nevládnu sice tak dobře angličtinou, ale mám dojem, že Chomsky upozorňoval na situaci, kdy došlo k obratu, po pádu Berlínské zdi. Nekritizoval tedy jejich působení coby disidentů, ale prezidentů. Poukazoval na nepochopitelné výroky Václava Havla v kongresu kde o USA hovořil jako o obhájci svobody. Na situaci disidentů v Salvadoru, Kolumbii a na mnohých dalších místech najednou Václav Havel zapomněl. .... Děkuji Filipovi Outratovi za připomenutí, že v době normalizace Havel o disidentech jiných zemí věděl. Že na ně (a nebyl sám) zapomněl až když se situace obrátila a ze světových disidentů mu v hlavě zůstali jen ti protikomunističtí a dalajláma. To je to, co Chomsky podle mě kritizuje. Postupem našich disidentů (výjimky existují) jsem zklamán a cítím se podveden (i když už to přebolelo). Věřil jsem totiž v jejich univerzalistické pojetí lidských práv. Děkuji tedy za připomenutí, že jsem se nemýlil, že skutečně něco jiného říkali když (zdánlivě) patřili k bezmocným a něco jiného, když se (zdánlivě) stali mocnými.

řekl v Praze Chomsky něco podstatně jiného než na tomto 8let starém záznamu? https://www.youtube.com/watch?v=PXIKAbNGKgY

Myslím, že díky interpretační práci Filipa Outraty s texty a dokumenty Charty se diskuse začíná dostávat na věcnější úroveň a to jak v případě hodnocení našich obránců lidských práv, tak v případě Chomského kritiky. Škoda, že to co píše Filip Outrata nepřipomněl nikdo přímo Chomskému. I když Chomský v rozhovoru s Jaroslavem Fialou říkal, že Havel byl před revolucí statečný muž.

Souhlasil bych s první částí kritiky Pavla Letka na adresu Václava Havla, tedy ve změně jeho přístupu k otázce lidských práv, kdy se jeho kritika porušování lidských práv nápadně shodovala s kritikou americkou, ne však s druhou, kdy za prvé paušalizuje, tedy postoje a vyjádření Václava Havla jako prezidenta háže na hlavu všem disidentům a cítí se "podveden a zklamán". Co dělal on v době předlistopadové i polistopadové ve věci lidských práv? Polistopadová činnost Václava Havla nedevalvuje činnost předlistopadovou a samotné souznění Václava Havla s americkou zahraniční politikou by si vyžádala důkladnější a poctivější analýzu, než abychom zavrhli jeho politiku i politiku USA jako říši zla, tedy dostali se do opačného extrému. (anti-Reagan)

1) neházím nic na hlavu "všem" disidentům, zřetelně vidím poznámku "výjimky existují". Na mysli mám jejich polistopadový postup, nikoliv ten PŘEDlistopadový. S tím, že se CÍTÍM podveden, můžete sice nesouhlasit, ale to je tak všechno co s tím můžete dělat :) věru, těžko mi budete dokazovat, že se tak necítím. :)
2) polistopadová činnost VH v mých očích tu předlistopadovou devalvuje. Když někdo káže vodu (tak je to chvályhodné) když však začne chlastat víno, co si pomyslíme o upřímnosti takového člověka? Nebo drsnější případ. V roce 1918 byl Adolf Hitler hrdina. Nositel vyznamenání, statečný člověk. Ale v roce 1945? Nedevalvoval svou poválečnou činností tu válečnou?
3) ohledně USA se není třeba obávat nějakého opačného extrému. Legitimizované mučení, Guantanámo (jako jedna z desítek mučíren a věznic) s vězni bez soudu, vraždy bezpilotními letouny, "vlastenecký zákon" schválený poslanci, kteří jej vůbec nečetli, pomocí vydírání (antrax) . Nevyhlašujeme (dokonce ani já ne:)) Spojeným státům válku, jen posuzujeme kroky jejich vlády. Vlády Číny, Indie, Ruska či Pakistánu jsou možná stejně zločinné, ale tyto nejsou s námi ve společenství a navíc nejsou tak mocné jako USA, a jejich zločinný potenciál je tedy neporovnatelně nižší. To samozřejmě nic nemění na statečnosti tamních disidentů. Nejde tu o nějaké extrémy, ale o stejný metr na naše přátele jako na naše nepřátele. ...Jako křesťan dokonce věřím tomu, že bychom měli být více vstřícnější, shovívavější a tolerantnější k našim nepřátelům než k přátelům.

