V humoristickém cestopisu Epochální výlet pana Třísky do Ruska režiséra Filipa Remundy se venkovský učitel Jaroslav Tříska v přestrojení za kosmonauta vydává na dobrodružnou cestu Transsibiřskou magistrálou do míst, kde v letech 1914-1920 bojoval jeho dědeček - československý legionář. Chce poznat současné Rusko a jeho lid. Vysílá ČT2 ve čtvrtek 7. dubna 2011 ve 20 hodin.

Autoři filmu Epochální výlet pana Třísky do Ruska se snaží zmapovat postoje obyvatel největší země světa. Průvodcem vesmírem postsovětského Ruska se stává svérázný učitel, lidový muzikant a nadšený amatérský filmař, jehož v kostymérně obléknou do teplákové soupravy ruských kosmonautů a na helmu mu umístí videokameru. Jeho ironické přestrojení pomáhá jinak nekonfliktnímu učiteli pokládat provokativní otázky.

Jaroslav Tříska před několika lety našel deník svého dědečka Josefa Třísky, legionáře, jenž strávil první světovou i občanskou válku v Rusku, aby se v roce 1920 po šesti letech navrátil zpátky do rodné vsi. Jeho vnuk nyní bere dědův deník do batohu a vydává se na svou životní výpravu, jejíž trasa je vedena přesně ve stopách putování děda - legionáře po ose Praha - Moskva - Jekatěrinburg - Krasnojarsk - Čita - Vladivostok.

Malá odbočka na trase zavádí tvůrce až na hranici s Čínou, do města Krasnokamensk, kde Moskva rok a  půl věznila svého neznámějšího vězně oligarchu Chodorkovského. Tříska se tak skoro na konci světa setkává se zakladateli dříve tzv. „uzavřeného města”. Putování je jednak zadostiučiněním jeho osobnímu pátrání po osudech předka a současně zprostředkováním pohledu na ruskou situaci českýma očima. Patos a podřízenost osudu tak střídá humor, ironie a sarkasmus.

„Film vznikal bez scénáře, hybatelem děje jsou náhodná setkání: opilí vojáci, unavená průvodkyně, zlatá mládež, striptérky v nočním klubu, bábuška ze sibiřské vesnice, ale i novináři a vysocí úředníci. Všichni čelí otázkám o KGB, Čečensku a občanských svobodách v Putinově Rusku," řekl režisér Filip Remunda.

Na konci natáčení se stal „malý zázrak". Primátor Vladivostoku přistoupil na Třískův návrh a uzavřel partnerství se západočeským Očihovem, vesnicí o 360 duších. Na křižníku Tichooceánské flotily Ruské federace je za doprovodu vojenského dechového orchestru vztyčen obecní prapor na počest legionáře Třísky a družby mezi malou českou obcí a ruským „východním hlavním městem".

Film kombinuje důkladně komponované záběry se záběry kamery připojené k helmě Jaroslava Třísky, kopírující subjektivní pohled hlavního hrdiny. Kameraman Jakub Halousek použil HD kameru s vysokým rozlišením a optikou s nízkou hloubkou ostrosti pro 35 mm kamery Moviecam, což je technologie, která se běžně používá u hraných filmů. Mimo jiné i proto se cesta neobešla bez komplikací.

Štáb byl celkem tři dny zadržován nejprve ukrajinskými a posléze ruskými celníky. Takto drahou techniku prý ve třetí vozové třídě ještě nikdo nehlásil k celnímu řízení. Komplikací při natáčení byly i mrazy dosahující až mínus 40 stupňů. Cestou zpět zamrzlo na tři dny vladivostocké letiště a pobyt štábu se tak opět prodloužil.

Film se natáčel v listopadu a prosinci 2010. Při střihu autoři vybírali ze zhruba 60 hodin hrubého materiálu.