Na jedné lodi. Chomsky, disent a univerzalita lidských práv
Filip OutrataV přístupu k porušování lidských práv ve světě se českoslovenští disidenti nijak nelišili od západních aktivistů a bojovníků za lidská práva. Byli tak paradoxně na jedné lodi s Noamem Chomskym.
Skutečně pozoruhodné na sporu o Chomského výroku o československých disidentech je to, že ačkoli Chomsky se fakticky mýlil, reakce některých jeho oponentů mu paradoxně daly zapravdu.
Je poměrně jednoduché ověřit si, že Noam Chomsky skutečně neměl pravdu v tom, že východoevropští disidenti si mysleli, že jsou ti jediní utlačovaní na celém světě. Stačí zalistovat svazky Informací o Chartě, dnes již i digitálně přístupnými, a objeví se obraz zcela jiný.
Listování Infochem: solidarita s Nikaraguou a Chile
Namátkou jsem prošel tři ročníky „Infochu“, léta 1985 až 1987. V čísle 7 ročníku 1985 najdeme zprávu o tom, že k výzvě 154 evropských intelektuálů otištěné v listu Le Monde 8. května téhož roku a požadující, aby bylo zastaveno americké zasahování do nikaragujských záležitostí, se připojilo deset československých občanů (Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek, Eva Kantůrková, Václav Malý, Miloš Rejchrt, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová a Petr Uhl).
V čísle 12 téhož roku najdeme otevřený dopis skupiny signatářů (oproti dříve jmenovaným jsou v ní navíc Zuzana Dienstbierová a Luboš Kohout) nikaragujskému prezidentu Ortegovi. Impulsem k jeho napsání bylo dvoudenní zastavení vysílání jedné katolické rozhlasové stanice v zemi, v dopisu ale najdeme mimo jiné následující:
„Pozvedli jsme svůj hlas proti americké podpoře vojenským útokům na Vaši revoluci, neboť soudíme, že americká politika vůči Nikaragui věci osvobození člověka škodí. Upřímně míněné slovo jsme museli vyslovit i nyní, kdy se domníváme, že tato věc je vážným způsobem ohrožena i zevnitř.“
Podle signatářů dopisu „boj za lidskou důstojnost a svobodu, za sociální spravedlnost i rovnoprávnost lidí a národů je jen jeden, jeho součástí jsou emancipační boje ve východní Evropě i v Latinské Americe.“
V čísle 7 roku 1987 se dočteme o prohlášení Solidarita s Chile, které vzniklo v USA ve spolupráci s chilskými emigranty. K původním signatářům (mezi nimiž nechybí profesor Massachusettského technologického institutu Noam Chomsky) se připojilo — „jako jednotlivci, nikoliv za Chartu 77“ — celkem dvacet čtyři československých občanů (Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier, Jiří Hájek, Václav Havel, Marie Hromádková, Eva Kantůrková, Jan Kavan (v exilu), Marie Rút Křížková, Ladislav Lis, Jan Lopatka, Václav Malý, Lenka Marečková-Müllerová, Bedřich Placák, Jiří Ruml, Vladimír Říha, Marie Říhová, Vladimír Stern, Jana Sternová, Jaromír Stibic, Anna Šabatová, Jan Štern, Zdena Tominová (v exilu), Petr Uhl a Josef Vohryzek).
Úvod prohlášení zní: „Vzhledem k podpoře, kterou vyslovujeme všem hnutím za svobodu a sociální spravedlnost ve světě, bez ohledu na to, probíhají-li v Jižní Africe, Polsku, Turecku nebo SSSR, jsme hluboce znepokojeni tím, jak chilská vláda soustavně porušuje práva chilských občanů. USA mohou pomoci těm, kdo se snaží o obnovení demokracie a o respektování lidských práv, tím, že přestanou Pinochetův režim ekonomicky podporovat až do doby, dokud neustanou současné represe.“
Vraždy v Salvadoru a Kolumbii
V 16. čísle ročníku 1987 najdeme hned dva dopisy protestující proti vraždám latinskoamerických ochránců lidských práv, jeden adresovaný prezidentovi Salvadoru, druhý prezidentu Kolumbie. K dopisům, jejichž hlavním autorem byl Ladislav Lis coby člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a místopředseda Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH), se připojla skupina členů VONS (A. Šabatová, P. Pospíchal, K. Freund, P. Uhl, J. Ruml, R. Battěk, J. Danisz, V. Havel, J. Dienstbier, D. Němcová a L. Marečková).