Havlův projev v kongresu doporučuji k přečtení - v mnohém totiž předznamenává jeho další postoje. Nevím sice, jak podrobně Chomsky studoval další Havlovu životní a ideovou dráhu, ale i kdyby svoji poznámku založil pouze na tomto jediném projevu, tak lze myslím říci, že prostě uhodil hřebíček na hlavičku.

http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=322_projevy.html&typ=HTML

Vděčnost a dík musím vyslovit Filipovi Outratovi za to, že prošel tři ročníky (1985 – 1987) samizdatových Informací o Chartě 77, zvaných Infoch, a v DR zveřejnil příklady, kdy se její jednotliví aktivisté (signatáři jejího prohlášení Charty 77) brali za politická a jiná práva lidí ve světě, kde i vláda USA zasahovala – otevřeně nebo skrytě – ke škodě těchto práv. Za léta 1978 – 1989, kdy Infoch vycházel i k potřebě zahraničních novinářů, to byly stovky případů mezinárodní solidarity. Jako vedoucí redaktor a veřejně vystupující vydavatel Infochu (dnes jsou všechna čísla vyvěšena na webových stránkách Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných VONS) rád dosvědčuji, že informace o solidaritě s perzekvovanými a utiskovanými ve všech částech světa jsme chápali nejen jako naplňování univerzality ochrany lidských práv, ale i jako snahu překonávat izolacionismus a provincionalismus, které československou společnost vlivem neostalinské normalizace sužovaly. Platilo to i v létech 1979 – 1983, kdy jsem byl za činnost v Chartě a ve VONS vězněn a Infoch vydávala moje žena Anna Šabatová.

Výčet Filipa Outraty bych doplnil ještě o dokument Charty 77/19/86, který byl dopisem Charty 77 americké Radě svobodného Československa. Rada Chartu nabádala, aby nečinila nic, co by mohlo být podporou sovětské politice, jak se jí zdálo vyjádření jednotlivých chartistů k situaci v Nikaragui. S Radou svobodného Československa jsme se v tom shodnout nemohli. Ona byla nástrojem vlády USA ve studené válce. Chartisté byli svobodomyslní a tím svobodní lidé, i když nás bylo jen málo, kdo odmítal americkou zahraniční politiku jako celek a jako nejvýraznější riziko pro mír ve světě a bezpečnost lidí.

Mluvčí Charty 77, byli jimi pro rok 1986 Martin Palouš, Anna Šabatová a Jan Štern, tehdy v roce 1986 trvali na tom, že postoje Charty 77 jako celku vyjadřují jen dokumenty Charty 77 mluvčími podepsané, a jinak vystupují signatáři Charty 77 jen za sebe. Proto také petici solidarizující se s chilským lidem z roku 1987, mezi jejíž signatáře patřil v USA i Noam Chomsky, podepsali vedle dvou ze tří jmenovaných mluvčích Charty 77 i Václav Havel, Václav Malý, moje žena a já a z exilu Jan Kavan, jak nyní připomněl Filip Outrata.

To nemohli někteří lidé v exilu pochopit, že nejsme důsledně antikomunističtí a antisovětští. Ustrnuli v „třídním boji“ z února 1948. Někteří považovali Chartu za komunistický podnik. A kolik bývalých komunistů v ní působilo!

