ale málo na tom zdůrazňovat, že se především solidarizovali s těmi, kdo trpěli ještě víc.

    Pro mě osobně je tato kauza impulsem víc zdůrazňovat univerzální rozměr disentu, přivlastnit si tento jeho stále platný étos a aktivismus, a tak nějak se pokoušet ho nést dál. Když už jsem nemohl "být u toho".
    PL
    June 12, 2014 v 8.53
    také
    se připojuji k poděkování Petru Uhlovi, zejména za to, že se vždy solidarizoval s utlačovanými ve světě, bez ohledu na to, zda byli obětmi sovětské, americké či jiné politiky. Před "listopadem" i po něm. V mých očích tak patří mezi ony světlé výjimky, které jsem zmiňoval. Připojuji odkaz: http://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_12_1985.pdf kde mě zaujalo i "několik řádek na vysvětlenou".
    June 12, 2014 v 13.24
    poděkování a kádrování
    Také děkuji Petru Uhlovi za držení stejné linie v obhajobě lidských práv před Listopadem i po něm.

    Zajímalo by mě však, na základě čeho se pan Letko domnívá, že je oprávněn kádrovat chartisty, kteří jsou dobří a kteří špatní. Na otázku, co dělal pro lidská práva před Listopadem on, neodpověděl. Pokud se angažoval pro mír v KMK či v Pacem in teris, tak jeho současná kritika Václava Havla a americké zahraniční politiky věrohodná není, zvláště podle kritérií, která sám nastavil.
    June 12, 2014 v 14.58
    Martinu Šimsovi
    Dovolím si nesouhlasit.
    Dávám mně snad skutečnost, že jsem podepsal Chartu77 a cosi si odseděl, větší právo něco a někoho hodnotit ?
    Rozhodně ne !
    Odmítám kádrování jako takové - a tedy i to Vaše, které tu provozujete (nebo si toho snad nejste vědom?!)
    + Další komentáře