„Záměrem těchto teroristických akcí a vražd je zastrašit demokraticky smýšlející veřejnost, odsuzující zvůli a násilí. Za zvlášť otřesné považujeme, že tyto vraždy jsou součástí organizovaného teroru, jehož smyslem a cílem je vyvolat stav občanské nejistoty a likvidovat obránce lidských práv.“ Tolik dopis kolumbijskému prezidentovi Virgiliu Barcovi.
Kromě otevřených dopisů a podpory prohlášení vydaných jinými se čs. disidenti snažili porušování lidských práv v latinskoamerických zemích sledovat i jinými způsoby. V čísle 9 roku 1985 vyšla obsáhlá zpráva o porušování lidských práv v Salvadoru (vycházející ze zjištění mezinárodní delegace lidskoprávních a křesťanských organizací) včetně realistického popisu ukrutností páchaných vládními jednotkami na venkovském obyvatelstvu.
„Operace armády, jak se zdá, jsou vždy stejné: do vesnice přijde prapor vojáků, obyvatelstvo musí opustit domy, které vojáci vyplení a zapálí. Mnoho těch, kdo včas z domů neodejdou, uhoří. Další, včetně starců a dětí, jsou chytáni a stříleni na útěku. Mnohokrát byla dosvědčena přítomnost amerických důstojníků.“
K výčtu aktivit československých disidentů na podporu odpůrců režimů mimo sovětskou mocenskou sféru je možné připojit dopis jihoafrickému bojovníku proti apartheidu, arcibiskupu Desmondu Tutuovi ze září 1985. Tento dopis mimochodem vzbudil značně odmítavou reakci Výboru Rady Čechů a Slováků v Jižní Africe, jejichž sympatie byly v té době zjevně pevně na straně režimu prezidenta Bothy.
Na jedné lodi
Letmý pohled do tří let života Charty 77 a VONS ukazuje celkem zřetelně, že v přístupu k porušování lidských práv ve světě se českoslovenští disidenti nijak nelišili od západních aktivistů a bojovníků za lidská práva. Snažili se získávat informace a na jejich základě vystupovat ve prospěch pronásledovaných, bez ohledu na ideologické zabarvení a danou imperiální sféru vlivu.
Byli tak přes všechnu odlišnost životních podmínek a nepochybně horší osobní situaci na jedné lodi s Noamem Chomskym, který již v 70. letech přinejmenším dvakrát vystoupil na obranu perzekuovaných československých občanů: v roce 1974 se zastal politických vězňů J. Šabaty a J. Müllera a v roce 1975 matematika K. Čulíka Chomsky přitom zjevně neřešil, že v Chile či jiné zemi jsou protivníci režimu pronásledováni mnohem tvrději: prostě udělal, co bylo v konkrétní situaci možné pro konkrétní postižené.
Jak to bylo s tímto univerzálním pojetím lidských práv, založeným na „sympatii utlačovaných k utlačovaným“ (dopis D. Ortegovi) dál, poté, co se z některých utlačovaných stali představitelé moci, je již ovšem jiný příběh. Do něj zapadá reakce Alexandra Vondry, který rázným slovem odsoudil „antisemitské a protikapitalistické postoje tohoto nešťastníka“. V reálpolitice s jasně vymezenými ideologickými mantinely pro univerzální pojetí lidských práv jaksi není místo.
Z někdejších československých disidentů, kteří na Chomského slova reagovali, jediný Petr Uhl v článku pro Právo z 9. června připomněl aktivity disentu ve prospěch pronásledovaných v jiných režimech, i před vznikem Charty (tzv. chilská rezoluce z léta 1974). Nikdo jiný, včetně Petra Pospíchala, který v osobně laděném článku s noblesou a obdivuhodným nadhledem popsal své drsné zkušenosti s normalizačním režimem, se o tom, pokud vím, nezmínil ani slovem.
