Dva nové díly cyklu dokumentů o životě v naší vlasti s názvem Český žurnál naplnily uplynulé pondělí pražské kino Aero až po střechu. Na to, že to mají dva dny před premiérou v telce, je to dost slušnej výkon, smál se jistý mladý dokumentarista, s nímž nás dohromady svedl nahodilý zasedací pořádek.

Filip Remunda s Vítem Klusákem opět servírovali náměty, jimiž se našinec rád potýrá a domů odchází s neurčitou touhou spravit si chuť pravidly stolování na britském královském dvoře či teorií pěstění bonsají.

Obnažený národ, autorský dokument Filipa Remundy, který bude mít televizní premiéru 14. května, představil publiku poťouchlý, ale také sebeironický a smířlivý pohled na fenomén českých nafukovacích expedicí na Jadran. Ze vzpomínek diváka suverénně loví estetiku pěnových karimatek zatížených z betonu vylomenými šutry, jež zajišťují, že opékanému tělu neuteče flek ve správné vzdálenosti od stánku s Ožujskem, dynamiku těl zdevastovaných domácími remuládami a touhu odměnit se za měsíce otročení turnusem skotačení ve vlnách. Speciální pozornost doporučuji věnovat hudebnímu doprovodu, tam se autoři skutečně vyřádili.

Dělníci bulváru Víta Klusáka, kteří již tuto středu proletěli éterem, pak poutají především Pavlem Novotným, šéfem druhého nejnavštěvovanějšího českého bulvárního serveru.

Jak na sebe oba díly obsahově dobře nasedaly, jsem si uvědomila v polovině týdne, kdy jsem si po kliknutí na článek To musíte vidět! Takhle vypadá dokonalá žena podle mužů a žen z produkce onoho serveru vybavila, že jsme na poslední dovolenou do jistého kouzelného chorvatského zapadákova, kde místní živnostník prodával toliko plesnivé pomeranče a ajvar, vezli solidní bedničku trvanlivých potravin, jelikož jsem si pro pokročilou graviditu nemohla dovolit ani dvacet vteřin nízkého krevního cukru.

Někdo by totiž mohl přijít o život, a to nikoliv pro svou dobrodružnou touhu dopravit se na gumové lochnesce na Hvar. Ještě v sále bych, přirozeně, odpřisáhla, že paštiku by si vzal na dovolenou jenom blbec, a se mnou určitě i všichni ostatní přítomní estéti.

Zatímco Remundův dokument portrétuje vybrané kusy z oné masy Čechů, která každoročně nastavuje své plece slunci a mořské bríze, a konfrontuje je s poznámkami domácích obyvatel, Klusákův film se zabývá jejich odborným servisováním „shora“.

Ačkoliv bych ve společnosti sociologů nemohla přísahat na přesný průnik obou skupin, poněvadž by mi mohli o hlavu přerazit medián, je pravděpodobné, že titíž lidé, kteří u našich jihoslovanských příbuzných provozují savoir vivre v sandálech a fuseklích, ve zbytku roku klikají (klikáme!) na bulvární odkazy. A ve světle Novotného výroků o obrovské moci nad národem je to osvěžující pohled.

Vyzývám ho tímto zdvořile ke globální kampani na podporu používání deodorantů, pozvolna se nám otepluje! Nicméně i přesto, že jsem s existencí bulváru dobře smířena, mi při sledování snímků dvakrát vážně zatrnulo.

Poprvé se to stalo při monologu Pavla Novotného o incidentech spojených s Romy a jejich automatickém mediálním ohlasu mezi čtenáři. Na něj přímo odpovídalo zastavení Filipa Remundy u návštěvníka chorvatské pláže, který se pustil do samostatných úvah o tom, jak snadné je živobytí na mořském břehu, přičemž v závěsu následovalo přirovnání k „jistým spoluobčanům nastavujícím dlaň na úřadech“.

Kromě toho, že se jedná o ohavný asociační oblouk (kdo kriticky uvažuje o lenosti, když se válí na pláži?!) spojující nezničitelnou městskou legendu a urážku hostitelské země, soudruh nezapomíná přiznat, že jim to „závidí jako prase“, čímž se střelí do vlastní nohy.

Druhým momentem byl nábor mladých adeptů na post bulvárních novinářů. Ta nebetyčná sebejistota jelit ochotných u pohovoru bez mrknutí oka přislíbit prodej vlastní babičky, přičemž je jasné, že nemají ahnung o tom, co je čeká!

Vedle nich vypadal šéfredaktor Novotný vlastně jako klaďas — jeho cesta k bulváru opsala kruh, který započal ideálem o seriózní novinařině, a teprve pak zakotvil tam, kde se mu nejsnáze platí složenky. Tamta jelita se k ideálu nikdy nedopracovala.

(Jinak ta dokonalá žena podle mužů je mnohem lepší než ta podle holek. Náš ideál má asi čtyřicet kilo, pánský až čtyřicet pět.)

No a pak člověk zprvu zaraženě čučel, a pak se podivně kochal makabrózní osobou mladé novinářky Olgy Path Štiplové, jejíž vysoce stylizovaná, nahrbená postava s hipsterským nadhledem obráží ty nejsrandovnější národní akce šustící plastovým hedvábím, přičemž její dikcí prosvítá moje rodná moravština a tvář jí rozrůzňují pokusy o pracovní úsměv. Nad tím obrázkem se člověk nemůže seriózně rozčilovat, zvlášť, když si onu mladou dámu představí na chorvatské pláži.

Jediná stylová mezi všemi, s neslíbatelnou rtěnkou a očními linkami až za ucho. Národe, jsi vlastně milý, a čti si, co chceš.