Skutečně pozoruhodné na sporu o Chomského výroku o československých disidentech je to, že ačkoli Chomsky se fakticky mýlil, reakce některých jeho oponentů mu paradoxně daly zapravdu.

Je poměrně jednoduché ověřit si, že Noam Chomsky skutečně neměl pravdu v tom, že východoevropští disidenti si mysleli, že jsou ti jediní utlačovaní na celém světě. Stačí zalistovat svazky Informací o Chartě, dnes již i digitálně přístupnými, a objeví se obraz zcela jiný.

Listování Infochem: solidarita s Nikaraguou a Chile

Namátkou jsem prošel tři ročníky „Infochu“, léta 1985 až 1987. V čísle 7 ročníku 1985 najdeme zprávu o tom, že k výzvě 154 evropských intelektuálů otištěné v listu Le Monde 8. května téhož roku a požadující, aby bylo zastaveno americké zasahování do nikaragujských záležitostí, se připojilo deset československých občanů (Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek, Eva Kantůrková, Václav Malý, Miloš Rejchrt, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová a Petr Uhl).

V čísle 12 téhož roku najdeme otevřený dopis skupiny signatářů (oproti dříve jmenovaným jsou v ní navíc Zuzana Dienstbierová a Luboš Kohout) nikaragujskému prezidentu Ortegovi. Impulsem k jeho napsání bylo dvoudenní zastavení vysílání jedné katolické rozhlasové stanice v zemi, v dopisu ale najdeme mimo jiné následující:

„Pozvedli jsme svůj hlas proti americké podpoře vojenským útokům na Vaši revoluci, neboť soudíme, že americká politika vůči Nikaragui věci osvobození člověka škodí. Upřímně míněné slovo jsme museli vyslovit i nyní, kdy se domníváme, že tato věc je vážným způsobem ohrožena i zevnitř.“

Podle signatářů dopisu „boj za lidskou důstojnost a svobodu, za sociální spravedlnost i rovnoprávnost lidí a národů je jen jeden, jeho součástí jsou emancipační boje ve východní Evropě i v Latinské Americe.“

V čísle 7 roku 1987 se dočteme o prohlášení Solidarita s Chile, které vzniklo v USA ve spolupráci s chilskými emigranty. K původním signatářům (mezi nimiž nechybí profesor Massachusettského technologického institutu Noam Chomsky) se připojilo — „jako jednotlivci, nikoliv za Chartu 77“ — celkem dvacet čtyři československých občanů (Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Václav Havel, Marie Hromádková, Eva Kantůrková, Jan Kavan (v exilu), Marie Rút Křížková, Ladislav Lis, Jan Lopatka, Václav Malý, Lenka Marečková-Müllerová, Bedřich Placák, Jiří Ruml, Vladimír Říha, Marie Říhová, Vladimír Stern, Jana Sternová, Jaromír Stibic, Anna Šabatová, Jan Štern, Zdena Tominová (v exilu), Petr Uhl a Josef Vohryzek).

↗

V Infochu se také dočteme o prohlášení Solidarita s Chile, které vzniklo v USA ve spolupráci s chilskými emigranty. Foto commons.wikimedia

Úvod prohlášení zní: „Vzhledem k podpoře, kterou vyslovujeme všem hnutím za svobodu a sociální spravedlnost ve světě, bez ohledu na to, probíhají-li v Jižní Africe, Polsku, Turecku nebo SSSR, jsme hluboce znepokojeni tím, jak chilská vláda soustavně porušuje práva chilských občanů. USA mohou pomoci těm, kdo se snaží o obnovení demokracie a o respektování lidských práv, tím, že přestanou Pinochetův režim ekonomicky podporovat až do doby, dokud neustanou současné represe.“

Vraždy v Salvadoru a Kolumbii

V 16. čísle ročníku 1987 najdeme hned dva dopisy protestující proti vraždám latinskoamerických ochránců lidských práv, jeden adresovaný prezidentovi Salvadoru, druhý prezidentu Kolumbie. K dopisům, jejichž hlavním autorem byl Ladislav Lis coby člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a místopředseda Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH), se připojla skupina členů VONS (A. Šabatová, P. Pospíchal, K. Freund, P. Uhl, J. Ruml, R. Battěk, J. Danisz, V. Havel, J. Dienstbier, D. Němcová a L. Marečková).