Je škoda, že tato černobílá optika asi poznamenala i vidění Noama Chomského, jak se zdá z jeho kritiky domnělé výlučnosti „disidentů“, tedy aktivistů nezávislého hnutí. Každý, kdo Chartu zpětně posuzuje, by měl přihlédnout k jejím postojům, vyjádřeným za celou Chartu jejímu mluvčími, například i k evropskému a americkému mírovému hnutí, k jihoafrickému apartheidu, k německému zákazu povolání z politických důvodů. Chartisté se vždy solidarizovali s utlačovanými ve světě, bez ohledu na to, zda byli obětmi sovětské, americké či jiné politiky.

dopis Radě svobodného Československa je v této souvislosti důležitý a v článku měl být. I bez něj snad je však celkový obraz dostatečně jasný.

K optice Noama Chomského - on zjevně soudí československý disent jako celek skrze postavu Václava Havla, přesněji porevolučního Havla a jeho projevu v Kongresu, a zřejmě i skrze obraz Havla podávaný americkou pravicí jako symbol boje proti komunismu a všemu, co se hodí za něj vydávat. Detaily jako je rozlišování mezi názorovými skupinami čs. disentu a konkrétní aktivity mu unikají, a nelze se asi ani divit, i když je to škoda.

Velká škoda je ale to, že až na čestné výjimky, jako jste Vy, pane Uhle, Petr Pospíchal a Jan Ruml, vyslali někdejší disidenti do společnosti obraz, že jim záleží na tom obhajovat to, že skutečně trpěli, ale málo na tom zdůrazňovat, že se především solidarizovali s těmi, kdo trpěli ještě víc.

Pro mě osobně je tato kauza impulsem víc zdůrazňovat univerzální rozměr disentu, přivlastnit si tento jeho stále platný étos a aktivismus, a tak nějak se pokoušet ho nést dál. Když už jsem nemohl "být u toho".

se připojuji k poděkování Petru Uhlovi, zejména za to, že se vždy solidarizoval s utlačovanými ve světě, bez ohledu na to, zda byli obětmi sovětské, americké či jiné politiky. Před "listopadem" i po něm. V mých očích tak patří mezi ony světlé výjimky, které jsem zmiňoval. Připojuji odkaz: http://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_12_1985.pdf kde mě zaujalo i "několik řádek na vysvětlenou".

Také děkuji Petru Uhlovi za držení stejné linie v obhajobě lidských práv před Listopadem i po něm.

Zajímalo by mě však, na základě čeho se pan Letko domnívá, že je oprávněn kádrovat chartisty, kteří jsou dobří a kteří špatní. Na otázku, co dělal pro lidská práva před Listopadem on, neodpověděl. Pokud se angažoval pro mír v KMK či v Pacem in teris, tak jeho současná kritika Václava Havla a americké zahraniční politiky věrohodná není, zvláště podle kritérií, která sám nastavil.

Dovolím si nesouhlasit.
Dávám mně snad skutečnost, že jsem podepsal Chartu77 a cosi si odseděl, větší právo něco a někoho hodnotit ?
Rozhodně ne !
Odmítám kádrování jako takové - a tedy i to Vaše, které tu provozujete (nebo si toho snad nejste vědom?!)

Filipe sorry, ale právě dopis Ortegovi ukazuje tehdejší neschopnost disentu rozlišovat útlak a útlak. Neotevíral bych to, kdybys to neudělal. Ale...

V tom katolickém rádiu otevřeně podporovali kontras, tedy skupiny, které vystupovaly proti vládě, byly financovány z USA a měly na svědomí stovky životů. Představme si, že by dnes někdo hájil třeba v USA teroristické akce a otevřeně říkal, že otok na dvojčata byl super a vláda a její přisluhovači dostali co proto!

Můžu Ti garantovat, že by to neskončilo omezením vysílání.

Mezinárodní rozbory situace neokolonialismu a to třeba i z naší perspektivy (Angola, Kuba, Mozambik, Vietnam atd.) zcela chyběly a dnes na tom nejsme lépe. Disidentů, kteří po revoluci vystupovali na podporu nejutlačovanějších národů bylo jak šafránu. Jeden z nejvýznamnějších a pro mě dodnes nejváženějších chartistů řekl na jedné schůzi na toto téma: Afričané jsou chudí, protože jsou líní. Jiný chartista (bývalý levičák) se pokusil rozvrátit jednání Procesus Confesionis v Budapešti, když prakticky odmítal uznat univerzálnost a nedělitelnost lidských práv. Atd, atd.