Nevím, zda někdo profesoru Chomskému během jeho návštěvy v Praze a Olomouci o těchto věcech vyprávěl. Pokud ne, je to velká škoda; pokud ano, „disidenta Západu“ by to jistě potěšilo a svůj úsudek o sebestřednosti českého disentu by si jistě alespoň částečně poupravil.
Souhlasil bych s první částí kritiky Pavla Letka na adresu Václava Havla, tedy ve změně jeho přístupu k otázce lidských práv, kdy se jeho kritika porušování lidských práv nápadně shodovala s kritikou americkou, ne však s druhou, kdy za prvé paušalizuje, tedy postoje a vyjádření Václava Havla jako prezidenta háže na hlavu všem disidentům a cítí se "podveden a zklamán". Co dělal on v době předlistopadové i polistopadové ve věci lidských práv? Polistopadová činnost Václava Havla nedevalvuje činnost předlistopadovou a samotné souznění Václava Havla s americkou zahraniční politikou by si vyžádala důkladnější a poctivější analýzu, než abychom zavrhli jeho politiku i politiku USA jako říši zla, tedy dostali se do opačného extrému. (anti-Reagan)
2) polistopadová činnost VH v mých očích tu předlistopadovou devalvuje. Když někdo káže vodu (tak je to chvályhodné) když však začne chlastat víno, co si pomyslíme o upřímnosti takového člověka? Nebo drsnější případ. V roce 1918 byl Adolf Hitler hrdina. Nositel vyznamenání, statečný člověk. Ale v roce 1945? Nedevalvoval svou poválečnou činností tu válečnou?
3) ohledně USA se není třeba obávat nějakého opačného extrému. Legitimizované mučení, Guantanámo (jako jedna z desítek mučíren a věznic) s vězni bez soudu, vraždy bezpilotními letouny, "vlastenecký zákon" schválený poslanci, kteří jej vůbec nečetli, pomocí vydírání (antrax) . Nevyhlašujeme (dokonce ani já ne:)) Spojeným státům válku, jen posuzujeme kroky jejich vlády. Vlády Číny, Indie, Ruska či Pakistánu jsou možná stejně zločinné, ale tyto nejsou s námi ve společenství a navíc nejsou tak mocné jako USA, a jejich zločinný potenciál je tedy neporovnatelně nižší. To samozřejmě nic nemění na statečnosti tamních disidentů. Nejde tu o nějaké extrémy, ale o stejný metr na naše přátele jako na naše nepřátele. ...Jako křesťan dokonce věřím tomu, že bychom měli být více vstřícnější, shovívavější a tolerantnější k našim nepřátelům než k přátelům.
http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=322_projevy.html&typ=HTML
Výčet Filipa Outraty bych doplnil ještě o dokument Charty 77/19/86, který byl dopisem Charty 77 americké Radě svobodného Československa. Rada Chartu nabádala, aby nečinila nic, co by mohlo být podporou sovětské politice, jak se jí zdálo vyjádření jednotlivých chartistů k situaci v Nikaragui. S Radou svobodného Československa jsme se v tom shodnout nemohli. Ona byla nástrojem vlády USA ve studené válce. Chartisté byli svobodomyslní a tím svobodní lidé, i když nás bylo jen málo, kdo odmítal americkou zahraniční politiku jako celek a jako nejvýraznější riziko pro mír ve světě a bezpečnost lidí.
Mluvčí Charty 77, byli jimi pro rok 1986 Martin Palouš, Anna Šabatová a Jan Štern, tehdy v roce 1986 trvali na tom, že postoje Charty 77 jako celku vyjadřují jen dokumenty Charty 77 mluvčími podepsané, a jinak vystupují signatáři Charty 77 jen za sebe. Proto také petici solidarizující se s chilským lidem z roku 1987, mezi jejíž signatáře patřil v USA i Noam Chomsky, podepsali vedle dvou ze tří jmenovaných mluvčích Charty 77 i Václav Havel, Václav Malý, moje žena a já a z exilu Jan Kavan, jak nyní připomněl Filip Outrata.
To nemohli někteří lidé v exilu pochopit, že nejsme důsledně antikomunističtí a antisovětští. Ustrnuli v „třídním boji“ z února 1948. Někteří považovali Chartu za komunistický podnik. A kolik bývalých komunistů v ní působilo!