„Záměrem těchto teroristických akcí a vražd je zastrašit demokraticky smýšlející veřejnost, odsuzující zvůli a násilí. Za zvlášť otřesné považujeme, že tyto vraždy jsou součástí organizovaného teroru, jehož smyslem a cílem je vyvolat stav občanské nejistoty a likvidovat obránce lidských práv.“ Tolik dopis kolumbijskému prezidentovi Virgiliu Barcovi.

Kromě otevřených dopisů a podpory prohlášení vydaných jinými se čs. disidenti snažili porušování lidských práv v latinskoamerických zemích sledovat i jinými způsoby. V čísle 9 roku 1985 vyšla obsáhlá zpráva o porušování lidských práv v Salvadoru (vycházející ze zjištění mezinárodní delegace lidskoprávních a křesťanských organizací) včetně realistického popisu ukrutností páchaných vládními jednotkami na venkovském obyvatelstvu.

„Operace armády, jak se zdá, jsou vždy stejné: do vesnice přijde prapor vojáků, obyvatelstvo musí opustit domy, které vojáci vyplení a zapálí. Mnoho těch, kdo včas z domů neodejdou, uhoří. Další, včetně starců a dětí, jsou chytáni a stříleni na útěku. Mnohokrát byla dosvědčena přítomnost amerických důstojníků.“

K výčtu aktivit československých disidentů na podporu odpůrců režimů mimo sovětskou mocenskou sféru je možné připojit dopis jihoafrickému bojovníku proti apartheidu, arcibiskupu Desmondu Tutuovi ze září 1985. Tento dopis mimochodem vzbudil značně odmítavou reakci Výboru Rady Čechů a Slováků v Jižní Africe, jejichž sympatie byly v té době zjevně pevně na straně režimu prezidenta Bothy.

Na jedné lodi

Letmý pohled do tří let života Charty 77 a VONS ukazuje celkem zřetelně, že v přístupu k porušování lidských práv ve světě se českoslovenští disidenti nijak nelišili od západních aktivistů a bojovníků za lidská práva. Snažili se získávat informace a na jejich základě vystupovat ve prospěch pronásledovaných, bez ohledu na ideologické zabarvení a danou imperiální sféru vlivu.

Byli tak přes všechnu odlišnost životních podmínek a nepochybně horší osobní situaci na jedné lodi s Noamem Chomskym, který již v 70. letech přinejmenším dvakrát vystoupil na obranu perzekuovaných československých občanů: v roce 1974 se zastal politických vězňů J. Šabaty a J. Müllera a v roce 1975 matematika K. Čulíka Chomsky přitom zjevně neřešil, že v Chile či jiné zemi jsou protivníci režimu pronásledováni mnohem tvrději: prostě udělal, co bylo v konkrétní situaci možné pro konkrétní postižené.

Jak to bylo s tímto univerzálním pojetím lidských práv, založeným na „sympatii utlačovaných k utlačovaným“ (dopis D. Ortegovi) dál, poté, co se z některých utlačovaných stali představitelé moci, je již ovšem jiný příběh. Do něj zapadá reakce Alexandra Vondry, který rázným slovem odsoudil „antisemitské a protikapitalistické postoje tohoto nešťastníka“. V reálpolitice s jasně vymezenými ideologickými mantinely pro univerzální pojetí lidských práv jaksi není místo.

Z někdejších československých disidentů, kteří na Chomského slova reagovali, jediný Petr Uhl v článku pro Právo z 9. června připomněl aktivity disentu ve prospěch pronásledovaných v jiných režimech, i před vznikem Charty (tzv. chilská rezoluce z léta 1974). Nikdo jiný, včetně Petra Pospíchala, který v osobně laděném článku s noblesou a obdivuhodným nadhledem popsal své drsné zkušenosti s normalizačním režimem, se o tom, pokud vím, nezmínil ani slovem.

Nevím, zda někdo profesoru Chomskému během jeho návštěvy v Praze a Olomouci o těchto věcech vyprávěl. Pokud ne, je to velká škoda; pokud ano, „disidenta Západu“ by to jistě potěšilo a svůj úsudek o sebestřednosti českého disentu by si jistě alespoň částečně poupravil.