Rozebírám to nerad, protože jsou to většinou moji přátelé (byť s přestávkou devadesátých let :-) Ale když už se s tím začne, je třeba k tomu přistupovat kriticky. A pak je třeba říci, Noam měl pravdu, ale byly i světlé výjimky, byť ne mnoho....

Dává vám to větší morální právo kritizovat Václava Havla či mně, než někoho kdo dejme tomu byl za minulého režimu pracovníkem dezinformačního oddělení StB nebo zaměstnancem firmy, která prodávala zbraně do zemí třetího světa.

Jinak jsem jen aplikoval kritérium, které pan Letko aplikoval na Václava Havla a disidenty na něj a on mlčí. Proč mlčí? Samozřejmě může kritizovat Václava Havla a disidenty, jak je mu libo, žijeme ve svobodné společnosti, ale pokud není jeho kritika podložena lepší životní praxí, je povrchní a mělká.

Já jsem přesvědčen, že mi to větší morální právo NEDÁVÁ.
Nevidím nic co by mi takové právo mělo dávat.

Co vlastně míníme tím morálním právem? Patrně autoritu?

Příklad:
Ano, já zmíněného Václava Havla skutečně kritizuji. Myslím si o něm téměř "jen to nejhorší".
-- Nepůjdu do detailu, nebudu to analyzovat, on není tématem. Nejde mi tedy o něj osobně, ale hodí se dobře jako všeobecně známý příklad "morální autority". --

Vliv, který mu dávalo jeho postavení, byl po určitou dobu enormní.
Čím působil na lidi?
Z čeho pramení zklamání těch, kdo si ho dlouhá léta vážili?
Změnil se?
Vzal na sebe více než byl schopen unést?
Jak je možné, že člověk jehož morální kvality já (a nejen já) hodnotím velmi nízko, naopak u mnoha lidí dodnes platí za morální autoritu největšího kalibru?

Nebudeme si snad namlouvat, že to je JENOM tím, že byl "největším z disidentů"....

Celý spor je nešťastně založen na tom, kdo byl, je a bude disidentem. Lepší by bylo mluvit o opozici nebo progresivních silách ve společnosti. Ne, že by to bylo o moc o moc lepší, ale vyhuli bychom se tomu osobnímu aspektu, který chtě nechtě s termínem disident spojuje některé lidi více a jiné méně či vůbec.

A možná bychom měli mluvit o celé společnosti. Samozřejmě, že v ní najdeme mnoho jednotlivců i sdružení, kteří svět vnímali a vnímají v globálním rozměru a v takovém srovnání jsou pak schopni pochopit výtky vůči nám, že jsme byli málo internacionálně solidární a to že nám zůstalo dosud.

Zrovna tak téma "veliké utrpení národa Českého", které se akcentuje silně od devadesátých let, ale bylo tady přítomno již před tím. Bělohradský už v osmdesátých letech napsal ve Studiích, že většina lidí na naší planetě by nebyla schopna říci, v čem spočívá rozdíl mezi řeznictvím u nás a v západním Německu. Říci veřejně, že jsme mezi třicítkou nejbohatších zemí planety a patříme mezi 20 % nejbohatší populace vzbuzuje neblahé výhrady ještě dnes.

Procentuálně vůči populaci byla opozice nepochybně progresivnější a to i v otázkách mezinárodní solidarity. Ale pořád si myslím, že většinově - jako společnost i jako sociální liberálové - jsme zůstali a zůstáváme mezinárodní solidaritě hodně dlužni.

Konec konců až někdo bude hodnotit naši práci např. podle DR, Literárních novin či A Dvojky, nebude to taky žádná sláva...

Vřelý dík za neomylný kádrový posudek z Mnichova.

Říkám si - pokud za normalizace byli naši disidenti schopni nebýt jednostranně protisovětští a dokázali kritizovat i pochybení USA a jimi podporovaných režimů, dokáže být dnešní levice podobně objektivní?