Je škoda, že tato černobílá optika asi poznamenala i vidění Noama Chomského, jak se zdá z jeho kritiky domnělé výlučnosti „disidentů“, tedy aktivistů nezávislého hnutí. Každý, kdo Chartu zpětně posuzuje, by měl přihlédnout k jejím postojům, vyjádřeným za celou Chartu jejímu mluvčími, například i k evropskému a americkému mírovému hnutí, k jihoafrickému apartheidu, k německému zákazu povolání z politických důvodů. Chartisté se vždy solidarizovali s utlačovanými ve světě, bez ohledu na to, zda byli obětmi sovětské, americké či jiné politiky.
K optice Noama Chomského - on zjevně soudí československý disent jako celek skrze postavu Václava Havla, přesněji porevolučního Havla a jeho projevu v Kongresu, a zřejmě i skrze obraz Havla podávaný americkou pravicí jako symbol boje proti komunismu a všemu, co se hodí za něj vydávat. Detaily jako je rozlišování mezi názorovými skupinami čs. disentu a konkrétní aktivity mu unikají, a nelze se asi ani divit, i když je to škoda.
Velká škoda je ale to, že až na čestné výjimky, jako jste Vy, pane Uhle, Petr Pospíchal a Jan Ruml, vyslali někdejší disidenti do společnosti obraz, že jim záleží na tom obhajovat to, že skutečně trpěli, ale málo na tom zdůrazňovat, že se především solidarizovali s těmi, kdo trpěli ještě víc.
Pro mě osobně je tato kauza impulsem víc zdůrazňovat univerzální rozměr disentu, přivlastnit si tento jeho stále platný étos a aktivismus, a tak nějak se pokoušet ho nést dál. Když už jsem nemohl "být u toho".
Zajímalo by mě však, na základě čeho se pan Letko domnívá, že je oprávněn kádrovat chartisty, kteří jsou dobří a kteří špatní. Na otázku, co dělal pro lidská práva před Listopadem on, neodpověděl. Pokud se angažoval pro mír v KMK či v Pacem in teris, tak jeho současná kritika Václava Havla a americké zahraniční politiky věrohodná není, zvláště podle kritérií, která sám nastavil.
Dávám mně snad skutečnost, že jsem podepsal Chartu77 a cosi si odseděl, větší právo něco a někoho hodnotit ?
Rozhodně ne !
Odmítám kádrování jako takové - a tedy i to Vaše, které tu provozujete (nebo si toho snad nejste vědom?!)
V tom katolickém rádiu otevřeně podporovali kontras, tedy skupiny, které vystupovaly proti vládě, byly financovány z USA a měly na svědomí stovky životů. Představme si, že by dnes někdo hájil třeba v USA teroristické akce a otevřeně říkal, že otok na dvojčata byl super a vláda a její přisluhovači dostali co proto!
Můžu Ti garantovat, že by to neskončilo omezením vysílání.
Mezinárodní rozbory situace neokolonialismu a to třeba i z naší perspektivy (Angola, Kuba, Mozambik, Vietnam atd.) zcela chyběly a dnes na tom nejsme lépe. Disidentů, kteří po revoluci vystupovali na podporu nejutlačovanějších národů bylo jak šafránu. Jeden z nejvýznamnějších a pro mě dodnes nejváženějších chartistů řekl na jedné schůzi na toto téma: Afričané jsou chudí, protože jsou líní. Jiný chartista (bývalý levičák) se pokusil rozvrátit jednání Procesus Confesionis v Budapešti, když prakticky odmítal uznat univerzálnost a nedělitelnost lidských práv. Atd, atd.
Rozebírám to nerad, protože jsou to většinou moji přátelé (byť s přestávkou devadesátých let :-) Ale když už se s tím začne, je třeba k tomu přistupovat kriticky. A pak je třeba říci, Noam měl pravdu, ale byly i světlé výjimky, byť ne mnoho....
Jinak jsem jen aplikoval kritérium, které pan Letko aplikoval na Václava Havla a disidenty na něj a on mlčí. Proč mlčí? Samozřejmě může kritizovat Václava Havla a disidenty, jak je mu libo, žijeme ve svobodné společnosti, ale pokud není jeho kritika podložena lepší životní praxí, je povrchní a mělká.
Nevidím nic co by mi takové právo mělo dávat.
Co vlastně míníme tím morálním právem? Patrně autoritu?
Příklad:
Ano, já zmíněného Václava Havla skutečně kritizuji. Myslím si o něm téměř "jen to nejhorší".
-- Nepůjdu do detailu, nebudu to analyzovat, on není tématem. Nejde mi tedy o něj osobně, ale hodí se dobře jako všeobecně známý příklad "morální autority". --
Vliv, který mu dávalo jeho postavení, byl po určitou dobu enormní.
Čím působil na lidi?
Z čeho pramení zklamání těch, kdo si ho dlouhá léta vážili?
Změnil se?
Vzal na sebe více než byl schopen unést?
Jak je možné, že člověk jehož morální kvality já (a nejen já) hodnotím velmi nízko, naopak u mnoha lidí dodnes platí za morální autoritu největšího kalibru?
Nebudeme si snad namlouvat, že to je JENOM tím, že byl "největším z disidentů"....
A možná bychom měli mluvit o celé společnosti. Samozřejmě, že v ní najdeme mnoho jednotlivců i sdružení, kteří svět vnímali a vnímají v globálním rozměru a v takovém srovnání jsou pak schopni pochopit výtky vůči nám, že jsme byli málo internacionálně solidární a to že nám zůstalo dosud.
Zrovna tak téma "veliké utrpení národa Českého", které se akcentuje silně od devadesátých let, ale bylo tady přítomno již před tím. Bělohradský už v osmdesátých letech napsal ve Studiích, že většina lidí na naší planetě by nebyla schopna říci, v čem spočívá rozdíl mezi řeznictvím u nás a v západním Německu. Říci veřejně, že jsme mezi třicítkou nejbohatších zemí planety a patříme mezi 20 % nejbohatší populace vzbuzuje neblahé výhrady ještě dnes.
Procentuálně vůči populaci byla opozice nepochybně progresivnější a to i v otázkách mezinárodní solidarity. Ale pořád si myslím, že většinově - jako společnost i jako sociální liberálové - jsme zůstali a zůstáváme mezinárodní solidaritě hodně dlužni.
Konec konců až někdo bude hodnotit naši práci např. podle DR, Literárních novin či A Dvojky, nebude to taky žádná sláva...
Obávám se, že tomu tak není, a lumpárny Ruska a států jeho sféry vlivu (potažmo států anti-americky vyhraněných) jimi zůstávají v lepším případě opomíjeny, v horším případě omlouvány či zlehčovány (slyšel jsem i "proti USA je Lukašenko žabař", ergo v Bělorusklu je to asi fajn..
Levice může být věrohodná, pokud bude hájit lidská práva všude, nikoliv jen výběrově (a jinde porušování lidských práv omlouvat či bagatelizovat), resp. pokud se oprostí od dichotomie mezi americkým (zlým) a proti americe stojícím (dobrým).
Dnes pak k tomu, leckdy komicky, přistupuje něco jako komplex veterána.
Já, jak patrno, zásadně odmítám jakýkoli princip zásluhovosti.
Aniž bych komukoli, včetně Václava Havla, chtěl upírat cokoli dobrého, co udělal.
Ta věc s katolickým rádiem je podle mě ukázkou toho, jak se chartisté - asi s ohledem na pestrost názorů - pokoušeli udržet jistou vyváženost: kritizovali tuto jednotlivost, ale současně zdůraznili podporu nikaragujské vlády a ta jejich kritika, jak se mi zdá, proto mohla vyznít spíš jako projev nedostatečné informovanosti než jednostranně proamerického postoje.
Zkrátka, netvrdím, že měli skvělý přehled a ve všem vyhodnocovali situace dobře, ale že se přinejmenším snažili. A to je podle mě dost. Po roce 89 je to ovšem, jak jsem napsal v článku, jiný příběh. Tam jednoznačně i zásluhou bývalých disidentů došlo k zúžení pojmu lidských práv a bývalí disidenti na tom nebyli a nejsou bez viny.