Obávám se, že tomu tak není, a lumpárny Ruska a států jeho sféry vlivu (potažmo států anti-americky vyhraněných) jimi zůstávají v lepším případě opomíjeny, v horším případě omlouvány či zlehčovány (slyšel jsem i "proti USA je Lukašenko žabař", ergo v Bělorusklu je to asi fajn..

Levice může být věrohodná, pokud bude hájit lidská práva všude, nikoliv jen výběrově (a jinde porušování lidských práv omlouvat či bagatelizovat), resp. pokud se oprostí od dichotomie mezi americkým (zlým) a proti americe stojícím (dobrým).

Myslím, že nejlépe je zamést nejprve před svým prahem a vyjmout nejdříve břevno ze svého oka než začneme "léčit" ty druhé. Pokud si myslíte něco jiného, dejte vědět, jinak se nepohneme a neporozumíme si. Aplikováno na Chartu77: jádro její pozornosti mělo být (a asi také bylo) v situaci u nás a v "sovětském bloku", např. porušování lidských práv našimi a sovětskými vládami, doma i ve světě. To ovšem neznamená, že měli zapomínat na situaci a působení jiných vlád..... Aplikováno na dnešek: jádro naší pozornosti by mělo být v situaci u nás a našich spojenců (EU a NATO) např. porušování lidských práv našimi a spojeneckými vládami, doma i ve světě a nezapomínat na působení jiných vlád… To není ani otázka pravice nebo levice, to je otázka fundamentální spravedlnosti, měření stejným metrem, a základního smyslu pro proporce. Odlišení podstatného od méně podstatného, velkého od malého. V tomto smyslu tedy asi Bělorusko bude méně ohrožovat svět a lidská práva, než USA se svými válkami, vražděním a mučením ve všech možných koutech světa, jakkoliv je Lukašenkův režim špatný a v Bělorusku to fajn není. Kdo to ovšem kritizuje naopak „cedí komáry a polyká velbloudy“.

Neodpovídal jsem Vám, protože jsem si říkal: „filozof asi není dnes ve formě. Něco slavil, je horko, a tak. To se může stát každému.“ A pak Vám případně odpověděl pan Zilzer….. Nicméně, Vy asi z oslav nevycházíte, nebo jste vystudoval školu Dzeržinského a nemůžete na staré dobré časy, kdy se na kritiku odpovídalo otázkou: „a kdes byl ty, soudruhu?" jen tak zapomenout.

Souhlasím s poznámkou Tomáše Tožičky. Dodal bych ještě, že slovo disident více zatemňuje než osvětluje (ne až dnes, ale odjakživa).
Dnes pak k tomu, leckdy komicky, přistupuje něco jako komplex veterána.
Já, jak patrno, zásadně odmítám jakýkoli princip zásluhovosti.
Aniž bych komukoli, včetně Václava Havla, chtěl upírat cokoli dobrého, co udělal.

Díky za upřesnění, vpodstatě souhlasím, šlo mi hlavně o to, že se předlistopadový disent snažil vnímat lidská práva opravdu globálně - snažil, tzn. musel při tom překonával nedostatek informací a různé předsudky, o kterých píšeš.

Ta věc s katolickým rádiem je podle mě ukázkou toho, jak se chartisté - asi s ohledem na pestrost názorů - pokoušeli udržet jistou vyváženost: kritizovali tuto jednotlivost, ale současně zdůraznili podporu nikaragujské vlády a ta jejich kritika, jak se mi zdá, proto mohla vyznít spíš jako projev nedostatečné informovanosti než jednostranně proamerického postoje.

Zkrátka, netvrdím, že měli skvělý přehled a ve všem vyhodnocovali situace dobře, ale že se přinejmenším snažili. A to je podle mě dost. Po roce 89 je to ovšem, jak jsem napsal v článku, jiný příběh. Tam jednoznačně i zásluhou bývalých disidentů došlo k zúžení pojmu lidských práv a bývalí disidenti na tom nebyli a nejsou bez viny.